| Ta tři slova zvládnu to sama!, která jsem jen tak nezávazně k Simoně ve Slávii prohodila, jsem si ve dnech a týdnech, které potom přicházely, musela připomínat častokrát.
Zdánlivě mi začal běžný, nijak nevzrušený život. Jako obvykle jsem ráno vypravila děti do školy, trochu poklidila ten jejich úděsný binec v dětském pokoji, a pak se věnovala pochůzkám po městě. V souvislosti s Lubošovou smrtí bylo třeba zařídit spoustu věcí. Prostřednictvím právníka firmy TIGR projednat dědickou pozůstalost, u trestního soudu vyzvednout úmrtní list, zaplatit různé poplatky, zrušit jeho podpisové právo v bance, uložit na hřbitově urnu s popelem. Paní Tichá, moje tchyně, tu věc se mnou předem prohovořila. Vyslovila přání, aby urna spočívala v jejich rodinné hrobce, a já jí v tom nebránila. Věděla jsem, že k hrobu bude chodit častěji, než bych to třeba dělala já.
Pro havarované auto jsem jet nemusela, jak původně předpokládal ještě před kremací onen policista. Patřilo firmě, takže je převzal některý z jejich zaměstnanců.
Doma jsem začala přebírat věci po Lubošovi. Nabídla jsem paní Tiché, aby si nějaké, které by případně použila, také odvezla, ta však rozhodně odmítla. Nechtěla mít asi kolem sebe další pomníčky, jež by jí připomínaly syna.
Já sama jsem se rozhodla, že ponechám jen to, co nějak mohou i v budoucnu použít naše děti. V suterénu například zůstalo nedotčeno zařízení naší domácí dílny. Ale jinak všechny jeho obleky, košile, čepice a klobouky, osobní prádlo i kravaty, na něž si zejména v poslední době potrpěl (věděla jsem už teď proč!!!), jsem vyházela v ložnici na jednu hromadu a byla rozhodnuta vším tím balastem mého manželství zaplnit minimálně jeden kontejner na odpadky. Nakonec mě máma přemluvila, vlastně jsme se kvůli tomu málem pohádaly!, abych tu nadílku ošacení nabídla místnímu domovu důchodců.
Zbýval mi nejobtížnější úkol: přebrat a roztřídit naše fotografie. Věnovala jsem tomu celé jedno odpoledne. Do odpadkového koše jsem postupně házela každou fotku, na níž se usmíval, nebo schválně mračil můj zesnulý manžel. Putovaly tam, pochopitelně nadvakrát přetržené, i takové snímky, kde jsem byli spolu. Tedy i naše svatební! Rozhodla jsem se nadále nechat pouze ty, na nichž byl Luboš vyfotografován s dětmi.
Vlastně jsem učinila jedinou výjimku!
V příručním trezorku, od kterého jsem teď už jako jediná vlastnila klíč, ležela fotka z Kostariky, jak si na pláži užívá s Anetkou! Mohla jsem se jí také snadno zbavit, ale nechala jsem ji v trezoru jako zálohu pro chvíle, kdy bych buď v pominutí smyslů, nebo v nastalé krizi pomýšlela na to, že mu jeho zradu dodatečně odpustím.
Byl čtvrtek, děti měly vyučování i odpoledne a mně takhle prošly rukama stovky fotografií.
Najednou zazvonil Viktor. K ránu prý přiletěl z Kostariky přes Frankfurt a dozvěděl se o Lubošovi všechno už na letišti! Nepředstíral, že zpráva o náhlé smrti jeho příbuzného a navíc společníka byla pro něho šokující. Projevil mi soustrast, dokonce políbil i na tvář a chtěl znát podrobnosti. Pozvala jsem ho dál.
- Strašné...! vydechl posléze, když se ode mne dozvěděl, co věděl z příbuzných téměř každý.
- Jak to snášíš?! zajímalo ho.
- Snažím se...!
- A děti?!
- Jsem ráda, že je mám!
Nevěděl najednou, na co se má ptát dál.
Pomohla jsem mu: - Víš, kdo s ním byl při té bouračce v autě?!
Upřeně se na mne zadíval, a když jsem mu očima neuhnula, odhadl velice ohleduplně: Ona...?!
Přikývla jsem. Čekal, až mu vylíčím podrobnosti.
- Je to pro tebe asi dost kruté, co...?! zhodnotil současný stav mé duše.
Zafuněla jsem trochu, což měl být nejen úsměv, ale i jistý souhlas.
- A to tě čeká ještě rande s Anetou! U soudu se zřejmě sejdete!
- Pošlu tam svého právníka. Docela mi stačí, když ji znám z fotky...!
Souhlasil: - Asi to pro obě bude snadnější...!
Zdálo se mi, jako by tou poznámkou i k ní projevil nemístné sympatie. Utrhla jsem se proto na něho: - Pozoruji, že ani tobě nebyla lhostejní!
Předpokládala jsem, že mi Viktor bude můj názor vyvracet, ale on k mému překvapení jen prohodil: - No, není to vlastně zas tak špatná holka!
Už jsem se neudržela a vyrazila ze sebe křečovitý smích: - Tak ona nebyla špatná, říkáš?! Ale že mi svedla muže, že možná kvůli ní zemřel, to všechno ti jaksi uniklo, co?!
Pochopil asi, že s ním v otázce posouzení té děvky nemohu sdílet společný názor, zvedl proti mně dlaně, jako když se vzdává, a kvapně se omlouval: - Promiň, Martino, řekl jsem to blbě! Hodnotil jsem ji prostě asi jako chlap...!
Chvíli jsme potom tupě mlčeli. Ani jednomu z nás nebylo z předcházejícího rozhovoru nejlíp. Náhle Viktor požádal o kávu. Šla jsem mu ji do kuchyně uvařit. Zvolna se zvedl a následoval mě.
- Může se tu ještě kouřit?! zeptal se a zamával ve vzduchu krabičkou s cigaretami.
- Klidně si zapal! svolila jsem. Simona u mne taky kouří! Máš hlad?! zjišťovala jsem.
- Vlastně ani ne, něco nám dali v letadle.
Přesto jsem mu s kávou odnesla do obýváku i tácek s nějakým slaným pečivem. Sama jsem si ji neuvařila.
V poslední době jsem byla dost překávovaná.
- Ještě popelník!
Poděkoval s úsměvem a zeptal se: - Teď to nejdůležitější: peníze máš?!
Nechápala jsem, proč teď se právě ptá na tuto, byť velice důležitou, věc. Pokud jsem zatím měla některá vydáví, používala jsem svou peněžní kartu. Větší položky, jako byla například úhrada za kremaci a jiné vydání s pohřbem, jsem poukazovala ze svého žirového účtu v bance. V tom smyslu jsem svou finanční situaci Viktorovi také objasnila. – Navíc půjdu nejspíš do práce! dodala jsem.
- Co chceš, proboha, dělat?! Děsil se.
- Budu zase prodávat párky v rohlíku! Při téhle práci mi bylo nejlíp! K někomu mě jistě přidáš...!
- Nesmysl...! okřikl mě téměř hrubě.
- Luboš byl jedním ze dvou podílníků naší firmy. Ty jako univerzální dědička, přebereš v TIGROVI všechna jeho aktiva. Jo a možná taky nějaký ten dloužek! zavtipkoval.
- Na jeho místo vezmu kluka, který se vyzná v marketingu a navíc nebude hrabat pro sebe. Možná, že ho znáš, jmenuje se...
- Ne určitě ho neznám! přerušila jsem ho nervózně.
Nevadilo mu to. Od chvíle, kdy se dozvěděl, že je Luboš mrtev, promýšlel okamžitě nutné změny ve vedení firmy. Znovu jsem si uvědomila, jak zvláštní je můj vztah k bývalému švagrovi. Někdy jsem ho přímo živočišně nenáviděla, jindy jako právě nyní, obdivovala pro jeho schopnost řešit sebesložitější situace.
- Budeš dostávat měsíčně tolik, jako bral Luboš, pokračoval dál v ekonomických úvahách Viktor, - pochopitelně minus plat toho kluka, který převezme odteďka jeho povinnosti! Myslím, že ti to bude stačit na velmi slušný život...!
- Kolik to bude?!
Vyslovil částku, při které se mi mírně zatočila hlava.
- Ročně?!
Usmál se na mne jako na naivní dítě. – Ne, měsíčně! Spokojena...?!
Přikývla jsem. – Jo, fajn, to beru! Ale stejně budu něco dělat! Kdybych zůstala jen doma, asi bych si brzy hodila mašli!
Hlasitě se zasmál. – Což by v tvém případě bylo ještě škoda! Pokud sis někdy ráno nevšimla, jsi pořád pěkná ženská! Nečekal na mou vděčnou reakci a prohodil: - Co ti tedy může firmy TIGR nabídnout, kromě slušného zacházení?!
- Funkci asistentky stavbyvedoucího! Věděla jsem, že má firma rozestavěných řadu objektů.
Viktor skoro zajásal. – Ale proč pouhou asistentkou?! Ty prostě budeš stavbyvedoucí místo Kubínka. Za čtrnáct dní se vrací znovu do Kostariky. Ten penzion na pláži už koupili. Potřebuje však nezbytnou adaptaci, než tam budeme zvát naše turisty. Kubínek tam byl teď se mnou. Odhaduje, že adaptace a zprovoznění penzionu bude trvat minimálně dva měsíce. Takže po něm tady zůstane pár akcí nedokončených... a ty na ně dohlédneš, bereš?!
- Ráda...! potvrdila jsem a slíbila, že co nejdřív nastoupím, aby mě mohl Kubínek zasvětit do jednotlivých rozestavěných akcí a seznámit s partami, kterým budu velet.
Viktor zůstal do té doby, než se vrátil Patrik s Denisou ze školy. Předal jim dárky, které asi koupil někde na tržišti. Byly to tamější lidové hudební nástroje. Bubínek a jakýsi strunný nástroj podobný mandolíně! Sotva se jich moje děti zmocnily, začaly na ně drnkat, tlouci a vůbec vyluzovaly podivné zvuky. Měl z nich radost.
- Chci se podívat taky na kluky! svěřil se mi na odchodu. – Snad je ke mně Simona pustí, i když není víkend!
- Nemyslím, že by jim v tom bránila!
- Víš, taky jim něco vezu! Kovbojská lasa! prozradil a už dopředu se smál.
- Rád bych byl u toho, až je kluci roztočí!
- Tak se nezdržuj, pobídla jsem ho, - myslím, že by už mohli být ze školy taky doma!
Když jsem se vrátila od vrátek zpátky domů, měla jsem pocit, že v obývacím pokoji vybuchla akustická bomba. Patrik s Denisou mlátili vší silou do těch podivných nástrojů, hulákali jako pominutí a vzájemně se předháněli v bláznivých tanečních figurách. Jakmile jsem se objevila ve dveřích, určitě čekali, že je okřiknu. Ale já trpělivě vyčkávala, až sami ztichnou. – Už brzy vás podobné legrácky přejdou! řekla jsem potom káravě. Nechápali, a tak jsem jim tu novinu prozradila: - V pondělí nastupuji do práce!
Podívali se nechápavě na sebe a Patrik se vyjádřil: - Mysleli jsme, mami, že jsi v balíku!
- Jo, jsem! potvrdila jsem s trpkým úsměvem. – Ale jen v docela maličkém!
Pokračování...
Předchozí díly najdete zde. |
