Vladimír Vondráček: Ty naše hospůdky české … (2)
Rubrika: Publicistika – Postřehy
| …ty jsou tak hezké ach hezké! Podruhé se už snad netřeba omlouvat panu Hašlerovi, a tak i když vím, že je u nás mnohem více mnohem důležitějších a důstojnějších staveb a domů, dovolím si přejít hned k dalším vzpomínkám na hezké české hospůdky, které mi přišly za mého už docela dlouhého života do cesty. Z rodného Jičína jsem přišel do Vrchlabí v ranném teenagrovském věku, třebaže se mu tak tehdy samozřejmě neříkalo, neboť u nás všude vůkol vypukla černá léta padesátá. To sem ale vlastně nepatří. Tehdy se ve mně rval sportovec s muzikantem, a jelikož ten první přece jen vítězil, pivo mi stále nic neříkalo. A tak na vrchlabské hospůdky a restaurace „an sich“ jsem tak nějak neměl čas a s kamarády je navštěvoval většinou jen sporadicky. A že jich tam počátkem padesátých let také bylo požehnaně. Dá se říci, že jsme je navštěvovali z ryze zdravotních důvodů na doplnění tekutin po různých sportovních kláních. Je to docela divné, ale teď na stará kolena ani nevím, zda to bylo dobře nebo špatně a zda se nemám třeba i stydět! No - nebudu to raději rozmazávat. Z té jinak dosti nechutné doby mám však přece jen dvě docela zajímavé a roztomilé „vzpomínky k tématu“. Ta první se týká vrchlabského pivovaru. Kromě toho, že jsme jako puberťáci obdivovali mladou manželku sládka (nebo ředitele?) - místní vyhlášenou krasavici, také jsme se těšili na exkurzi do tohoto „chemického závodu“ v rámci výuky organické chemie. Bohužel se naše „klasa“ této lahůdkové záležitosti nedočkala, a to hned ze dvou důvodů. Za prvé - dne 23. listopadu v roce 1952 řada výtečníků ze třídy nad námi tuto akci „trochu“ nezvládla, a protože to bylo v den narozenin i svátku našeho tehdejšího prezidenta, jehož jméno „hrdě“ nesla naše „bouda“, bylo to vyhodnoceno jako nepřípustná politická provokace a další podobné exkurze byly zaraženy. Navíc pak další „vynikající“ školská reforma způsobila, že nám byla v roce 1953 zkrácena gymnaziální výuka o jeden rok. Poslední třídu gymnázia jsme museli zvládnout za prázdniny, na „organiku“ mnoho času nezbylo a maturovali jsme koncem srpna. No řekněte - mohla naše generace ten „režim lidí zvláštního ražení“ mít ráda? To je samozřejmě pouze řečnická otázka, a tak pokračujme. Na různých brigádách a sportovních zájezdech jsem začínal pronikat do tajů mariáše, což byla, a doufám, že stále ještě je, typická karetní hra v našich hospůdkách. Nepíše se mi to lehce, ale tehdy podruhé ztratil tatínek v mých očích trochu glanc. (Poprvé a mnohem více to bylo brzy po válce, kdy - jako mnoho jiných - naletěl na vábení komunistů!) V mariáši jsem byl tedy začátečník a jednou jsme jeli na návštěvu k tetě do menší obce východně od Hradce Králové. Tetiny staří rodiče tam měli hospůdku a tatínek se tam kupodivu navečer nechal přemluvit a zasedl s místními štamgasty k partičce mariáše. Sice nechtěl, abych u stolu kibicoval, ale na chvíli se mi to přece jen povedlo. Jaké bylo mé překvapení, že - ač naprostý zelenáč - jsem poznal, že - kdyby to nebyl tatínek - řekl bych, že hrál jako ponocný! Je jasné že prohrával, a třebaže se nehrálo o velké peníze, mohu konstatovat, že nevím, zda se více zlobila maminka (veřejně) nebo já (tajně). A tím se pomalu ale jistě dostavám k jedné z nejdůležitějších fází mého života, k přechodu maturanta z malého města do vysokoškolské Prahy.  Matička zlatá Praha je nejen stověžatá, ale i stohospůdková! Pražských věží je jak známo mnohem více než sto, a hospůdek jsou možná dokonce tisíce. Během pětiletého studia jsme samozřejmě „studijně“ navštívili snad všechny vyhlášené hospody na Malé straně a Starém Městě, ale většinou jen proto, abychom se mohli chlubit svým „maloměstským“ kamarádům doma. V létě o nedělích jsme pak někdy chodili tancovat na Barrandovské terasy, které nádherně voněly chmelem, který cítím dodnes. Naše studentská parta ale logicky preferovala „osvěžovny“ v nejbližším okolí našich vysokoškolských kolejí. Jak kolem Albertova a Budče, tak i na Vinohradech v Grégrovce jich bylo několik, na které nelze zapomenout. To už mně pivo docela chutnalo, cenami nebudu zbytečně dráždit, protože srovnávat nelze. Do některých hospůdek jsme chodili na opečené buřtíky s „oblohou“, do jiné okukovat švarnou mladou servírku nebo poslouchat starou houslistku, která zpívala prostonárodní a pražské písničky, do jiných na klasický karambolový kulečník. Z těchto malých hospůdek mi uvízla hluboko v paměti hospůdka v Grégrově ulici, která až do konce padesátých let byla soukromá. Bylo v ní vše, co nám stačilo k mimostudijnímu štěstí. Asi jen šest stolů, kulečník a dokonce i staré pianino. Nápojový i jídelní sortiment IV. (nebo spíše V.) cenové skupiny nám naprosto vyhovoval. Do té hospůdky chodilo několik místních penzistů z blízkého okolí, kteří u jednoho stolu hráli halířový mariáš, u druhého jsme my „mat-fyzáci“ hráli mariáš pětníkový, u dalšího „řešili“ své problémy medici. Sem tam někdo - a někdy i já - něco zabrnkal na piáno a uprostřed trůnil většinou neustále obsazený stůl se starým zeleným plátnem. Ta hospůdka se v jednom semestru stala naším jakýmsi druhým domovem a u „dědy s babičkou“ jsme si dokonce často schovávali klíče od kolejních pokojů, neboť někteří z nás tam spali načerno. Došlo to tak daleko, že když jsme vstoupili do lokálu, museli jsme někdy hlásit hned u dveří, že si jdeme pouze pro ty klíče, neboť „náš děda“ ihned roztáčel pivo! Když už jsem zde opět zavadil o mariáš, musím říci, že ten jsme více hráli na koleji a poměrně brzy jsem se zásluhou svých spolubydlících docela vypracoval tak, že kolegové z jiných pokojů s námi hráli velmi neradi. Zaučovali mne dva experti, z nichž jeden pamatoval karetní „orgie“, při nichž počátkem padesátých let prohrál jeden sedlák ve venkovské hospodě za večer krávu! Od dalšího z mých „učitelů“ jsem pak slyšel krásný slogan, za který se ale musím svému tatínkovi, který tehdy ještě žil, omluvit: „Kdo hraje karty je lump a kdo prohraje, je blbec!“ Pokud je někdo zvědavý, pak mu mohu prozradit, že jsme všichni svá vysokoškolská studia při tom všem zdárně absolvovali. Vraťme se ale z vysokoškolské koleje do restauračních zařízení. Úmyslně zde neuvádím oficielní jména těch našich milých hospůdek, i když by si to všechny zasloužily. Ony dokonce některé ani žádné jméno neměly! Takže nakonec snad mohu ještě jednou zopakovat pár neumělých veršů: Pivo když sklenici orosí, pak ani abstinent neodolá, o další půllitr zaprosí, hospoda česká toť vysoká škola! |
Originální ilustrace pro Pozitivní noviny © František FrK Kratochvíl
http://frk60.aspweb.cz http://frk1.wordpress.com
Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 05. 09. 2009.
Další články autora
OSOBNOSTI POZITIVNÍCH NOVIN
 |
Karel Šíp |
 |
Josef Fousek |
 |
Ivan Rössler |
 |
Ivan Kraus |
 |
RNDr. Vladimír Vondráček |
 |
Rudolf Křesťan |
 |
Milan Markovič |
 |
JUDr. Ivo Jahelka |