Vladimír Vondráček: Naši mazlíčci a ti druzí (8)
Rubrika: Publicistika – Zajímavosti
| Ani jsem netušil, že mám tak dobrodružnou povahu a opravdu nevím, kde se ve mně vzala ta drzost, že jsem se „odvážně“ pustil do těchto zoologických příběhů a občas i komentářů. Vím, že zkušenosti jsou nepřenosné a že kdekdo mi může kdeco v těchto mých plkáních vytknout. Ale takový jsem už já - matinko – jak říkávala Mamzel Nitouche. Kapacita každé paměti je omezená, a tak i já jsem v těchto svých zvířecích vyprávěnkách vystřílel všechen prach. Ještě se ale pokusím zabrousit do tematické oblasti neobvyklejších vztahů mezi lidmi a zvířaty, tedy například na to, jak se snažíme ovlivnit a cvičit nejrůznější faunu, abychom z ní měli jistý prospěch. Tady se ovšem musím přiznat, že mé zkušenosti s jakýmkoliv chovatelstvím, cvičitelství či krotitelstvím se rovnají nule, takže budu vycházet pouze z toho, co jsem slyšel či četl. A asi to bude bohužel téma poněkud kontroverzní. Budiž mi to prominuto! Nejrozšířenější činností v této oblasti bude zřejmě výchova našich pejsků. Říká se zcela správně – jaký pán, takový jeho pes. Každý páníček se jistě snaží vychovat svého mazlíčka nebo mazla podle svého, a v tom je právě možná problém. Často se to daří se střídavými úspěchy, každý to neumí a každý pes je navíc individuum. Určitě se vyplatí chodit se svým pejskem na nějaké cvičiště a tam ho cvičit pod dohledem odborníka. Náš pes by měl vstřebat řadu zcela nutných návyků a poslouchat na naše povely. Jsou prý psí jedinci, kteří rozumí až několika desítkám slovních pokynů a extrémem jsou třeba pudlové v cirkuse, kteří se tak mimo jiné naučí i „počítat“. Diskutuje se o problematické výchově loveckých psů při norování, určitým extrémem je pak také výchova chrtů na rychlostní závody, a raději pomlčím o výchově bojových plemen. Ale ještě něco. Znám pejsky, kteří mají rádi pivo, ale také jsem poznal jednoho – byl to německý ovčák - který ho zřejmě naopak nesnášel a jednou dokonce napadl svého pána, který ho večer venčil, jsa notně společensky unaven! No – říkal jsem, tedy vlastně psal jsem, že to bude kontroverzní!  O vycvičené mluvící andulce jsem se zmínil už dříve, a také chovatelé kanárků snad nějak cvičí své ptáčky na soutěže ve „zpěvu“. Pro jistotu zde vynechám drsné kohoutí zápasy, ale mezi jakž takž přijatelné extrémy patří velcí papoušci, kteří vydělávají svému pánovi tím, že jezdí na malém bicyklu. V cirkuse je to jistě zajímavý protiklad k velkému medvědovi na motorce! A když už jsme v manéži, sice obdivuji krotitele velkých dravých šelem, ale všechny velké kočky lituji. Ale chovatelé koní – to je jiná káva! I když na svých chovancích také vydělávají, výchova je náročná a drahá. A navíc – někteří koníci jsou vynikající pomocníci pohybově postižených při hipoterapii. Koně jsou přitom většinu času ve svém přirozeném prostředí a i na závodech konají většinou přirozené pohyby a baví je to. Vždyť nakonec i někteří našinci se klidně honí na stadionech o sto šest, ať už za míčem či jen tak dokola, někdy za prachy, někdy jen tak! Jak známo i při soutěžích zvířat platí – jiný kraj, jiný mrav. A tak Arabové závodí na svých velbloudech, Indové na slonech, v Africe se jezdí se i na pštrosech, Španělé pak zápasí kontroverzně s býky a z hezkých povídek Marka Twaina známe třeba mazané podvody při skokanských závodech žabáků. Náš Ondřej Sekora pak ve svých knížkách nádherně vylíčil „závody“ ve světě hmyzu. Rybáři se na mne určitě zlobí, že jsem zapomněl na jejich ryby. Tady ale opravdu nechci lézt do zeleniny Otovi Pavlovi, který tak rád a nádherně „potkával ryby“! A navíc – mí přátelé rybáři mě už před drahně lety odepsali, když mě na dovolené u soutoku Lužnice a Vltavy poslali do Týna pro těstoviny a já jim přinesl nikoliv žádaná kolínka, která by šla napíchnout na háček, ale písmenka do polévky! Přesto jsem ale byl svědkem pořádných úlovků – zejména sumců a štik. Tím jsem si trochu na nahrál na nejcitlivější problematiku – zvířata v našem potravním řetězci. My lidé máme štěstí, že jsme až na jeho samém vrcholu. Kanibalismus už vymizel a nějaký ten nešťastník, který se připletl do cesty hladovému lvu či žralokovi, se nepočítá. Na světě už je to tak zařízeno, že každý živočich musí přijímat potravu. Divoká zvířata to řeší pastvou nebo lovem, nám lidem připravují potravu specialisté nejrůznějších povolání. A i zde platí už jednou zde použité – jiný kraj – jiný mrav. Náš jídelníček, ať už je jakýkoliv, nemá cenu zmiňovat, každý to zná. A tak jen opravdu letmo si připomeňme, že Francouzi mají rádi ústřice a šneky a posměšně se jim říká žabožrouti. Já osobně obdivuji žabí stehýnka pouze proto, že s jejich pomocí objevil Alessandro Volta v roce 1799 první elektrický článek. Přímořské národy si libují v různých darech moře, které se u nás prosazují teprve po sametové revoluci, a stále je tak nějak nemusím, a stejně tak si odpustím skopové, bez kterého si naopak svůj jídelníček neumí představit nejen Angličané, ale například i Mongolové. Španělé si zřejmě potrpí zejména na hovězí, které „získávají“ ze svých korid, Arabové odmítají vepřové, zřejmě mají dost velbloudů, Indové nepozřou nic ze svých posvátných krav, kterých je habaděj, a přitom hodně lidí tam hladoví. Půjdeme-li dále na východ, pak v Koreji narazíme v jídelníčcích na pochoutky z bratranců našich domácích mazlíčků a o něco jižněji na pražené výživné larvy a brouky. Takže – proti gustu žádný dišputát a dobrou chuť! |
Originální ilustrace pro Pozitivní noviny © František FrK Kratochvíl
http://frk60.aspweb.cz http://frk1.wordpress.com
Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 06. 12. 2009.
OSOBNOSTI POZITIVNÍCH NOVIN
 |
Blanka Kubešová |
 |
Ondřej Suchý |
 |
Jiří Suchý |
 |
Karel Šíp |
 |
Stanislav Motl |
 |
Jan Vodňanský |
 |
Jiří Menzel |
 |
Vladimír Just |