Vladimír Vondráček: Střípky paměti aneb od embrya po sklerózu (30)

Rubrika: Publicistika – Zbývá dodat...


Říká se, že o sobě může každý říkat a psát co chce,
umí-li to říci, potažmo napsat.
A tak mám tady vážení a milí potenciální čtenáři dva problémy.
Jednak nevím, zda opravdu platí to rčení a druhak nevím,
platí-li to i o mně. Nikdy jsem nebyl žádný hrdina a teď
- nejen na stará kolena ale vlastně na staré všechno -
jsem začal riskovat.
Někde jsem četl, že šťastný je národ, který nepotřebuje hrdiny!
Tak všechny prosím, abychom se snažili být alespoň trochu šťastným národem. Myslím, že si to zasloužíme.


Vladimír Vondráček

Střípky paměti aneb od embrya po sklerózu  (30)

Po další tři roky až do jara 1957 jsem bydlel v koleji Na slupi, která stála naproti koleji Albertov. Zpočátku na “šesteráku“ se třemi dřevěnými palandami, později už „pouze“ ve čtyřech a na kovových pérových postelích. A zde bych klidně mohl odkázat na krásnou píseň Kolej Yesteday v podání Michala Prokopa, který je sice o půl generace mladší než já, ale autor hudby Petr Skoumal i autor textu Pavel Šrut už jsou téměř mými vrstevníky.

      

Snad jediné, co bych do textu toho songu doplnil ze svých zkušeností, je fakt, že jsem se zásluhou svých tří spolubydlících – doživotních přátel - výrazně zdokonalil v licitovaném mariáši. Jeden z nich - Franta - si dokonce dovedl zapamatovat téměř všechny „štychy“ jak šly po sobě a tak velmi často věděl, jaké karty mají v ruce druzí dva hráči a co je v talóně. Tento kamarád byl o dva roky starší, protože si musel přijetí na vysokou školu nejprve vysloužit pobytem mezi dělníky a družstevníky na venkově. Mimo jiné pomáhal budovat i Slapskou přehradu. A právě z jeho vyprávění vím, že je pamětníkem vesnických furiantů, kteří dovedli za jediný večer v hospodě prohrát krávu! Tak těmto borcům jsme my s pětihaléřovým mariášem nesahali ani po kotníky. Další mindrák pak nám téměř všem připravil jiný kolega – Jaroušek, který sice mariáš neuměl, ale když hrál naslepo šachy proti nám zbývajícím, kteří bedlivě promýšleli každý jeho tah nad šachovnici, tak většinou vyhrál.

Z těchto let musím uvést ve známost zajímavé příhody se zahraničními studenty. Na koleji s námi jeden rok bydleli ve dvou pokojích Korejci, samozřejmě severní, a úplně nás odrovnal fakt, když jsme zjistili, že jsou tak nějak kastováni. Byli tam dva zřejmě prominentní a asi čtyři zbývající jim sloužili. Čistili jim boty, nosili jídlo na pokoj a tak. Pak jsme se dozvěděli, že ti dva, kteří se nechali obsluhovat, byli bývalí vojáci – kapitáni. Česky mluvili pramizerně a vlastně se s námi ani příliš nebavili. Zmizeli nám z obzoru během jediného roku.
Pak s námi bydlelo i několik Řeků, ale ti byli v pohodě, do našeho kolejního života docela zapadli a většina z nich i dostudovala.
A ještě jednu asijskou příhodu. Do menzy chodila hezká Číňanka, se kterou jsme jednou dali řeč. Jak takž jsme se domluvili, ale to. co jsme se od ní dozvěděli. nás také uzemnilo. Na dotaz odkud je, nejprve odvětila jakýmsi čínským kuňkáním. Když jsme žádali o upřesnění, následovalo jiné kuňkání a teprve asi napotřetí jsme zachytili název Pejking. No, a když jsme se zeptali, jak je to čínské velkoměsto vzdálené od jejího domova, dozvěděli jsme se, že tři dny vlakem.

Když jsem teď „zkoukl“, co vše jsem zatím ze svých střípků paměti uložil do několika desítek tisíc znaků - zjištěno na obrazovce dole - tak jsem se trochu zapýřil studem. A to proto, že zde vlastně kromě drobných dětských rošťáren sbírám pouze kladné body. Takže je nutné to vyvážit nějakými svými většími negativy, která se budou týkat paradoxně potravin, a to v pevném i tekutém skupenství. Protože jsem každý týden jezdil domů, přivážel jsem si do Prahy maminčiny buchty, bábovky, koláče a podobné pekařské lahůdky, takže o snídaně bylo postaráno. Na obědy a večeře jsem pak chodil do různých menz. V prvním roce, když jsem bydlel v Lazarské ulici, to byly menzy v centru – ve Spálence a v Křemencárně, v dalších letech pak na Albertově a ponejvíce menza v koleji Budeč. Měli jsme stravenky, malé to lístečky, které jsme odevzdávali u vydávacího okénka do připraveného talíře. A když naše „studijní kapesné“ docházelo, stravenky jsme dopředu vraceli a hned jsme byli solventní. Pak ovšem bylo nutno chovat se nemorálně. Připomnělo mi to vzpomínky známého herce Josefa Hlinomaze, který – jen mimochodem studoval v Příbrami na stejné reálce, jako můj tatínek - ve vzpomínkách na svá studia na sebe prozradil, že ve studentské jídelně „hyenili“ a dojídali z cizích talířů, aby měli na cestování po Evropě.
My ovšem ušetřené peníze utratili mnohem méně bohulibým způsobem, ale jistou omluvou pro nás může být, že odjet do ciziny na „čundr“ v polovině padesátých let prostě nešlo.
A v menze jsme také měli jinou taktiku. Stravovací lísteček jsme nalepili na nasliněný prst, ruku dali nad ten talíř a ten lísteček jsme rychle schovali do dlaně. Rekord byl, že se jednou na jediný lístek najedlo 11 strávníků. No a v posledních dvou ročnících, kdy nám přednášek ubylo a navíc jsme dosti absentovali, jedli jsme někdy v budečské menze zadarmo dokonce zcela legálně. Tehdy se zavedla jakási kniha přání a stížností, do které se zapisovaly stížnosti a připomínky ke stravování. A pro „kritiky“ bylo vždy připraveno několik porcí jídel na ochutnání. Byli jsme u oběda vždy jako první, dostali jsme na ochutnávku to, co bylo ten den na jídelníčku, a do té knihy připomínek pěli chvály na kvalitu i množství stravy. Nevím jak je to možné, ale kuchařky nám to většinou tolerovaly. A ještě jsem si vzpomněl na drastický drb – tehdy se říkalo, že právě zde, v budečské menze se jedna kuchařka koupala ve varném kotli, ta se jí zabouchla, a její spolupracovnice ji omylem uvařily. Podávám, jak jsem tehdy slyšel, byl to samozřejmě neověřený drb a snad se sem ani nehodí.

Druhá, ještě větší troufalost a nemorálnost, se týká „stravy tekuté“ – přesněji vína.

Jednou jsme si chtěli trochu „vylevnit“ nápojový lístek budoucího mejdanu a rozhodli jsme se „napodobit“ Krista a proměnit vodu na víno. Bylo to někdy na jaře v roce 1957 a přípravy na tu nezákonnou akci byly složité a náročné i na „logistiku“. Sehnali jsme několik prázdných lahví s vinětami vlašského ryzlinku, tehdy jednoho z našich nejběžnějších vín, naplnili je vodou obarvenou čajem z menzy a zašpuntovali. Samoobsluhy tehdy ještě nebyly a tak jsme si vyhlédli jeden malý koloniál v Nuslích. Protože se jednalo o „vinný podvod“, všichni jsme se dokonce trochu maskovali, někdo kloboukem, já brýlemi. Vyjeli jsme tam čtyři s falešnými vlašáky ve sportovním pytli. Bylo dopoledne a plán byl následující. Nejprve půjde do krámku jeden, to jsem byl já, koupí nějaké rohlíky a hlavně omrkne, zda je na regálech za pultem vlašák s odpovídající vinětou. To vyšlo. Pak půjdou další dva, Franta se Zdeňkem, a provedou akci „Kristus“. Jeden objedná láhev vlašského ryzlinku, zaplatí ji a dá do toho sportovního pytle. Pak se ten druhý zeptá, co to koupil a rozzlobí se, že špatně vybral, že je lepší veltlínské zelené, které tam spatřil. Ten, co tak „špatně“ vybral, pak vyndá z pytle láhev se správnou vinětou, leč s „vodočajovou“ náplní a poprosí prodavače, zda by ji nevyměnil za ten „lepší“ veltlín. Tak to mělo být, leč vyskytl se problém. Prodavač láhev zabalil do jemného papíru a náš plán byl zmařen, neboť naše lahve nebyly zabalené. Ti dva odešli a za rohem na schodech vedle banky jsme dumali, jak to napravit. Nakonec jsme zabalili další láhev do onoho balicího papíru a nastoupil poslední odvážlivec, druhý Zdeněk, který ještě v tom krámku ještě nebyl. Jeho herecký výkon byl velkolepý. Objednal si vlašák, nechal si ho zabalit a dal ho do pytle. Pak se rozhlédl a „náhle“ spatřil veltlín. Zavzdychal, že tuto značku přehlédl a poprosil o výměnu. Promluvil i něco o jižní Moravě a o vinném kameni, bylo to riskantní, ale vyšlo to. No – byla to spíše recese, neboť jsme tímto podvůdkem získali tři lahve a zaplatili dvě. Ale nejvíce jsme se pak večer na mejdanu bavili vymýšlením, jaký osud ta naše láhev bude mít. Třeba někoho rozzuří, půjde ji vrátit a pořádně se pohádá s prodavačem, nebo dokonce zhatí nějakou důležitou oslavu, například zásnuby. Jistě je tento ohavný čin dávno promlčen, ale byli jsme to dárečkové, co? Parta jsme však byli skvělá...

♦♦♦
 
Pokračování příště...
Další díly najdete zde

Originální ilustrace pro Pozitivní noviny © František FrK Kratochvíl 
http://frk60.aspweb.cz    |    http://frk1.wordpress.com

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 13. 08. 2010.