Martina McLenehan: Vítejte v rozmarné Rozmarýně
Rubrika: Publicistika – Doporučení
Přiznám se, že se skepticky ušklíbám kdykoliv vidím firmy, které se prezentují jako „rostoucí“, „smělé a průbojné“ a honosí se „stovkami spokojených zákazníků a nadšených zaměstnanců“. Organizace Rozmarýna ale  taková je bez přehánění a náborového patosu. Je mladá, moderní, podnikavá, s jasnou koncepcí a dynamickým vedením, maximálně pracující ve prospěch svých klientů a k hrdosti všech, kteří s ní spojují své jméno. S tímto nasazením působí v oblasti, kde stát plní jen povinné minimum a veřejnost je často ovlivněna předsudky: v péči o děti v dětských domovech. Rozmarýna jim svými programy vytváří a zajišťuje scházející lidskou podporu, osobnostní vedení a pomoc při fungování ve světě mimo zařízení. Je jim povzbuzením i ve snaze o samostatnost a schopnost postarat se o sebe sami. Důkazem je nejnovější aktivita Rozmarýny. Tato obecně prospěšná společnost se totiž rozhodla nespoléhat jen na sponzory a granty a pustila se do vlastního podnikání. Výsledkem je nedávno otevřená, unikátní kavárna Rozmar v Trojické ulici na Novém Městě v Praze. Čekala mě v ní PR a fundraising manažerka Rozmarýny, slečna Simona Bagarová. |
| • Čím byste řekla že je kavárna Rozmar vyjímečná? Projekt kavárny Rozmar jsme začínali plánovat před čtyřmi roky s tím, že jsme chtěli vybudovat kavárnu, která bude jiná, než se očekává od neziskové organizace. Tady je povědomí, že neziskové organizace musí být „šedé myši“, musí být nenápadné a směřované tak, že probouzí skoro soucit; nemají drive. My jsme se hodně zaměřili na to, abychom působili moderním a svěžím dojmem, aby kavárna měla úroveň, aby to bylo něco jiného. Celý projekt včetně interiéru měl na starosti můj přítel, ing.arch. Daniel Snížek. Dost se s námi natrápil, měli jsme hodně omezený rozpočet a zároveň jsme chtěli, aby to na interiéru nebylo vidět. Danovi se to podařilo vymyslet tak, že kavárna vypadá dobře i za málo peněz. V jídelníčku jsme se zaměřili na to, aby byl především postavený na kvalitních surovinách, žádných polotovarech, aby to bylo něco, co není úplně běžné. Spousta lidí se dnes zaměřuje na gastronomii a lidé jsou čím dál náročnější na obsluhu a tak jsme si říkali, že je nejvyšší čas abychom se posunuli tímto směrem. Kavárna je projektem obecně prospěšné společnosti Rozmarýna, je tudíž pro nás také formou PR a tak jsme ji potřebovali vybudovat na úrovni, která nám pomůže budovat naše jméno a prezentovat nás. • Informační zdroje vás představují jako kavárnu-galerii... Původně jsme si mysleli, že galerie zabere víc místa, že bude třeba na polovině prostoru. Během rekonstrukce ale, kdy docházelo k neustálým změnám jak interiér pojmout a peníze různě přibývaly a ubývaly, se nám to zmenšilo a zůstaly nám vlastně jen tři oboustranné rámy, které jsou ve výlohách a kam se dají umístit například fotografie. Ještě jsme neměli čas určit, jakým stylem půjdeme, ale slíbili jsme si, že do konce srpna najdeme takovou cestu, abychom zachovali jednotný styl. • To, že o kavárnu dbáte a záleží vám na ní, je vidět na první pohled – je opravdu pěkná. Vyjímečný je ale také váš personál. Nejsme úplně běžná kavárna, jsme sociální firma. Sociální firma znamená, že z části podnikáte, z části zaměstnáváte nějakým způsobem znevýhodněné lidi. V našem případě jsou to lidé se sociálním handicapem, konkrétně mladí lidé, kteří v osmnácti letech odcházejí z dětského domova nebo podobného zařízení a začínají žít samostatně. Naše kavárna by pro ně měla být přechodným místem, kde by měli mít možnost se trochu rozkoukat, nabýt pracovní zkušenosti, získat pocit, že se něco naučili. Po dobu přibližně sedmi měsíců, na kterou tady budou zaměstnáváni, je jim samozřejmě poskytována i podpora v dalších oblastech, které je na začátku samostatného života provází. Kavárna je v podstatě takovou přestupní stanicí. Momentálně zaměstnáváme šest těchto mladých lidí, ale také běžné zaměstnance, kteří jsou pro ně i určitou podporou a profesním vzorem. • Museli splňovat nějaké podmínky? Měli jsme velký problém s otevřením, neustále se nám protahovaly termíny, nemohli jsme si proto dovolit slíbit určité datum nástupu a přijímání zaměstnanců jsme museli nechat na poslední chvíli. Na základě společného rozhodnutí jsme potom přijali šest prvních lidí, kteří se přihlásili. V Čechách totiž takováto forma práce s naší cílovou skupinou neexistuje. Jsme pilotní projekt, neměli jsme z čeho vycházet, vše musíme vyzkoušet sami. Zatím jsme to nechali úplně volně a přijímali jsme i lidi, kteří nejsou vyučení v oboru. Z části jsou zaměstnáni na pozici číšník, servírka, z části v kuchyni jako pomocní kuchaři. Dnes pracují v kavárně první měsíc, tak je těžké hodnotit, ale myslím si, že během sedmi měsíců, kdy zde budou, pro nás vyplyne, na co si budeme muset dávat pozor. Do budoucna se zřejmě budeme muset zaměřit na lidi, kteří jsou opravdu vyučení v oboru, aby to bylo jednodušší pro stabilní personál, aby to opravdu bylo o tom, že jim pomáhají a naopak, že stabilní personál má z čeho vycházet a učit je už na nějakém základě. Ale co se týče obsluhujících, myslím, že se to naučili a jsou fajn. Zatím fungují a všichni chodí do práce tak jak mají. • Očekávali jste, že to tak třeba nemusí fungovat? V Praze je ještě jedna sociální firma, Café Therapy, kde pracují bývalí drogově závislí. Z části je to cílová skupina trochu podobná té naší – nejsou to lidé mentálně postižení nebo zdravotně handicapovaní, jsou to lidé, kteří jsou po určité době schopni se úplně integrovat. My jsme s Café Therapy částečně konzultovali jak to nastavit, jak by to mohlo vypadat, a vím, že jim občas problémy s motivací a odpovědností zaměstnanců vyvstávají, což je běžné i u té naší cílové skupiny. Myslím, že nás to také čeká, jen nás toho zatím osud šetří a dává nám po náročné dvouleté rekonstrukci vydechnout. • Jak reagují na obsluhu hosté, chovají se nějak jinak? Když tady sedím, dívám se, jak to probíhá a je to docela fajn, spousta lidí vůbec neví, že je to sociální firma. My se to ani nesnažíme nějak zvlášť prezentovat, připadá nám zvláštní stavět na to m, že zaměstnáváme zrovna tyto lidi. Udělali jsme jen takový malý ústupek, že jsme tuto informaci dali na jídelní lístek. Hosté jsou přece jen citliví na servis, očekávají provotřídní obsluhu a to se nám ne vždy vracelo v dobrém, takže jsme vložili krátkou informaci o tom, co jsme zač a že je to projekt Rozmarýny. Lidé nám potom odpustí, když se stane, že obsluha není úplně profesionální, že třeba něco zapomene. Ještě jsme se ale nesetkali s tím, že by někdo měl vyloženě problém, nebo že by nastal nějaký konflikt. • Jakým způsobem probíhá zapracování? Mají delší dobu na zaučení a pracuje se s nimi víc individuálně, aby si práci osvojili. Co se týká chyb, které se někdy přihodí, po nebo před každou směnou se schází na pár minut s provozním a tam si řeknou co bylo dobře, co bylo špatně. Samozřejmě i od nás přichází podněty. Když si něčeho všimneme, pošleme e-mail provozním, aby to s nimi pořešili, ne ale ve smyslu, že je to kritika, ale podnět, jak by se to příště dalo udělat líp. Je to spíš na úrovni vysvětlit, než vynadat. Také se je snažíme podporovat různými semináři, školeními a podobně. Měli jsme tady například našeho dodavatele vín, který je proškolil v tom, jaká vína nabízíme, aby k nim uměli něco říct, aby věděli jak správně víno servírovat, jak nalévat, a je fajn, že si to snažili zapamatovat a řídí se podle toho. To samé se bude týkat třeba kávy nebo barmanských kurzů. • Vy navíc myslím máte dva typy zaměstnanců: vedle bývalých klientů dětských domovů také jejich takzvané průvodce, kteří fungují jako jejich podpora. Průvodci ale nejsou přímo zaměstnanci kavárny, je to druhý projekt, který se jmenuje ROZlet a je realizován paralelně. Průvodci jsou lidé, kteří by našim klientům měli být oporou v začátcích samostatného života, měli by jim poskytovat oporu při hledání stabilní práce, bydlení a podporu osobnostní. Tato spolupráce může být nastavená i na dobu dvou let od odchodu klienta z dětského domova. Důležitý je právě princip individuální spolupráce. Kavárna jako taková by však měla fungovat jako běžný pracovní provoz, bez průvodců, aby klienti měli možnost získat reálnou pracovní zkušenost. V tom je naše kavárna odlišná od jiných tréninkových kaváren, například café Na půl cesty, která je založená více na terapeutickém vztahu s klientem. Nám byl ale bližší model běžného pracovního prostředí, kde lze získat zkušenosti srovnatelné s běžnou praxí. Klienti ale mají navíc to vědomí, že kdyby se něco dělo, tak ve svém průvodci získají podporu, nejsou v tom sami. • Průvodcovství spočívá na dobrovolnické bázi? Průvodci jsou zaměstnáni v Rozmarýně na plný úvazek. V současné době máme tři průvodce, jsou to odborníci, psychologové nebo lidé, kteří mají zkušenost s prací s touto cílovou skupinou. Je potřeba, aby to byli lidé, kteří mají v tomto oboru vzdělání, aby zvládli i sutuace, které nejsou úplně jednoduché. • Co pro Vaše klienty znamená mít v Rozmaru práci, jakou hodnotu tato zkušenost pro ně má? Myslím, že mnoho těchto lidí má problém, když odchází z dětského domova, úplně si uvědomit, co všechno budou muset řešit. Je to i o proto, že za tu dobu v dětském domově jsou zahrnovaní spoustou pozornosti ze strany dárců a sponzorů a různých donátorů a všichni pro ně dělají různé akce a volnočasové aktivity. Určitě je to problém dětských domovů poblíž velkých měst a zvláště Prahy. Před Vánoc emi například se do dětských domovů jezdí se stromečkama, děti dostanou spousty dárků, které je přitom moc nezajímají, protože je dostali prostě jen proto, že jsou z dětského domova a nemuseli nic udělat pro to, aby něco získali. S tím potom vlastně odcházejí do života. Ví samozřejmě, že musí do práce, že si musí najít bydlení, ale asi pořád trochu čekají „no tak já jsem z děcáku, tak já to dostanu“. Je v nich vypěstovaný takový ten pocit, že všechno bude jen tak a zadarmo, což samozřejmě není pravda. Ale to, že sem jdou a že v Rozmaru pracují – myslím, doufám, že to pozitivně zhodnotí hlavně až odsud odejdou a najdou stabilní práci, že si to zpětně uvědomí, až budou mít srovnání. • Jaký význam přikládáte Vy tomu, že je zaměstnáte, jaký ideální stav by měl u toho člověka nastat? Ideální stav by byl, kdyby odsud přibližně za těch sedm měsíců odcházeli mladí sebevědomí lidé, kteří budou mít jasno, nebo aspoň trochu víc jasno, v tom co chtějí, budou mít pocit, že něco umí, že se něco naučili, budou si víc věřit a zvládnou úplně plynule přejít do běžného života a zaměstnání. Kdyby je zaskočila nějaká situace, která by je mohla ohrozit, tak doufám, že jim pomůžeme k tomu, aby fungovali úplně samostatně. Úspěšné podpoření pro nás znamená, že od nás budou odcházet lidé, kteří jsou subjektivně spokojení s kvalitou vlastního života. • Není na to doba sedmi měsíců moc krátká? Vycházeli jsme ze zkušenosti Café Therapy jak to nastavit a dospěli jsme k tomu, že například rok je už docela dlouhá doba, že po roce by už mohli začít na tom místě zakořeňovat a nemuselo by se jim chtít posouvat dál. Sociální firma by přitom měla být jen taková přestupní stanice. Samozřejmě, je to doba přibližně nastavená. Vzhledem k tomu, že jde o pilotní verzi, uvidíme, jak se osvědčí a odchod jistě budeme řešit i individuálně. Když bude někdo potřebovat, tak zůstane třeba i rok. Nebo když si někdo najde práci po třech měsících, tak budeme rádi a samozřejmě ho pustíme. • Dočetla jsem se, že si kladete za cíl pomoct asi sto mladým lidem ročně. To asi nezahrnuje jenom práci v Rozmaru. To je v rámci všech projektů Rozmarýny. Loni jsme měli kolem osmdesáti klientů, kteří nějakou formou byli podpořeni. Jsou to převážně projekty, které realizujeme přímo v dětských domovech, programy Za ruku a Ruku v ruce, samostatné projekty, které provádí děti od věku čtrnácti let až do osmnácti a čím víc se blíží odchod z domova, tím víc jsou zaměřeny na praktické záležitosti, týkající se toho, co si musí vyřídit a zařídit, aby to fungovalo. Takto jsme působili ve dvanácti dětských domovech. Dále se začal rozbíhat projekt ROZlet, to znamená průvodci, a nyní do toho přibývá kavárna. • Když si představíte Rozmar i Rozmarýnu třeba za rok, jak by měly vypadat, jaký je váš sen? Sním o tom, že za rok bude Rozmarýna úplně stabilní co se týká financí. Rádi bychom našli nové partnery, aby byli dlouhodobí a stabilní a rádi bychom, aby se kavárna dostala do fáze, kdy bude úplně soběstačná, kdy se nebude dofinancovávat, ale bude schopná na sebe vydělat a ještě přinést Rozmarýně nějaké peníze na další naše projekty. V tuto chvíli se snažíme oslovit sponzory a partnery tím, že jim prezentujeme Rozmar jako naši aktivitu navíc. Většině z nich je podezřelé, že nezisková organizace podniká, když jim to ale vysvětlíme, tak je jim sympatické, že se snažíme být aktivní a ne jenom chodit s nataženou rukou „my pomáháme, tak nám něco dejte.“ Takový přístup my totiž nemáme moc rádi. Přála bych si, abychom našli takové partnery, pro něž bude spojení s námi výrazem hrdosti a prestiže. Nevím, jestli to bude za rok, ale přeji si, abychom nemuseli řešit nějaké problémy a nedostatek peněz, a aby naše situace byla neměnná a stabilní. A samozřejmě doufám, že v Rozmaru bude pořád plno a bude se o něm mluvit jako o skvělém místě, kde je příjemná atmosféra a kde se dá dobře najíst a napít. |
Více o Rozmarýně i kavárně Rozmar naleznete na:
www.rozmaryna-ops.cz , www.cafe-rozmar.cz
Foto © archiv Simony Bagarové
Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 12. 09. 2009.
OSOBNOSTI POZITIVNÍCH NOVIN
 |
RNDr. Vladimír Vondráček |
 |
Rudolf Křesťan |
 |
JUDr. Ivo Jahelka |
 |
Dáša Cortésová |
 |
Blanka Kubešová |
 |
Ivan Rössler |
 |
Milan Markovič |
 |
Jiří Menzel |