Zdeněk Pošíval: Vůně čerstvých pilin, chleba a medu (6)

Rubrika: Literatura – Na pokračování






Přestože je to módní, nikdy mě nenapadlo psát autobiografii či memoáry, neboť oproti jiným kolegům se můj život nestal nikterak mimořádným a nebyl ověnčený ani popularitou, jak tomu bývá u mnoha filmových a televizních herců či řady významných osobností umění, sportu a leckdy i vědy.
Jinak je tomu ovšem s událostmi.
Myslím si, že patrně každý člověk zažil alespoň jedinkrát cosi výjimečného, co stojí za sdělení druhým lidem, byť jde o pouhou výseč vyměřeného času.
K dnešnímu vzpomínání mě přiměla věta, již pronesl dědeček na samotném konci války. Uvízla ve mně jako jistý odkaz či svébytné myšlenkové dědictví. Nějakou dobu mi však trvalo, než jsem zcela pochopil a vstřebal její širší významotvornost, což si jako svědectví o té době dovoluji v pár epizodách svěřit výhradně laskavé pozornosti čtenářů Pozitivních novin.


6.  CHLÉB   

Babička pekla chleba jednou týdně a to se mi velmi líbilo.
Nejprve zadělala v díži těsto. Na dně byla maličká hromádka těsta z minula: říkalo se mu kvásek. Ten se namočil a vmíchal kopistem do mouky s vodou a solí, až z toho bylo těsto. Zatímco těsto kvasilo, nanosil Bohouš k peci spoustu dřeva na zátop, rozdělal v peci oheň, aby se pořádně rozpálila. Po vykvašení těsta uplácala z něj babička bochníky, které vkládala do ošatek a nechala odpočinout. Potom se z pece vymetly shořelé uhlíky, placatou dřevěnou lopatou se tam nasázely syrové bochníky a pec se zavřela.
Peklo se.
Celá chalupa se krásně provoněla.
A jen co se upečené pecny chleba vytáhly z pece, člověku se začaly sbíhat sliny v ústech a čekání, až trochu vystydne, bylo utrpením. Těšil jsem se zejména na první okrojek, jak se tu říkalo patce, poněvadž mně nejvíc chutnal rozpraskaný okraj, kudy kůrkou vykukovala střídka. Je jasné, že horký chléb nešel pozřít, to bylo velmi nebezpečné pro břicho. A tak jsem netrpělivě čekal na vystydnutí bochníků, ale jednoho jarního dne jsem se hned tak nedočkal.

Na dveře kuchyně někdo zaklepal.
„Volno!“ zvolala vylekaně babička, ale dveře se otevřely dřív, než její hlas dozněl, a vešli dva páni. Jednoho jsem znal, jmenoval se Haruda, působil v Radňově jako starosta, ale ten druhý byl neznámý Němec, měl na sobě kožený kabát a na hlavě klobouk, jejž vůbec nesmekl.
„Je tu pan Hess?“ zeptal se starosta.
„Manžel jel do lesa pro kulatinu,“ odpověděla jim tetička Máňa, žena strýčka Jary. „Mám mu něco vyřídit, až se vrátí?“
„Ne, ne, ne,“ odpověděl nervózně starosta, „ta věc spěchá! A kde najdeme starýho Hessa?“
„Jindřich je u sebe, anebo v šalandě,“ odpověděla babička.
Němec náhle začal ňuchat. „Co to tady ták fóní?“ ptal se a nasával do sebe tu vůni.
„Pekly jsme chleba, ale ještě je tuze horký, nedá se jíst,“ pravila babička. „Můžu vás pozvat akorát na bramboračku, trošku ji ale musím přihřát na kamnech…“
„Kdepak, my nemáme čas,“ odmítl starosta a obrátil se ke dveřím.
Němec však vytáhl z kapsy síťovou tašku. „Ja koupim od fas ten čérstvy bród… chléba…. Co ták krasně fóni.“
„Jen si jeden vemte,“ pravila babička a pomohla mu bochník přemístit do síťovky.
„Co stóji ten chléba?“ zeptal se Němec a začal šmátrat v kapse svého kabátu.
„Nevím, my chleba neprodáváme,“ odpověděla babička.
„Ja mam jen felké pénise,“ zamračil se Němec a obrátil se na starostu. „Nemáte vy nejaké kleine pénise, Herr Bürgemeister?“
„Já tu nemám ani korunu,“ odvětil starosta.
„Tak to nechte,“ vmísila se tetička Máňa, „dáte nám to, až budete mít a pojedete kolem.“
„Danke,“ poděkoval Němec, vytáhl z kapsy několik kuponů přídělových potravinových lístků, neboť volný prodej potravin neexistoval, položil papírky na stůl a zamrkal. „Djékuji fám… und auf Wiedersehen… Sbóchem!“

„Mám vás odvést za dědečkem?“ vmísil se jim otázkou.
„Nemusíš,“ pravil starosta, „já to tu znám. Tak s pánembohem!“
„Sbohem!“ pozdravili jsme svorně v kuchyni a páni odešli.
„To jsem zvědavá, co zas od nás chtějí,“ povzdechla si tetička Máňa, ale dozvěděla se to až při večeři, kdy se sešla kolem stolu celá rodina.
Jedl se chléb namazaný sádlem a osolený; kdo chtěl, mohl si krajíc posypat cibulí. Většina z nás si namazala dnešní. Maminka jedla chléb od minula, protože měkký chléb jí nedělal dobře na žlučník. Starý chléb pojídal i strejka Chrástovský, který si nalámal krajíc do hrnku s bílým kafem a jedl jej lžící, zrovna tak, jako to dělal v Praze můj tatínek. Jediný strýček Jina si nechal ohřát zbytek bramboračky od rána, jíž se od návratu z totálního nasazení nemohl nabažit; u Hessů ji vařili každý druhý den, střídavě s jakousi bílou kulajdou, které se tu říkalo vanovská polívka podle jednoho dělníka z Vanova.
A když jsem u té stravy, pak bych ještě rád připomněl, že maso se tu nepojídalo tak často, jak je tomu v dnešních domácnostech, byť o něj nebyla u Hessů nouze. Hlavně se pojídaly nudle nebo bramborové placky s mákem, cmunda, povidlové taštičky hojně posypané strouhaným tvarohem, švestkové knedlíky polité máslem se skořicí, bramborové šišky s opraženou strouhankou, bramborové knedlíky se zelím a osmaženou cibulkou, či sádlem omaštěná šusterka, správně nazývaná škubánky, které – jak říkával tatínek – »rostly v hubě«. Často bývaly i brambory na loupačku s kysaným mlékem. Několikrát jsem také zažil k večeři raky, jimiž se potok pod pilou přímo hemžil; ulovené se uvařili v prádelním hrnci dočervena a společně u stolu loupali a pojídali.
„Co tu chtěl starosta?“ zeptal se dědečka při jídle strýček Jara.
U stolu to ztichlo.
Dědeček se nečekaně a nepochopitelně rozesmál, vytáhl z kapsy ten svůj památeční ostrý nůž, otevřel jej a ukrojil si tenký krajíc chleba přes celý bochník. „Lidi zlatí, starosta nám přinesl starost i velikou radost!“
„Starosti bych věřil, ale že by přinesl radost?“
„Němci utíkají před frontou,“ pokračoval dědeček a namazal si chleba máslem, „a to je veliká radost.“
„To se ví dávno, že ustupujou,“ zašklebil se strýček Jina, „prý z taktických důvodů.“
„Nemyslím vojska,“ upřesnil dědeček, pečlivě otřel nůž o krajíc, zavřel jej a strčil do kapsy, „myslím usídlence na východě, co jim führer nasliboval půdu a statky na tisíc let a vydrželo jim to sotva pět.“
„A co my s tím?“
„Mají strach z Rusů, vracejí se jich celé houfy zpátky do Německa a my je musíme ubytovat.“
„Tady?“ zhrozila se tetička Máňa.
„Tady,“ pravil dědeček. „vyjednal jsem, že jim poskytneme akorát jednu cimru. Spaní budou mít zadarmo. Stravu si musí zaplatit anebo odpracovat.“
„Kolik jich bude, propána?“
„Vždycky u nás přespí jen jedna rodina, než se vydá dál.“
„Kterou cimerku jste myslel, tatínku?“ zeptala se tetička Máňa.
„Pokojík,“ řekl dědeček, „je stranou, s okny k potoku, nebudou se nikomu plést pod nohy.“
„Tam přece spí obě Milušky z Tábora,“ namítla tetička.
„Přestěhují se do vily, nedá se nic dělat,“ prohlásil dědeček rozhodně.
„A to je všechno?“
„Ne!“
„Jak to, že ne?“
„My se tu dáme konečně do stavby krytu, je nejvyšší čas!“ prohlásil dědeček a kupodivu otočil hlavu ke mně. „Říkal jsem ti přece, Zdeňku, že musíme něco vymyslet, protože nevíme, co nás všechno čeká. Musíme se připravit na nejhorší.“
„Já vím,“ řekl jsem, „kryt je prima, to já už znám.“
„Nikdy ses nezmínil, že budeme stavět kryt,“ pravil dědečkovi překvapeně strýček Jara.
„Ne, protože mě to napadlo až před chvílí,“ přiznal dědeček.
„Nemám tušení, jak se staví kryt,“ přiznal strýček Jara.
„Viděl jsem v Rusku, jak tam žijou lidi,“ vysvětloval dědeček, „říkají tomu »zemljanky«. Je to díra v zemi, uvnitř vydřevněná…“
Maminka zavrtěla udiveně hlavou. „Copak Rusové žijí v dírách?“

   

„Žeť, hodně jich tam žije napořád, je to jejich domov. Jenomže v našem krytu budou ženský s dětmi akorát po tu chvíli, dokud venku trvat stav nějakého ohrožení.“
„A kde budou mužský?“ zeptal se Bohouš a neskrýval obavy.
„Mužský se schovají nahoře a budou chránit náš majetek.“
„Proti komu?“
„Proti komukoliv.“
„Bodejť,“ přidal se strejka Chrástovský ke svému bratru, „budem se bít, jak jinak.“
„Pánbu mě netrestej!“ zahořekoval Bohouš a třikrát se pokřižoval, poněvadž byl katolík.
„Kuš, Bohouši!“ krotil ho strýček Jina a obrátil se na dědečka. „Vážně chceš, tati, někde tady postavit zemljanku?“
„Ta už je postavená, my ji jenom zvětšíme a vydřevíme,“ odpověděl dědeček.
„Kde?“
„Přece ten starý sklep v tarasu na cestě ze šindelky.“
„Ten pod placem?“
»Plac« se říkalo obrovitému a nezastřešenému skladišti prken, fošen a latí, které srovnány do vysokých štosů stály hned za pilou na poměrně rozsáhlém a žádným plotem nezabezpečeném a volném prostranství. Zajímavé bylo, že kolem placu vedla z jedné strany silnice, a přesto se nikdy nic neztratilo. Na druhé straně končil plac svahem k potoku, jenž byl přerušen tarasem a tak umožnil vytvořit další rovnou cestu vedoucí k pilinovce, kam si zákazníci zajížděli naložit fůry s pilinami. Na jednom místě ústil z tarasu otvor do někdejšího už nepoužívaného sklepa.
„A jak chceš ten sklep zvětšit?“ zeptal se strýček Jara dědečka. „Copak se dá uvnitř kopat? Po prvním kopnutí se ti to celé zřítí na hlavu.“
„Nebudeme kopat uvnitř. Budeme kopat zeshora. Musíme ovšem odstranit nad sklepem na place dva tři štosy prken. Až kryt postavíme a zaházíme zeminou, štosy vrátíme na místo, a tak to místo skryjeme.“
„A jak skryjeme vchod v tarasu?“
„Hádej!“ usmál se dědeček. „Nu, jak bys skryl ten vchod?“
„Dám se podat.“
„Podél celého tarasu narovnáme dříví na topení: je toho vůkol všude plno, nikomu nebude nápadné, že odpad ze sámování nám slouží jako přirozená zásoba paliva. Do hromady špejlí a polínek uděláme otvor, takovou chodbičku, a zvenku ji zakryjeme třeba nějakou starou a nahnilou postranicí z vozu.“

   

Teprve nyní, když dědeček vysvětlil svůj plán a každý u stolu si dokázal představit, jak se takový kryt postaví, se všem jaksi ulevilo.
Chvíli se mlčelo, ale další otázky v hlavách naskakovaly.
„A co když se nám bude chtít v tom krytu na záchod?“ zeptala se maminka.
„Vezmete si tam nočník,“ odvětil dědeček, „to dá rozum?“
„Copak si můžu dřepnout na nočník před dětmi?“ zhrozila se maminka.
„Můžeš si tam přece zhasnout, Líbo, anebo vylézt ven a nechat se při čůrání zastřelit.“
Maminka zčervenala a už nic neříkala.
„Neměla by tam být furt připravená zásoba jídla?“ zeptala se tetička Máňa.
„To by teda měla a taky voda!“ pravil dědeček.
„A taky by tam měly být připraveny nějaké slamníky na ležení,“ připomněla služka Kurpitka.
„Žeť, že měly,“ pravil dědeček, „a ty by sis to měla vzít na starost.“
„Taky že vezmu, pane Hess!“ kývla Kurpitka a zatvářila se vítězoslavně.
Myslím, že všem se dědečkův nápad líbil, jen strýček Jara vrtěl hlavou.
„Na co myslíš, Jaro?“ zeptal se ho dědeček.
„Nápad s krytem se mi líbí, což o to,“ začal strýček Jara váhavě, „jenom nevím, kde na to kopání vzít čas a hlavně lidi. Potřebuju na pile i na poli každou zdravou ruku.“
„Máš recht,“ pravil dědeček, „ale proč myslíš, že jsem dostal ten nápad až teď?“
„To teda nevím.“
„Protože tu budeme mít pracanty navíc.“
„A koho?“
„Přece ty Němce.“
„Které Němce?“
„Ty, co tu budou ubytovaní.“
„Cože?“ zhrozil se strýček. „Jak chceš donutit Němce, aby pracovali na našem?“
„Starosta povídal, že si stravu musejí odpracovat.“
Strýček Jara znovu zavrtěl hlavou. „Že by nám kryt postavili Němci? Nezdá se mi to.“
„Proč?“
„Kryt musí být přece skrytý, nikdo o něm nemá vědět, zůstat každému utajený…“
„Myslíš, že ti utečenci si tady počkají, až je dožene nějaká armáda a ukážou jim náš kryt?“
„No žeť! To je ono!“ Strýček Jara se náhle rozzářil. „Utečenci budou dávno pryč. Oni to ani nebudou mít komu vyžvanit.“
„Nu, právě!“ kývl dědeček a zvedl se od stolu.
Úplně jsem zapomněl při tom povídání na svou patku chleba.
„Poslyš, kluku,“ dloubnul do mě Bohouš, „jestli ten okrojek nedojíš, tak mi ho dej!“
„Cože?“ lekl jsem se. „Ale kdepak, já si patku dojím, to se teda neboj!“
Babička se vložila do našeho rozhovoru: „To je všechno hezké, co tu povídáte, ale taky už je nejvyšší čas zasadit muškáty do truhlíků mezi okna.“
Večer jsme šli do školy na loutkové představení.
Pořádal je pan řídící, strýček Šetek, s vlastnoručně vyrobenými dřevenými loutkami. Měl dílničku, kde to samozřejmě vonělo medem, neboť tam dělal včelkám různé rámečky, ale též dřevem, protože často pracoval se soustruhem. Vyráběl mobilní dekorace, jako nábytek, trůn, vozík a také tam vyřezával hlavičky figurek, na něž tetička šila kostýmy. Malované kulisy si nechal posílat z Prahy od jedné vídeňské firmy. Tentokrát se hrála pohádka o Kašpárkovi, jehož pronásledovala protivná a rozcuchaná ženština, řečená Káča, což nevydržela jedna malá holčička z Hartlíkova a naplněna spravedlivým hněvem zvolala k jevišti: „Káčo, helnajs, di už konečně do pudele!“
Všichni jsme se rozesmáli, ale nikdo z nás netušil, že se hrálo naposledy.
Potom se už ve třídě usídlili Němci.

Foto © Olga Hessová a archiv autora

(pokračování za 14 dní...)
Další díly

MALÉ ALBUM ZE VZPOMÍNEK NA ROK 1945

 


Děj posledního románu Zdeňka Pošívala se odehrává v 17. století v popisovaném místě Vysočiny na Pelhřimovsku, ale také na hradě Landštejně, v Janově, na oceáně i v americké Virginii.

Kniha SATANOVO JARO obdržela v roce 2006
Cenu Jiřího Marka za nejlepší historický román s detektivní zápletkou.


V knihkupectvích je román rozebrán, ale je možné ještě zakoupit jej přímo v nakladatelství EPOCHA, (Kaprova 12, 110 00 Praha 1),
či objednat na telefonu 224 810 959
nebo na  www.epocha.cz

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 26. 10. 2009.