|
 ZP •• V Pozitivních novinách sdílíte stálou rubriku společně s bratrem Jiřím. Podle mého soudu máte pochopitelně mnoho společného, přesto jste osobní tvůrčí orientací výrazně odlišní. Nejraději bych uvedl, že jste sice oba svérázní, a to nejenom bytostně, ale i tematicky a odborně.
Spolu sice občas spolupracujete, ale stálou jednotku jako kdysi bratří Čapkové, Veverkové či Marxové jste nevytvořili. Netrápí vás to, nebo neštve, že jste pasírován do jednoho štelářku se starším sourozencem?
Netrápí mě to, ani neštve. To období jsem si prožil velmi krátce, během puberty, kdy sourozencova popularita vyletěla raketově vzhůru. (Dnes působí úsměvně, že se například jako zpěvák umístil ve Zlatém slavíkovi na čtvrtém místě.)
Nejprve jsem si vyzkoušel, jestli se mi to také podaří – hrál jsem na basu, zpíval, psal texty, zakládal divadélko (a nebyli v něm vrstevníci nezajímaví: Zdeněk Rytíř, Jan Petr, Benjamin Fragner…) – ale pak jsem »přehodil výhybku« a začal se plánovitě od bratra lišit – psal jsem vážné, srdceryvné básně, pořídil si olejové barvy, štětce, malířský stojan, plátna a začal malovat.
V té době studoval na FAMU náš bratranec Ivan Soeldner, později známý filmový publicista a novinář, dramaturg a režisér Zpravodajského filmu. Na rozdíl od Jiřího, který byl ode mě o čtrnáct let starší, Ivan byl jen o sedm. A on to byl, kdo mi nejprve navrhnul, jestli nechci vymyslet a nakreslit nějaký vtip s filmovou tematikou pro časopis Kino.
Nakreslil jsem a vtip v Kině vyšel. Bylo mně sedmnáct let. Tak jsem nakreslil další, Ivan ho odnesl do redakce a – vtip opět vyšel. Akorát omylem pod iniciálami jiného tehdy začínajícího kreslíře, J. J. Až po mnoha létech jsem byl na tento omyl zpětně pyšný, iniciály patřily Juraji Jakubiskovi. Po té, co jsem začal občas uveřejňovat vtipy v Kině a dostávat za ně první honoráře, zeptal se mě Ivan, jestli si nechci vyzkoušet napsat s někým interview pro věstník, který se jmenoval Filmové informace, že bych za každý takový rozhovor dostal stovku. Tak jsem si šel poprvé vyzkoušet roli novináře.
Mou první obětí byl Lubomír Lipský, tehdy slavný jako děda Potůček. Viděl, jaký jsem zoufalý začátečník, ale nedal na sobě nic znát a byl nesmírně milý a vstřícný. Nu a tak se stalo, že jsem se začal pojednou zajímat i o něco jiného, než co dělal bratr.
Často na bratrance Ivana s láskou vzpomínám. Bylo mu teprve třicet, když se stal obětí autonehody. V té době jsem už byl redaktorem časopisu pro děti Sedmička a měl za sebou zároveň také jakýsi návrat k žánru, kterému se věnoval Jiří. Psal jsem písničky, povídky, začal vystupovat v pražské Viole…
ZP •• Vaší doménou je publicistka a to v několika formách. Nejprve jsem vás poznal před léty pravidelným čtením poslední stránky sobotního deníku Svobodné slovo, jež se nazývala Kvítko. Přiznám se, že můj zrak vyhledával nejprve fóry s kresbičkou myší, jichž jste byl tvůrcem: při vymýšlení názvu dnešních Rozprav odolával jsem pokušení nadepsat je »MUŽ, JENŽ MILUJE MYŠI«, jenže to byste se mohl nebezpečně zaměnit s Foglarovým Štětináčem z Bratrstva kočičí pracky. Kvítko bylo jedno z mála nepoliticky motivovaných radostí, jež poskytoval tehdejší tisk.
Na Kvítko moc rád vzpomínám. Od roku 1979 až 1991 to byla moje velká radost. Jednak jsem byl pyšný na to, že ho přede mnou připravovali dva významní lidé – vymyslel ho kdysi Josef Lada a pak ho v 60. a 70. letech redigoval spisovatel Achille Gregor (po mně to na čas převzali pánové Darek Vostřel a Jiří Šašek, ale to už jsem nesledoval). Hlavně však mě těšilo, že jsem tam mohl někdy propašovat původní příspěvky např. od Jana Wericha (právě díky jeho ochotě přispívat do Kvítka jsem se s ním mohl v jeho posledních třech letech častěji stýkat), ale třeba i od svého sourozence, který byl tehdy v nemilosti, podobně jako třeba satirik J. R. Pick (toho jsem tam propašovával dokonce jen pod iniciálami).
Do Kvítka mi přispívali také pánové Smoljak a Svěrák, Vladimír Jiránek, Vladimír Renčín, Adolf Born a mnoho dalších, opravdu velkých osobností.
ZP •• Dovolte mi prosím hloupou otázku. Pořád myslím na ty vaše myši a hloubám nad tím, jak vás vůbec napadly. Co si myslíte o fenoménu, jemuž říkáme »nápad«? Leckdo si představuje, že tvůrce, nadaný od přírody jakýmsi osvícením, leží si jen tak na gauči a ejhle!, náhle to přijde - praští ho NÁPAD. A má to v kapse.
Ptám se i proto, že mne nikdy nic zmíněným způsobem nenapadlo: já se musím pokaždé velice zahloubat, trpět přitom, což bolí, vyvolávat si nejrůznější zážitky do takového toho vnitřního zraku, promýšlet nejrůznější možnosti a kombinace, bušit se přitom do hlavy, eliminovat a provádět selekci pitomostí, jež se valí ze všech stran, a kde nic, tu nic…
Jo, jo, ještě tedy k těm myším: K nim – mám na mysli ty živé - jsem kupodivu nikdy neměl vřelý vztah. Od dětství jsem měl buď křečky anebo morčata (poslední dvojice morčat se jmenovala Čuk a Gek). U myší mi vždycky vadil ten jejich mrskající se ocásek. Takže nevím proč, ale v době, kdy mi bylo asi deset let, jsem napsal básničku, ve které vystupoval TEN myš. Jiřímu se to tehdy zalíbilo a tak mi jednou řekl, že by si ten nápad vypůjčil do písničky pro Ljubu Hermanovou, jestli bych byl ochoten mu ho »odprodat«. No to se ví, že jsem byl ochoten.
Když pak Píseň o myši a jedu („…docela dole ve sklepě žil jednou jeden myš…“) vyšla na gramofonových deskách, dostával jsem od sourozence vždy na konci roku honorář. Poprvé to bylo 40 korun, podruhé a potřetí už jen 20, nu a pak, když jsem se zase přihlásil o dvacku, řekl, že už se písnička nehraje, a tak tedy žádný další honorář nebude. On mě nikdy nerozmazloval, za což jsem mu zpětně upřímně vděčný.
Kdysi mi do mého alba z dětství maminka nalepila kartičku, na které je psáno, že Jiří Suchý oznamuje všem, že se mu 16. září narodil bratříček Ondřej. Napsal to velmi úhledně a vyzdobil kresbičkou. Jednou jsem se mu zmínil, že mě ta kartička po létech dojímá, jak se se mnou tenkrát chlubil. Na to mi odpověděl: „To tě vůbec nemusí dojímat, psát a kreslit tyhle kartičky mě naši donutili!“
Kreslení myších vtipů se zrodilo čirou náhodou. V roce 1973 mi v Dikobrazu na Silvestra vyšel vtip, na kterém spí usmívající se myš a nad ní v obláčku je vidět, že se jí zdá o Mickey Mausovi. No, nic moc. A náhodou mě tou dobou napadla slovní hříčka – Egon Ervín Myš.
Nakreslil jsem vtip, který vyšel v Lidové demokracii. Pár dní na to jsem potkal tehdy ještě novináře Ivana Rösslera a ten mi povídá: „Hele, člověče, já viděl ty tvoje myši – ty bys v tom kreslení myších vtipů měl pokračovat, to tady nikdo nedělá.“
Tou dobou už jsem měl v hlavě pár dalších nápadů a tak jsem se soustředil na myši, posléze i na další hraboše. A ono to zafungovalo. Později jsem v Pantonu nazpíval na desky dvě myší písně, v roce 1990 mi vyšla dokonce knížka myších vtipů, To je ale myšmaš!, nu a dnes už asi třináctým rokem funguje v Šemanovicích u Kokořína, kde pobývám, takové společenské minicentrum, které se jmenuje Nostalgická myš.
Tady natáčím své rozhlasové, dříve i televizní pořady, tady jsou vystavené různé kostýmy známých herců a zpěváků, kteří kdysi prošli tzv. divadly malých forem. I v této naší rozpravě využívám situace, abych čtenáře upozornil, že po celou dobu, co Nostalgická myš (dříve Nostalgie) existuje, jsem nikdy nebyl jejím majitelem a nejsem ani majitelem restaurace, která tam funguje! Je to pouze příjemné útočiště pro realizaci některých mých leckdy pošetilých nápadů, kterých však s přibývajícím věkem ubývá.
Abych Vám ale odpověděl na celou otázku, co se týče těch nápadů: Popravdě řečeno, nevím. Stále častěji se mi stává, že zmatkuji v domnění, že už mě nic nového nenapadne. V kritické chvíli, kdy už mám něco slíbeného odevzdat, anebo kdy mám s něčím někde vystoupit před lidmi, vždycky se nápad dostavil. Zatím.
ZP •• Smekl jsem před vámi, když na mne v jakési knižní databázi vykoukl obsažný seznam vašich vzpomínkových knih na vynikající umělce po výtce již naší minulosti.
Díky tomu se obohatí obecné povědomí a paměť na velikány české scény, pokud se tam ještě nacházeli.
Samotnou povahou takové vaší práce jde samozřejmě o badatelství a mne by zajímalo, jestli taková činnost čímsi nevzdoruje potřebě vaší umělecké tvorbě. Proč? Říká se, že dobrý kumštýř není dobrým vědcem a naopak dobrému vědci se moc nedaří vytvářet nové estetické skutečnosti.
Můj profesor teatrologie se mi po nezdárné premiéře své historické hry svěřil, že prostě není schopen napsat pořádné drama, poněvadž je prý zbaven potřebné tvůrčí spontaneity; prostě si pořád hlídá a počítá nějaké rytmické fáze, neustále si kontroluje dosah významotvornosti faktů a já nevím, co všechno si ještě teoreticky hodnotí, ale přitom mu prý logicky uniká prachobyčejná člověčina a živost dramaticky jednajících postav.
S tím já problém nemám, protože jsem během let začal stále víc a víc psát o hercích a zpěvácích, zajímat se o jejich povětšinou nelehké životní osudy, zaznamenávat dosud neznámé skutečnosti, případně osobní zpovědi těch z nich, kteří mě začali brát jako přítele. Hodně v té věci sehrála také doba, přelom 80. a 90. let.
V televizi skončily Malé televizní kabarety, které jsme od roku 1977 psali s Oldřichem Dudkem, zanikly humoristické časopisy a zábavné přílohy deníků, čímž skončila moje éra karikaturisty a kreslíře vtipů, zpěváci a zpěvačky, pro které jsem psal písničky, přestali natáčet nové desky a začali se z pudu sebezáchovy vracet stále častěji ke svému staršímu repertoáru.
A tak vznikla nakonec situace, kdy se dnes například k psaní textů dostanu jen tehdy, když mě někdo o nějaký konkrétní požádá: Donedávna to byla Dáda Patrasová, loni mi nabídlo brněnské Národní divadlo, abych napsal nové zpěvní texty do Straussova Netopýra, letos jsem přispěl sourozenci dvěma texty do jeho semaforské verze slavné operety Mam´zelle Nitouche a jednou ročně se na popud skladatele Tomáše Pergla účastním soutěže dětských sborových písní Dětská nota. Všechno tohle beru jen jako nečekané zpestření života, ale jinak si píšu své knížky a články a jednou měsíčně zpovídám v rozhlasovém pořadu Nostalgické muzeum zábavy své zajímavé hosty.
ZP •• Intenzivně se zabýváte mapováním historie zábavního umění u nás v letech čtyřicátých, padesátých a šedesátých. Podle životopisu si nejvíce považujete toho, že jste se mohl seznámit a spřátelit s arménským klaunem a mimem Leonidem Jengibarovem, švýcarským klaunem a mimem Dimitrim, s velikány české filmové a divadelní komedie Janem Werichem a Oldřichem Novým a s hereckými hvězdami Hanou Vítovou, Ljubou Hermanovou, Zitou Kabátovou či Věrou Ferbasovou.
Pronikl jste do soukromí mnohých osobností, jež je často a právem tabuizováno, pokud se ovšem touto stránkou života slavných lidí nezabývá oprsklý bulvár a senzacechtiví drzí novináři. Jak se vyrovnáváte s informacemi tohoto typu a odoláváte-li pokušení, zdali je zveřejníte či zatajíte? Máte limit etické sebekontroly? Kde se nalézá vaše hranice sdílnosti?
To je moc dobrá otázka! Odpověď nebude lehká.
Ano, prozrazuji na lidi, kteří už mezi námi nejsou, leccos. Nikdy tím ovšem neškodím jejich památce a dělám to také s vědomím, že okruh mých čtenářů je docela jiný, než je okruh hltavých čtenářů bulvárních plátků.
Od roku 2008 mám rozdělanou knížku Padesát žen kolem Oldřicha Nového. Pan Nový si úzkostlivě hlídal svou image, jenomže v takovéhle knížce musí jít ohled na image stranou, má-li to být knížka pravdivá a ukázat Nového jako normálního smrtelníka. Na velikosti jeho díla to nic neubere a svědectví některých jeho partnerek mu dnes už nemůže ublížit, naopak. Myslím, že si tu knížku budou lidé číst s chápavým úsměvem.
Ta Vaše otázka je fakt těžká a moje odpověď by byla dlouhá na několik stránek. Zmíním se proto jen o jednom příkladu, kdy jsem byl označen – dle mého soudu nespravedlivě – za odsouzeníhodného spolutvůrce českého „bulvárního bahna“.
Během večerů, kdy jsem býval na návštěvě u pana Wericha na Kampě, mi tehdy už velmi nemocný Jan Werich vyprávěl, proč nemá rád Miroslava Horníčka. Bylo vidět, že ho to samotného mrzí, ale mluvil velice tvrdě.
Po létech, kdy už ani jeden z pánů nebyl naživu, jsem o tom napsal článek do MF Dnes. Několik lidí jsem tím nesmírně pobouřil. Byl jsem nařčen, že jsem si všechno vymyslel, jen abych se zviditelňoval, jak se dnes s oblibou říká. Ošetřující lékař Miroslava Horníčka mi napsal otevřený dopis, který rozeslal všem novinám a mnoha hercům - akorát mně ho zapomněl poslat. Stella Zázvorková si díky jemu přede mnou „odplivla“ ve svých memoárech. Byl jsem z toho zmatený, nečekal jsem, že toto mé svědectví bude někdo brát jinak, než jako objasnění jedné životní etapy dvou velkých umělců, kdysi skvělých hereckých partnerů a přátel. Začal jsem proto postupem času hledat někoho, kdo by mi mohl pravdu, kterou jsem napsal, potvrdit.
První svědectví v můj prospěch jsem našel v knížce novináře Jiřího Lederera, další v memoárech Vlasty Chramostové, nu a do třetice všeho dobrého – v poslední knize Františka Cingera jsem objevil písemný důkaz od samotného Jana Wericha – jeho dopis Miroslavu Horníčkovi, kde ho nevybíravě odsuzuje. To, co jsem tu ve zkratce vypsal, se chystám v budoucnu pochopitelně detailně zveřejnit. Jednak se chci očistit od nařčení, jednak i proto, že se domnívám, že by lidé měli znát celou pravdu o konci vztahu mezi těmi dvěma, ne jen »pravdu« kosmeticky upravovanou.
ZP •• Jistě se ve vás nalézá jakási hierarchie dojmů, úcty a obdivů k osobnostem, jimž věnujete svou autorskou pozornost. Na vašem místě bych asi vzdoroval, kdyby ze mne kdosi páčil, kdo z nich zasluhuje můj nejhlubší láskyplný vztah, neboť málokdo z lidí ve své jedinečnosti se může prostě jaksi změřit a zvážit. Přesto se troufale ptám: svěříte se čtenářům s takovým pomyslným žebříčkem, dejme tomu, prvních pár jmen vašeho hlubokosklonu? A pokud to učiníte, uvedete i nějaký svůj osobní důvod, proč je tomu právě tak a ne jinak?
Můj hlubosklon mají na prvním místě určitě pan Werich a můj sourozenec. Dál už bych musel vypisovat celé desítky jmen a to mi připadá zbytečné.
ZP •• Podle jakého klíče činíte výběr osobností, jimž věnujte své badatelské, redakční i autorské úsilí? Zdá se, že v něm převažují humoristé a hned za nimi interpreti lehčích múz. Je takový výběr i současným vaším kriteriem hodnot jistých žánrů? Navzdory štiplavosti svého dotazu chvátám s přiznáním, že onen výběr lahodí i mému osobnímu vkusu, byť jsem o něčem takovém předtím dosud nepřemýšlel. Není to i tím, že za uváděnými jmény zůstala v matném povědomí české veřejnosti i jejich někdejší popularita? Tenhle povzdech uvádím i přesto, že jsem si prolistoval dlouhý seznam jmen vynikajících osobností, nazvaném »Známí – Neznámí« na vašich stránkách. Chováte snad v sobě pocit určitého dluhu k umělcům zapomenutým, neboť jejich divadelní orientace nese s sebou i s pádem jevištní opony i velice krutou vlastnost pomíjivosti? Divadlo znamená »teď a zde« – pak následuje už jen vzpomínka a často pocit marnosti, neboť živé představení nelze zakonzervovat.
Jako příklad takové záslužné memoárové činnosti uvádím herce divadelníka Jindřicha Mošnu (zemřel roku 1911), jenž by dávno upadl v obecné zapomenutí, nebýt knižních vzpomínek Karla Želenského nebo Jakuba Arbesa a samozřejmě i vás, jak jsem si povšiml v Pozitivních novinách.
Ano, máte pravdu, že chovám v sobě pocit určitého dluhu k umělcům zapomenutým. Vadí mi, že převážná většina z nich byli umělci tzv. »lehčí múzy«, a tak v očích historiků nestojí za to je připomínat jinak, než občas nějakou malou zmínkou (a někdy ani tou ne).
Vždyť oni přece své publikum ve své době »jen« bavili! Tenhle názor je velmi nespravedlivý, už pro samotný známý fakt, že je mnohem těžší lidi rozesmát, než rozplakat. V padesátých letech byli v oblasti zábavního umění v plné tvůrčí síle pánové Jiří Štuchal, Jaroslav Štercl, Ruda Stolař a další populární – jak by se dneska řeklo – baviči; taneční sály dokázaly plnit k prasknutí skvělé orchestry kapelníků, jako byli Ladislav Bezubka, Jiří Procházka, Jaroslav Echtner a další (nemluvě o Karlu Vlachovi nebo Gustavu Bromovi).
Dneska je zvykem se od období padesátých let odvracet a tak vzdor tomu, že je mnoho pamětníků, kteří na své zážitky třeba z tehdejších estrád anebo »čajů« nostalgicky vzpomínají, nikdo jim nenapíše, jaké byly další osudy všech těch jejich tehdejších oblíbenců. Totéž se týká divadelníků anebo filmových herců, kteří třeba jen na chvilku v té době zazářili.
Tak tedy po nich pátrám a o nich chci psát. Naštěstí mě stále častěji upozorňují sami čtenáři, že tam a tam dosud žije v zapomnění ten či onen umělec, anebo jeho potomci. Pokud to stihnu, setkávám se s nimi. Nu a pak nesmírně baví pátrat po dosud neobjevených skutečnostech ze života velikánů, jako byli Jan Werich, Vlasta Burian, Oldřich Nový. A věřte, že neznámých zajímavostí z jejich života se objevuje stále dost a dost.
ZP •• Potkávali jsme se v ulicích Starého Města pražského, jež bývalo ctihodným sídlem našich domácností. A to pominulo. Já nyní přebývám v Bubenči a vy až Šemanovicích. Já to mám tramvají do centra jen pár minut, ale vy máte ouřady a potřebná zařízení pro vaši práci přeci jen docela z ruky: nevadí vám dojíždění?
A cože vás to dovedlo kamsi na venkov? Zachtělo se vám mít za humny les a pod okny zahrádku s ředkvičkami?
To je prosté – léta, kdy jsem vysedával v kavárnách a kul pikle s podobně tvořivostí posedlými vrstevníky, ta minula. Zažil jsem úžasné noční toulky po Národní třídě – od Filmového klubu přes Redutu až po Violu, kde bylo možné si dát třeba v jednu hodinu v noci nudlovou polívku a setkat se s mnoha známými lidmi.
A zase jindy, hned po ránu, bylo možné uniknout například škole návštěvou kavárny Slávie, kde otevírali už v osm ráno.
Jenomže s blížící se čtyřicítkou jsem se pojednou začal stále častěji rozhlížet po venkovském, klidném způsobu života v přírodě, do které jsem předtím nikdy nevkročil, nepočítám-li procházky s rodiči v dětství. Všechno má na svědomí moje žena Johana, která zakoupila chalupu u Kokořína.
Jak se to na té chalupě začalo zvelebovat, zjistil jsem, že se mi tam i docela dobře tvoří. Sedával jsem nad bílou čtvrtkou anebo u psacího stroje v kuchyni, čichal, co dobrého bude k obědu, a najednou ten život byl o něčem jiném. Tak jsem časem vyměnil velkoměsto za život na venkově. Přiznám se, že všechno mi navíc ulehčil náhlý technický rozvoj. Když jsem zde měl pojednou telefon se záznamníkem a faxem a televizi se dvěma programy, cítil jsem, že zůstávám „ve spojení“ s okolním světem a to mi zprvu stačilo.
No ale když na nás v devadesátých letech najednou »spadlo« video, mobil, satelit, počítač, internet… tak to už jsem byl v těchto končinách dočista lapený. Mám tady vlastní pracovnu, knihovnu, archiv, na počítači jsem se naučil zpracovávat fotografie, stříhat své rozhlasové pořady, dokonce někdy i nahrát svůj rozhlasový příspěvek na minidisk, nahrávku upravit, převést do mp3 a poslat k použití mailem do rádia. No, není to úžasné?
ZP •• Svěřil jste se mi, že také hodně cestujete, zejména pracovně: Maďarsko, Řecko, Španělsko, Portugalsko, Kanárské ostrovy… Mohu se zeptat, na čem v tak jazykově odlišných destinacích vlastně pracujete?
Ty cesty, z nichž jsem si udělal už každoroční pravidlo, mě nesmírně baví! V zimě do teplé vody v lázních Györ, v létě do studené vody v přímořském městečku Leptokarie. Na sluníčku pak nechávám obvykle opalovat svou ženu a odcházím na pokoj, kde si čtu anebo něco píšu a těším se na večer, kdy vyrazíme za večeří a kulturou.
V Györu je nádherné Národní divadlo (pochopitelně mě zajímá pouze balet, nanejvýš muzikál nebo opereta – Becketta nebo Ionesca bych tam věru nepřežil). V Leptokarii zase vyrážím na místo, kterému se říká malý Václavák, kde je kvantum malých obchůdků a venkovních kavárniček a krásný společenský cvrkot. Takže – částečně dělám něco pro zdraví a částečně se jako turista i kulturně vyžívám. A v Madridu jsem byl pracovně kvůli knížce, kterou snad někdy napíšu.
ZP •• Svět se za poslední dekády našeho života dost radikálně proměnil, což zasáhlo i naše české oudolíčko: jak byste charakterizoval současný stav české společnosti? Co vás naplňuje radostí a co vám dělá starosti?
Žalostný. Víc Vám k tomu říct nemohu. Bývá mi často velmi smutno.
ZP •• Opusťme na chvíli umělecký svět: existuje u nás či ve světě v současné době osobnost, k níž vzhlížíte s mimořádným obdivem?
Ano. Josef Škvorecký. Poznali jsme se na dálku v roce 1990 a postupem let jsme se stali – dnes už to mohu říci – přáteli. Josef mi před dvěma lety věnoval všechny své nahrávky rozhovorů s herečkami Lídou Baarovou a Adinou Mandlovou, že prý by se mi mohli hodit. A tak jsem pod jeho vlídným dohledem dokončil právě knížku Tři životy Lídy Baarové, která se bude křtít už 1. listopadu v pražském Luxoru, a nyní začínám promýšlet, jak naložím s Adinou. Mám už prozatímní název knížky o ní: Čemu se ještě smála Adina Mandlová?
Občas se na Josefa Škvoreckého obracím s dotazy právě na některého z těch zapomínaných umělců – naposled mě zajímal osud amerického jazzového kontrabasisty Herberta Warda, který v padesátých létech emigroval se svou ženou z USA do Československa. Dostal jsem nesmírně zajímavé informace a postřehy.
Nu a další takové dvě osobnosti, k nimž vzhlížím, jsou páni režiséři Jiří Menzel a Miloš Forman. Častěji se pochopitelně setkávám anebo mailuji s Jiřím Menzelem, který mě po celou dobu, co se známe, odsuzuje coby kuřáka. Na rok a půl jsem dokonce přestal kouřit, leč okouzlení z jednoho karlovarského setkání s druhým panem režisérem, Milošem Formanem, způsobilo, že jsem po jeho vzoru začal kouřit doutníky, kterým jsem bohužel věrný dodnes. Před Jiřím Menzelem jsem to dokázal dodnes utajit.
ZP •• V těchto Rozpravách se často objevují přiznání účastníků, jaké mají záliby anebo slabosti. Jak jste na tom v tomhle ohledu vy sám? Existují ve vašem životě koníčky, jejichž předmětem pozornosti jsou jiné, než tvůrčí zájmy?
Sbírání karlovarských pohárků z různých dob, anebo ruských samovarů krásných tvarů, kterému jsem propadl naposled, to mám jen pro potěchu oka. Ovšem vše další už jsem podřídil pouze své současné práci. Na různých internetových aukcích se rozhlížím po vzácných fotografiích, dopisech, plakátech, programech anebo knížkách, které souvisejí nebo pocházejí přímo z pozůstalostí herců nebo zpěváků, po jejichž osudech pátrám. Už jsem získal neuvěřitelné věci. Jaké – nepovím. O tom všem budu totiž psát, dá-li Pánbůh zdraví.
ZP •• V úvodu Rozprav se zmiňuji o tom, jak jste při návštěvě na mé chalupě zanechal po sobě jistý nápis na stěně WC místního hostince. Píšete na zdi rád? Pravidelně, občas, výjimečně nebo jen nárazově?
Jde o nesrovnatelné příklady, přesto si dovolím připomenout, že s jistou proměnou majitelů prostoru bývalého divadla SEMAFOR zmizely nápisy na stěnách, jež tam po sobě zanechal například L. Armstrong a jiní vzácní hosté Prahy.
V Rámové ulici na Starém Městě si založil jeden pejskař hospůdku a nechával své hosty na stěny nakreslit obrázky pejsků: získal tak nádherné fresky, kupříkladu hezkou skicu jezevčíka od Karla Kryla a spoustu obrázků od významných filmařů (například Michaely Pavlátové) a výtvarníků a kantorů z AVU (například Jiřího Načeradského) i od mnoha dalších kumštýřů: jenomže přišel nový majitel a nechal veškerou omítkovou výzdobu přetřít, údajně z estetických důvodů.
Nechci Vám brát přesvědčení, ale obávám se, že jsem nikdy na žádnou zeď WC nic nepsal. Abych ale zabránil eventuální při, řekněme, že onu místnost v hostinci nenavštěvuje člověk vždy jen ve střízlivém stavu. A jestli se to mělo navíc odehrát v dobách dávných, tedy v dobách mé mladosti, není vyloučeno, že jsem někdy někde něco z jakési »euforie« napsal. Jinak ovšem nepíšu ani nekreslím po zdech, pokud ovšem nejsem o to někým přímo požádán. Obvykle se tak stává u takzvaných zdí podpisových, jaké bývaly kdysi dávno v divadle Semafor v pasáži Alfa, anebo jako jsou dnes v Nostalgické myši v Šemanovicích.
ZP •• Já vám samozřejmě a rád věřím, že mánií psaní po zdech netrpíte, nicméně své přesvědčení si vzít nenechám, byť jsem teď na okamžik zaváhal. Ne, ne, mámení jsem neměl a nemám, ten nápis tam po vaší návštěvě skutečně zbyl a já jej sice hodinu mazal, ale věřte nebo nevěřte, cítil jsem se tím heslem vlastně poctěn a byl jsem rád, že na mne civí ze stěny. Já to arci neuvádím jako výčitku, naopak to beru jako fór. Nápis zmizel; přesto setrval jako vzpomínka…
Horší je, že z naší paměti mizí i ty báječné podpisy desítek vynikajících hostů a diváků, po léta shromažďovaných na stěnách Semaforu, jež někdo bez lítosti prostě likvidoval nátěrem. Stejně tak je mi líto i zmizelých kreseb pejsků v hospůdce na Starém Městě a nemohu si odpustit škodolibou poznámku, že kdyby se komusi zachtělo objednat od svrchu jmenovaných umělců stejné fresky pejsků na svou vlastní zeď, musel by pořádně sáhnout do vlastní kapsy, nebo by se prostě nedoplatil.
A na závěr mi dovolte, abych se zeptal na pár osobních věcí vkusu, i když se nám mohou dnešní rozpravy tvářit jako interview. Je to sice už obvyklá otázka, ale odpověď na ni o nás nejenom cosi vypoví, ale především a hlavně připomene, že na světě se nacházejí úžasná díla od úžasných lidí. Mám ji rád a vskutku se často chytám za hlavu a říkám si: „Nu, jasně! Málem jsem na něho už zapomněl! A na tuhle taky.“
Jaký je váš nejoblíbenější spisovatel, malíř, skladatel, instrumentalista a filozof?
S tím filozofem Vás zklamu - nikdy jsem se žádným neprokousal. I když jsem byl k tomu nejednou přáteli veden. A tak tedy umělci, jejichž jména se mi vybaví v první chvíli.
Spisovatel: Saroyan (O neumírání), Hemingway (Pohyblivý svátek), Jerome Klapka Jerome, Woody Allen, z našich František Nepil, Bohumil Hrabal, Jan Werich, Josef Škvorecký.
Malíři: Ota Janeček, Jiří Trnka, Vladimír Komárek, Kamil Lhoták.
Skladatel: Vivaldi, Suk, Šostakovič, Smetana – Jiří Šlitr, Vladimír Franz, Ferdinand Havlík, Jaroslav Ježek, Wiliam Bukový.
Instrumentalista: Louis Armstrong, Count Basie, Miles Davies, Gerry Mulligan, Diana Krall – stop!
Znovu zdůrazňuji, že jsem to tu vysypal z rukávu, sám zvědav na to, kdo mě v tu chvíli zrovna napadne.
ZP •• A vida! Skutečně jste mi pár jmen připomněl, jež chvátám znovu si nalistovat…
Na úplný konec rozpravy se ptávám dam na jejich oblíbené květiny, ale pro vás mám připravenu otřepanou, leč krásnou a jak uzříte, velmi užitečnou pánskou otázku: Jaký druh nápoje je váš nejoblíbenější a co dobrého k jídlu by měl hostitel (hostitelka) uvařit (objednat) před vaší návštěvou? A co byste uvařil svému hostu vy?
Nápoj: slivovice, řecké a maďarské tvrdé alkoholy, též whisky nebo tequila.
Jídla: škubánky, šunkofleky, svíčková a mořské ryby, mušle, kalamáry.
Polívky: dršťková, zabijačková a česnečka.
A co vařím – pokud vařím – hostům já?
Česnečku, bramborovou kaši k něčemu, čínu po svém, (které moje žena říká „čínský guláš“), míchaná vajíčka (se špekem, strouhaným sýrem, cibulí a kari kořením) a brambory na loupačku. To jde, ne?
ZP •• Pro mne přímo narozeninová hostina, byť nevím, jak se popasovat se škubánky, jimž se na mé rodné Vysočině říká šusterka, ale jinak věru paráda! K takovému menu je zapotřebí dobrého pití: mám doma srbskou slivovici, osm let starou, hebkou a přitom statnou, zvedám tedy frťánka na vaše zdraví, volám živijó, happy birthday to you a přeji hodně síly a šťastnou ruku do vaší další tvorby!
Foto © osobní archiv
Kresby © Ondřej Suchý |
