Michal Zelenka - Zdeněk Pošíval: Jak být managerem v utajení

Rubrika: Publicistika – Rozpravy ZP

  
JAK BÝTI MANAGEREM V UTAJENÍ 
 

    Úvodní kapitola    

Pracovali jsme kdysi v různých oborech, ale pod jednou střechou Obecního domu, a pravidelně se setkávali na obědě v Plzeňské restauraci. Svěřovali jsme si pracovní i osobní problémy, pokud jsme právě neplkali o ničem, což bývá při stolování ideálním tématem.
Stalo se však, že jednoho poledne se Michal dostavil na oběd nezvykle skleslý, neřku-li napůl zhroucený, a to je věru při jeho neustále optimistické nátuře na pováženou. Oznámil mi, že ho zcela nečekaně požádala manželka o rozvod. Zaskočilo ho to a pořádně sebralo. Dlouho se nedokázal vzpamatovat, neuměl to ze sebe vytřást, tížil ho mindrák a o ženském světě nechtěl ani slyšet. Trápil se tím bůhví jak dlouho, ale po určité době se přihodil zázrak a on zářil. Zamiloval se. Objektem jeho lásky byla mladičká, neznámá a vycházející hvězdička z dívčího sboru SEMAFORU. Podařilo se jí nejen Michala zbavit tíživé chandry, ale především ho měla ráda. Vzali se.
Z ní se časem stala stálice populární hudby, zpěvačka první třídy, ověnčená řadou úspěchů a uznání. Jsou spolu dosud a netroufám si s ohledem na její nestárnoucí půvab uvést, jak dlouho již. Vypadá to sice jako story z romantického filmu od sentimentální Rosamundy Pilcher, ale prostě a jednoduše je tomu tak a nejinak. Potvrzuje to navíc rčení, že všechno zlé je nakonec k něčemu dobré.
Považuji Michala za špičkového manažera v oblasti umění, (vedle něho i brněnského Miroslava Jandoru), což bývalo povolání a zaměstnání totalitou nepovolované. Bez manažerů se pochopitelně žádná umělecko interpretační činnost neobešla. Museli pracovat v utajení. Říkalo se jim organizační vedoucí souborů; maskovali se v nejrůznějších postech, aby unikli zákonu o povinném pracovním poměru s úředním zařazením v kádrovacích tabulkách.

MICHAL ZELENKA
produkční, producent, promotér

Narozen 4.4.1948, vzdělání střední s maturitou. Od roku 1968 nezávislý producent a manažer hudebních a divadelních souborů.

Framus Five a Michal Prokop, Blue effect (Modrý efekt R. Hladíka), Collegium Musicum M. Vargy. Divadlo Ateliér, Karel Černoch, Josef Dvořák a Jiří Císler, Hana Hegerová, Jaromír Hanzlík, Jana Brejchová a Jiřina Jirásková, Petra Janů (Pro-rock, Bumerang, Express a Golem), technický ředitel velkých mezinárodních show (One night on Broadway a The best of Broadway, SRN, Rakousko, Švýcarsko, Belgie, Francie, Itálie)

Roku 1990 začal pracovat v rozvíjejícím se nezávislém mediálním průmyslu. Zúčastnil se diskusí k připravované mediální legislativě.
V roce 1991 byl jedním ze zakladatelů a spoluvlastníků jedné z prvních nezávislých rozhlasových stanic – Rádia VOX Praha.
Je zakládajícím členem APSV (Asociace provozovatelů soukromého vysílání APSV), SKMO (Sdružení komunikačních a mediálních organizací) a samoregulační Rady pro reklamu.
Od roku 1992 byl již šestnáctkrát zvolen předsedou APSV, která má v současné době 64 členských rozhlasových stanic.
V roce 1993 vzniklo SKMO, které od roku 1994 iniciuje výzkum sledovanosti médií »jedné měny« Mediaprojekt a později Radioprojekt. Michal Zelenka je členem statutárního orgánu SKMO a jednatelem rozhlasové sekce.
Aktivně se zabývá mediálními a marketingovými analýzami a konzultacemi. Vede certifikované tréninkové programy APSV »Marketing a prodej rozhlasové komunikace«.
Publikuje v odborných časopisech a zúčastňuje se mezinárodních konferencí s mediální tematikou.
Kromě poradenství se jeho firma POPKONCEPT zabývá produkční a zprostředkovací činností v zábavním průmyslu.
Přednáší na katedře obchodního podnikání (média, komerční komunikace) Fakulty mezinárodních vztahů při Vysoké škole ekonomické v Praze. Jazyky: anglicky, německy, polsky.
Z prvního manželství má dceru Markétu von Hagen (rozenou Zelenkovou).
Přes třicet let je ženatý se zpěvačkou Petrou Janů. 

ZP ••  Předpokládám, že se tě jako šéfa Asociace provozovatelů soukromého vysílání (APSV) nedotknu, když přiznám, že vlastním několik rozhlasových přijímačů, na nichž mám však naladěný veřejnoprávní Radiožurnál, který uvádí seriál nepřetržitých zpráv a aktualit. Pouze v autě, kde je více možností a tlačítek, mám v programu vedle dvou stanic Českého rozhlasu ještě Reginu, Frekvenci 1, Impulz a Country Rádio. Mé vnučky však poslouchají úplně jiné stanice: výběr je skutečně obrovský. Jak se všechna ta rádia uživí, když i státem dotovaný veřejnoprávní rozhlas musí používat reklamu?

Je to podivné, ale za 18 let existence soukromého rozhlasu u nás zkrachovala soukromá stanice jen asi čtyřikrát. Pro zajímavost několik nudných čísel: Příjem českého rozhlasu je cca 2,3 miliardy Kč. Drtivá většina pochází z koncesionářských poplatků, cca 90 milionů je z reklamy. Na sedmdesát soukromých stanic včetně dvou celoplošných a jedné celoplošné programové sítě funguje a ještě vydělává z celkového příjmu miliardu Kč ročně. Přitom Český rozhlas celkem, včetně jeho regionálních studií, poslouchá zhruba 25% populace, respektive posluchačů rozhlasu. Soukromí provozovatelé prostě vědí, že chceme-li chytit rybu, musíme na háček dát to, co má ryba ráda. Abych byl korektní, musím dodat, že kolegové z rádia veřejné služby musí dělat všechno pro všechny, což není jednoduchá úloha. Ale i »soukromníci« mají někdy velmi tvrdé licenční podmínky. Co by mohl Český rozhlas od nás rozhodně odkoukat je efektivita a úspornost.

ZP ••  Jak jsi vlastně ty sám objevil v sobě organizační schopnosti? Jak to bylo: »Už jako dítko zatoužil jsem…«?

Ano, už ve škole jsem si všiml, že mě baví organizovat a vést. Tenkrát jsem nevěděl, že tuhle schopnost má strašně málo lidí a že to hodně souvisí s tím, že většina lidí není schopna se rychle rozhodovat.

ZP ••  Pojď si ještě chvíli zavzpomínat a připomeň zde dobu tzv. »organizačních vedoucích«.
Já si to vybavuji mlhavě. ROZPRAVY mají být sice vzájemně rovnoměrnou výměnou informací, dojmů a názorů, jak zní zadání našeho dobrého vydavatele pana Loužeckého, leč já už začínám zapomínat. Ochablá paměť je dílem narůstajícího věku, navzdory tomu však na mnohé okamžiky z dob normalizace zapomínám programově a docela rád. Abychom si rozuměli, tohle není bolestínský povzdech škarohlída, neboť navzdory všelijaké režimní nepřízni jsme zažili a užili si spoustu šťastných a úžasných chvilek, a nejen osobních. Přesto právě narážíme na zcela určitý úsek minulosti, jehož reminiscence mi nečiní pražádnou radost. Takže se prosím rozpovídej sám!


V ČSSR platil od roku 1956 tzv. »Zákon o povinném zprostředkování umělecké činnosti«. Znamenalo to, že pokud člověk bydlel v Praze, muselo ho zprostředkovávat Pražské kulturní středisko (PKS). Pokud někdo bydlel ve Středočeském kraji, musel ho zprostředkovávat Krajský podnik pro film, koncerty a estrády (SKKS) a obdobně tomu bylo všude. V létech 1967-72 se to nedodržovalo, a tak zprostředkovával kdekdo: svazáci, malé scény jako Reduta atd. Ale rád bych napřed popsal, jak jsem se k tomu dostal.
Čtu, vidím v televizi a slýchám o našem »bigbeatu« šílené věci, jako by to snad byl málem třetí odboj. Nebyl.
Šedesátá léta měla neuvěřitelnou a neopakovatelnou atmosféru. Svět se oklepal ze stalinismu i maccarthysmu, které mu na čas vzaly radost z konce války. Přišel neuvěřitelný rozvoj všeho, co má něco společného s tvořivostí: věda, film, muzika, výtvarná umění. Tohle jsem jako osmnáctiletý pochopit nemohl, ale muzika mě fascinovala, stejně jako děvčata. Hrát v kapele znamenalo v šedesátých létech mít automaticky stokrát větší šanci u holek, než když člověk dělal cokoli jiného. Tak jsem hrál v kapele. Velmi brzo jsem zjistil, že na špičkové hraní se mi poněkud nedostává talentu, ale zároveň jsem zjistil, že jsem schopen domluvit mnohem více vystoupení, než měly daleko slavnější kapely.
Tak došlo k tomu, že jsem se rozhodl pro dráhu »managera«, dnes by bylo přesnější »promotéra«.
Jednoho dne jsem tramvají dojel na konečnou ke Smíchovskému nádraží, stoupl si na STOP a jel do Strakonic. Tam jsem z plakátů vyčetl, kdo tam pořádá vystoupení. Šéf toho zařízení byl zároveň místní holič. Dodnes si pamatuji, že se jmenoval Josef Chaluš. S ním jsem dojednal svůj historicky první koncert pro skupinu Framus Five.
Bylo ještě brzo, a tak jsem odjel stopem do Plzně, a tam se to opakovalo. V Plzni jsem přespal u kamaráda a ráno jel do Chomutova. Jeden dobrý člověk mě vysadil v Jirkově a tak jsem zašel již sebevědomě do místního kulturáku a běda, tam jsem neprodal. Dost mě to rozladilo, protože tenkrát jsem ještě nevěděl, že zkušenosti člověk získává místo toho, co opravdu chtěl. Nakonec jsem se do toho Chomutova dostal a prodal. No a pak to šlo samo, vydělávali jsme na tu dobu neuvěřitelné peníze a také jsme je utráceli.
V roce 1972 nám řekli, že s volným zprostředkováváním je konec a přidělili nám nejnižší honorářovou třídu. Zároveň nám také řekli, že už si vystoupení nemůžeme sjednávat sami, natož nějaký »černý agent«.
Odjel jsem do Polska, neb jsme věděli, že to tam v jazzové a rockové muzice »žije«. Za týden jsem přivezl kontrakty na několik zájezdů. Tehdy jsem se poprvé dostal do kontaktu s Pragokoncertem. Ten ještě nebyl zcela normalizovaný, a tak nám tam šli na ruku a smlouvy bez problémů vyřídili. Později jsem tam zařizoval zájezdy také pro Blue Effect Radima HladíkaCollegium musicum Mariana Vargy, kterému jsem se staral o záležitosti v Čechách a na Moravě. Všichni jsme byli vyděšení, jak to jde každým dnem hůř. Nová moc vymyslela snad každý den něco, aby nám zkomplikovala život. Mezitím jsem začal pracovat pro Divadlo Atelier, kde byl provozním ředitelem Josef Mára, neúnavný organizátor všeho kvalitního a nevšedního. Tam jsem mohl spolupracovat s VodňanskýmSkoumalem, Ivanem Vyskočilem, s Evou Olmerovou a hlavně s Karlem Černochem.
Černoch tenkrát nemohl normálně vystupovat, a tak jsme válčili téměř o každý okres. Ze sesterské scény Sefamor, která tehdy prožívala comeback, protože se tam konečně vyrovnali se smrtí Jiřího Šlitra, jsme si vypůjčovali architekta toho comebacku, renesančního člověka Jiřího Císlera, Josefa Dvořáka a mladičkou Petru Janů. Škoda, že tenkrát nebylo video, a že ta představení nejsou dochována v obrazové podobě.
Jenže to už po nás zase šli a nakonec rozprášili Státní divadelní studio, unikátní seskupení malých scén. Museli jsme se přesunout na PKS, hotová představení jsme dojezdili. Tam jsem začal pracovat na nějakých projektech externě jako produkční a kromě toho jsem se staral o zájezdy Hany Hegerové. Na PKS mě chtěli zaměstnat, ale já to nechtěl. Vždy jsem si nejvíc cenil svobody, i když v minulém režimu to byl dost relativní pojem.

ZP ••  To byla vskutku zevrubná informace; zatímco pracovali v computeru skřítci písaříci, jak věří nejmladší vnučka, mohl jsem si zavzpomínat na okamžiky z doby odplynulé. Já na PKS nějakou dobu pracoval a právě na leccos z onoho údobí vzpomínám velice nerad; ovšem některé dámy a pány, kteří tam neztratili charakter a odvahu ani pod příšerným nátlakem normalizačních šéfů dosazených stranou, si vybavuji s obdivem a vděčností.
Jmenoval jsi řadu velkých uměleckých osobností, s mnohými jsem měl možnost spolupracovat, ale jedna z nich mě doslova uchvátila na svém koncertě v Atelieru: byl jsem zvyklý na velké zážitky, ovšem hra Mariána Vargy se vymykala všemu, co jsem tehdy zažil, a dovol, abych na vteřinku odbočil a jako jednoho z těch jmenovaných ho připomněl i za sebe, neboť mě naplnil pocitem, že se poprvé setkávám s živoucím hudebním géniem.
Komu jsi tehdy věnoval hlavní péči?


Zprvu to byli Framus, ale největší práce byla kolem Karla Černocha a jeho vrácení na jeviště, do rozhlasu a později i do televize. V té době jsem už začínal vymýšlet kariéru pro zpěvačku s neuvěřitelným potenciálem, hlasem a talentem, se kterou jsem už tehdy bydlel ve společné domácnosti. S Petrou Janů jsme vloni oslavili třicáté výročí sňatku, což je myslím u svazku hvězdy s promotérem a producentem světový rekord.

ZP ••  Spolu jsme pracovali snad jen jedinkrát, ale vzpomínám na to s chutí, protože na rozdíl od jiných »produkčáků« ses na nic nevymlouval a všechno, čeho bylo zapotřebí, jsi zcela bezpečně zajistil, takže nedošlo k jedinému technickému či organizačnímu zádrhelu. Tehdy šlo o velký gala koncert ve Smetanově síni Obecního domu: měl jsem režii, takže vím, o čem mluvím.
Jistého dne jsem byl donucený odejít na volnou nohu a přestali jsme se pravidelně vídat. Kudy ses odebíral ty?


Jak jsem před chvílí vysvětlil, já na volné noze byl vlastně odjakživa.
V době, kdy tys musel pryč, jsem už dělal jen pro Hanu Hegerovou a začínali jsme se Zdeňkem Rytířem, Otou Petřinou, Antonínem Matznerem připravovat kariéru pro Petrů Janů. Byla to krásná práce a byl to, jak by se dnes řeklo, »marketingový přístup«. Trh jsme znali a hledali jsme na něm onu pověstnou »niku«. Našli jsme ji v pozici rockové zpěvačky, jakou byla tehdy Suzi Quatro. Nahráli jsme desky, album Motorest, které bylo super úspěšné. Postavili jsme kapelu a nemuseli jsme se nijak protloukat, protože hned první představení bylo vyprodané a tak už to zůstalo. Mnohem později jsem s údivem zjistil, že jsme používali postupy a systémy, které jsou popsány v marketingových učebnicích a tak jsem pro ně postupně získával i názvy.

ZP ••  Jak změnil listopad 1989 tvůj život? Náhle jsi mohl konat legálně: leckdo si neví rady se svobodou, má raději pocit pevného vedení nad sebou, byť mu redukuje schopnosti.

V říjnu 1989 jsme odjeli na obrovské turné do západní Evropy. Jmenovalo se to One night on Broadway, a účinkovala tam kapela Golem, Josef Laufer, Petra Janů, taneční skupina Uno a šest skvělých Afroameričanů. Vrátili jsme se do jiného státu na konci února 1990. Bylo velmi zajímavé dívat se na to dění odjinud.
Pochopitelně jsme měli strašnou radost, ale ne všechno se nám líbilo, protože jsme cítili, že se nová politická reprezentace snaží o nějaký další socialismus s lidskou tváří nebo spíš o socialismus bez komunistů. My jsme vlastně celý život podnikali, takže jsme věděli, že to vůbec nebude snadné. Také nás po návratu překvapilo, kolik »skorodisidentů« a revolucionářů jsme znali jako bázlivé »kýválky«. Už do Německa mi volal Karel Svoboda, že bychom mohli dělat soukromé rádio. Tak jsme se o to začali snažit a po šílených peripetiích s úřady a úředníky jsme na podzim roku 1991 opravdu spustili vysílání jedné z prvních soukromých stanic Radio VOX, které jsem řídil.
V roce 1994 jsem z rádia odešel, protože jsme se mezi spolumajiteli nemohli dohodnout, na co ho máme. Už v té době jsem vedl a dodnes vedu Asociaci provozovatelů soukromého vysílání (APSV), která sdružuje 64 soukromých stanic. APSV existuje proto, aby ochraňovalo společné zájmy médií, která jsou jinak v silně konkurenčním vztahu. Kromě toho pracuji jako jednatel Sdružení komunikačních a mediálních organizací (SKMO), což je sdružení, které vlastní a kontroluje výzkumy sledovanosti médií.
Starám se o všechny záležitosti Petry Janů, od propagace, domluvu vystoupení, smluvní agendy, až po faktury. Aby toho nebylo málo, mám firmu na školení a trénink pro marketing a prodej. Vzhledem k nedostatku času jde hlavně o prodej rozhlasové reklamy. Je tedy celkem patrno, že nemám čas přemýšlet nad tím, jestli mi získaná svoboda překáží nebo pomáhá.
Dělám to, co mě baví, a ještě mně za to platí. Ale to jsem dělal i za socialismu, jen to bylo mnohem komplikovanější.

            

Ještě drobná poznámka k listopadu. Po převratu se docela dost lidí pokoušelo diskreditovat popové zpěváky za to, že spolupracovali s režimem. Jako insider mohu zodpovědně prohlásit, že komunisti neměli rádi nikoho, ani Karla Gotta. Tenhle hon na čarodějnice mojí ženu tak otrávil, že chtěla přestat zpívat. Nikdy nezpívala na Politické písni, nepodepsala Antichartu, nečinila žádná prohlášení, takže se jí to mimořádně dotklo. Já se jí snažil vysvětlit, že když o ní něco špatného napsali před listopadem, mělo to váhu, ale teď, kdy se na titulech píše, že prezident nebo premiér jsou nekompetentní, je celkem jedno, co napíší na čtvrté stránce o zpěvákovi. Ostatně vývoj jí ukázal, že se pletla, protože jako jedna z mála měla i po listopadu vyprodaná vystoupení. 

              

ZP ••  Poslal jsi mi ukázky ze svých autorských prací: kdy ses rozhodl psát? (Uvedu ukázku tvé literární tvorby v závěru Rozprav.) Nevěřím, že člověk tvého činorodého typu by dokázal psát do šuplíku: jaký jsi měl cíl pro realizaci?

Vzhledem ke své činnosti v médiích jsem občas publikoval v odborných časopisech odborné články.
V marketingovém týdeníku Strategie, kde působím v redakční radě, vymysleli, že by bylo dobré každé číslo odlehčit nějakým fejetonem. Šlo o to, podívat se na svět marketingu, komunikace a médií odjinud. Nějak se stalo, že jsem s kolegy začal fejetony psát na střídačku. Nedávno jsem s údivem zjistil, že jich je skoro sto.

ZP ••  Úloha »managerů« v ekonomice, jak byla dříve marxismem-leninismem zatracovaná, je nyní neoddiskutovatelná. Není však přesto přeceňovaná? Co říkáš skutečnosti, jaké berou »manageři« v některých podnicích neuvěřitelně horentní částky? Je kupříkladu za mnohamilionovými prémiemi v ČEZU zášť mediálních informátorů, dráždící veřejné mínění, nebo jde o oprávněné podnikatelské rozdělování zisků?

Pokud si manažer na svou odměnu v soukromém podniku vydělá, vlastník s tím souhlasí a tato skutečnost nepovede ke krachu podniku, kterým by byli postižení nevinní lidé a firmy, je to v pořádku. U státní firmy, která funguje navíc ve státem regulovaném prostředí, je to nemorální. Stát jsme přece my, občané, což znamená, že jsme nějakým způsobem akcionáři toho podniku. Nikdo se nás na to neptá, je-li elektřina dražší.
Jinak je úloha »managerů« (překlad – vedoucí) opravdu klíčová, pokud se nejedná o pitomce, kteří házejí vlevo a vpravo anglickými termíny, aniž by přesně věděli, co to znamená. Ten typ znám velmi přesně. Bývají vybaveni především nízkým věkem, což je pro každou prosperující firmu zničující, příslušnými diplomy, nulovou praxí a sociální empatie je pro ně neznámý pojem.

ZP ••  Zanechme tedy na chvíli branže a věnujme se světu. Jak vnímáš to, co se nyní aktuálně děje? V čem vidíš pozitivní východisko?

Ve světě jsou věci tak, protože nemohou být jinak. X let se slučovaly firmy, aby byly silnější, až se zhroutily dovnitř. To není nic nového, impériím se to stává od nepaměti. Stalo se nedávno Jugoslávii a Sovětskému svazu. Já jsem odpůrcem regulace, takže se mi nelíbí pumpování peněz daňových poplatníků do ekonomiky, protože se tím likviduje ozdravný mechanismus krizí. Pozitivní východisko totiž spočívá v tom, že krize obecně (to znamená třeba v rodině) nikdy nepředstavují jenom hrozby, ale také i obrovské příležitosti.

ZP ••  Myslím, že obraz tvé osoby lépe pochopíme nejenom z fotografií, ale i z toho, když se tu přiznáš, jaké hodnoty preferuješ jako konzument.

Já mám celoživotní problém s omezením prostoru, ve kterém se pohybuji. Třeba teplota: vše pod 18° je hrozná zima, všechno nad 24° je nesnesitelné horko. Nemám rád, když je něco příliš intelektuálské, ale nesnáším pitomost a plytkost. Nemám v oblibě přílišnou skromnost, ani okázalé bohatství, aroganci a nadutost. Takhle bych mohl pokračovat donekonečna.
Jako konzument se nemusím oblékat zrovna u Armaniho, ale k Vietnamcům také nechodím. Nejezdím v super značkovém autě, ačkoliv bych si ho mohl dovolit. Ačkoliv nejsem žádný ekologický fanatik, nebyl bych spokojený s tím, že jednoho 85 kg těžkého Zelenku přepravuje 3,5 tuny železa. Mám rád hezké věci, ale odepřu si je, pokud jsou nemravně drahé.
Jednu »třináctou komnatu« ale mám. Nedávno se mě moje dcera z prvního manželství ptala, proč tolik pracuji. Byl jsem zrovna trochu naštvaný a roztržitý a tak jsem mimoděk zavrčel: „Makám proto, abych se na jídelním lístku nemusel koukat doprava“. Když něco řeknete mimoděk, bývá to pravda.

ZP ••  Je nesporné, že máš podstatný podíl na kariéře své ženy, přestože už sama její přítomnost v SEMAFORU byla perfektním odrazovým můstkem pro naplnění jejího talentu a vlastně i popularity, neboť tato scéna byla středem pozornosti progrese.
S jistou lítostí musím ovšem zdůraznit, že tyto ROZPRAVY nejsou o tvé ženě, byť mě svědí ruka, abych ji zmínil čitelněji, protože patří mezi mé nejoblíbenější umělce svého žánru. Pozitivní noviny však otevřely prostor především pro ozřejmení osob veřejnosti nepříliš známých, leč svým dílem významných, což je tvůj případ. Jak se cítíš býti člověkem v pozadí?


Jéje, to je pěkná otázka!

ZP ••  Vážně? Přesto se obávám, že vynadáno sice nedostanu, ale budu stižen vyčítavým pohledem, že namísto rozprávění opět sklouzávám do interview. Nicméně mě věru zajímají pocity ambiciózního člověka umístěného do pozadí.

Celý život dělám v obchodě, i když zvláštním. V obchodě a nejen v obchodě je důležité umět nechat EGO doma, nebo ho aspoň někam zavřít. V tomhle byl socialismus k něčemu dobrý. Byl jsem třeba u nějakého šéfa na Pragokoncertu a potřeboval razítko a podpis na smlouvu do zahraničí. Ten člověk si zase potřeboval odmáznout nějaké mindráky a tak mě dusil, včetně toho, že já vlastně neexistuji, tak co se do toho pletu. Někdy mě i uráželi a já jsem si vždycky říkal „Míšo, kdybys tady byl kvůli sobě, tak mu jednu mázneš. Jenže ty tu jsi kvůli deseti lidem v souboru a ti mají ještě ženy a děti“. Vydržel jsem a dostal razítko. To byla hodně dobrá škola.
Být v pozadí mi nevadí a nejen v případě mé paní. Vždycky mě zajímalo, aby se něco stalo, a nikdy jsem netrval na tom, aby mi byla provolávána sláva. Jsem spíš tažný, než chovný.

ZP ••  Nu a na závěr připomenu zásadu dobrých autorů detektivek, jak ji dobře už preferoval Karel Čapek: čtenáři nesmí být nic zatajeno, žádný motiv, žádná událost, neboť i on jest součástí příběhu. Prozraď tedy, proč málokdo tuší, že tvá žena se jmenuje Jana.

Je to banálně jednoduché. Když moje žena nastoupila do Semaforu, byla ještě v živé paměti jiná velmi dobrá zpěvačka téhož jména Jana Petrů. Pan Jiří Suchý s vtipem a poetikou sobě vlastní navrhl, aby měla pseudonym Petra Janů. Od té doby jsou s tím problémy. Občas přijdou peníze na Petra Janů. Většinou si toho nevšimnou, ale občas ano a pak musíme dodávat lejstra. Má to i úsměvné stránky.
Je neuvěřitelné, že v minulém, dokonale profízlovaném státu měla moje paní chybou úředníka dva pasy. Soukromý na Janu Petrů a služební na Petru Janů. Když měla problémy, tak jí na čas sebrali ten služební, ale soukromý jí zůstal, protože malér měla Petra Janů.

ZP ••  Mně to naopak připadá velmi uvěřitelné. A ještě intimní otázku: kdo u vás vaří? Jsi ochotný vypsat zde recept na něco objevného nebo oblíbeného? Je jedno, je-li to předpis od Jany nebo od tebe nebo od babičky.

U nás vaří ten, kdo má zrovna čas. Pokud jsme spolu na chalupě, tak se střídáme podle toho, kdo co dělá lépe. Má paní vaří skvěle a velmi ráda připraví pro přátele i nějakou kalorickou bombu. Já ty bomby už nejím, srovnal jsem krok, jím skoro totéž co ona.

Grilovaná zelenina
Lilek, baklažány, cuketa, papriky, kapie

Marináda:
1 – 2 deci dobrého olivového oleje, 10 stroužků česneku, 2 polévkové lžíce soli, nasekaná bazalka, dobromysl, petržel, pažitka (1 – 2 hrsti).

Zeleninu očistíme a nakrájíme na plátky silné necelý centimetr. Papriky na půlky nebo třetiny. Potřeme marinádou a necháme aspoň 6 hodin odležet. Plátky klademe na rošt a grilujeme několik minut po každé straně, dokud se nezabarví částečně dohněda (totéž se dá dělat i v troubě). Jde o to, aby zelenina lehce karamelizovala. Pozor na silnější připálení, protože zelenina a zejména česnek připálením hořkne.
Lze konzumovat samostatně nebo jako přílohu k lehkým masům.

ZP ••  Zkusil jsem to jako přílohu ke steaku a potvrzuji, že mi to ohromně vyhovovalo: namísto obvyklých knedlíků, brambor, hranolků, těstovin a rýže velmi pozitivní změna!

Nu a nyní nastává chvíle, abych pozval naše laskavé čtenáře na exkurz další tváře Michala Zelenky.

Michal Zelenka
Čumilové
(fejeton)

Sedím nad pondělními novinami plnými děje.
Je 11. prosince roku 2000.
Veřejnost je vzrušena dopadením zločince Kajínka. Nejen veřejnost, ale i policejní prezident, ministr vnitra a další politici. Ti trochu méně, protože mají o poznání menší zásluhu, kterou by mohli prodat voličům.
Ministr vnitra, nedbaje bolesti způsobené operovaným kotníkem, prokázal nemalé sebezapření při prvním interview a zařadil se tak mezi hrdiny obou odvěkých rivalů, policajtů a zlodějů. Samozřejmě na stranu práva, tedy k policajtům.
Z Kajínka mezitím média vyrobila něco mezi Jánošíkem a Žižkou z Trocnova. Na tom není nic překvapivého, dalo se s tím i počítat. Dalo se počítat i s tím, že Kajínek z titulních stránek novin jen tak nezmizí. Veřejnost mě ale pokaždé něčím překvapí.
Z Kurzovy ulice, na Velké ohradě v Praze 13, se o víkendu stalo poutní místo.
Naprosto nechápu, co přiměje českou rodinu, uštvanou předvánočním úklidem, nočními směnami při pečení vánočního cukroví a zdecimovanou vytrvalostním přespolním během po obchodech k tomu, aby se vydala na výlet, na místo činu. Jen si to představte! Musíte pacifikovat potomstvo, nacpat je do auta nebo do MHD a odjet do sídlištního neznáma. Tam musíte vystoupit z MHD, nebo zaparkovat auto.
Nyní přichází ona Velká Atrakce.
Můžete libovolně dlouho zírat na dvě vytlučená okna v pátém patře, němé a osleplé svědky Kajínkova návratu pod rameno spravedlnosti.
Více nespatříte.
To bylo jasné již předem, a přesto tam dorazilo asi dvacet tisíc lidí. Jenom škoda, že se do Kurzovy ulice nepodařilo instalovat pár přenosných billboardů, pár stánků s občerstvením a vánočním svařákem. Když nad tím přemýšlím, dochází mi, že ti lidé tam jedou s tím, že sice nic neuvidí, ale mohou si libovolně představovat, a probouzet tak emoce evidentně chybějící v jejich běžném životě.
Toto je dobrá zpráva pro naši českou nebo i jiné české televize a ostatní média. Když řeknete čumilům, kde je na co čumět, kdo má čumět a kdy má čumět, čumilové se tam dostaví a čumí. Je to velmi špatná zpráva pro všechny rozumbrady, moralisty, fundamentalisty a regulátory ochraňující národ před zhoubným vlivem (nejen) médií.
Národ si ochranu nežádá, národ chce čumět.

Foto© osobní archiv M. Zelenky
(Autoři snímků: Mevald, Dostál, Zelenková, Páv)

Příště:  NEJEN O TOM, JAK TO LETÍ

O Aleně Kožíkové, dlouholeté dramaturgyni předních divadel, o rodině významných českých a moravských umělců a také o lecčems ze školy a divadelního zákulisí, které zůstává běžnému divákovi utajené.

Dosud uveřejněné 




najdete zde  

                     

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 05. 10. 2009.