"Otisky nohou."
"Muže nebo ženy?" Doktor Mortimer na nás chvíli podivně hleděl a jeho hlas se ztišil málem v šepot, když odpověděl: "Pane Holmesi, byly to otisky nohou obrovského psa!"

Duchovní otec nejslavnější fiktivní postavy, která jediná má heslo v Britské encyklopedii, se narodil 22. 5. 1859 v Edinburghu. Inspirován Edgarem Allanem Poem, Emile Gaboriauem i vlastním učitelem Josephem Bellem přivedl Holmese na svět Doyle v románu Studie v šarlatové (1887) a úspěchem asketického hrdiny byl zprvu šokován, protože těžiště vlastní tvorby chtěl umístit spíš do oblasti historického románu. Nevyšlo to.

„Zvedá se mi žaludek, jenom když na Holmese pomyslím,“ psal milované mamince a vysnil si zločinného profesora matematiky Jamese Moriartyho, kterýžto výlupek si nebral servítky, Sherlocka vylákal do Švýcarska a v povídce Poslední případ (1893) ho s vášní strhl do Reichenbašských vodopádů (tehdy, před stavbou elektrárny, děsuplnějších než dnes).
Vymalováno, jak se říká, jenže zájem o pátrače neochaboval, naopak rostl a Doyla dovedl až k napsání mistrovského románu Pes baskervillský (1902, česky naposled přeložil František Gel), ale i k povídce Prázdný dům (1903), ve které Holmese oživil. Uvolil se k tomu ale až za pět tisíc dolarů.

Sám sebe naštěstí pro práci nijak moc křísit nemusel a právem je dodnes připomínán jako muž energie a X talentů.
Nebyl jen teoretik, osvědčil se i jako detektiv a Scotland Yard využil pouta, která on předtím popsal. Už počátkem dvacátého století propagoval Doyle tunel pod kanálem La Manche a nezradil úplně ani původní profesi uznávaného diagnostika.
Přestože byl v nitru až překvapivě jemný, zůstal tento obr i sportsmenem. Ragby, kriket, hokej, těžká váha na žíněnce, všechno zvládal. Jako rozhodčí řídil mistrovství světa v boxu a jeden čas byl nejlepším fotbalovým obráncem hrabství.
Ve dvaapadesáti jel rallye Německo-Anglie-Skotsko a létal v prvních letadlech, což ho inspirovalo k povídce Hrůza z výšek. Zde vysnil obdobu (ohavných) hlubokomořských ryb, ale v atmosféře! S první ženou jezdil na tricyklu, v Norsku bruslil, v Alpách jako první člověk na lyžích překonal nebezpečný průsmyk.
Stal se jedním z pořadatelů čtvrté olympiády v Londýně (1908), a když se malý Ital Pietri pár kroků před cílem maratónu zapotácel, popadl jej Doyle za loket a dostrkal do cíle.

 

„Nic víc není proti přírodě, nežli všednost,“ napsal a přátelil se s legendárním mágem Harry Houdinim (1876–1926).
Sám ovšem kouzlil perem a taky mystifikovat uměl grandiózně. Aby napálil venkovského souseda, geologa-amatéra, zfalšoval lebku „mezičlánku mezi opicí a člověkem“, zaranžoval úlomky v lomu a nejen soused, nýbrž ani vědci lebku z Piltdownu (rázem se proslavila) neprokoukli, přičemž Doylovi prošla i „prehistorická kost“ ve tvaru kriketového míčku, prý: Důkaz manuální zručnosti pralidí.
Do románu Ztracený svět (1912) ovšem pararelně umístil i větu: Kosti se dají snadno zfalšovat, když je člověk dost chytrý a má k tomu potřebné náčiní. Nikomu ale stejně nic nedošlo a „tajemství Piltdownu“ bylo tak odhaleno až půl století po Doylově smrti.

To méně propracované žerty se provalily dřív. Deseti nejváženějším občanům vyšších kruhů v USA rozeslal Doyle telegramy: Vše vyzrazeno, okamžitě zmizte - a všech deset opravdu do čtyřiadvaceti hodin opustilo zem. V tomhle případě, uznávám, kráčí spíše o tradovanou anekdotu.
Fascinující realitou i tak zůstává sedmdesát čtivých svazků z Doylova pera i řada vyplněných předpovědí a nápadů.
Právě z jeho popudu zavedla britská armáda ocelové přilby, a přece to byl právě Doyle, kdo za první světové války ztratil syna, bratra, švagra a dva synovce.
Snad i z toho důvodu pak začal navštěvovat spiritistické seance a uvěřil ve víly. Anebo snad i tady mystifikoval? Kdo ví, ale překvapivý pohled na možná ne tak božskou autorovu osobnost podává třeba román Juliana Barnese Arthur a George (2005, česky 2007).

 

Roku 1909 vyslechl úžas milující Doyle i přednášku plukovníka Fawcetta, znalce brazilských pralesů pověstného důsledností, tvrdostí a chorobně železnou vůlí. Fawcett se právě vrátil do Londýna.
Vyprávěl: „Osamělé tabulové hory na rovníku vysoké dva tisíce metrů se tyčí nad pralesy a náhorní vegetace bude jiná než porost v nížině. Jsou to ostrovy! Od světa odříznuté enklávy vprostřed zeleně šumícího oceánu džunglí. Lidská noha se nedotkla vrcholků tyčících se k nebi jako ztracený svět. Po většinu roku jsou zahaleny mračny a mlhou, a tak na ně naše představivost může právem klást království tvorů, kteří už jinde vymřeli, tady ale žijí. Takhle izolovány se pravěké příšery toulají po stolových horách i teď, nikým neohrožovány, uvězněny a chráněny nepřekonatelnými skalními útesy...“

Ta přednáška i na Doyla hluboce zapůsobila. Spřátelil se s Fawcettem a získal senzační podklady pro už zmíněný román Ztracený svět, který dodnes podněcuje další a další skutečné výpravy do oněch končin.
Sám plukovník Percy Harrison Fawcett ale bohužel už roku 1925 beze stopy zmizel kdesi na plošině Mato Grosso u řeky Xingu - i se synem a jeho přítelem, když pátrali v brazilské džungli po tajemném "městě Z“ osídleném podle legend bílými Indiány a představujícím snad pravou bájnou Atlantidu.

Conan Doyle plukovníka ve svém románu nahradil jízlivým a naprosto neústupným profesorem Challengerem, jehož bryskně vykreslil jako karikaturu barona Ernesta Rutherforda (1871–1937), laureáta Nobelovy ceny za fyziku (1908). A Challenger-Vyzyvatel pak čtenářům i vysvětlil význam "strašlivého" slova Kurupuri.
"Je čímsi děsným a zlovolným. Ne, žádný Indián ho nikdy nedokázal popsat a samo to jméno šíří hrůzu po obou březích Amazonky. Domorodé kmeny se však shodnou, že právě Kurupuri sídlí pod Mlžnou horou na planině Neblina oddělené od džungle dvě stě metrů vysokými skalními srázy.“

"Mystifikátor" Doyle si v tomto případě ani zdaleka nevymýšlel a například i současný český kryptozoolog Jaroslav Mareš potvrzuje, že ještě dnes byste pravého Indiána k výpravě za Kurupurim ani za živého boha nepřemluvili.
Mnozí prý stále věří, že lidé padají mrtvi k zemi i bez zjevného důvodu, jen když se k té vysočině přiblíží, a že z plošin, "kde neustále zuří bouře", se dolů vrhají malí kostlivci. Ano, podobně jako v Doylově románu...
A ze sto patnácti mlžných plošin až dodnes vstoupila noha lidí pouze na některé. Příliš se tedy zase nezměnilo od časů, kdy Doylovi hrdinové vykročili "ve stopách tajemného Maple Whitea", jehož mapa je tak lákala a jehož jméno je i metaforou pro poslední prázdná místa, kde ještě zůstávají lvi.
Není divu, že si Holmesův duchovní otec nechal na hrob napsat tento epitaf (1930): „Splnil jsem prosté poslání, pokud jsem dal aspoň trochu radosti chlapci, který je napůl mužem, a muži, ve kterém je napůl ještě chlapec."

Baskervillský pes není zcela vysněný. Každý kraj Anglie i Irska má psí legendu.
Východ náleží Černé stvůře, v Lancashire se báli vyjícího Skrikera, Staffordshire měl Měkkou tlapu, Yorkshire Pruhovaného hosta, Wales Psa temnot, Man Psa s obří mordou, Skoti Velkého černého a Británie zná Hergesta, obdobu Divokého lovce. Ten byl provázen psem se svítícíma očima a s plamenným jazykem.
V srpnu 1577 zabil takový dva lidi za ranní bohoslužby v Bongay v Suffolku, dalšího popálil. Útok zopakoval v Blythburgu a na dveřích chrámu dodnes ukazují „stopy žhavých drápů“. Šlo o kulové blesky? Kdo ví.
Ve vrchovině Dartmoor je každopádně křižovatka s keltským křížem. Koncem 19. století našli tu muže po mrtvici a v půdě rozměklé nočním deštěm byly obří psí stopy. Smečka z pekla štvala muže vřesovištěm, až umřel hrůzou, říkalo se, a doložena je Doylova vycházka Norfolkem z dubna 1901, během které prokazatelně vyslechl právě tuhle historku.