Ivo Fencl: V brance Vlasta Burian
Rubrika: Publicistika – O slavných lidech
Cestovatel František Elstner
Znovu by stála za vydání i neocenitelná publikace Karla Čáslavského Filmový Vlasta Burian (FRAGMENT 1997), v povědomí však zůstává Longenův román Král komiků (1927) a práce (ORBIS 1969, 240 stran) básníka Petra Krále, pozdějšího exulanta (je zpátky), již psal se jmenovcem Antonín Králem. Spisovatel Ivan Černý (nar. 1949) přispěl zas prací Byl jednou jeden Vlasta... (1991) a osobní kuchař Jaromír Trejbal odpověděl téhož roku na otázku Co jedl Vlasta Burian? (předloni v rozšířeném vydání). Dokonce i můj kamarád Vladimír Thiele (1921–1997), básník, novinář a autor knih pro děti, sestavil svého času svazek 50x Vlasta Burian (1993) a je to tři roky, kdy přišla také Společnost Vlasty Buriana s dílem Václava Junka a Pavla Holíka Vlasta Burian a já.
Lidé ovšem u herců logicky preferují televizní portréty a publikace povýtce fotografické. Ty vyšly vedle té od Čáslavského ještě tři.
Podtitul předposledně jmenovaného bestselleru zněl „sport a volný čas ve fotografii“, ale publikace o Burianovi jako sportovci ještě neexistuje. Mezeru právě výrazně plní titulem V brance Vlasta Burian další ze sběratelů Ivan Vápenka (nar. 1943), který se podílel i na Albu, a výsledných 126 stran nemá chybu. Slovy i fotografiemi nás tady provádí bedlivý autor a sedmadvacet kapitol o životě Krále komiků, tentokrát ale výhradně z hlediska kopané.
I zvíme, jak Vlasta začínal na žižkovských pláccích, co ho přivedlo do branky (neuměl se přizpůsobit kolektivu, avšak byl mrštný a vysoký, měl postřeh i dlouhé ruce a uměl perfektně vyhodnocovat situace) a jak ho na zeleném trávníku, kde svítí bílé linie, vnímali Káďa, Seifert či „Očko“ Janda. Kterými prošel kluby (ve Viktorce zůstal jen rok) a jaký to byl trenér na Spartě. A že úspěšně absolvoval i kurz pro mezinárodní rozhodčí (1942).
Patnáctou kapitolu publikace Vápenka, pravda, nenapsal, ale je dobově oslavnou básní slavistického veršotepce Otto Davídka nazvanou Burianova XI.
S nápadem postavit jedenáctku - pro vlastní reklamu - přišel Vlasta ještě ve Spartě. Vysmáli se mu. Roku 1930 herec z klubu z politických důvodů protestně vystoupil a přešel na truc ke Slávii, což doslova znamenalo přejít ulici. Ze jmen svých rivalů vyškrtal pár písmen, jež měly názvy společné, áčka a esko, a
U „Sešívaných“ založil vysněnou jedenáctku z bývalých internacionálů na polovičním odpočinku a stal se šéfem, mezinárodním sekretářem i pokladníkem. Výtěžek dával Asociaci do fondu penzí a pro raněné hráče. Vzorem pro kamarádství byl ovšem v jedenáctce život ve Spartě, na kterou Burian nějak nemohl zapomenout, a po letech jako by obživly veselé a zlaté časy jeho tamních fotbalových začátků, chápe Ivan Vápenka.
I mnozí aktivní hráči ligy hráli s Vlastou radši, než v „prvním mužstvu“, a hrozily pokuty, že tady čutají o třídu lépe. Zvláště Ženíškovi a Pučovi. Pozvánky z republiky zaplavily sekretariát Slavie, avšak Burian byl na invazi připraven a měl přímo tam ustavený štáb, kde navíc pracoval jako písař. Vápenka cituje až šokující dopis z Brna, jehož autoři si vymiňují, že na Moravě nebude s Burianem hrát nikdo z mistrů ligy „ani jako náhradník“. Nechtějí prý to vidět, nechtějí, aby jezdili.
Roku 1932 se Burian stal dokonce místopředsedou Slavie, vraťme se ale pod jeho kopačky a břevno nad jeho temnem. Po sedmi vítězných zápasech v Praze jel tým na venkov a vrcholem se stal mezinárodní mač s ligou Maďarska na Letné, kdy zvítězili právě díky herci. Útočník vystřelil hotovou dělovku a meruna se odrazila od rohu branky ke druhému. Vlasta ji stopil svou proslulou robinzonádou. Odkopl: „Kruci, ta šleha byla lomená.“ I jinak zasahoval bravurně a psaly o tom i maďarské časopisy. Ale největší poctou Burianově týmubyl cvičný zápas proti našemu mužstvu národnímu před utkáním s Itálií, kdy proti Burianovi chytal sám Plánička a kdy čekalo totéž mužstvo pověstné mistrovství světa v Itálii (1934).
Mnohá vítězství Burianovy XI. nad domácími ligovými kluby však začala vzbuzovat typickou českou závist a při jednom zápase v Praze, který byl hrán velmi ostře a kdy bariéry řvaly: „Vosol ho!“ a „Zlom mu nohu!“, byl Vlasta úmyslně raněn. Nikoli poprvé, dodejme, skončil se zlomeným prstem, jelikož na brankářovu ruku se dá nepochybně i dupnout, až to křupne. Přestal aktivně hrát.
Rok poté rozpustil tým. Bez trávníku nevydržel, ale vrátil se do Sparty. Roku 1939 měl už další jedenáctku, kde se stal pro změnu středním útočníkem, a také za války sehrál řadu exhibičních utkání. Nevyhýbal se Slovensku a po boku neměl jen fotbalisty, ale i třeba tenistu Josefa Síbu. I pět tisíc diváků přišlo a po zápase vždy uspořádal čistě soukromý kabaret pro protihráče. Nutno dodat, že se jako útočník na hřišti neunavil, a spoluhráči se prý mohli přetrhnout, aby se pan ředitel neobtěžoval.
„Politika a sport jsou dvě diametrálně se lišící věci, které se tudíž nemají spojovat,“ nechal se Burian slyšet, a když byl obviněn z kolaborace vyšlo přesto či právě proto najevo, že za války zachránil fotbalisty Říhu, Ludlu, Zástěru, Horáka a ještě některé před totálním nasazením v Říši.
Sport zužitkoval i kulturně. Už roku 1935 vydal román Klub fotbalových panen (znovu 1991) ilustrovaný tvůrcem Rychlých šípů JUDr. Janem Fischerem a hrál brankáře v divadle v komedii Navoněná primadona (1938) od překladatele JUDr. Emila Synka (1903–1969). Téhož roku složil a natočil v rádiu fotbalistickou písničku známou dnes z CD Vlasta s kytkou (2004). Vzpomínky fotbalového brankáře nahrál 24. 1. 1952 v Rudolfinu. ale putovaly rovnou do úst archivu. Proč? Kromě Buriana samotného vadily neuctivé narážky na „sjednocenou tělovýchovu“ a adorace Josefa Bicana, jenž byl tehdejším vládním strukturám neskousnutelným „typickým představitelem buržoasního sportu“.
I tyhle vzpomínky proto vyšly poprvé až roku 1999 (na třetí audiokazetě Burianových „Hitů“) a Ivan Vápenka cituje i další rozhlasovou nahrávku, na které sice Burian hovoří obecně o sportu, ale dojde i na kopanou. A co řekl o Burianovi jeho kamarád Pepi Bican? “Patřil mezi nejlepší brankáře u nás. Smůlu měl jenom v tom, že to bylo v těžké době první světové války.“
Už roku 1968 spoluzaložil Vápenka Klub sběratelů papírových platidel Numismatické společnosti a redigoval zpravodaj Bankovka. Je spoluautorem vůbec prvního katalogu československých platitel (1972) i autorem monografie o čtyřiasedmdesáti jejich tehdejších tvůrcích. 1974 vydal i katalog Světové fotbalové odznaky a založil Klub sběratelů autogramů (a jemu redigoval zpravodaj).
Roku 2001 vydal publikaci Sparta – Slavia ve filatelii a mezi roky 2004-6 dva zcela zásadní katalogy „skautské“ filatelie. Foglara pak jako „druhého tátu“ provázel na besedách od roku 1967 a zpracoval mj. přehled jeho komiksů a nejvýznamnější „Jestřábovu“ hru Po stopách Alvareze (knižně 1988).
Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 27. 09. 2011.
OSOBNOSTI POZITIVNÍCH NOVIN
Ivo Šmoldas | |
Ladislav Gerendáš | |
Milan Lasica | |
Jitka Molavcová | |
Jiří Menzel | |
Ivan Rössler | |
PhDr. Jiří Grygar | |
Josef Fousek |