| ZPOVĚDNÍCI (16) Zita: Otevřela jsem dveře dokořán!
sobota 10.10.2009
Milý Petře,
s každým novým dopisem od Vás se mi pootevírají dveře víc a víc do niterného světa, kam mi bez rozpaků dovolujete nahlížet, což mě velmi těší. Někdy mám pocit, že Vás znám už odjakživa, a někdy mě zase zničehonic překvapíte svým odlišným nazíráním na svět, a to Vás nepoznávám vůbec. Proměňujete se před očima do jiného literárního hrdiny, než jakého jsem si ve svých představách zobrazila, avšak do beztvaré placky rozhodně ne! :-)
Kam se poděla Vaše odvaha a odhodlání neřešit věci příliš rozumově? Na druhé straně se však umím vžít do všech Vašich „ale“, a dokonce chápu i jisté obavy, i když se jimi zbytečně trápíte a vidíte věci momentálně příliš černě.
V lásce je jediná pomoc, jak říkala moje babička: Srdce si řekne samo. Tak ho nechte bít naplno, kolaps jistě nedostanete, a nebraňte se jeho zrychlenému tlukotu.
Píšete o změnách, které se přihodily po příjezdu z Vaší dovolené snů, jako byste se postupně probouzel z růžové euforie do šedé reality. Možná jste si mohli s Janou nastavit jiná pravidla soužití a nebydlet společně, jen se setkávat tak, jak jste se nádherně potkali na letišti. A dost!
Nyní se nejspíš děsíte, že si hraji na manželskou poradnu a nabízím Vám osvědčené recepty na partnerské „přežívání“. To mě napadlo jen tak. Sama ve svých vztazích nemám zcela jasno. Pokud o někoho skutečně stojím, tak to dávám patrně velmi najevo, a dotyčný se mě natolik lekne, že přede mnou raději včas uteče :-).
To je lehce zjednodušený případ, který se od mého báječného rozvodu skutečně udál. Připomnělo mi to úžasnou divadelní hru irské autorky Geraldine Aron se stejnojmenným názvem: „Můj báječný rozvod“. Vřele doporučuji.
Ačkoli - jak říkáte - stojíme na protilehlých březích jedné řeky, tak tatáž řeka nám může dávat rovněž pocit sounáležitosti a určité naděje, že není zase tak hluboká a nebezpečná, jak by se mohlo na první pohled zdát.
A to je dobře.
Já to tak cítím, a proto jsem se rozhodla k odvaze u mě nebývalé: přeplavat tu řeku, ačkoli se vody bojím (tatínek mě tam neměl v dětství házet v dobré snaze, jak říkal, naučit mě ve vodě rychleji se orientovat, což mě tehdy málem stálo život). Stal se přesně opačný efekt! Dodnes mám z vody panickou hrůzu, proto plavu velmi opatrně s hlavou co nejvýše v oblacích.
To bude můj životní problém: že nejsem dost pragmatická, ani praktická, a raději vnímám svět z nadhledu.
Přesto jsem se odhodlala to „plavné“ tempo učinit, doplnit tím poslední dílky mozaiky ve svých představách o Vás a uvidět na vlastní oči živý obraz.
To odhodlání bylo silnější než já a hnalo mě do Prahy plnou parou. Umanula jsem si (ani nevím proč) otevřít dokořán dveře vaší redakce, abych způsobila průvan, a papíry, kterými jste neustále na redakčním stole zavalen, aby se spolu s Vámi daly alespoň do mírného pohybu :-).
Tisíckrát jsem si vybavovala onu scénu i s vtipnými dialogy. Všechno ale dopadlo trošku jinak, než jsem plánovala.
„Ano“ bylo první slovo, které jsem od Vás zaslechla. Znělo jadrně, čistě a především vstřícně. Tak nějak jsem si představovala hlas, za kterým jsem přijela. Byl mi vnitřně povědomý a nezklamal. Dodal mi totiž tolik potřebné odhodlání vstoupit do Vaší kanceláře.
Přede dveřmi jsem se téměř srazila s Vaší sekretářkou v pokročilém stádiu těhotenství, která mi dala přednost s konstatováním: „Dneska má docela dobrou náladu.“
Tak pan „náladový“ se nám dobře vyspal...! Asi ve svém bytě, blesklo mi rychle hlavou poté, co jsem pozdravila a zamířila k Vašemu dlouhatánskému redakčnímu stolu, za nímž jste se (ani ve své velikosti) rozhodně nemohl ztratit.
Byl jste zabrán do psaní na počítači. Všech deset prstů tancovalo po klávesnici s úžasnou rychlostí a současně jste nevěřícně pokyvoval hlavou ze strany na stranu. Po chvíli Vaše takřka dvoumetrová postava prudce povstala.
Ne snad, že byste zaregistroval můj příchod a zatoužil mi galantně stisknout ruku (v tom okamžiku se mi vybavila Vaše historka o tučňákovi, a tak jsem si Vás prohlížela více zkoumavě, než se slušelo, abych zjistila věrohodnost Vašeho popisu), prostě jste jen zamířil mým směrem, jenže vzápětí jsem zjistila, že mi nejdete vstříc na uvítanou, protože jste kolem mě jen proběhl s nějakými redakčními lejstry v rukou a suše utrousil, že se mi budete věnovat za moment, abych se posadila a na chvíli Vás omluvila.
Vybrala jsem si tedy jednu z deseti koženkově šedých židlí poblíž stolu a trpělivě čekala.
Z „momentu“ byla celá čtvrthodina a Vy nikde. Na Vašem stole mezitím vesele drnčel telefon, takže mi přišlo docela vhod, když mi sekretářka přinesla kávu a s podezřelým mrknutím oka se mi omlouvala, že mám mít s Vámi strpení.
No, asi ještě telefonuje Janě, co koupit k večeři, a píše si seznam, chudáček. Podobnými úvahami jsem se zaobírala ještě dalších pět minut, než se znovu rozletěly dveře.
„Co pro Vás mohu udělat? Dneska je tady blázinec, ale lepší to už nejspíš nikdy nebude...!“ Po těch slovech jste vyčerpaně dopadl do svého křesla jako člověk, kterému není dáno oddychnout si od práce.
 Na Váš dotaz jsem astrologicky zavtipkovala, i když jsem dobře věděla, že hvězdám neholdujete: „To by mohly napovědět hvězdy...!“
Jen jsem to dořekla, už jsem viděla, jak mě usazujete slovy, že jsem si asi spletla dveře, že Delfy jsou jinde, ať se laskavě obrátím na onu věštírnu, která mi zaručeně poví, co bych měla chtít a nezdržuji Vás od práce.
Nic podobného kupodivu nezaznělo. Místo toho jsem si vyslechla celkem pohotovou odpověď:
„Hvězdy mi napověděly, že byste mohla reagovat na náš inzerát, ačkoli asi...“
„Jste dobrý věštec,“ vpadla jsem Vám neslušně do řeči v předtuše, že si mě nejspíš s někým pletete a že mě právě zařazujete k oněm zbytečně tlachajícím stvořením.
„Skutečně jste to uhádl. Je to místo ještě volné?“
„Ano, volné je. A proč máte zájem zrovna o práci sekretářky?“
„Sekretářky?“ zalapala jsem naprosto upřímně po dechu, protože původně jsem si myslela, že před Vámi budu hrát zájemkyni o funkci redaktorky. Můj údiv naštěstí netrval dlouho a Vy jste si ho snad ani nevšiml, zvláště pak když jsem drze pokračovala mírným útokem:
„Myslíte, že bych se pro tu práci nehodila?“
Podíval jste se na mě zkoumavým okem a pronesl větu, která mě překvapila:
„Abych byl upřímný, představoval jsem si na tu práci někoho úplně jiného!“
Už je to tady, lekla jsem se, srovnává mě s Janou. No jestli ONA bude pro něho měřítkem, tak to je konec. O dvacet let mladší blondýna už ze mě nikdy nebude.
Vy jste mezitím začal na svém stole nervózně prohrabávat stoh nejrůznějších papírů a složek, a marně mezi nimi hledal tu moji. Marně proto, že jsem Vám žádnou neposlala.
Vlastně jsem se divila, že mě Vaše sekretářka pustila dál, aniž by věděla, proč jsem za Vámi přišla. Nejspíš jsem vypadala velmi seriózně, a na rozdíl od Vás jsem byla - podle jejího mínění - vysloveně sekretářský typ :-)
„Takže se Vám nelíbím?“ pásla jsem se otevřeně na Vašich rozpacích.
Zřejmě jste nechtěl přiznat, že máte na svém stole pěkný binec, a proto v něm také nemůžete nic najít, takže jste jen zakoktal:
„Ale ne, líbíte se mi, jenže .... já tu nemám Vaši složku s životopisem, paní....“ Tou pomlkou jste na mně chtěl decentně vymámit mé příjmení, neboť jste si nepamatoval, že jsem Vám dosud žádné neřekla.
Bavila jsem se. Konečně jsem měla proti Vám navrch a moc se mi líbilo, jak jste najednou celý nesvůj.
„To je pravda, že jí tu nemáte.“ vyhnula jsem se odpovědi.
Váš překvapený údiv byl nelíčený. „Nemám?“ Vypadal jste jako malý kluk, kterému právě sebrali autíčko. „Jak je to možné?“
Teď už jsem se smála docela otevřeně. „No, jestli to nebude tím, že jsem Vám žádný životopis neposlala!?“
Teprve teď jste se trošku zarazil a podezřívavě se na mě podíval.
„Tak koukám, že bych potřeboval spíš uklízečku...!“
Pak jste si k sobě rázně zavolal svoji sekretářku a pěkně zostra jste ji setřel za to, že Vám pouští do kanceláře lidi bez ohlášení.
„Ale já myslela, že je to paní Koláčková, kterou jste měl ohlášenou na desátou hodinu...! bránila se nešťastná sekretářka. „Tahle paní vypadá podle fotky jako ona, no podívejte...“ a ukázala Vám nějaký životopis s fotkou.
„Jo, jenže tahle je minimálně o deset let mladší a nešilhá!“ bavili jste se o mně, jako bych tam vůbec nebyla.
Jelikož atmosféra v místnosti začala podezřele houstnout, zvedla jsem se k odchodu:
„Tak já raději půjdu...!
„Nikam!“ ozval se řízný povel, který mě usadil zpět do křesla. „To je hroznej bordel! Tady si každý dělá, co chce, lidi mi sem chodí jako procesí ke svatýmu přijímání, a já přitom vůbec nevím, kdo je kdo.“
Teď už jste fakt vypadal přísně.
„Takže kdo vlastně jste?“
„Já jsem Zitová.“ Tohle jméno jsem měla předem pečlivě připravené, ale dosud se na něj jaksi nedostalo.
„Takže, milá paní Zitová!“ pravil jste jedovatě. „Až se rozmyslíte, co vlastně chcete dělat, tak nám laskavě nejdříve pošlete svůj životopis. Já se pak operativně poradím s věštírnou v Delfách, jestli mi schválí, abyste tu pracovala, a když ano, tak si vás pozveme na pohovor. Sbohem.“
A už jsem byla venku.
Panečku, to byl fofr. Takového jsem Vás dosud neznala. Konečně se projevila šéfovská autorita, jak se sluší a patří.
Celou cestu domů jsem o Vás hodně přemýšlela a neustále si dávala veškeré informace a dojmy z předchozích dopisů spolu s právě prožitým dobrodružstvím dohromady.
Přiznám se, že právě teď v tom mám pěkný zmatek, a tak si raději nechám své závěry až poté, co dostanete můj dnešní dopis a konečně pochopíte, kdo že byla ona drzá vetřelkyně, která Vás v redakci ohrožovala svým ostrovtipem a nehoráznou smělostí.
Věřte mi, že kdyby nešlo o Vás, asi bych si nikdy netroufla něco takového udělat. A teď mě dokonce začíná mrzet, že jsem Vám to napsala, protože jsem Vás mohla docela klidně napínat déle. Ale já bych to asi nevydržela. Tak jsem teď za trest napjatá zase já, co mi odpovíte. :-(
Moc Vás zdraví pokusná sekretářka
Zita Zitová
PS pro čtenáře: Pokud si chcete ověřit, že Zita skutečně existuje, zde je její e-mail pro přímou korespondenci s ní: zpovednicezita@seznam.cz |
