| ZPOVĚDNÍCI (19) Petr: Je tajemství našeho štěstí opravdu tak geniálně jednoduché?
neděle 22.11.2009 Milá Zito,
omlouvám se, že jsem se tak dlouho neozval, ale jsem natolik zavalen prací, že nemám čas už vůbec na nic, a čím méně ho mám, tím méně se mi chce něco dělat. Je to podivně znějící úměra, ale bohužel velmi pravdivá.
Vždycky jsem si myslel, že mě práce zachrání od „všeho zlého“, od mých myšlenek, i od života samého v okamžiku, kdy si nebudu s něčím opravdu vědět rady.
Vyměnil jsem lidi za práci, jistotu pomíjivých mezilidských vztahů za jistotu „motoru dělání“ v podobě tvorby čehokoli, co má pro mě smysl. Připadalo mi to jako nejméně náročné a téměř bezbolestné řešení, které mě samo od sebe nemůže nikdy zklamat, protože nemá srdce, nemá duši, nemá cit....
A snad právě proto není schopno podlosti, falše, vypočítavosti a řady dalších lidských vlastností, které dokáží tak snadno zraňovat.
Jenže člověk je nádoba neskutečně složitá, pro niž bezezbytku platí rčení, že NENÍ JEDNODUCHÝCH ŘEŠENÍ, TÝKAJÍ-LI SE ČLOVĚKA.
Snad je ta moje dnešní nálada způsobena tím, že jsem se rozešel s Janou, protože jsem začal vkládat určité naděje do něčeho, o čem jsem předem dobře věděl, že nemůže fungovat.
Je mi padesát let, dá se tedy říci, že jsem ještě „mladík“. Jenže moje životní zkušenosti na mně zanechaly až příliš viditelné stopy, které prostě nejdou vymazat, přeskočit, vygumovat a začít znovu s čistým štítem.
Moji přátelé mi říkají: Musíš jít mezi lidi, bavit se, cestovat, poznávat nová prostředí, dostávat zajímavé příležitosti...
Jenže co je to člověku platné, když je mezi lidmi a přesto se nebaví, když cestuje a přitom by raději seděl doma u svého počítače, když poznává nová prostředí a přitom se tam cítí neskonale sám, takže se nakonec raději stáhne do své ulity, která je pak příčinou toho, že žádné nové příležitosti prostě nepřicházejí.
Je to nekonečný koloběh příčin a následků, které se navlékají do jednoho náhrdelníku, jehož unikátní vlastností je, že s ním člověk přestává dýchat, neboť se z něho stává třpytivá oprátka.
Závidím Vám Vaši sílu, rozhodnost, nezdolnost a potřebu bojovat, ale přitom být nezávislá na svém okolí. Já nezávislý jsem, a přesto se necítím být šťastný. Tak čím to je?
Je to opravdu jen tím věkem, je to dáno faktem, že se mi rozpadla rodina a že teď žiju sám a nemám kolem sebe nikoho, o koho bych se chtěl opřít a s kým bych toužil sdílet svůj život?
Proč tedy od sebe odháním dívku, která mě má nejspíš ráda a chtěla by se mnou žít? Co by za to jiný dal, kdyby mohl mít po svém boku Janu?
Mám skvělou práci, která mě naplňuje, dosáhl jsem v ní prestižního postavení, které mě uspokojuje. Tak proč to, proboha, nestačí? Kde je ten zatracený knoflík štěstí, na který je potřeba zatlačit, aby to začalo konečně fungovat?
Vidíte.... Samé otázky a žádné odpovědi. Občas mě napadá, jestli nejsem spíše případem pro psychologa, či spíše pro psychiatra. Určitě potřebuji s někým mluvit, ale obávám se, že cizí člověk nedostane šanci, aby mohl vstoupit do mého nitra, trochu se tam porozhlédnout a udělat tam eventuelně pořádek.
Znáte to taky? Ten příšerný monotónní kolotoč stále stejných činností, den za dnem, týden za týdnem, měsíc po měsíci, bez těšení se na něco významného, krásného a důležitého před vámi? Člověk má dojem, jako by žil natažený klíčkem na setrvačník. A tím jen marně promrhává dny, které musí „jen prožít“ k tomu, aby se stalo něco, co ho opět „natáhne“.
V životě stále na něco čekáme. Ve frontách, u doktora, v úřadech, než přijede autobus či tramvaj, než přijde někdo domů, než bude večer, než skončí reklamy v televizi .... prostě nekonečná série „čekání na něco“. Jedinou změnou v tomto čekacím maratonu jsou pak naše vlastní činy, akce, náhlá rozhodnutí skoncovat s tím příšerným mrháním času a touhou udělat cokoli, jen aby se něco dělo.
Pohříchu jsou to však aktivity, kterých později litujeme, jelikož jsme dostatečně neuvážili, co se stane pak. Já jsem takové momenty vzpoury proti nudě pokaždé řešil odchodem ze zaměstnání. Prostě jsem si našel novou práci, která s sebou automaticky přinesla nové lidi, nové prostředí a nové zážitky. A mnohdy jsem pak litoval, že jsem opustil jisté pro nejisté, lepší pro horší.
Závidím lidem, kteří „jedou na jistotu“, pro něž je jistota živou vodou, kteří naopak nesnášejí jakoukoli změnu, která je vykolejí z jejich zajetého způsobu života. Ano, podle mého soudu jsou nudní, protože se chovají jako „oživlé mrtvoly“. Ale jsou šťastní! Je to ta hodnota, kterou hledám? Toť otázka!
V čem vlastně spočívá naše štěstí? O tomhle bych si s někým rád popovídal; ale mnohem více do hloubky... Nechci slyšet sentence typu „Každý je svého štěstí strůjcem“... Potřebuji hlubší analýzu lidských pocitů, které vyvolávají nebo dokonce samy přinášejí stav ŠTĚSTÍ. Kéž by existoval nějaký chytrý návod, po jehož přečtení bych si řekl: Tak tohle je skvělý nápad, to musím zkusit!
Nedávno jsem viděl zajímavý film, který se jmenoval TAJEMSTVÍ (Secret). Na pultech knihkupectví je k dostání i stejnojmenná kniha. Zde se nachází celá řada skutečně podnětných myšlenek, o nichž se dá hodně dlouho přemýšlet, a je tam i hora věcí, nad nimiž se dá zajásat přesně v tom duchu, v jakém bych rád jásal já.
Pokud ji neznáte, vybírám několik z nich na ukázku pro Vaši inspiraci:
 Stáváte se tím, na co nejvíce myslíte, ale také přitahujete to, o čem nejvíc přemýšlíte. Vidíte-li to v hlavě, budete to držet v hrsti.
Myšlenky vysílají přitažlivý signál, který se vrátí zpátky k vám. Představujte si, jak žijete v dostatku, a tím si ho přitáhnete. Funguje to vždy. Fungovalo vždy a všem.
Problém je v tom, že většina lidí myslí na to, co nechtějí, a pak se diví, proč se jim to děje znovu a znovu.
Všechno, co vás právě teď ve vašem životě obklopuje, včetně věcí, na které si stěžujete, jste si přitáhli.
Většina z nás něco neustále přitahuje. Akorát si myslíme, že nad tím nemáme kontrolu.
Naše myšlenky jsou nastaveny na autopilota, naše city jsou na autopilota, a všechno se prostě nějak stane.
Z naší perspektivy existují jen dvě emoce. Jedna je příjemná a druhá nepříjemná. Nazýváme je různými jmény, ale v podstatě, při všech negativních emocích, ať je nazýváme vinou nebo vztekem nebo frustrací, se cítíme podobně – jsou nepříjemné. A z těch všech nám náš emocionální průvodce říká, že to, na co právě myslíme, není v souladu s tím, co doopravdy chceme.
Cokoliv právě teď cítíme, je dokonalým obrazem toho, co se stane. Dostáváme přesně to, co cítíme, ani ne tak, na co myslíme. To proto lidé, kteří z postele vykročí špatnou nohou, mají tendenci upadat do spirály.
A pokračuje to celý den. Nemají ponětí, že jednoduchou změnou svých emocí mohou změnit celý den a život.
Mnoho lidí se cítí ve svém životě omezeno nebo uvězněno. Ale někdy se zaseknou jen proto, že myslí pořád stejně, znovu a znovu. A proto budou mít pořád stejné výsledky.
Všechno co jsme, je výsledkem toho, jak jsme mysleli. – Buddha
Jakmile se začneme cítit lépe díky tomu, co už máme, budeme přitahovat více dobrých věcí, za které budeme moci být vděční. Je velmi důležité být v náladě vděčnosti.
Jakoukoliv myšlenku dokáže lidská mysl pojmout, toho může dosáhnout. – W.C.Stone
Bez ohledu na to, co se ve vašem životě stalo, bez ohledu na to, jak si myslíte, že jste mladí nebo staří, v momentu, kdy začnete správně myslet, to něco uvnitř vás, vaše vnitřní síla, která je větší, než síla celého světa, se začne projevovat, změní váš život, nakrmí vás, obleče vás, bude vás vést, chránit, udávat směr, bude pomáhat vaší samotné existenci, necháte-li jí. A to vím na jisto.
Ciťte se dobře. Netlačte na to, hrajte si s tím. Není nic, co byste museli dělat, je jen to, co chcete dělat vy sami.
Následujte své blaho a vesmír vám otevře dveře tam, kde byly jen zdi. – J. Campbell
***
Je skvělé „zaplnit mysl“ podobnými myšlenkami, ale na druhé straně je nesmírně obtížné v hlavě tyto myšlenky trvale udržet a řídit se jimi, jednoduše řečeno – věřit tomu a chovat se podle toho.
Protože kdyby to bylo tak jednoduché, jak se na první pohled zdá, už bychom byli všichni na světě šťastní, vyrovnaní, bohatí a skvělí, neboť by se tento geniálně jednoduchý návod dozajista šířil rychlostí světla.
Jenže nejsme. Už po tisíciletí nejsme takoví, a určitě to není jen tím, že bychom neznali ono tak vzácné a pečlivě chráněné "Tajemství".
Další důležitá otázka zní? Je to tedy v naší nedokonalosti? Nevědomosti? Nevíře v sebe sama?
Jak sama vidíte, milá Zito, otázek je stále více než odpovědí.
Myslím, že ze všeho nejdůležitější (alespoň pro mě) je, aby si o tom mohl člověk s někým blízkým popovídat, s někým, kdo je na tom stejně jako on, kdo s ním jede na stejné lodi, kdo je schopen a ochoten mu rozumět a především naslouchat.
Proto jsem moc rád, že Vás mám....
Petr
|
