Marie Formáčková: Helena Růžičková a její muži - Malý Jirka

Rubrika: Publicistika – Co je psáno...

V případě herečky Heleny Růžičkové není pravda, že každý člověk je nahraditelný. Ona byla takový originál, že ji pořád nikdo nenahradil, i když v lednu uplyne už šest let od její smrti. Pořád na ni vzpomínáme, pořád se nám vybavuje její smích, její tvář, její energie. Jako by tady pořád někde byla. Ovšem Helena měla své zázemí, měla své dva Jirky, kteří tvořili její svět, její zázemí a byli oba tak trochu v jejím stínu. Manžel ještě o mnoho víc než syn. A protože jsem je oba dlouho znala, ráda na ně zavzpomínám.

Malý Jirka

Helenino jediné dítě, syn Jirka se narodil 8. ledna 1956. Helena často vyprávěla, že Jirka se měl jmenovat Roman, protože jí se tohle jméno vždycky líbilo. Ale když mimino uviděla, dojala se a dala mu jméno po manželovi. Byla to pro ni šťastná léta a ráda se k nim vracela.
K jejím oblíbeným patřila historka o těhotenství. Lékaři prý měli v počátcích jejího těhotenství podezření na nádor, dokonce jí řekli, že děti mít se vší pravděpodobností nikdy nebude. Vyprávěla, že tehdy byla tak zoufalá, že se chtěla zabít. Ovšem když tenhle verdikt poslouchala, byla už tři měsíce těhotná.
Jirka byl príma dítě, jako by tátovi z oka vypadl. Helena ráda vyprávěla o svých pocitech, když ho viděla poprvé.
„No nazdar, porodila jsem si dalšího Růžičku!“ pronesla.
Další Heleninou oblíbenou historkou bylo narození jejího manžela. Podle jejích slov vážil šest, nebo dokonce přes šest kilo. Prý byl tak velký, že se nikam nevešel, vůbec si s ním nevěděli v porodnici rady. Kdyby mu prý dali bačkůrky, odešel by domů po svých.

S Jirkou Helena moc dlouho doma nebyla, tehdy byla mateřská dovolená jenom tři měsíce, po jejich uplynutí se vrátila do svého předchozího zaměstnání – do zdravotního střediska v Rytířské ulici.
Jirka šel do jeslí, jenomže záhy dostal černý kašel, tehdy obávanou chorobu, proti které se ještě neočkovalo. Sice se vyléčil, ovšem zůstalo mu astma a občas ho přepadl pořádný záchvat.
A tak s ním Helena vyrazila do Bulharska. Neváhala, i když v té době měla hodně hereckých příležitostí. Ubytovali se u jedné bývalé baletky ve Varně a nastal problém. Helena uměla česky a německy, baletka bulharsky a francouzsky. Jelikož byly obě hovorné a obě měly baletní minulost, potřebovaly si zvolit jeden jazyk na dorozumívání. Jelikož Helena měla i základy ruštiny, začaly komunikovat bulharsky. Oba – Jirka i Helena - se tehdy bulharsky naučili. Heleně se pak tahle znalost mnohokrát hodila, stávalo se, že tlumočila při různých společenských mezinárodních setkáních. A ráda bulharštinu používala při nejrůznějších příležitostech.

Helenin vztah k jazykům vůbec stojí za zmínku. S velkou chutí vyprávěla o jazykových schopnostech svého tatínka. Musel to být bezvadný chlap a Helena byla určitě po něm. Vyprávěla, že se líbil ženským, že míval tu a tam nějakou milostnou avantýru, ovšem maminka se o tom nikdy nedozvěděla, ta byla vždycky na prvním místě.
„Milence zlato, ale manželce brilianty,“ to prý byla tatínkova zásada.
Tatínek byl legionář, později pracoval jako úředník a tlumočník. Měl zálibu ve studiu cizích jazyků, ale kolik jich uměl doopravdy, to se už dneska těžko dozvíme. V některých rozhovorech z osmdesátých let Helena tvrdila, že jich uměl přes deset, v její životopisné knize se objevilo, že jich ovládal dvaadvacet, mně pak tvrdila, že třicet.
Maminka uměla srbochorvatsky, francouzsky, anglicky a německy. Česky samozřejmě také.
Helena uměla dobře německy, když jsme spolu jezdívaly autem, vyžadovala, abychom německy konverzovaly – kvůli praxi. A za každou gramatickou chybu mi vynadala.
Znalost její bulharštiny posoudit nemohu, ale mnohokrát jsem ji zažila, když se s někým bavila rusky. Zvlášť v dobách před rokem 1989, kdy k nám často jezdívaly delegace z Ruska, respektive ze Sovětského svazu. Ruštinu neovládala, ale domluvila se dokonale. Dokázala vést dlouhé hovory a ani jednou se nezarazila. Když neznala nějaký výraz, pomohla si bulharštinou nebo rukama. Stejně komunikovala ve španělštině.

Ale zpět k malému Jirkovi. Hrával ve filmech už jako dítě, poprvé se objevil před kamerou ještě jako kojenec, protože Helena ho půjčila na natáčení filmu Jaroslava Balíka Bomba. Při besedách o tom Jirka často vyprávěl. Prý řval jako pominutý a pan režisér si spokojeně mnul ruce. Řev se mu náramně do filmu hodil.
„To byl jediný text v životě, který jsem nezvojtil,“ dodával Jirka.
Hrál v několika filmech, jeho asi nejznámější dětskou rolí je Kuchtík v pohádce Tři oříšky pro Popelku, kde Helena hrála princeznu Droběnu. Ovšem stejně jako ona se na studium herectví nedostal ani Jirka.
Helena chtěla studovat DAMU po maturitě, Jirka se snažil hned po základní škole o konzervatoř. Ale neuspěl. Takže se rodinná rada usnesla, že nejlepší bude učební obor prodavač, kde bylo možné udělat si i maturitu. Kterou si Jirka opravdu udělal. I když původně si všichni mysleli, že tím prodavačem se nestane, protože o přijetí na konzervatoř se pokoušel ještě dvakrát.
Hercem se stejně stal, ale nějaký čas prodával potraviny v malé prodejně v Nuslích. Rád vyprávěl historky z tohoto období, měla jsem pocit, že na tuhle část života vzpomíná rád. Měl své oblíbené zákaznice, které k němu chodily pravidelně a u nikoho jiného nakupovat nechtěly. Byl vtipný, s ženskými to uměl.
K téhle své původní profesi se Jirka vrátil ještě jednou. Po listopadu 1989 se snažil podnikat a pronajal si obchod, ale dlouho mu to nevydrželo. Rozjeli s mámou jiné aktivity a obchod šel stranou.

O ženské nouzi nikdy neměl, vždycky měl nějakou partnerku. Ženatý byl třikrát. Jeho první manželka se jmenovala Marta a bral si ji hned po maturitě. Ale oba záhy zjistili, že pro manželský život ještě nedozráli a ve vší slušnosti se rozvedli.
Druhá manželka se jmenovala Pavla. Ta byla do trochu do světa, Jirku si vybrala na filmovém festivalu v Karlových Varech. Jirka vyprávěl, že šla proti němu, píchla do něho prstem a své společnosti řekla:
„Toho si vezmu.“
Svatba byla vzápětí a Jirka byl zamilovaný jako blázen. Ona ale ne. Vdala se, protože chtěla potrestat svého bývalého partnera. Povedlo se jí to, on se k ní chtěl vrátit. Takže byl druhý rozvod a Jirku to dost vzalo. Pavlu měl asi opravdu rád, byla hezká, společenská, veselá, byl na ni pyšný.



Potřetí se oženil po zralé úvaze. Vzal si dívku, která se jmenovala Helena, vypadalo to jako „boží znamení“, což také „stará“ Helena – jak jí začali Jirkové říkat - tehdy tvrdila. Byla spokojená. Tahle Jirkova láska se jí velmi zamlouvala. Byla pracovitá, skromná, pořádná. Uměla vařit a šít, prostě poklad. Takže v rodině byly dvě Heleny Růžičkové a dva Jirkové Růžičkové. Ale dlouhé trvání tahle symbióza neměla.
Když se jim narodila první dcera, byla spokojenost obrovská. Ale jenom chvíli, brzy to začalo skřípat. Heleně se na snaše spousta věcí nelíbila, přičítalo se to ale jejich společnému soužití.
Nejdřív přišla na svět Lucinka, pak Kamilka. Po jejím narození už to neklapalo vůbec. Všechno vyvrcholilo, když bylo Kamilce pár měsíců. Heleně došla trpělivost a svou snachu ze společné domácnosti vykázala. A tak se Helena mladší s holčičkami odstěhovala a Jirka šel po čase za nimi. Ale nepomohlo to, stejně vše dospělo k rozvodu.

Jirka měl ještě jednu velkou lásku. Jarušku, tichou, příjemnou dívku. Byla taková nenápadná, ale Jirka ni byl pyšný. Líbila se mu. Tahle známost ale skončila tragicky. Jaruška začala postonávat a krátce na to zemřela na rakovinu.
Jirka byl velmi činorodý. Měl heslo, které často opakoval – Plná zaměstnanost. Nebyl tak hlučný, jako jeho máma, ale smysl pro legraci po ní zdědil.
Byl vtipný, mnoho komických kostýmů, v nichž s Helenou vystupoval, se narodilo v jeho hlavě.
Když spolu byli na Kubě, kde dva měsíce vystupovali, byli pozvaní na karneval. Podmínkou byla účast v maskách. Jirku napadlo, že by mohli jít za mimina, což by při jejich postavách mohla být velká legrace.
A taky byla. Helena byla šikovná, uměla šít, a tak oběma ušila obrovské dupačky a z tvrdého papíru vyrobila dudlíky, které si zavěsily kolem krku. Úspěch měli fenomenální a v soutěži masek zvítězili. Což prý byla rarita, protože tohle se nepodařilo ještě žádnému cizinci.
Jirka byl velmi podobný herci jménem Bud Spencer, partnerovi štíhlého a modrookého Terence Hilla z italských komedií. Na karlovarském filmovém festivalu se objevil na recepci v bílém smokingu s vizitkou Bud Spencer na klopě. Zahraniční fotografové si ho hromadně fotili a divili se, proč se čeští herci a novináři mlátí smíchy. Nepoznali, že nejde o skutečného Buda Spencera. A Jirka je v tom nechal. Jen italský novinář trochu znejistěl, když Buda oslovil a ten mu očividně nerozuměl.
Jirkova postava klamala. Kdekdo ho považoval za poněkud pasivní doplněk energické matky. Ale nebylo to tak. Jirka měl svou hlavu, uměl se o sebe velmi dobře postarat. Dokonce se prosadil i v zahraničí. Hrál ve velmi populárním italském seriálu o mafii Chobotnice, který šel několikrát i u nás. Zahrál si tam Turka, obchodníka s drogami. A ve filmu Mladý Indián Jones se objevil jako majitel restaurace.

Jirkova nemoc přišla bez varování. Jeden den byl zdravý jako ryba, druhý den bezmocně ležel na posteli a už nikdy nevstal. Praskl mu vřed na dvanácterníku, poté ho postihla mozková příhoda. Všechno zkomplikovala jeho nadváha. Do normální sanitky se nevešel, do nemocnice ho stěhovali hasiči. Možná tyhle průtahy mu byly osudné. Zapomněl číst i psát, nemohl mluvit. Musel začít od nuly. Písmenko po písmenku, hláska po hlásce. Šlo mu to pomalu, ale šlo to. Helena pořád věřila, že se z toho Jirka dostane, ale nedostal.
Po velkém trápení zemřel 20. února 1999.


Foto © archiv autorky

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 29. 10. 2009.