Jitka Dolejšová: A zase to chrápání…
Rubrika: Publicistika – Postřehy
| Před více než čtyřmi lety jsem na stránkách Pozitivních novin psala o svém nočním rozjímání a manželově chrápání. Článek uzavírala zajímavá, pro někoho možná překvapující informace - na základě vědeckých studií prý bylo zjištěno, že příčinou chrápání je odhánění divoké zvěře od jeskyně, jakožto pozůstatek z doby dávnověké. Co se za tu dobu stalo? Manžel na rozdíl ode mne o čtyři roky zestárnul, a na rozdíl ode mne nejenže v chrápání pokračuje, ale ještě navíc přidal na decibelech. Moje kruhy pod očima se prohlubují a nočně rozjímám čím dál častěji.  Pravda, divá zvěř se kolem našeho paneláku nepohybuje. Na druhou stranu nám jiná, pravděpodobně domestikovaná zvířata už třikrát vykradla sklep. Chrápání nechrápání. Během nočního bdění se zaobírám četbou. Čtu při lampičce v obýváku, abych toho svého milovaného neandrtálce nerušila. Včera jsem v jedné z horních poliček objevila knížku „Nemoc jako symbol“ od německého psychoterapeuta Rüdigera Dahlkeho, a nestačila se divit. U pojmu CHRÁPÁNÍ bylo uvedeno, že „chrápání se vyskytuje u lidí, kteří se vědomě jen málo zabývají nevědomím a každou noc pracují proti odporům. Jsou neschopní zjednat si ve dne prostor a respekt nebo udávat tón. Jejich tvrdá a neuhlazená komunikace vychází v noci najevo. To, co nebylo řečeno, vyjadřují hrubým způsobem. Chtějí jiné připravovat o klid, jde o nevědomý požadavek dominovat a vlastní nevědomou agresí činit druhé lidi agresivními.“ Páni, já zírám! Tak žádná ochrana před lítou zvěří, alébrž agrese a snaha dominovat! Vždyť můj manžel-tyran na mě v podstatě v noci křičí a bije mne! Ve dne beránek, v noci vlk! A já hloupá ho dosud omlouvala. Ale s tím je tedy konec. Definitivně. Z rozčilení si dávám panáka. Vychlazený fernet nikdy nezklame- kudy teče, tudy léčí. Léčebná kúra zabrala. Moje „agresivní vášně vyvolané manželovou nevědomou agresí“ se zklidnily, a tak se po chvíli vracím k odhozené literatuře. Copak se tu píše dál? Prý lze problém s chrápáním zpracovat a řešit tak, že „chrápající člověk se naučí zjednat si prostor a respekt hlasitými zvuky během světlé poloviny dne. Uvědomí si vlastní požadavky dominovat. Najde oproštěnější roviny a způsoby vykonávání moci.“ Tak tuhle knížku nesmí můj muž dostat do ruky! To tak, aby si ještě začal vesele dominovat ve dne a k tomu mne přesvědčoval, že jde vlastně o způsob léčby. „Oproštěnější rovina vykonávání moci,“ pcha! Proč nenapíšou rovnou, že italská domácnost je zárukou klidného spaní? Teď mne napadá - co když se to našeho manželství vůbec netýká a jde o potlačenou agresi z pracovního prostředí? Už několikrát se manžel přece zmínil, že má v práci nějaké problémy, řeší konflikty mezi podřízenými, a vůbec - v podniku se prý stále mluví o restrukturalizaci, reorganizaci a optimalizaci. Jenže kdo zaručí nebohé manželce (to jako mně), že osvícený agresor (to jako můj manžel) se bude léčit v práci? Že tam, mezi mlýnskými kameny podřízených a nadřízených, bude hledat a hlavně nacházet „oproštěnější způsoby vykonávání moci“? Taky by se můj muž mohl začít oprošťovat v domácí rovině a já budu trpět i během světlé poloviny dne, až si On „bude hlasitými zvuky zjednávat prostor a respekt.“ Není to takhle, v manželově blahé nevědomosti, vlastně lepší? Potichu se vracím do ložnice a vklouznu zpátky pod peřinu. Pohladím manžela po tváři, lehce ho líbnu na čelo a zašeptám: „Miláčku, mohl bys, prosím, chrápat hlasitěji?“ |
Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 29. 10. 2009.
