Jitka Dolejšová: A zase to chrápání…
Rubrika: Publicistika – Postřehy
Před více než čtyřmi lety jsem na stránkách Pozitivních novin psala o svém nočním rozjímání a manželově chrápání. Článek uzavírala zajímavá, pro někoho možná překvapující informace - na základě vědeckých studií prý bylo zjištěno, že příčinou chrápání je odhánění divoké zvěře od jeskyně, jakožto pozůstatek z doby dávnověké. Co se za tu dobu stalo? Manžel na rozdíl ode mne o čtyři roky zestárnul, a na rozdíl ode mne nejenže v chrápání pokračuje, ale ještě navíc přidal na decibelech. Moje kruhy pod očima se prohlubují a nočně rozjímám čím dál častěji. ![]() Během nočního bdění se zaobírám četbou. Čtu při lampičce v obýváku, abych toho svého milovaného neandrtálce nerušila. Včera jsem v jedné z horních poliček objevila knížku „Nemoc jako symbol“ od německého psychoterapeuta Rüdigera Dahlkeho, a nestačila se divit. U pojmu CHRÁPÁNÍ bylo uvedeno, že „chrápání se vyskytuje u lidí, kteří se vědomě jen málo zabývají nevědomím a každou noc pracují proti odporům. Jsou neschopní zjednat si ve dne prostor a respekt nebo udávat tón. Jejich tvrdá a neuhlazená komunikace vychází v noci najevo. To, co nebylo řečeno, vyjadřují hrubým způsobem. Chtějí jiné připravovat o klid, jde o nevědomý požadavek dominovat a vlastní nevědomou agresí činit druhé lidi agresivními.“ Páni, já zírám! Tak žádná ochrana před lítou zvěří, alébrž agrese a snaha dominovat! Vždyť můj manžel-tyran na mě v podstatě v noci křičí a bije mne! Ve dne beránek, v noci vlk! A já hloupá ho dosud omlouvala. Ale s tím je tedy konec. Definitivně. Z rozčilení si dávám panáka. Vychlazený fernet nikdy nezklame- kudy teče, tudy léčí. Léčebná kúra zabrala. Moje „agresivní vášně vyvolané manželovou nevědomou agresí“ se zklidnily, a tak se po chvíli vracím k odhozené literatuře. Copak se tu píše dál? Prý lze problém s chrápáním zpracovat a řešit tak, že „chrápající člověk se naučí zjednat si prostor a respekt hlasitými zvuky během světlé poloviny dne. Uvědomí si vlastní požadavky dominovat. Najde oproštěnější roviny a způsoby vykonávání moci.“ Tak tuhle knížku nesmí můj muž dostat do ruky! To tak, aby si ještě začal vesele dominovat ve dne a k tomu mne přesvědčoval, že jde vlastně o způsob léčby. „Oproštěnější rovina vykonávání moci,“ pcha! Proč nenapíšou rovnou, že italská domácnost je zárukou klidného spaní? Teď mne napadá - co když se to našeho manželství vůbec netýká a jde o potlačenou agresi z pracovního prostředí? Už několikrát se manžel přece zmínil, že má v práci nějaké problémy, řeší konflikty mezi podřízenými, a vůbec - v podniku se prý stále mluví o restrukturalizaci, reorganizaci a optimalizaci. Jenže kdo zaručí nebohé manželce (to jako mně), že osvícený agresor (to jako můj manžel) se bude léčit v práci? Že tam, mezi mlýnskými kameny podřízených a nadřízených, bude hledat a hlavně nacházet „oproštěnější způsoby vykonávání moci“? Taky by se můj muž mohl začít oprošťovat v domácí rovině a já budu trpět i během světlé poloviny dne, až si On „bude hlasitými zvuky zjednávat prostor a respekt.“ Není to takhle, v manželově blahé nevědomosti, vlastně lepší? Potichu se vracím do ložnice a vklouznu zpátky pod peřinu. Pohladím manžela po tváři, lehce ho líbnu na čelo a zašeptám: „Miláčku, mohl bys, prosím, chrápat hlasitěji?“ |
Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 29. 10. 2009.