Kdo by z okruhu leteckých a jiných novinářů nejen v Praze, ale i v zahraničí neznal Karla Helmicha (*1926) jménem. Dosáhl nejvyššího ocenění Mezinárodní letecké federace FAI – a sice Řád Paula Gastona Tissadiera. Ten žil v létech 1843 – 1899, proslavil se jako vzduchoplavec, když se svým balónem vystoupal do výšky 8600 metrů, když jako první konal pokusy se vzducholodí poháněnou elektrickými motory.
To, prosím, všechno vím od mého přítele Karla, o němž vám chci povědět několik následujících vět, vlastně převyprávět jeho zajímavý životaběh.

Za Protektorátu (1939-1945) čistil obuv u Bati, pak se učil kamnářem, hrnčířem, malířem porcelánu. A k tomu ještě odmaturoval na klasickém gymnáziu, hned po válce. Spolužák ho zlákal na studium bakteriologie, které spočívalo vlastně jen v mytí laboratorních Petriho misek. Jenomže když záhy zjistil, že před ním bylo tolik objevitelů a objevovat již není co, medicína přišla o jednoho génia, zatímco jeho spolužák to dotáhl na jednoho z ředitelů světoznámé farmaceutické firmy Bayer.

Karla táhlo umění, zkoušel studovat sochařinu u profesora Znoje, ze zkoušek na Uměleckoprůmyslové škole ho vyhodili, doslova, jak říká. Jak by ne! Vždyť si dovolil na plakát místo sovětského osvoboditelského tanku T 34 s rudými vlajkami nakreslit americký džíp UNRRA (pamětníci vědí, že to byla česky řečeno Správa OSN pro obnovu a rozvoj). Kdo by z těch poválečných let nepamatoval na konzervy vepřového s jablky, „landšmíty“ a šunky s vejci, pomerančové a jiné ovocné prášky a také žvýkačky! Také Karlovi se asi sbíhaly sliny, když všechnu tuto potravinovou pomoc nám vyhládlým „čecháčkům“ poslanou z USA, na ten džíp namaloval. Aby své ideové zvrácenosti dodal korunu, jeho plakátu vévodil nápis Welcome!

Už chápete, proč to ten Karel nemohl mít v životě nikdy jednoduché? Po tomhle prvním vyhazovu zamířil o kus dál – Pražáci to znají -- na Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy. Zapsal si toho požehnaně: kromě filozofie, estetiku, dějiny umění, externě latinu, řečtinu a hebrejštinu. V jeho rodu byli totiž kromě Němců a Rakušanů také dva Izraelci. Jenomže na přednáškách Jana Mukařovského (1891 – 1975) Karel příliš nechápal, o čem ten slovutný profesor vůbec mluví? Věnoval se víc soukromě němčině a angličtině, které zapsané na indexu neměl, ale zdály se mu praktičtější pro život.

Protože jeho rodina byla kdysi okradena nejdříve nacisty a potom komunisty, usoudil, že by mu lépe vyhovovala sféra juristická, než znalosti gestaltizmu neboli vědě a výzkum celistvých psychických tvarů. Na Právnické fakultě v jednom semestru potřebovali zrovna třetího do mariáše, paragrafy začal také studovat, i právo směnečné, a v tom nešťastném roce 1951 získal doktorát. Ano, prosím, Karel je JUDr. – na to jsem hned v úvodu zapomněl. Zato on v té „podělané době“ si stačil všimnout, že strana s vládou potřebují čerstvé absolventy k politickým procesům, že je v ohrožení jeho existence, tak hledal únik – a nastoupil – kam asi? – jako právník Českého národního aeroklubu.

Musel však dokončit základní vojenskou službu, chtěl do pilotky, ale tehdy zrovna zavřeli jeho bratra pro velezradu a špionáž na 12 let do žaláře, jeho tchána na 20 let v procesu s Miladou Horákovou.
Jeho rodina vedla vůbec soukromé války, nejprve s Habsburky, pak s Hitlerem a marxisty všech druhů. Neustále někdo seděl v Jáchymově nebo na Mírově, či ještě předtím padl jako legionář někde na Sibiři, byl popravován v berlínské Ploetzensee či vyhazován ze zaměstnání. Dva sudeští bratranci našeho Karla padli jako „wehrmachtsoldaten“ ve Francii. Ostatní německé příbuzné mají na svědomí liberátory 8. letecké armády USA. „Přežil to jenom německý bratranec Fricek, slavný jako lékárník a bigamista“, říká Karel a hned dodává: „ Měl Češku i Němku zároveň… dnes to bude taky dědek…“

Touhu po vojenské letecké kariéře rázně ukončil sám ministr národní obrany JUDr. Alexej Čepička (ten, co si vzal dceru prezidenta za ženu). V životě pak už nikdy tak rychle neletěl. Zájem o létání ho však nepustil, tak alespoň spolupracoval s tehdejšími časopisy Rozlet a Letectví. Potřebovali grafika, Karel od mládí rád kreslil, výtvarné nadání částečně zdědil a u toho zůstal celých dvacet let – stačí se do těch ročníků Letectví podívat, jak Karel dokázal každý výtisk vyšperkovat.
Dalších dvacet let byl sekretářem redakce v časopisu Svět motorů. Řádu za odvahu se nedočkal – všechna ta periodika patřila totiž vojákům. Grafické zpracování časopisů, kreslení „špíglů“, využívání moderní techniky - to vše se mu zadřelo tak za kůži, že stanul v čele Klubu výtvarných a technických redaktorů ve Svazu čs. novinářů. Externě přednášel šest let na Fakultě žurnalistiky UK, organizoval postgraduální kurzy v tomto oboru. Léta sedmdesátá, osmdesátá! Karel byl na pokraji průšvihu, protože jeho posluchači se dozvídali i věci nevídané a neslýchané.

Po listopadu 1989 si Karla pamatuji z redakce obnoveného týdeníku Reportér. Netušil jsem, že kromě toho je šéfredaktorem evropské sekce kanadského exulantského periodika Západ. Oba časopisy brzy tiše zanikly. Karel se vrátil k létání, působil v měsíčníku Pilot, který vydávala Letecká amatérská asociace.
Také fungoval krátce u Vládi Drbohlava, proslulého šéfredaktora měsíčníku Typografia. Přišel tam „nýmand – privatizátor“ a náš nejslavnější časopis s mezinárodním ohlasem, který vycházel od roku 1888, přivedl znovu k zániku (předtím měl také dvě přestávky). Jenomže když se začali typografové ze zahraničí podivovat nad tím, jak se u nás zachází s takovým „zlatým zbožím“, tak před několika lety Typografii obnovili. Ale to už Karel spoluzákladal měsíčník Diagnóza – žel opět jepičího života. V obnoveném Foglarově Hlasateli dosloužil svá povinná léta pro vyměření důchodu.

Literatura a novinařina by přišla o mnohé, kdyby to Karel „zabalil“ jako někteří jeho vrstevníci. Sepsal memoáry o známém fotoreportéru Karlu Sitenském, Báje a pověsti lidu leteckého, připravil Milovaného despotu, což jsou povídky o pejscích. Pro cestovní kanceláře vyrobil již několik itinerářů a ilustruje hlavně dobrodružné knížky. Nezapomíná na kamarády v exilu a píše jim do rakouského měsíčníku Klub.
A než by sypal drobečky ptáčkům ve Vrchlického či jiných sadech v okolí jeho bydliště anebo se bavil s podobnými dědky o chorobách, věnuje se nadále nezištně funkci předsedy stejně chudého Klubu leteckých novinářů. 

Naposledy mne pobavil e-mailem, a dopustil bych se velkého profesního prohřešku, kdybych ho jen parafrázoval. Tady je v čisté „helmichovské“ podobě:

Začaly mne bolet dásně a děsně. Léčil jsem je neúspěšně slivovicí, a když to trvalo dlouho, obrátil jsem se na přítele – stomatologa, který zjistil váčky u osmi zubů, poslal mne na stomachirurgiii. Tam mne zbavili ústní okrasy a nechali pro obveselní bezzubého šišlajícího dědečka. Ale pracovali špičkově - teď ovšem sedím doma a čekám na protézy.
Dělám si kaše místo krkovičky, s vínem a slivovicí dezinfikuji dutinu ústní. Samotnému je mi smutno, a proto očekávám kamarády, kteří by terapeuticky přispěli.
Vrátil jsem se domů, kde malíř maloval kuchyň, v obýváku řemeslník brousil parkety, já měl navíc vyhřezlou plotýnku, přišlo nás navštívit najednou hned devět slovenských příbuzných, ještě k tomu vegetariánů, netekla teplá voda a v lednici byl alkoholový deficit.
Hlídám vnuka spolu s důchodkyní, zvládám pachole i jeho neobyčejně kvalitní stolici. V telefonu mi nikdo nerozumí. Abych se občas uklidnil, nakládám buřty s cibulí. Po válení v posteli mi zeslábly nožičky, tak se učím znovu chodit.
Česká politika mne stojí peníze, protože si po výrocích pánů politiků musím dát panáka, abych se duševně vyrovnal. Přemýšlím, jak rozmixovat segedínský guláš a čekám, až mne přátelé politují. Vzhledem k svému pesimizmu (!) očekávám, že se na internetu dozvím, jak poslanec B. (no ten vůl po tatínkovi, který z mateřské školky šel rovnou do parlamentu) za podpory papeže a našeho kardinála palácovým pučem odstaví prezidenta naší republiky a nově bude ustavená Katolická česká republika. Vláda zakáže sex heterosexuálům, katedrálu z Pražského hradu odvezou na Slovensko nebo do Polska, neboť čeští neznabozi si jí neváží. Broučkovu Vikárku si ponecháme, neb v hospodách je naše budoucnost.
Mirku a přátelé ostatní, přijďte povzbudit slovem stařečka.

Karle, odpusť, že jsem zneužil Tvého dopisu, ale to jen proto, že vím, jaký máš smysl pro humor, že se od tebe brzy dozvím, jak se znovu držíš volantu nebo kniplu, neboť jak jsem u tebe mockrát slyšel, třista metrů nad zemí je přece jen méně blbců.