Jak jsem vystupoval jako komická vložka na akademii hudební školy pana profesora Pelíška kdysi dávno

Konala se tenkrát taková akademie hudební školy pana profesora Pelíška — vystupovaly děti od čtyř do šesti let, akorát mně už bylo devatenáct. Byl to krásnej koncert. Zdeněček Šimák ho zahájil Humoreskou, potom jsem vystoupil já a zahrál jsem stupnici C dur. Potom Liduška Prantlová zahrála Ukolébavku od Mozarta a po ní zase já stupnici C dur. Když dvojčata Marta a Zdena dohrála čtyřručně fugu a já následoval se stupnicí C dur, začal jsem tušit, že jsem do pořadu zařazen jako komická vložka. Pak se přiblížil vrchol večera: pan profesor Pelíšek zahrál variace na nějaké téma a potom na vlastní žádost přidal sonátu. A já měl celý večer zakončit stupnicí C dur. Ale ve mně se najednou cosi vzedmulo, obrátil jsem se k publiku — byli to většinou rodiče a příbuzní těch malých virtuózů — a pravil jsem mocným hlasem: „Vážení přátelé! Když mi bylo pět let, hrál jsem na piano stejně krásně jako vaše milé děti — moji mladší kolegové. Ale soustavným studiem na škole pana profesora Pelíška jsem totálně zblbl a dneska hraju takhle!!!“ A zahrál jsem stupnici C dur se sedmi chybama — víc jich totiž nadělat nelze.
Než jsem dohrál, šest rodičů odhlásilo děti z dalšího studia a ostatní začali tvořit frontu. Pan profesor Pelíšek opouštěl tehdy sokolovnu ve vodorovné poloze.

Kresba: Jiří Suchý