Ondřej Suchý: Komici u psacího stroje (39) Miloš Kopecký

Rubrika: Publicistika – J+O Suchý

Seriál  KOMICI U PSACÍHO STROJE

V sobotu 6.ledna 1986 jsem v sobotní příloze Svobodného slova KVÍTKO, jehož jsem byl tehdy sedmým rokem redaktorem, zahajoval svůj nejnovější seriál Komici u psacího stroje. Letos jsem se štosem už časem zažloutlých novin probíral a začetl se do tohoto seriálu, který jsem tenkrát doprovázel i karikaturami představovaných komiků-autorů, a najednou mi přišlo líto, že by texty některých z nich už nemusely spatřit více světlo světa. A tak se stalo, že jsem si vzpomněl na Pozitivní noviny a napadlo mne, že by mohlo být docela pěkné obnovit někdejší kvítkovskou „tradici“. Medailonky, kterými jsem literární ukázky uváděl, už zastaraly, což mi dává možnost je nyní rozšířit. Myslím totiž, že i ty mohou dnešní čtenáře zajímat. A tak zde tento seriálek ožívá, s mým přáním, abyste si jím například zpříjemňovali svá středeční dopoledne. 

KOMICI U PSACÍHO STROJE (39): MILOŠ KOPECKÝ

„LITERÁRNÍ A JINÉ POKLESKY MILOŠE KOPECKÉHO“ se jmenuje gramofonová deska z roku 1984, na které se nám herec a komik MILOŠ KOPECKÝ (1922-1996), představil také v roli, na niž jsme si například u jeho někdejšího partnera a kolegy Miroslava Horníčka dávno zvykli - v roli spisovatele.
V roce 1986, kdy vznikl tento úvod, jsem se ptal: Po vyslechnutí desky snad každého posluchače napadne otázka, proč dosud Miloš Kopecký nevydal žádnou knížku? Milovníci chytrého humoru, ale i životní moudrosti velké herecké osobnosti (která mimochodem rovněž podobně jako Miroslav Horníček řadu let stála na prknech, na nichž vládl legendární klaun a filozof Jan Werich) by takovou knížku přivítali s nadšením.
Vzhledem k tomu, že dosud není takové knihy, musí čtenáři vzít za vděk alespoň úlohou posluchačů desek dalších, které Miloš Kopecký navyprávěl: „Bohatá žeň z méně bohatého života Miloše Kopeckého“, tak zní podtitul desky, která vyšla pod názvem „VEČER S MILOŠEM KOPECKÝM“ (1981); na další desce „OBRAŤTE!“ (1979) se M. Kopecký sešel u mikrofonu s M. Horníčkem, zatímco na té z roku 1980 odpovídá s J. Bohdalovou, M. Horníčkem a J. Dvořákem na zvědavé otázky reportéra Mikrofóra Tomáše Slámy.
Další desku, „ŘEČ O LÁSCE“, autorsky připravil s M. Kadlečíkovou (1982). Vedle zvukových záznamů některých Kopeckého povídek a úvah existují pak úvahy a povídky tu a tam přetištěné v novinách nebo časopisech. A to je i případ dnešního příspěvku v naší rubrice „Komici u psacího stroje“…
Dnes, v roce 2009, doplňuji:
Že můj povzdech nad dosud nevydanými literárními pracemi Miloše Kopeckého byl tehdy opodstatněný, potvrdily dvě knížky, které vyšly v devadesátých letech. První se jmenovala „JÁ“ (nakl. Eminent, 1996) a obsahovala jeho vzpomínky, povídky, úvahy a rozhovory, druhou, obsahující úryvky z Kopeckého deníku, zápisníků a dopisů, napsal a za pomoci Jany Kopecké připravil Pavel Kovář. Jmenuje se „DŮVĚRNÝ PORTRÉT“ (opět nakl. Eminent, 1999). K těmto dvěma knihám stojí za to se vracet!

Miloš Kopecký
O ALKOHOLU

(přepis rozhlasové úvahy)

Jaký je můj vztah k alkoholu? Samozřejmě dobrý, ale velice špatný k alkoholismu; to je totiž rozdíl. A proto se mi nelíbí i způsob, jakým proti alkoholismu bojujeme. My totiž neustále tvrdíme, na plakátech, v televizi, rozhlase a v novinách, že alkohol je jakési zlo. Ale alkohol není vůbec žádné zlo, protože žádné zlo samo o sobě neexistuje. Alkohol, promiňte, je morálně naprosto indiferentní, asi jako nůž. Je nůž dobrý nebo špatný? Můžete si jím ukrojit chleba, ale taky jej můžete vrazit někomu do zad. To přijde na to, jak k němu přistupujete.
My se pořád chováme, jako by v láhvi alkoholu byl zakletý nějaký džin. A když tu láhev odzátkujeme, on vyskočí a začne páchat nepravosti. Začne třeba rozkládat manželství, jako by se vůbec nějaké manželství dalo rozložit! Nedá - a jestliže dá, tak nestálo za nic. Jo, alkoholismus, to je už něco jiného, ale alkohol? Ten naopak dělá bohulibé věci.
Víte, kdybych byl bohatý a nebyl tak lakomý, jak jsem, tak bych opíjel lidi, které bych chtěl poznat. Protože alkohol strhává škrabošku, zbavuje lidi zábran a odhaluje v člověku to, co v něm doopravdy je. Nedejte na to, že vám pak druhý den někdo řekne: „Prosím tě, nezlob se na mne za ten včerejšek, já jsem byl na tebe sprostý, promiň mi to, byl jsem totiž opilý, to ze mne mluvil alkohol!“ Tím hůř! Kdybys nebyl v jádru sprosťák, tak by to žádný alkohol z tebe nedostal. Alkohol totiž ještě nikdy z nikoho neudělal frajera, ale naopak frajery demaskoval. Vlastně by na každé láhvi s alkoholem mělo být napsáno: Jsi-li blb, nepij!
Jenomže je v tom jeden háček; jak by blb mohl vědět, že je blb?
Prostě pít se musí umět. Já si vždycky říkám: Podívej se, na cestě ke hrobu se leckde zastavíš. Zastavíš se v divadle, u známých na večírku, prostě zastavíš se na mnoha místech; nevím, proč by sis nemohl zaskočit i do hospody. Jenomže právě jenom zaskočit, abys potom, když vyjdeš, byl střízlivý a viděl očima tu poslední cestu. Protože člověk nikdy neví. Možná že právě ta bude tou nejhezčí...

Příště: Jan Werich – podruhé
Kresba: Ondřej Suchý


Další díly najdete zde

Kudy do Šemanovic aneb Vítejte v Nostalgické myši ...

Nostalgické muzeum zábavy (ČRo 2 - Praha)

Padesátník (ČRo 2 - Praha)

Ondřej Suchý ve VŠECHNOPÁRTY

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 11. 11. 2009.