Ivan Kraus: Prolog
Rubrika: Literatura – Povídky
| Přišlo to tak překvapivě a neočekávaně, že někteří tomu ani nemohli uvěřit a jiní se báli, protože se lekali všeho nového. Vítr prý zadul zrovna v okamžiku, když si několik lidí připnulo vrtulky a příruční křídla. Někdo je měl na zádech, někdo se držel deštníku poháněného motorkem, který na poslední chvíli odmontoval ze sekačky na trávu, nebo vytáhl z kůlny. Jeden občan použil kola a šlapal, až se vznesl. Jiný si vzpomněl, že má pod plachtou na zahradě zaprášeného mopeda a radoval se, že ho konečně může použít. Také muž, který si nafoukl balón a odrážel se starým pádlem, způsobil svým jednoduchým nápadem pozornost. Nejvíce rozruchu vzbudil prý model jednoho občana, který měl doma několik pěticípých hvězd. Když konečně vanul vznášivý vítr, použil hvězdy jako vrtule a poháněl je motorem kompresoru, který uložil na dno dětského kočárku. Protože vyrobil ze sta- ré nástěnky i mohutná křídla, stal se hned středem obdivu a když létal nad náměstím a křičel, že je čehosi konec (víc nebylo rozumět, protože motory byly staré a hlučné), slétali se ostatní, kroužili kolem něho a smáli se jeho vynálezu, prvnímu satirickému vznášedlu. A když volal, že tohle je něčeho začátek a že teď už nebude nikdo muset, a že se konečně uvidí kdo a taky se ukáže co, odpovídali mu ostatní nenadálí letci a drželi při tom řidítka jen jednou rukou a druhou si kladli k ústům. Jakmile si lidé připnuli křídla, stačilo jen nahodit vrtule a rotorky z větráků a čerpadel a už bylo možno vzlétnout. Někteří startovali přímo ze dvora, jiní se vznesli z ulice. A vítr, ten jedinečný vichr, který nebyl ohlášen žádnou meteorologickou stanicí, chvěl starou, na slunci vybledlou látkou deštníků, opíral se do křídel z prken a latí, slepených narychlo leukoplastí, stažených gumou, svázaných motouzem nebo stažených drátem a lidé zachvácení tím nenadálým zvratem, překvapeni tím, že nezapomněli jak se létá, a užaslí zjištěním, že to dosud umí, podobali se bezstarostným dětem. Na opravdové děti nebyl v tu chvíli čas, stroje nebyly tak silné, aby bylo možno je vzít sebou do vzduchu. Proto stály na chodníku a dívaly se na ty velké, veselé a rozdováděné dospělé, jak dohání po tak dlouhém čase hru, o které se jim zdálo celou vleklou dospělost. Jak vítr sílil, a bylo to prý vanutí příjemné a teplé (jakoby pocházelo z obrovského sušiče vlasů), tak někteří letci nastoupali do výšky a přeletěli městečko a zamířili za humna. Loudali se sami nad krajinou a dívali se na zem a když cítili jak se lehce a snadno vznáší, vyhrkly jim najednou z očí slzy. Slzy radosti i překvapení, slzy únavy i ztraceného času, slzy, které přicházely z hloubi, protože byly léta zamčeny ve sklepě nesplněné touhy.  V tu chvíli už každý letěl sám, aby ho neviděli druzí a ti stydlivější museli letět ještě dál, až nad sousední vesnice a tam, nad domky, hozenými do krajiny, začalo náhle slaně krápat, ačkoli na nebi nebylo ani mráčku. Když se pak jeden po druhém znovu trousili zpátky nad městečko, už na sebe opět volali, překřikovali hlučné staré motory přehřáté letem, a jakmile vítr zahnal pach oleje a nafty a přišlo šero, rozsvítili reflektory, lampy a lampičky, takže vypadali jako hřmící světlušky. K ránu, kdy jen ti nejvytrvalější dosud létali a neustále se ujišťovali, že nepřistanou a nepůjdou na zem, dokud nevypotřebují úplně poslední kapku energie, ozval se náhle jeden člověk, který stál celou dobu na chodníku mezi dětmi: "Jen jestli ta revoluce neplatí jen v hlavním městě!" V tu chvíli i ti, kteří si dosud nebyli zcela jisti, pochopili, že sen není sen, ale pouhá skutečnost. |
|
|
Originální ilustrace pro Pozitivní noviny © Ing. arch. Miloslav Heřmánek
http://hermanek.info/reference/ http://hermanek.info/
http://navolnenoze.cz/prezentace/miloslav-hermanek/
Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 03. 11. 2009.
OSOBNOSTI POZITIVNÍCH NOVIN
 |
Miloslav Švandrlík |
 |
Vladimír Just |
 |
Josef Fousek |
 |
Zdeněk Pošíval |
 |
Plk. JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D. |
 |
Blanka Kubešová |
 |
Ivo Šmoldas |
 |
Jiří Menzel |