Ivan Kraus: Formulář

Rubrika: Literatura – Fejetony

Sotva jsme převedli peníze z francouzského konta na české, abychom si mohli koupit auto, zazvonil telefon.
Byl to úředník francouzské banky.
"Omlouvám se, že ruším. Ale jsem povinen vyplnit formulář a uvést v něm důvod převodu vašich peněz. Co mám do dokumentu napsat?"
"Milenka," řekl jsem.
Úředník se srdečně zasmál.
"Je to jen formalita, ale přesto jsem povinen doklad vyplnit. Jaký motiv transakce mám tedy uvést?"
"Milenka," opakoval jsem.
Odpověděl jsem tak schválně, protože mi nová evropská nařízení na kontrolu občanů, která pomíjejí ruské mafiány, jdou už nějaký čas dost na nervy.
"Stačí, když uvedete něco obvyklého, co budu moci do dotazníku napsat. Co byste tedy navrhoval jako důvod transakce?"
"Jak jsem už řekl – milenka."
"Vážně?"
"Ovšem."
Úředník okamžik mlčel.
"Pět tisíc euro – taková divná suma… Není to málo, ale taky ne moc.."
"Na milenku to stačí," řekl jsem.
"Jistě, ale na jak dlouho?"
"Na celý rok."
"Děláte si legraci!"
"Mám to přesně propočteno."
"Tomu nevěřím," zapochyboval.
Odkašlal si a ztišil hlas.
"Promiňte..čistě soukromě. Já znám svoje výdaje v tomto ohledu. Ale vaše suma vůbec neopovídá. Jen mezi námi, má přítelkyně mně přijde ročně na mnohem víc."
"Záleží na tom, odkud je," řekl jsem.
"Je z Paříže," povzdychl si.
"To není divu."
"Vaše přítelkyně není Pařížanka?"
"Ne. Žije v Praze."
"No ovšem, tím se vysvětluje rozdíl v provozních nákladech," povzdychl si, "ačkoli – jste si opravdu jist, že suma pokryje celý rok?"
"Určitě."
Muž obdivně hvízdl.
"A zahrnul jste do kalkulace všechny náklady?"
"Samozřejmě."
Muž hvízdl podruhé.
"Poslyšte, právě jsem to propočítal a to by dělalo pouhých čtyři sta šestnáct euro na měsíc. To není možné."
"V Praze ano," řekl jsem.
"Opravdu?" pravil užasle.
"Nezapomeňte, že v Čechách je to už měsíční plat."
"To je úžasné. S Paříží se to nedá srovnat. Jestli ceny budou nadále stoupat, tak si přítelkyni nebudu moci dovolit," povzdychl si.
"Seznámite se s jinou. Třeba z venkova," řekl jsem, abych ho trochu povzbudil.
"To nejde. Moje přítelkyně musí bydlet v Paříži. Nemůže dojíždět."
Ztlumil hlas.
"Musím vám přiznat pravdu: má přítelkyně musí dokonce pracovat."
"To je smutné," řekl jsem.
"Situace je čím dál tím horší. Můj otec si jako pouhý výpravčí na maloměstském nádraží mohl dovolit milenku, která nemusela chodit do práce. Můj děda – obyčejný prokurista – měl dokonce dvě. A oběma platil byt. A já? Dnes už je situace taková, že si člověk musí rozmyslet, jestli má vůbec smysl zakládat rodinu. Tak hluboko už klesla Francie, milý pane.."
Chtěl jsem ho nějak potěšit, ale nevěděl jsem, jak. Zatímco jsem přemýšlel, čím bych mu zvedl náladu, dospěl k rozhodnutí. "Máte pravdu. Nebudeme nic zakrývat. Váš motiv do dotazníku uvedu. Napíšu: milenka.
Ať je vidět, že jsou ještě země, kde člověk může normálně žít."




Ivan Kraus
Muž na vlastní křižovatce
Vydalo nakladatelství Academia, rok 2009
  

foto: jeinny, sxc.hu

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 01. 04. 2012.