Vladimír Vondráček: Naši mazlíčci a ti druzí (7)

Rubrika: Publicistika – Zajímavosti

Dílem bohužel, dílem bohudík jsem nikdy nepřišel do bližšího styku s někým, kdo chová koně nebo dokonce nějaká větší či menší exotická zvířata. Chovatele koní velmi obdivuji, o chovu různých exotických šelem nebo velkých plazů si pak myslím, že patří spíše do zoologických zahrad.
Faktem ale je, že i v naší vsi, která je na dohled od Orlického zámku, choval jeden soused nejen smečku psů brakýřů, ale několik let i černá prasata – divočáky. Naprostá většina vesničanů, ať už domorodců či tak zvaných „naplavenin“, je však za domácí mazlíčky určitě nepovažovala!
A tak byla celá ves jen ráda, když dotyčnému tito divocí chovanci utekli tam, kam patří – tedy do lesů. Ono docela stačí, když někomu přijdou okusovat stromky srnečci a srnky, nebo když kuny začnou řádit na dvorech a v kurnících. O bojích zahrádkářů s krtkem toho bylo napsáno už mnoho a také velký jezevec dovede prolézt lecjakým plotem tam, kam nechceme.
Jak vážení čtenáři jistě poznali, pomalu ale jistě přecházím od domácích mazlíčků k těm druhým! A tady, jak vidno už z minulých vět, se velmi často dostáváme do naprosto neřešitelného antagonistického rozporu. Svobodná divoká zvířata pochopitelně nevědí, že jejich svoboda by měla končit tam, kde začíná svoboda těch druhých, v tomto případě nás lidí.
Nemůžeme se ale divit, vždyť tento jednoduchý požadavek často nechápe a nerespektuje ani řada z nás, kteří se považujeme za pány tvorstva.
Když jsme před lety po téměř celodenní práci krásně srovnali dřevo do dřevníku, velmi jsme se divili, jak za několik dnů bylo pořádně rozházené. Nevěděli jsme, kdo to udělal, ale vysvětlení bylo prosté.
Kunu slýcháme na chalupě téměř každou noc, dupe si na půdě jako by byla její a často tam najdeme lecjaké peří! Můžeme se divit sousedovi, kterému tato šelma probere slepičí i holubí hejno téměř každé jaro, že nemá kuny rád?
Omlouvám se předem za jistý sadismus, když napíšu, že mu kuna naposled sebrala perličku, ukousla ji hlavu, roztrhala, sežrala pouze vnitřnosti a zbytek nechala vesnickým kočkám! Musel jsem to takto vylíčit, abych alespoň trochu ospravedlnil další „kuní“ příhodu naší nebožky babičky.
Když šla před několika lety na chalupě jednou navečer s motyčkou na zahrádku něco okopávat, narazila na kunu. Lekla se velmi a překvapení bylo zřejmě oboustranné. Šelma prskala, chudák babička se ohnala motykou a věřte-nevěřte, trefila se perfektně! Jindy zase jsme přijeli po zimě po prvé na chalupu a ve stodole – odkládacím to skladišti - byl nechutný puch.
Na půdě nad ní jsme pak našli kunu v rozkladu. Zřejmě sežrala trochu otrávené kuřecí maso, které ji „někdo“ nastražil. Ochránci zvířat se mohou zlobit jak chtějí, ale i člověk je rovnoprávnou součástí přírody a brání se jak umí. Tento morbidní odstavec musím vylepšit něčím veselejším.
Kuny jsou tvorové nejen krvelační jako většina šelem, ale také mazaní a zřejmě i čistotní. Dokážu to svým následujícím zjištěním.
Na začátku prázdnin, když ještě byly třešně, jsem chodil každé ráno do našeho malého krámku pro housky a noviny, a na silnici jsem téměř pokaždé nacházel kuní hovínka s peckami. To by nebylo nic divného, pozoruhodné ale bylo, kde jsem ty exkrementy nacházel! Nebudu napínat, bylo to vždy na malé litinové destičce od hydrantu na kraji silnice. Ta byla usazena trochu pod úrovní asfaltu a zřejmě právě to kuně vyhovovalo a udělala si tam své WC. V trávě na okraji silnice to zřejmě lechtá!
Obraťme ale list a připomeňme si, že i divoké zvíře se dovede spřátelit s člověkem. Z literatury i z filmu jistě známe četné příklady.
Nedávno jsem slyšel milou historku o srnečkovi, který doprovázel svého dvounohého přítele i na cestě do kostela v sousední vsi, čekal poblíž a po mši ho opět doprovázel domů! Málokdo ale zažil takové přátelství na vlastní kůži. Má druhá manželka ano!
Jako asi dvanáctiletá jezdila na prázdniny na hájenku, kde začínal svou kariéru manžel její starší sestřenice. Na hájence žili se svým prvním malým synem a starším velkým krátkosrstým německým ohařem. Jednou našel mladý hajný v lese opuštěného malého lišáčka. Vzal ho domů, a i když liška bývá škodná, snažil se ho zachránit. A povedlo se to!
Lišák Fery měl svůj oplocený výběh, malému synkovi se samozřejmě líbil a ani jeho velký kamarád dobrák ohař kupodivu moc neprotestoval. A tak když dvanáctiletá Pražanda přijela na prázdniny, čekalo ji překvapení. Lišák se skamarádil i s ní, někdy ji doprovázel i na vodítku jako pejsek na procházkách po louce i do lesa. Nechal se hladit, chvílemi ho pouštěla, a pak Ferry chytal motýly a kupodivu neutekl.
V lese jí pomáhal čumáčkem vydloubávat houby, samozřejmě ale jedlé od prašivek nerozeznával. Dokonce prý domácí drůbež zbaštil pouze v případě, že mu nějaké splašená slepice omylem přelétla plot jeho teritoria. Přes léto samozřejmě vyrostl, a tak ho po čase pustil hajný na svobodu. Malý synek měl přece jen raději svého psa, u kterého se dokonce schovával v jeho boudě, takže se na tatínka nezlobil.
A opět musím použít obvyklého rčení – věřte-nevěřte. Ještě po roce, když už třináctiletá slečna z Prahy opět přijela v létě na hájenku, byla svědkem toho, jak milý Ferry přiběhl z lesa na hajného zapískání! Přiběhl na pár kroků, ale pohladit už se nedal. Jeho pudy mu zřejmě říkaly, že s člověkem jeden nikdy neví! Takže tohle se odehrávalo na hájence v povodí Sázavy počátkem šedesátých let minulého století.
A na dnešní závěr ještě krátký návrat k šelmičkám kočkovitým. Na krásných subtropických ostrovech se to kolem hotelů i na promenádách doslova hemží kočičkami všech barev. Jsou velmi roztomilé a „žebrají“ jen některé. Jsou pěkně vybíravé a není se co divit, turisti je prostě rozmazlují stejně jako my své domácí mazlíčky. Na hraní tu pak místní kočičky mají různé malé ještěrky a pozorovat je – to je zábavička!

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 23. 11. 2009.