| ZPOVĚDNÍCI (18) Zita: Není všechno tak, jak se na první pohled jeví
pátek 23.10.2009
Milý Petře!
Vaše explicitní výpověď, přikrášlená starobylým onikáním, patří k dalším neotřele milým způsobům, jak mě přivést do značných rozpaků, ale současně i do dobré nálady. Ani ve snu by mě nenapadlo, že se tak rozlítíte a já si Vás budu muset udobřovat.
Nehledejte, prosím, v mé návštěvě žádné zištné úmysly, jenom mírně ztřeštěné. To já jsem si potřebovala ověřit samu sebe, jestli zvládnu nepředvídatelné situace vzniklé z nahodilých okolností dějů. Rozhodně to nebylo mířeno na Vás. James Bond za tím nestojí, spíše spontánní rozhodnutí vidět živého Petra.
Jednoho rána jsem se probudila do nového dne s vědomím, že se za Vámi jen tak rozletím svobodně jako pták. A stalo se: letěla jsem i z Vašich dveří! A to podle Vaší sekretářky jste měl být dobře naložen :-).
Zároveň mě těšil i fakt, že při takovém inkognitu nebudu muset pečlivě hlídat slova, mimo ta předem připravená, a spatřím Vás v přirozeném rozpoložení (což se stalo) za Vaším „sektorovaným“ stolem, který mi blízce připomněl tentýž „uspořádaný“ chaos mého ateliéru.
Vždycky si pro sebe říkám: Zito, ukliď, už tu máš neskutečný binec. Často ale zůstává při slovech, a já odkládám tuto nezáživnou činnost, jak nejdéle to lze. Budu asi černou ovcí mezi ženami, ale nikdy bych Vám Váš stůl neuklízela, protože vím, že po takovém nechtěně zjevném pořádku je těžké se orientovat.
Také mám stůl plný barev, štětců, palet, skleniček, katalogů i papírů, a jen přesouvám věci dle potřeb. Pouze v očích Vaší sekretářky jsem asi vypadala pořádkumilovně, ale to bylo mé štěstí, jinak bych se k Vám tak lehce nedostala.
V každém lidském příbytku by mělo být poznat, čím je člověk krásně potrefený; vždyť barvy ani papíry nejsou nepořádkem (slovo bordel nemám ráda), nýbrž nádherným důkazem naší existence. Nepořádek je prach a špína, nikoli věci, kterými jsme obklopeni i spjati srdcem. Tím si vnitřně omlouvám svou nechuť k uklízení a věčné maminčino: „ Kde je ta má holčička, co tak ráda všechno měla na svém místě?“
Maminka do mého ateliéru, který je současně i bytem, dnes už zavítá velice vzácně. Raději se spolčila s mou dcerou, která má byt jako zlatou klícku a věci v ní přesně naaranžované na svém místě.
Také si vzpomínám na obdobné začátky manželství se sterilním pořádkem následkem věčného uklízení. Ale kolik potřebné energie i času na užitečnější činnosti tím člověk nenávratně ztratil, si uvědomuji až teprve nyní.
To jsem lehce odbočila, abyste věděl, jak moc sympatizuji s vaším stolem.
Ačkoli jsem se připravovala na „dobrodružnou roli“ s pečlivou svědomitostí dítěte, co se narychlo učí básničku ve vlaku, vůbec jsem nepočítala s dramaticky závěrečným vyústěním.
Začátek se odvíjel nadmíru uspokojivě, neboť náhoda mi do cesty přihrála „sekretářku s volnou vstupenkou“ do Vašich nedobytných komnat. Tetelila jsem se radostí i trémou, až Vás konečně uvidím. Snažila jsem zachovat dojem sebejisté suverénky a nedat najevo všechna překvapení, která mě přivítala za dveřmi. Improvizovala jsem do posledního dechu včetně majestátního odchodu. Ve skutečnosti jsem si nepřipadala ani hrdě, ani majestátně, nýbrž zaskočeně.
Rozvleklý děj na začátku, zaviněný dvacetiminutovou nepřítomností hlavního protagonisty, nabral rychlého spádu závěrem. Nestačil jste mi dát prostor se lépe „herecky“ uplatnit, to Vám mám trochu za zlé . Záhy jsem vypadla nejen z role, nýbrž i ze dveří!
Ale už jsem Vám odpustila. To mi patřilo a zaslouženě!
Dodnes mám v paměti, jak jste rozčileně přehraboval papíry na stole a nic nenašel. Následovala scéna hodná výkonu Oldřicha Nového, kdy jste roztomile zazmatkoval. V dalším dialogu se sekretářkou jste si upevnil opět svou pozici chlapa, která Vám kázala jednat chlapsky.Vskutku to byl zážitek, a kdybych vás neznala, tak bych se bála.
O to více mě překvapil Váš dopis! Ani jsem nepomyslela, že obstojím ve Vašich očích tak úspěšně. I když s tím bondovským pojmenováním bych značně polemizovala. Mám natolik špatnou orientaci, že se vskutku divím, jak lehce jsem Vás v Praze našla. No není to divné?
Na svou poslední obhajobu musím říct : Neměla jsem v úmyslu Vás doběhnout, nýbrž Vás poznat a posléze přemítat o tom, s jakým člověkem si celou dobu přes hory,doly a řeky povídám.
A k jakým závěrům jsem dospěla?
 Že mám v hlavě zmatek...
že dopisem jsem zaskočena!
Že hezké je i není vědět,
jak zamotat Vám hlavu v sedě.
Pro své pražské snění
se rázem něco mění.
Že máte svou Janu!
Modré dopisy pročítám znova
i sychravá neděle může být snová...
Že chci i nadále mít spřízněnou duši,
že Vám to jako muži sluší,
že každý Váš dopis vítá
nyní trochu rozpačitá ZITA!
P.S. A dohnal jste mě až k poezii :-)
PS pro čtenáře: Pokud si chcete ověřit, že Zita skutečně existuje, zde je její e-mail pro přímou korespondenci s ní: zpovednicezita@seznam.cz |
