Když se tak snažím všemožně vyhnout tomu nesmyslnému prosincovému pobíhání a shánění, když jen vejít do některého z mnoha „marketů“ pro mne znamená navodit si klaustrofobii - chorobný strach z uzavřených prostor, a také demofobii - strach z davu lidí, vzpomněl jsem si na svá dětská léta počátkem padesátých let, pochopitelně minulého století. Ale ne, nechci nic hodnotit, srovnávat, zatracovat či vynášet, jen mne to při té vzpomínce nutí zkusit to popsat.
Matně si dokáži vybavit vánoce, kdy jsme byli s bratrem opravdu ještě špunti, a tu radost, kterou jsme měli, když nám maminka četla z knížky, která se podle fotografie jmenovala Slavnost broučků.
Druhá vzpomínka na vánoce, která se mi vybavila, je z roku 1947, kdy mi bylo pět a bráchovi čtyři roky, a kdy se naše rodina rozrostla o sestřičku Ivanku, které bylo tehdy v prosinci pět měsíců. Zda v tu dobu rodiče něco sháněli, si nevzpomínám, ale protože v sedmačtyřicátém roce, tedy dva roky po válce, stejně nic nebylo, tak asi ne. Ale to napětí a tajemné čekání, nežli zazvonil zvonek a my mohli vstoupit do pokoje, kde byl nazdobený stromek se zapálenými svíčkami, si vybavuji přesně.
Velikou atrakcí bylo tehdy pro nás děti fotografování. Tedy fotografování jako takové. Tatula, jak jsme říkali našemu adoptivnímu otci, rozevřel starý německý fotoaparát s takovým tím harmonikovým objektivem, dlouho nastavoval čas a clonu. Potom na druhém konci obýváku připevnil na konec násady s koštětem sáček s práškovým magnéziem, od kterého vedla stříbrná páska ze stejného materiálu. Pásek zapálil a rychle se přemístil za naše fotografické seskupení. Čekali jsme značně vykulení, plamínek šplhal vzhůru a my se báli, že se lekneme, až magnézium v oslnivém záblesku vzplane. Že si nevymýšlím, a skutečně jsme se s bráchou lekli, dokazuje pořízený snímek.
Ještě později, někdy tak z roku 1951, mi stará fotografie připomněla čas, kdy už jsme bydleli ve čtvrti Tuhnice. Do konce války zde bydleli zaměstnanci Deutsche Reichst post, po roce 1945 se sem nastěhovali zaměstnanci Československé pošty. Asi ve stejnou dobu se přistěhovala i rodina Výborných. Pan Výborný se svojí manželkou se s našimi rodiči velmi kamarádili. Byl to takový přátelský vztah, jaký dnes opravdu už alespoň ve městě není běžný. Maminky se vzájemně radily, co budou vařit, půjčovaly si osobní věci, nebo si dávaly suroviny na vaření. A o vánocích jsme někdy měli některé dárky dokonce pod stromkem u Výborných. Tehdy jsme s bratrem i sestrou netrpělivě očekávali, co nám Ježíšek z těch přání, které jsme mu zasílali umístěním dopisu za okno, nadělí. Dokonce se mi podařilo najít jeden takový vše vysvětlující dopis.
Jako dárky jsme dostávali většinou tzv. potřebné věci, jak s oblibou říkala naše babička, která s námi v domácnosti bydlela. Vzpomínám si také, že babička Štorka, jak jsme jí říkali, neměla ráda vánočního kapra a ryby jako takové. Odmítala ještě několik týdnů po vánocích používat kuchyňský nůž, kterým se kapr kuchal a porcoval. Tvrdila totiž, že z něj stále cítí tu rybinu, a že jí to trhá žlučník. Neměl jsem odvahu se zeptat maminky, jak se ten žlučník babičce trhá, a vrtalo mi to hodně hlavou.
Velikou radost jsme měli z nazdobeného stromečku, na kterém kromě ozdobných koulí (ještě prý po němcích) visel sem tam nějaký bonbón. Vybírali jsme ty čokoládové s náplní, která chutnala voňavě. Jenže většina bonbónů byla z fontánu, jak pravila babička Štorka, a podle ní chutnaly jako starý cukr politý kolínskou. Tomu jsme samozřejmě také nerozuměli. Ale nejvíce nás zajímaly dárky, které se nekupovaly, ale rodiče je dokázali sami vyrobit. Tatula v práci (byl spojový mechanik) a maminka doma po večerech. K úplnému vytržení nás s bráchou přivedla elektrická lokomotiva s vagony a kolejemi. Lokomotiva byla robustní, těžká, a patřil k ní transformátor o velikosti krabice od bot. Rychlost jízdy vláčku se regulovala malou mosaznou páčkou reostatu. Tyto vánoce byly nezapomenutelné, protože k vláčku tatula ještě s panem Výborným odlili ve starých německých formách desítky německých vojáků, stojících, ležících, střílejících z kulometu, na koni a dokonce i německou ponorku. Právě z těchto vánoc pochází fotografie, kdy nám u Výborných pod stromkem tyto vojáky Ježíšek nadělil.
A v některém dalším roce, v těch padesátých letech, tatula celý rok pozdě večer, když už jsme spali, trpělivě vyřezával lupénkovou pilkou loutkové divadlo i s kulisami. Divadlo mělo vlastní osvětlení se žárovičkami připojenými na plochou baterii. Maminka ušila oponu a sehnala asi čtyři loutky.
Stejně si však uchovávám jednou obzvlášť sladkou vzpomínku na vánoční dárek, na který nikdy nezapomenu. To jsem tenkrát dostal pod stromeček knížku od Julese Verna Tajuplný ostrov. Zalezl jsem si v obývacím pokoji ke kachlovým kamnům, opřel si o ně záda a ponořil se do úžasných dobrodružných příhod, které Verneho trosečníci prožívali. Nojo, když jeden vzpomíná na to co bylo, jak to bylo a že to bylo jiné nežli dnes a hlavně, že to bylo v mládí, těžko se ubrání sladké nostalgii. |