Stanislav Rudolf: Moje paličaté IQ (40)

Rubrika: Literatura – Na pokračování

MOJE PALIČATÉ  IQ  (40)


Do okna pracovny narazil pták. Možná jiřička nebo obyčejný vrabec, nevím. Ale v každém případě jsem leknutím úplně procitla ze vzpomínek. Cigareta, kterou jsem držela mezi prsty, mi už dávno vyhasla. Novou už si nezapaluji. Stejně jsem kuřačka na baterky! Začala jsem kouřit před pár týdny, kdy jsem se octila v úplném srabu. Nechutná mi to. Ale někdy i docela slušně uklidní.
Když jsem se otočila zpátky k psacímu stolu, znovu jsem pocítila, jak je můj zrak přitahován těmi několika listy papíru, které mi poslal Karlův právník. Bera je znovu do ruky a s úšklebkem, který si neodpustím, těkám po některých jeho formulacích.
...jako takové neplní manželství svůj společenský účel a nevytváří vhodné podmínky pro výchovu nezletilé dcery Lindy i dvou dalších nezletilých dětí...
A co tohle?!
...na svůj nákladný a rozmařilý způsob života potřebovala spoustu peněz!!!
Ne, už nemohu číst dál z té snůšky hnusných pomluv a lží, a tak papíry štítivě odkládám do zvláštních složek. Vím, že je budu v blízké době ale stejně brát často do ruky. Karel se už postará o to, aby se naše rozvodové řízení konalo co nejdřív!
A jsem si zcela jista, že tam vůbec nepůjde o formální rozvod, který mi nabídl, ale o tvrdou a nelítostnou soudní bitku.
Jenže já nedopustím, aby kdokoliv uvěřil vylhaným slátaninám, které mi Karlův právník předem zaslal!
Měla bych se tedy připravit!
Ze zkušeností u firmy vím, jak je důležité mít u soudu dobrého advokáta. Náš právník, doktor Podolanovič, mi jistě ochotně doporučí některého ze svých kolegů, kteří se zabývají občanským právem.
Podolanovič je jistě v budově! Okamžitě na telefonu vyťukávám jeho číslo. Už se mi to ale nepodaří! Z vedlejší kanceláře ke mně doléhá veselý hlahol. To se paní Valášková vrací s Lindou z dlouhé dopolední vycházky. Odkládám tedy sluchátko a jdu se s nimi přivítat. Linda ke mně natahuje ruce. Beru ji do náruče, tisknu k sobě, a když zavřu navíc oči, vůbec už nevnímám, co Valášková vedle mne brebentí, jen cítím, jak je mi dobře a jak všechno ostatní je nepodstatné...
Na stole zabzučel telefon. Valášková odloží Lindinu přikrývku, kterou až sem zbytečně z kočárku přinesla, ohlásí se a po několika vteřinách mi s úsměvem sluchátko podává.
- To je pro tebe, Martinko! řekne a přebere ode mne dítě. Linda se změně nebrání.
- Čermáková...! představuji se jménem, na které jsem si skoro ještě nezvykla.
Vzápětí mi u ucha vybuchne protitankový granát. Nebo přinejmenším něco podobného: - Ahoj, mami, to jsem já! poznávám hlas své starší dcery. – Musím s tebou něco důležitého projednat...!
Přísně ji přeruším: - Odkud, Deniso, voláš?!
- Z automatu!
- Vy máte ve škole automat...?!
V hlasu mé dcery se objevila zoufalost. – Prosím tě, mami, na tom snad nezáleží. Prostě ti telefonuju z automatu na náměstí! A už mám na kartě málo impulzů, chápeš?!
- Nechápu, proč teď nejsi ve škole?!
- Odpadl nám tělák! Mami, nemohla bys mě vyslýchat, až se vrátím domů? Já už fakt budu muset končit!
Velkoryse ji tedy pobídnu: - Tak dobře, povídej!
- Mami, chrlí ze sebe už pečlivě připravenou prosbu, - tak ty brejle, jak jsi mi nechtěla dovolit koupit... víš, ty značkové Black flys!!!, pamatuješ přece, ne? Ráno jsme o nich mluvily! Tak ty přes víkend o stovku zlevnily!
- A co já s tím? Proč mi to voláš?!
- Abys věděla, jak jsou šíleně laciné!
Pochopila jsem, oč dcerušce jde, a připomněla přísně:
brýle máš doma nejmíň čtvery!
- Ale ani jedny blackflysky! namítá fňukavě. – No tak, mami...! zaprosí.
- Ne, na žádné blekflajsky ode mne peníze nedostaneš!
- Mami, proboha! Jmenují se BLACK FLYS!!! cedí mezi zuby. – BLACK FLYS! Slyšíš?!!! opravuje mě znovu. Potom se odmlčí, abych si jejich název konečně zapamatovala.
Mohu tedy svou výchovnou lekci shrnout. – Takže jsme, Deniso, domluveny: žádné drahé brýle nekupuj, ano?!
Denisa se k mému příkazu nevyjadřuje.
- Ty tam nejsi? zjišťuji.
- Jo, jsem...! ozývá se táhle ve sluchátku.
Poznala jsem i na dálku, že by mi k tomu ráda ještě něco řekla. – No co je? vybízím ji tedy.
- Víš, já už jsem si ty brejle, mami, ale koupila! přiznává posmutněle.
správná matka by své dceři za tak nerozumný nákup přinejmenším vynadala. Já se však, už značně vyčerpána, pouze rezignovaně zeptám: - Kde jsi vzala peníze?!
- Půjčil mi Patrik!
- Tak to je v pořádku, měj se, dceruško!
Zadržela mě: - No počkej, mami. On mi je sice půjčil, ale já mu je musím do konce týdne vrátit! Jinak mě zbije, znáš ho...!
- Dobře, Deniso, nějak to společně doma vyřešíme! říkám v časové tísni naprosto netakticky.
Moje dcera daleko ode mne jásá: - Prima! Já věděla, že mám přesnou mámu! Tak čao, večer!!!
- Čao, Deni...! odpovídám s chutí jejím jazykem: - Mimochodem: M.S.F! Potom odložím sluchátko.
Sekretářka na mne zírá s otevřenou pusou.
- Že vy nevíte, paní Valášková, co je M.S.F?
A ona zavrtí nechápavě hlavou.
- Přece MĚJ SE FAJN! poučím ji a znovu od ní beru, už ve vynikající náladě, do náruče svou malou Lindu.

KONEC KNIHY.

Předchozí díly najdete zde.

Stanislav Rudolf:  MOJE PALIČATÉ IQ,  vydáno ve vydavatelství Adonai, s.r.o, 2004

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 24. 01. 2010.