Stanislav Rudolf: Chystáte se na dovču?

Rubrika: Literatura – Fejetony

Myslím tedy už na dovolenou! Chápu, že vy, kdo máte doma školáky, pochopitelně ještě pár týdnů počkáte, ale pro nás ostatní je květen možná tím nejkrásnějším měsícem, kdy dovolenou strávit.
Většina z nás pochopitelně pálí na jih za sluníčkem a mořem. Už se nemůžeme dočkat, až se po dobré snídani typu švédského stolu rozvalíme na pláži a dáme sluníčku možnost změnit moučnou barvu naší pleti na zářivý bronz, ááách!.
Z dovolené si pak odváží každý z nás jiné zážitky, na které rád doma vzpomíná a donekonečna o nich vypráví svým přátelům, kamarádům nebo kolegyním.
Ty zážitky bývají různé. Například ti, co po celý rok pracují u přepážek, u pasu, v hluku, ba přímo mezi davy ukecaných lidí, po zmíněné plážové dovolené přímo prahnou a vychutnávají si ten božský klid všemi doušky. Jiní si zas smlsnou na místních specialitách, nebo si večer poskočí v rytmu domorodé hudby.
Naopak já, který prakticky celý rok tvrdnu u počítače a ubližuji české literatuře, mám nejraději takový pobyt u moře, který je zpestřen výlety za místními historickými památkami. To se to pak doma vzpomíná na Akropolis, Troju, nebo římské Koloseum! A vůbec nepochopím ty, kteří jedou třeba na dovolenou do Egypta, deset dní se někde cákají ve slané vodě a nejedou se podívat na pyramidy! Prostě tu šanci svým nezájmem prošvihnou. Připadá mi to stejné, jako jet do Paříže a nevylézt si na Eifelovu věž.

Ale ano, každý jsme jiný. Na rozdíl třeba od mé ženy Jarky mám tu výhodu, že snadno navazuji kontakt s cizími lidmi. Ona to ví, takže si užívá u bazénu vytoužené samoty, zatímco já brebentím u baru s cizinci ve snaze aspoň trochu si zopakovat svou školní němčinu, ruštinu a francouzštinu. Je to zvláštní, ale v podobných rozhovorech obvykle skončím u prosby, aby mi vysvětlili, kdy mám v jejich řeči používat minulý čas a kdy souminulý, nebo jim nadhodím jiné, životně důležité gramatické ptákoviny, kterými nás vyzbrojila škola.
Ale i někteří naši turisté mi obohatí můj vzpomínkový softwar.

Před několika lety jsme zamířili s cestovkou do Itálie. Snad ze všeho nejvíc jsem se těšil na Florencii. Na sochu Davida, na most zlatníků, a zejména na obrazovou Galerii Uffizi, kde na návštěvníka čekají skvosty středověkého malířství.
Čekaly i na mě. Se zatajeným dechem jsem se plížil kolem Michalengela, Botticelliho, přestával jsem dýchat u obrazů mistra Leonarda. Když jsem prohlížel jeden z jeho nejznámějších obrazů, ozval se za mnou cizí ženský hlas:“Tak tohle je prd!“
Ohlédl jsem se. Těsně za mnou stála postarší žena, jejíž tvář jsem si matně pamatoval z našeho autobusu. Myslím, že na ni ostatní účastníci zájezdu volali Maruško.
Teď se na mě usmála a pokývala hlavou: “Měl byste, pane, vidět ty obrazy v Amsterdámu! To je barev! Tam mají i toho… víte, jak si nakonec, moula, uřízl sám ucho, no?! Pičassa! Kablo Pičassa!“ vzpomněla si vzápětí.“
Dobrý. Ještě na tom nejsem s pamětí tak hrozně, to moje sestra Evža, ona do toho Holandska jela se mnou, by si to jméno určitě nepamatovala, jenže ona má už pátým rokem roztroušenou sklerózu, jednou mi řekla, abych jí vzala v lékárně nějaké prášky, ale recept mi nedala, tak jsem platila skoro dvakrát tolik, a to ona byla vždyky tak zdravá, dokonce sportovala, hrála ten…!“
Strašné!!! Nedokázal jsem té paní říci, aby přestala, neuměl jsem jí okřiknout.
Prohlídku Galerie Uffizi, s touhle tiskovou mluvčí za zády, jsem už ani neměl sílu dokončit. Odešel jsem s nadějí, že se mi to podaří snad někdy příště. Paní Marušce jsem se do konce zájezdu vyhýbal.
Přesto na ni ale vzpomínám doma pokaždé, když třeba zahlédnu pole krásně žlutých slunečnic. Vždycky si pro sebe řeknu, jak by si asi Kablo Pičasso i u nás užíval.
No uznejte sami, nepřiváží si člověk z takové dovolené zážitky na celý život?
Proto musíme i tu letošní důkladně naplánovat.
Co byste řekli třeba takovému Španělsku? Nebo Kypru? Tunisko taky není k zahození.
Hlavně když se zájezdem nepojede nějaká ta Maruška! 


www.stanislav-rudolf.cz

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 24. 05. 2010.