Olga Szymanská: Dvoj-jedinečnost Miroslava Salavy

Rubrika: Publicistika – Zajímavosti

Dne 14. ledna 1960 narozen na Zbraslavi, od roku 1987 na Žižkově, kde vystudoval Střední průmyslovou školu grafickou. Střední knihovnickou školu v rámci svého povolání v Klementinu. Za dvacet pět let praxe v Národní knihovně se stal odborníkem. Žije na Zbraslavi. V roce 2010 slaví MIROSLAV SALAVA životní jubileum.
 
VÝTVARNÍK
Výborný pozorovatel, věnuje se kromě literatury výtvarnému umění. Kromě besedy o své tvorbě měl v roce 1999 v Národní knihovně samostatnou výstavu textů a dřevěných plastik pod názvem „Hořím, a proto shořím“. Přelom let 2006/2007 mu přinesl v pražské Galerii Ztichlá klika výstavu plastik a reliéfů pod názvem „Odvoladovola 1977 – 2005“. S umělci, například L. Sorokáčem, P. Stanickým, L. Wagnerem a dalšími, se roku 2008 zúčastnil výstavy u příležitosti III. trienále reliéfního objektu, konané v Husitském muzeu v Táboře.
Jeho výtvarná díla působí na první pohled jednoduše. Brzy však pochopíme, že v nich vychází ze souvislostí českých dějin, z hlubokých tradic a kořenů rodné Zbraslavi – přitom není zvyklý říkat, že pochází ze zdejšího dávného zemanského rodu. Zároveň cítíme napojení na africké i indiánské umění v tom nejlepším slova smyslu. Umělec má rád například propojení knižních titulů Ladislava Klímy s grafikou a ilustracemi Jiřího Konůpka či dílo Jiřího Koláře. Jako výtvarník Salava stále překvapuje. Co jiní v teorii objevují, o tom on dávno ví a má pod kůží. Proto jeho tvorba odráží onu pradávnou opravdovost.
 
BÁSNÍK
„Nevím o nikom u nás (o nikom z živých), kdo by tak tvořivě zacházel s banálními motivy a obrazy… Jeho básně jsou až sebevražedně opravdové, upřímné, že z nich mráz běhá po zádech.“ (Ivan Wernisch).
Publikoval verše v časopise Dobrá adresa (2002). S B. Chlíbcem, E. Murrerem a P. Kolmačkou debutoval ve sborníku Básně (1989). První samostatná sbírka Mé Baroko(1995), temná atmosférou ve střetu iluzí s deziluzí, duchovnosti s tělesností, odráží marnost bytí i konání. Od roku 1992 básník zapisoval „nepřetržitě nepřetržené denní záznamy“. Zde čerpal pro další sbírky Krev můry (1997) a Zarakvítí (1999). Verše z nich, s ilustracemi jeho dřevořezeb, zveřejnily Literární noviny.
Rozervány a lihotvary (2002) psány v „nepřetržitém duchu“, v Pětiprstí (2006) s ilustracemi M. Hlaváčka nepřináší již „pouhé“ verše, ale i mnohé úvozy vět k polím prozaických textů.V Bílém volovi (2006) výstižná čtyř až šestiverší jsou připsaná „Iwanovi“ (Ivanu Wernischovi?). Texty uvedených sbírek pocházejí z rukopisů z let 1977 – 1982, v autorově archivu uspořádaných do více celků. Kniha Pohyb pochyb (2008) s grafikou A. Čížka je i malým nákladem podobná předchozí bibliofilii. Verši v obrazcích čar, ostrých hran i oblých tvarů v odstínech žlutí a sivých pod názvem Zabít se tiše… (2008) nás básník nechává nahlédnout do zákoutí svého nitra i duše. Černobílý titul V honitbě boží (2009) je zatím posledním, který vlastním nákladem „K 50. narozeninám věnuje si autor“: motiv stromu – symbol růstu, vzdoru i utrpení, vzepětí sil i zrání, vnitřního vzdoru i utrpení – umocňuje výstižné verše.
 
DVOJ JEDINEČNOST
„Miroslav Salava – básník temnot, dekadentní skepse, jakéhosi středověkého ostatku, namáhavě se prodírající k současnosti. Sám sebe pokládající za „výlupek nedobroty“, stižený bolestí, která je stínem neoddělitelným od viny…“ (z úvodu ke sbírce Krev můry).
Autorova výtvarná a básnická tvorba se doplňují a prolínají. Výtvarné tvary prostupuje cosi z pradávna, co nelze přehlédnout a nevnímat. Určitá síla nás nutí v plastikách a reliéfech spatřovat prapočátek světa a bytí, samotného lidstva i lidství. Básnické útvary v sobě nesou poznání: že v běhu života a bytí – ve střetech světla a tmy, v obojakosti pravdy a lži, v síle víry i antiposvátnosti, v kráse tvoření i bizarnosti zmaru, v prachu zkázy i křiku života každý má, musí poznat hřích vlastní i hřích dědičný, „z něhož se člověk marně vykupuje mučivou sebe destruktivní trýzní“. Kde „karneval není radostnou a prozářenou slavností, ale…přestrojení masek pokrytectví, deziluzí a výsměchů, křečí a prázdnoty. Jakoby nás…přenesl do osidel…, kdy bylo možné… říkat to, co bývá jindy svázáno konvencemi a odsouzeno k mlčenlivosti.“ (z úvodu ke sbírce Krev můry). Východiskem z pekla mučivosti a sebezničení je pro Salavu umělce návrat k impresívnosti, k holému záznamu všednosti, která smrt a bolest přesahuje lpěním na životě mimo jakékoli dobro a zlo. V hloubce sebe hledá přístav a záchrannou kotvu pro vlastní loď života v moři křehké minulosti, současnosti i budoucnosti. A v tom je ukryta radostnost a slavnostnost jeho cesty.
Tvorba Miroslava Salavy je obsahem a formou velmi silná. Moci ji vnímat je pro nás odměnou.
 
Olga Szymanská
(s pomocí Literárního portálu MK ČR,
doslovu ke sbírce Krev můry)

foto © http://www.czechlit.cz/autori/salava-miroslav/

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 13. 01. 2010.