Miroslav Sígl: Lidový písmák a kronikář Kadlína
Rubrika: Publicistika – Zajímavosti
Předem na vysvětlenou: jde vskutku o Kadlín s „d“, jedinou vesničku, která se takto u nás vyskytuje a její název pochází od slovesa tkáti a podstatného jména tkadlec, také lidově „kadlec“ (těch už je u nás vícero). Nachází se v samotném cípu severovýchodu Mělnicka, sousedí s mladoboleslavským okresem, a v ní se narodil její budoucí kronikář Vlastimil Čech (*1929). Sepsal a vydal o její historii, lidech, zvířatech a rostlinách již nejméně desítku knížek, velmi čtivých, upřímně napsaných, překypujících láskyplným vztahem ke všem příběhům, až to u mužského s nelehkým životem, jaký má za sebou, čtenáře překvapuje.  Rodové kořeny hrají v jeho životě dosti značnou roli. Tatínek Karel (1904 -1992) od mlada pracoval na rodném gruntu, který postupným přikupováním polností a rozšiřováním počtu chovaného dobytka rozšířil a také zvelebil, jak se slušelo na váženého starostu obce, jímž byl zvolen. Jeho rejstřík zájmů byl obšírný. Dík svým jazykovým znalostem si získával přátele po celém světě. Zabýval se například astronomií a vyrobil otočnou mapu oblohy. Nechal si dokonce patentovat svůj přírodovědný objev - zákon přirozeného posuvu periodické analogie, a když se o něm dozvěděli američtí odborníci, byli překvapeni, že takovou odbornou práci sepsal mimořádně vzdělaný člověk bez jakéhokoliv titulu. Protože se psal již rok 1962, Karel Čech už dávno přišel o svůj majetek v 50. letech násilné kolektivizace, a ze svobodného sedláka se stal pouze krmič dobytka. Jeho předchozí věhlas snad ovlivnil tehdejší mocipány, že ho nevystěhovali z rodné obce, jak to bylo běžné v oněch letech. Zato syna Vlastimila, o němž zejména je toto vyprávění, komunisté potrestali, byl synem „třídního nepřítele“, „kulaka“, takže v letech 1950-1953 sloužil v armádě jako voják beze zbraně v tzv. Pomocných technických praporech (PTP) - fáral v hlubinných dolech. Jaké však bylo jeho zklamání, když ve stájích statku, kam se po nevojensko-vojenské službě vrátil, nesetkal se již se svým milovaným koněm „Šmudlou“, kterého mu kdysi pomohl zachránit přivolaný veterinář. O to víc k němu přilnul a tolik vzpomínal a čekal, až se s ním znovu potěší. Protože těch zklamání bylo mnoho, snažil se jim uniknout do přírody a jejího pozorování. Štěstí mu přálo. Mšenská a kokořínská krajina kolem byla tehdy rájem našich botaniků, mezi nimiž si univerzitní profesor Josef Dostál (1903 – 1999) všiml venkovského mladíka, který se vážně zabývá botanikou. Měl možnost být nablízku profesionálním znalcům přírody. Ve volných chvílích začal Vlastimil Čech spisovat. Námětů měl najednou tolik, že je nestačil ani postupně zpracovávat. Nejprve to bylo Povídání o Kadlínu, Vyprávění o formanech (jejichž řemeslo již zaniklo s rozvojem dopravy), Věrní pomocníci člověka, Proměny v zemědělství, Zážitky s koňmi - nu, samozřejmě také Vyprávění o rostlinách, a nejnovějším Vlastimilovým dílkem jsou Povídky o zvířatech, které mi poslal s věnováním. Posteskl si jen lehce nad svými zdravotními potížemi, ale hned mne ujistil, že pracuje na nové knížce o svém tatínkovi-starostovi, protože takovou vzpomínku si určitě zaslouží. Jsou půvabné a velmi konkrétní všechny prožité či odpozorované příběhy, odehrávající se na katastru Čechovy rodné a milované obce. V tom je one n půvab jeho psaní: když čtete o koze, která se stala botanikem a přitom vás autor ujistí, že ta koza pocházela ze Žebic, což je součást Kadlína, nebo povídku o volském spřežení, které ovládal jeho tatínek-amatérský astronom, a jeden vůl uměl znamenitě počítat do čtyř. Jak by mohlo chybět povídání o koních, které Vlastimil nade vše miloval. Z památného Hradiště, kde je dnes nová rozhledna, zas pochází povídka o bažantech, kteří žijí kolem Kadlína od nepaměti, zatímco srnčí zvěř před více než 70 lety zde žádná nebyla. A prvního srnce zastřelil myslivec Jan Beneš z popisného čísla domu 10 v Kadlíně. Koncem roku 2007 podle cesty k Žebicům od Kadlína až k lesům byl vysázen biokoridor, aby se tak pomohlo volně žijícím zvířatům. Když náš kronikář a přírody velký znalec vyměnil rodný dům za výměnek, nepřestaly za ním nadále létat vlaštovky z jejich bývalého chléva. Ze své cesty do Bulharska vytěžil poznatek, že mořští rackové jsou statnější než ti, co poletují kolem Kadlína, kam se voda přivádí až z Kokořínského údolí. Také jsem si rád přečetl povídku o zajíci, který je odborníkem, dostane-li se do ovocné školky, a jak si dokáže vybrat odrůdu, která mu nejvíc chutná a tu pak okouše dokonale. Milá je vzpomínka na léta študýrování kadlínského mládence, který absolvoval Zemskou rolnickou školu v Mladé Boleslavi. Ještě s jedním spolužákem jako brigádníci rozváželi na podzim sklizené brambory, a k tomu měli pouze jeden vůz a jednu kravičku. A co říci líčení, které odpozoroval náš autor přímo na svém dvorku?. Chová devět hnědých slepiček, jednu kropenku a kohouta, který náhle začal marodit (poskakoval po jedné noze, velmi málo kokrhal). Také jeho poslední slepička-kropenka pojednou chřadla. Dokonce přestala snášet vajíčka. Tři týdny trvalo, než se jí peří zbarvilo, hřebínek má opět krásně červený a dokonce znovu snáší krásně žlutá vejce! Stal se zázrak! Vycítila, že nemocný kohoutek je na tom hůře, začala sedávat vedle něho na kurníku, aby mu ulehčila jeho soužení. Není to dojemné? Ve svém epilogu si autor klade otázku, zda jeho povídky jsou k něčemu. I to víš, milý Vlastimile, že nás Tvoje pravdivé povídky zaujaly a pobavily. Jen je nám líto s Tebou, že z kadlínského katastru se odstěhoval chocholouš a křeček, málo je zde vlaštovek, koroptví, ale i těch bažantů a zajíců stále ubývá. Budeme asi ještě svědky mnoha dalších divů přírody, o které tak krásně píšeš, a škoda jen, že těch skutečných jejích milovníků a ochránců není na světě více. |
| OHLASY NA ČLÁNEK |
| Velmi hezky napsaný článek o zajímavém člověku ze zajímavého místa. I když je vesnička Kadlín "na konci světa", dýchá v ní ještě lidství. I proto tam ráda již deset let jezdím a s nadějí se vracím pak zpět do Ostravy. |
Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 27. 01. 2010.
OSOBNOSTI POZITIVNÍCH NOVIN
 |
Jan Krůta |
 |
Dáša Cortésová |
 |
Milan Markovič |
 |
Jiří Suchý |
 |
Ondřej Suchý |
 |
Blanka Kubešová |
 |
Miloslav Švandrlík |
 |
Jitka Molavcová |