Jak je všeobecně známo, za našich mladých let nejenže býval svět jako květ, ale také jaro, léto, podzim a zima nejenže nebyly největšími nepřáteli socializmu, ale naopak se k všeobecné spokojenosti hezky spořádaně střídaly, jak se na čtyři roční období v mírném klimatickém pásu sluší a patří. A nyní se docela hodí, když navodím zimní atmosféru válečných let. Válečné zimy v celé střední Evropě byly opravdu kruté a hned ta první 1939/40 byla šestá nejchladnější od roku 1771!
I v Praze bylo deset tak zvaných arktických dnů (z toho sedm v lednu), kdy i maximální teplota zůstávala pod –10°C. O tom, co jsme v takových mrazech dělali se zmíním někdy později. V minulých Střípcích jsem ale slíbil jednu svou zapomenutou vzpomínku a tak zde je.

Bylo to před posledními válečnými Vánocemi v roce 1944, když se v naší 4. třídě Cvičné školy při Raisově učitelském ústavu v Jičíně objevil nečekaně nový žák. Tehdy se místo vánoční oblevy opět dostavily pořádné mrazy, i když ne tak kruté jako v roce 1940, a ty pak s výjimkou několika dní panovaly i po celý leden 1945. Do naší školy umístili Němci svůj válečný lazaret a my měli buď uhelné prázdniny, nebo jsme se učili v jiných budovách na směny. Jeden čas dokonce ve velmi tmavých a ponurých místnostech místní staré jezuitské koleje.

Jak známo, když přijde do třídy nový žák, bývá to vždy velká událost a v našem případě to platilo na více než na sto procent. Postupně jsme se dozvídali, že jeho rodiče byli v koncentráku, Vincu si vzala k sobě jeho teta a snad ho dokonce ukrývala. Na toto téma se děti moc nebaví, důležité však bylo, že Vinca mezi „nás hochy, kteří spolu chodili“, docela rychle zapadl. Myslím dokonce, že to byl on, kdo k nám do školy přinesl velkou okupační fámu o nepolapitelném „Pérákovi“. To měl být jakýsi hrdina - dnes bychom řekli superman, který škodil Němcům a ti ho nikdy nechytili, protože měl na nohou pružinová péra a skákal přes budovy, telefonní dráty, přes Vltavu a tak. V roce 1946 byla o něm dokonce natočena skvělá kreslená groteska (Trnka + Brdečka).

Vraťme se ale do naší klukovské party. Vinca byl syn železničáře jako já, a zejména první dny po konci války jsme se na jičínském nádraží pořádně vyřádili. Několik dní tam byl totiž odstaven vlak, před časem napadený „kotláři“, což byly bitevní, nízko létající letouny, většinou typu Mosquito. Na tom vlaku zůstaly německé kulomety a protiletadlová děla včetně různých nábojů. Dovede si jistě představit, co to pro nás, desetileté kluky, bylo... Něco jsme si vzali domů, tedy náboje, kulomet jsme neunesli, ale naštěstí nám to rodiče ihned zabavili. My však byli „divoši“ a různé petardy jsme hravě nahradili plechovkami s karbidem. Ach, jak to víčko krásně a daleko létalo...

Nevím, zda Vincovi rodiče válku přežili, ale on se z Jičína brzy odstěhoval a zmizel mi z očí. A teď přijde podivná pointa. Poměrně brzy po tom, co jsem byl pasován na poplivaného dědka, jsem dostal dopis (to jsme ještě neměli telefon) a v něm se přihlásil Vinca, který mě poznal na televizní obrazovce při předpovědi počasí. Měli jsme tehdy nový byt v paneláku, a tak jsem ho pozval k nám.

 

Dozvěděl jsem se, že zůstal věrný vláčkům. Stal se z něj výpravčí a my jsme zavzpomínali na konec války v Jičíně. Mrzelo mě, že si toho pamatoval mnohem více než já, dokonce se dá říci, že nebýt této jeho návštěvy, tak jsem na něj asi úplně zapomněl. Naše cesty se tehdy sešly asi jen na půl roku. Bylo to setkání po více než pětadvaceti letech a čas je nejen běžec s dlouhým krokem, ale také velký prevít. Navíc jsem si uvědomil, že pro malého Vincu bylo tehdy to jeho krátké jičínské období z nejrůznějších důvodů zřejmě nezapomenutelné, a pro Vincu dospěláka možná jedním z nejdůležitějších v životě. A pro mě to byla bohužel zřejmě jen nevýznamná epizoda krátkého klukovského přátelství ….

A tím jsem – jak vidno – opět dokázal, jak ošidné a selektivní mohou být naše vzpomínky. A protože patřím k těm, kteří se docela rádi občas zadívají do - v dnešní hektické době - většinou zavrhovaných zpětných zrcátek, dovolím si položit řečnickou otázku: „Mohu se o ten pohled na záhon dávných vzpomínek podělit s vámi, vážení čtenáři?“ A i když se na řečnické otázky neodpovídá, učiním výjimku a odpovím si sám: „Mohu.“

♦♦♦