Vladimír Vondráček: Paradoxy češtiny (3)
Rubrika: Publicistika – Postřehy
| Že se každá slova téměř v každé řeči skládají z jednotlivých hlásek, přesněji samohlásek a souhlásek, a při vyslovení se tyto základní jednotky skládají do slabik, to je asi známo. Zajímavé a pro mnohé z nás nepochopitelné však je, že různé národy mají různé hlásky a navíc je pro nás velmi neobvykle spojují. A tak asi málokterý našinec správně vysloví anglické „the“! A to, že si některé národy svá napsaná slova kreslí jako obrázky, jiné pak mají písmo v podobě rozsypaného čaje, anebo i když píší jako my, tak ta slova čtou doslova jak chtějí, to je prostě skandál, který bohužel můžeme pouze zahrnout do lítosti!  Naše čeština se však všem těmto cizincům bohatě pomstila. Nastražila jim různé čárky, háčky, těžké skloňování, časování, krácení samohlásek, měkčení souhlásek a jiné lahůdky, které my ani nevnímáme. A tak známé jazykolamy jako strč prst skrz krk, nebo ten o tři sta třiatřiceti stříbrných stříkačkách, které stříkaly přes tři sta třiatřicet stříbrných střech, nevysloví kromě - doufejme že většiny našich občanů - nikdo! Ano, zřejmě až sem nás zavedlo babylónské zmatení jazyků! Každopádně musíme přijmout smutný fakt, že psům říkají někde dogs, jinde pak chiens, sobáki, či Hundes a dále bychom našli ve světě stovky dalších pojmenování /pozor – nikoliv jmen!/ těchto věrných přátel člověka. A to, že láska a šukat znamená něco zcela jiného v češtině než v polštině, kterou máme vlastně „za rohem“, to možná také ještě není všeobecně známo. Těmto slovům, která se píší naprosto stejně, ale mají v různých jazycích jiný význam, se říká slova homografická. Jsou to slůvka většinou krátká, na příklad – „au“ nebo „had“, která ve franštině a angličtině nejen znamenají něco jiného než u nás, ale se i jinak čtou. To by ovšem nebylo nic tak moc divného, národní jazyky si prostě napsaná slova čtou po svém. Většinou se ovšem jedná o jinak vyslovované samohlásky. A možná si to ani neuvědomujeme, ale my naopak vyslovujeme jinak než píšeme některé souhlásky, když většinou zaměňujeme znělé za neznělé – tedy třeba „k“ za „g“, nebo „t“ za „d“, nebo „h“ za „ch“. Tedy – zájmeno „gdo“, předložka „ot“ nebo bílý „sních“. Ale i v češtině máme docela dost slov s více významy. Třeba slovo „matka“ chápe jinak rodina a jinak automechanik, slovo „bacil“ pak může dokonce být buď podstatné jméno anebo také sloveso! A opět bychom našli příkladů více. Ale to už je čas na absolutní rýmy, které jsou na té homografii vlastně postaveny: Když se vrátil z lázní Gusta, tak byl podle mého gusta. Jdu-li do hospůdky s Mírou, potom vždycky piji s mírou. Tak se ptáme milý Járo – máš rád léto nebo jaro? Rozverná je dcerka Hana, nestačí jí celá Haná! Nemohl se zbavit myšlenky, kterak snadno chytit myš Lenky. Narazila naše Madla, spadla na kovová madla. Skočila zhrzená ječící Týna, skončila pod věží pražského Týna. Žalostně volá Cipísek – Rumcajsi, Manko, chci písek! Když pan Souček sekal souček, tak jako pan Paleček, usekl si paleček. Když sekal pak Doucha, tak se sekl do ucha. A co na to náš pan Diviš? Proč se tomu hochu divíš? Šťastný bývá milý Roman, pouze když dokončí román. Zařval na mne starý Rubeš: „Proč ty stromy vlastně rubeš?“ Známý bavič Donutil všechny k smíchu donutil. Objevila právě Laďka, že ji v plotě chybí laťka, spolu s ní teď dumá Radka, že i vrátka jsou už vratká. |
Originální ilustrace pro Pozitivní noviny © František FrK Kratochvíl
http://frk60.aspweb.cz http://frk1.wordpress.com
Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 15. 01. 2009.
