Dobromila Lebrová: René Descartes, francouzský filozof, matematik, fyzik, zakladatel moderní filozofie

Rubrika: Publicistika – Co je psáno...

René Descartes, Renatus Cartesius,
francouzský filozof, matematik, fyzik, zakladatel moderní filozofie - 360. výročí úmrtí

René Descartes, který dal základy moderní vědě, určil tak pravidla racionálního myšlení a umožnil tím i vznik osvícenství a následující rozkvět vědy, bádání i průmyslové revoluce. Zahájil tak období horečného hledání, ale i rozmachu rozumu nad smyslovou zkušeností. - Člověka tak napadá, zdali nenastartoval ono chápání světa, které se na Západě začíná projevovat všeobecnou krizí, protože právě především emocionální stránka chybí.
Veškeré zkoumání stavěl na prověření rozumových závěrů, které vyšly z konfrontace s pochybnostmi a se skepsí.
Obecně je s ním spojeno latinské: „Cogito, ergo sum“ (Myslím, tedy jsem), které pozdější roky opravily na „Dubito, ergo cogito; cogito ergo sum“ (Pochybuji, tedy myslím; myslím, tedy jsem), ovšem takto shrnuli jeho filozofii až jeho následovníci, čímž poněkud nepřesně opsali způsob Descartesova uvažování, že pochybnosti byly hlavní metodou jeho zkoumání a nikoli analýza a vědecký postup. On ale z pochybností vycházel, aby našel řešení, a stavěl právě na svém rozumu a myšlení, ale bylo to myšlení, vycházející z vlastní zkušenosti.
Onen citát: „Myslím, tedy jsem“, je s jeho jménem spojován obecně, i když v podobné verzi jej vyslovil už svatý Augustin z Hippo (354 - 430), který se domníval, že v mysli mohou být absolutní a určité znalosti pouze tehdy, pokud jsou v ní zaznamenány přímo a bezprostředně.
Descartovo pochybování je ale pochopitelné - žil ve velmi proměnlivé době. Přestaly platit jistoty dané předtím náboženstvím; už předchozí doba před jeho narozením byla charakterizována boji mezi katolíky a protestanty a to pokračovalo za jeho života - ve třicetileté válce. Začaly různé objevy, které zcela popíraly to, čemu se věřilo dosud.

V matematice dal základy především analytické geometrii, zavedl pojem proměnné veličiny a zobrazení v soustavě souřadnic, která se po něm jmenuje kartézská. Zabýval se mechanikou, otázkami fyziologie i psychologie a studoval kosmologii.
Pocházel z rodu lékařů - oba jeho dědečkové jimi byli, dokonce pradědeček z matčiny strany byl osobním lékařem francouzské královny Eleanor Habsburské (1499 - 1524), manželky krále Františka I. (1494 - 1547) - toho, který například pozval do Francie Leonarda da Vinciho.
Některé prameny uvádějí, že byl ze šlechtického rodu, ale současná bádání to spíše popírají.

Otec Descartův Joachim (1563 - 1640) byl ale právníkem a působil v parlamentu v bretaňském městě Rennes, maminka Jeanne Bronchard (1566 - 1597) pocházela z oblasti Poitou, kde je ústředním městem Poitiers; proto Descartes později někdy používal přízviska Poitevin. Z jeho sourozenců se většinou uvádí jen o dva roky starší bratr Pierre a o něco starší sestra. Některé prameny uvádějí, že René byl pátým dítětem svých rodičů.
Maminka chtěla pro zaneprázdněnost otcovu, aby se její další dítě narodilo poblíž péče její matky a tak se stalo, že se René Descartes narodil 31. března 1596 v babiččině domě v La Haye, které dnes na filozofovu počest nese jméno Descartes. Pokřtěn byl 3. dubna 1596 v kapli Saint George v La Haye. Podle vysvětlení slovo „haye“ pochází z francouzského „la haie“, což znamená „křoví“; okolní krajina se prý vyznačovala trním.
Matka ale při dalším porodu další dcerušky za třináct měsíců po narození Reného zemřela, podle některých zdrojů i z důvodů tuberkulózy.

Pak žil René nějakou dobu v otcovském domě v Chatellerault, rovněž v provincii Poitou. Bylo to území, kde bylo na tu dobu poměrně velké množství protestantů - připoměňme si, že „bartolomějská noc“ byla v r. 1572. - Protože se otec znovu oženil a zcela přesídlil do Rennes, starala se o Reného více babička z matčiny strany a pak oddaná chůva - zbožná - katolického vyznání. - Na své dětství prý rád vzpomínal.
V r. 1606, některé prameny uvádějí už r. 1604, přešel na studie do jezuitské akademie - Royal Henri-Le Grand v La Flèche v Anjou, založené nedávno králem Jindřichem IV. (1553 - 1610), která je na dalším obrázku. - Jeho bratr Pierre zde studoval rovněž.
Studium se skládalo z křesťanské filozofie, ale i aristotelovské, metafyziky, rétoriky, poetiky , přírodních věd, jazyků i matematiky. Mladí mužové se v koleji učili ale také dovednostem, které byly v té době oceňovány - i nezbytné - jízdě na koni a šermu. Většina pramenů se shoduje v tom, že vzhledem k chatrnému zdraví měl René dovoleno spát dlouho, což byl zvyk, který ovlivnil i konec jeho života. Možná to ale bylo dáno i tím, že ředitel školy Otec Charlet byl jeho příbuzný. 
Jeho učitelem byl poměrně kontroverzní Otec François Véron (asi 1575 - 1649), všeobecné považovaný za metlu protestantů.
V r. 1612 kolej opustil a studoval podle přání otcova práva na univerzitě v Poitiers; lékařství jeho dědečků ho nelákalo, ale ve svém pozdějším hledání smyslu života i sídla duše dost často pitvával různé živočichy. V Poitiers žil jeho strýc z matčiny strany a zároveň jeho kmotr.

V r. 1616 studium úspěšně ukončil, někdo zase uvádí, že to bylo o dva roky dříve, a podle tehdejších pravidel se rozhodoval jako mladší syn mezi kariérou kněze nebo vojáka, protože otcovo zaměstnání a jeho možnosti měl mít k dispozici starší bratr. Podle některých pramenů ale neměl ještě dostačující věk pro úřad v parlamentu, musel tedy čekat. Ale v té době zdědil po svých dědečcích poměrně značný majetek, který později výhodně zpeněžil a byl finančně zcela zajištěn až do smrti.
Byl ve věku, kdy ho bavilo jezdit na koni a šermovat, podle některých pramenů napsal i o šermu knihu, která se nedochovala; byl považován za šermířského mistra.
Po studiích byl nějakou dobu v Paříži, kde se seznámil s matematikem Claudem Mydorgem (1585 - 1647) a věnoval se studiu matematiky, především matematiky antické. Setkal se také s francouzským mnichem, Otcem Marinem Mersennem (1588 - 1648), který byl komentátorem Starého zákona - a to části Genesis - a skvělým matematikem. S ním následující roky vedl rozsáhlou korespondenci například o kuželosečkách a algebře.

V létě 1618 odešel do Holandska, kde se připojil k vojsku Maurice z Nassau, prince Oranžského (1567 - 1625), který byl protestant a velitel nově vzniklé armády nedávno vzniklých a nezávislých provincií (Republick der Zeven Verenigde Nederlanden - Republika sedmi spojených provincií - nyní Nizozemí). - Descartes se nezúčastnil žádné bitvy, studoval pouze vojenské umění, a při obhlížení opevnění města Bredy se seznámil a spřátelil s holandským filozofem a matematikem Isaacem Beeckmannem (1588 - 1637), který ale měl jako základní vzdělání medicinu. S ním sdílel také zájem o hudbu a k Novému roku 1619 mu věnoval své pojednání „Compendium musica“ (Pojednání o hudbě).
Dlouhá léta si s ním po tom, když se jejich cesty rozešly, dopisoval. Podle určitých pramenů ho ale Beeckmann zklamal, protože o pár let později předkládal Descartovy myšlenky jako své vlastní a prohlašoval se za Descartova učitele, za což ho Descartes pokáral.

V holandské armádě byl Descartes unaven nedostatkem možné konverzace a tak holandské vojsko v dubnu 1619 opustil a přidal se k armádě císaře Maxmiliana I., Bavorského (1573 - 1651). S bavorskou armádou Descartes cestoval po Německu a často se traduje, že v listopadu 1619 měl sen nebo dokonce několik vidění samotného Krista, což předurčilo jeho další snažení k cíli, v němž měl nalézt univerzální vědu. Některé prameny, nikoliv posměšně uvádějí, že strávil chladné ráno kdesi v dobře vytopené místnosti, či dokonce na peci, když toto vidění měl. - Z této doby je jeho podobizna uvedená na začátku článku.
Maximilian I. se zúčastnil na straně vítězů boje proti zimnímu králi - Bedřichu Falckému (1596 - 1632) v bitvě na Bílé Hoře. Opět se různí Descartovi životopisci neshodují v jeho účasti v bitvě na Bílé Hoře. Obecně se má za to, že vůbec nebojoval v žádné bitvě. Sám považoval válku za nesmyslnou a krutou.
Podle některých pramenů táhl s armádou nejen po Čechách, ale v r. 1821 po Maďarsku a pak byl v r. 1622 znovu v Německu a Holandsku. V r. 1622, některé prameny uvádějí dřívější, jiné pozdější datum, z armády vystoupil a vrátil se do Francie. Mezitím se ale pilně věnoval filozofii. Po vystoupení z vojska dále cestoval. Navštívil rodinu v Bretani, dokončil uspořádání majetku v La Haye, pak byl ve Švýcarsku, Itálii - a do Paříže se vrátil r. 1625.

V té době se s Mydorgem zabýval úhly u lomu světla, což vyústilo do fyzikálního zákona, nyní známého jako Snellův zákon, ale někdy taky Descartův zákon. Řešení popsal až v r.1637 v dále uvedené eseji „Dioptrique“ (Optika). Zde také popsal soustavu čoček, navrhl svůj mikroskop a představil matematické vyjádření výpočtů v optice.
Také studoval ezoterické vědy; byl zklamán spisy i následovníky mága Raymonda Lulla (asi 1232 - 1316) a a alchymisty Cornelia Agrippy (1486 - 1535). Považoval je za stejně dogmatické jako středověké scholastické církevní učení. Nadšen byl naopak seznámením s německým matematikem Johannem Faulhaberem (1580 - 1635), který také stavěl pevnosti a který byl přívržencem rosenkruciánství. O Descartesových sympatiích k tomuto hnutí svědčí, že převzal některé z rosenkruciánských zvyklostí: žil jednoduchým, celkem odříkavým životem, provozoval lékařství, aniž lékařem byl a vyjadřoval optimismus ohledně možnosti vědy zlepšit lidské bytí.

V r. 1627 byl přítomen při obléhání La Rochelle na straně kardinála Richelieua (1585 - 1642).
V r. 1628 se zúčastnil rozpravy, kde byl přítomen kardinál Pierre Bérulle (1575 - 1629), francouzský mystik a zakladatel školy duchovnosti, dále Otec Mersenne, lékař a alchymista Étienne de Villebressieu (+ 1653), s nímž si i později Descartes hodně dopisoval a který vynalezl obléhací stroj a přenosný most, a tajemná postava - podle některých chemik a lékař, podle jiných „odborník na kovy“, ale podle osudu pravděpodobně alchymista, Sieur Chandoux, o němž je jen dále známo, že pro jakýsi padělek byl o tři roky později popraven. Chandoux při debatě tvrdil, že věda je založena na pravděpodobnosti, zatímco Descartes prohlásil, že základem lidského poznání může být pouze jistota a že má metodu, jak jistoty dosáhnout.
Kardinál Bérulle, nadšený plamenným Descartovým projevem, mu doporučil, aby své bádání napsal. Tak prý vzniklo v r. 1628 jeho slavné pojednání „Regulae ad directionem ingeni“ (Pravidla vedení rozumu), které však nebylo vydáno dříve než v r. 1701.

V roce 1628 se ale rozhodl přestěhovat se do Holandska; různé prameny to různě zdůvodňují - že hledal klid ke studiu, nebo kvůli rozporům mezi katolíky a protestanty v době třicetileté války, ale prý i proto, že ho kardinál Bérulle nutil k větší angažovanosti pro katolickou církev apod. Je pravděpodobné, že on, byť katolík, ale vyrostlý v protestantském prostředí, sympatizující s rosenkruciány, se fanatismu militantního Bérrula polekal.
Jiné prameny uvádějí, že Holandsko nejvíce odpovídalo jeho vlastní povaze. V protestantském Holandsku s krátkými přestávkami bydlel až do r. 1649. V Holandsku se mnohokrát stěhoval. Po svém přestěhování do Holandska bydlel nejdříve v r. 1628 v Dordrechtu, pak studoval ve Franekenu v r. 1629. 
V letech 1629 až 1630 bydlel v Amsterodamu a ještě v témže roce studoval v Leydenu, v letech 1630 až 1632 byl opět v Amsterodamu, pak bydlel do r. 1635 v Deventeru a zbytek roku v Amsterodamu.
V letech 1635 až 1636 bydlel v Utrechtu, zbytek roku 1636 znovu v Leydenu a mezi roky 1636 až 1638 v Egmondu. Hned na to od r. 1638 do r. 1640 bydlel v Santpoortu, nějkou dobu učil v Utrechtu, pak jeden rok bydlel opět v Leydenu, pak na zámku Endegeestu nedaleko Oegstgeestu a nakonec delší dobu mezi roky 1643 až 1649 v Egmond-Binnenu.
V r. 1629 začal další část svých studií - na univerzitě v holandském Franekeru ve Frísku (viz obrázek), kde byl žákem lékaře Henriho Reneriho (1593 - 1639) a následujícího roku přešel pod svým přízviskem Poitevin na univerzitu v Leydenu, kde studoval matematiku u významného matematika a znalce arabštiny Jacoba Golia - nebo též holandsky - Jacoba van Goola (1596 - 1667) a astronomii u Martina Hortensia - opět holandsky Maartena van der Hovea (1605 - 1639).
Tehdy také napsal první verzi svých pozdějších „Meditationes de prima philosophia, in qua Dei existentia et anima immortalitas demonstratur“ (Meditace o první filozofii, ve které je dokazována Boží existence a nesmrtelnost duše).
Krátce po svém usazení se v Holandsku napsal své pojednání „Le monde, ou traité de la lumiére“ (Svět čili rozprava o světle).
Avšak přesto, že spis byl téměř dokončen, obával se Descartes jeho vydání, protože v té době probíhalo usvědčování Galilea Galieliho (1564 - 1642) z nesprávnosti jeho heliocentrického názoru, které vyvrcholilo Galileiho odsouzením k domácímu vězení v r. 1633. Descartes se tedy rozhodl, aby se pouze část jeho práce o světě zveřejnila, ale až po jeho smrti, což bylo v r. 1664.
Pro plagiátorství ze strany Beeckmanna ukončil Descartes s ním své vztahy v r. 1630, ale získal mnohé další vědecké přátele. Byli to například vedle jeho učitelů Hortensia a a Golia a dřívějších přátel - Mydorga a Mersenna, s nimiž si nadále dopisoval, také matematik, fyzik a astronom Christiaan Huygens (1629 - 1695) a Frans van Schooten st. (1615 - 1660).

V r. 1631 navštívil Dánsko, dle některých pramenů s Étiennem de Villebressieuem.
Názory Descartovy se staly příčinou ostrých náboženských sporů mezi francouzským lékařem a filozofem Henrim de Roy, jinak též zvaným Henricus Regius (1598 - 1679) a holandským protestantským kalvinistickým teologem Gisbertem Voetiem (1589 - 1676). Spor trval až do Descartovy smrti a Descartes sám ve své korespondenci prohlašoval, že není rozdíl mezi katolickým uctívání Boha, ani protestantským, že dokonce i Turci uctívají stejného Boha. Descartův názor na Boha vyjadřuje jedna věta z jeho korespondence, že to, že „Bůh existuje, on ví s větší jistotou, než zná pravdu o jakékoli geometrické větě“.
Na začátku třicátých let se zabýval často pitváním zvířat, zaobíral se myšlenkou představy člověka jako stroje. Spis, který byl na těchto pokusech založen, „De homine“ (O člověku), vyšel až po jeho smrti v r. 1664 - francouzsky pod názvem „L´home, et un traité de la formation du foetus“ (Člověk a pojednání o vytváření plodu) .

V r. 1635 se narodila jeho dcerka Francine, kterou měl se svou hospodyní Helenou Jans. O vztahu Descarta k různým náboženstvím svědčí i to, že pokřtěna byla v protestatském kostele v Deventeru 7. srpna 1635. Dcerušku vydával za svou neteř a vztah k ní tajil i před nejbližšími přáteli. Po jeho smrti byla korespondence s Helenou zničena. K jeho velkému zármutku zemřela Francine v r. 1640 v Amersfoortu na spálu.

V r. 1637 vyšla v Leydenu „Discourse de la méthode“ (Rozprava o metodě), první moderní filozofické dílo, které nebylo psáno latinsky. Důvodem Descartovým pro užití francouzštiny bylo, aby knihu mohli číst i ti, kteří neměli vzdělání; bylo určeno i ženám. V „Rozpravě“ se Descartes snažil nalézt zásady řešení problémů pomocí řešení jednotivých jednoduchých kroků. Čerpal ze své zkušenosti s geometrickými důkazy. Vycházel i z toho, co napsal v „Pravidlech vedení rozumu“ a postup rozdělil na následující kroky:
- začínat u toho, co je naprosto jasné, že nevzbuzuje žádné pochybnosti;
- každý problém rozdělit na takto popsatelné části;
- postupovat od jednodušíího ke složitějšímu;
- sestavit seznamy jednotlivých stránek problému, aby nic nebylo při řešení opominuto.

Descartes sám sebe představil jako jakéhosi Sókrata, hledajícího pravdu a moudrost.
V prvních dvou částech líčil své původní filozofické pochyby, které vyvrcholily v popisu metody oněmi čtyřmi kroky. Ve třetí části vysvětlil svůj systém morálky a metafyziky a v části čtvrté představil svůj model vesmíru a mechanismus lidského těla, zvláště oběhové systémy. Šestá část zahrnuje jeho eseje o výše uvedené optice, meteorologii (Les météores), a geometrii (La géométrie). V této části chtěl Descartes ukázat praktické příklady, jak lze jeho metody použít.
Poměrně zajímavá je část o morálce, kde vysvětloval své zásady pro přežití v „reálném“ světě.
Doporučoval uznávat zákony a zvyklosti v zemi, kde žijeme, čímž se člověk vyhne problémům, které mu prostředí přináší, ale přitom odmítat vše, co omezuje svobodu ducha a svobodu volby, což ale vzájemně může někdy být v rozporu. Dále doporučoval být pevný a rozhodný ve svých činnostech a snažit se vždy zvítězit nad sebou samým, než nad osudem, a konečně měnit svá přání spíše než řád světa, čímž člověk dosáhne určitého stoického klidu.

V pojednání o meteorologii vysvětluje svůj názor na vznik duhy a vysvětluje pomocí mechaniky další jevy v ovzduší.
V „Geometrii“ předložil způsob matematického vyjádření geometrických obrazců pomocí algebraických rovnic. Zavedl také dnes běžně používané symboly „a“, „b“, „c“ pro parametry v rovnicích a „x“, „y“ a „z“ pro neznámé. Zavedl tzv. „carteziánské souřadnice“, pomocí nichž se snáze představí jakýkoliv rovinný nebo prostorový geometrický útvar. V této části také předvedl obecné řešení tzv. Pappovy úlohy - podle slavného řeckého matematika Pappa Alexandrijského, žijícího ve 3. století našeho letopočtu.
Roky 1637 až 1640 strávil Descartes korespondencí s odpůrci svých názorů uvedených v „Rozpravě“.
Zprostředkovatelem byl často Otec Mersenne. Zdůvodňoval své názory především anglickému filozofovi Thomasu Hobbesovi (1588 - 1679) a francouzskému matematikovi Pierrovi Fermatovi (asi 1601 - 1665). Jiní myslitelé, například teolog Libertus Fromondus (1585 - 1638) a holandský lékař Vopiscus Fortunatus Plempius (1601 - 1671) nesouhlasili s mechanickou představou člověka.
Vytrvalým kritikem byl francouzský matematik, astrolog a astronom Jean Baptiste Morin (1583 - 1656), který měl námitky proti Descartově představě světla. Dalším krtitikem byl filozof a mechanik Pierre Petit (1594 - 1677), který měl velký vliv na prosazování vědeckého zkoumání na francouzském královském dvoře a kterému se rovněž nelíbila Descartova mechanistická představa.
Podle některých pramenů v r. 1638 četl Komenského „Pansofii“, tj. „Obecnou rozpravu o nápravě věcí lidských“. Nejsem si jistá, že je to pravděpodobné; „Rozpravu“ napsal Komenský až v závěru svého života. Jistě ale je, že Komenský (1592 - 1670) již ve čtyřicátých letech 17. století uvažoval o napsání takovéhoto díla. Descartes s některými Komenského myšlenkami souhlasil, ale obecně Komenskému vytýkal přílišnou víru v proroctví a zjevení, i když sám svůj život založil na základě zjevení. S Komenským se osobně setkal až později, po čtyřicátém roce, na zámku Endegeestu.

V r. 1641 vyšlo další Descartovo výše uvedené, nepříliš rozsáhlé dílo „Meditationes de prima philosophia“. Už v tomto roce vyšlo s některými kritikami a komentáři dalších vědců, například Thomase Hobbese, francouzského teologa, matematika a astronoma Pierra Gascendiho (1592 - 1655) a Descartova přitele, francouzského teologa, filozofa a matematika Antoina Arnauda (1612 - 1694), který měl na Descartovy vývody dost často nesouhlasný názor. V dalším vydání v r. 1642 se okruh komentářů ještě rozšířil.
V „Meditacích“ je uveden dost známý Descartův „voskový argument“. Dokázal totiž ošidnost našich smyslů a možnost změny pozorování okolními podmínkami na hrudce vosku. Ta má určité vlastnosti - tvar, strukturu, barvu, chuť a vůni. Působením ohně se ale tyto vlastnosti změní. Je tedy nutné při posuzování používat rozumu.

V r. 1642 se Descartes setkal s princeznou Alžbětou Českou (1618 - 1680), nejstarší dcerou „zimního krále“ Bedřicha Falckého, kterou zaujaly jeho spisy. Není ale známo, kde k setkání došlo.
S ní si dlouho dopisoval.
V r. 1643 odsoudila utrechtská univerzita celou Descartovu filozofii.
V r. 1644 vyšlo pojednání „Principia philosophiacae“ (Principy filozofie), kde si přál ustavit stejně závažné a platné zásady jako představovala aristotelovská filozofie.
Popsal v něm své metafyzické názory, dále své názory na fyziku a podrobný popis představy vesmíru a dále i některé další pozemské úkazy. Ještě plánoval pokračování spisu o živočiších a člověku, ale už tuto část nedokončil. Zároveň navštívil v r. 1644 opět Francii, kam se vrátil opět v r. 1647, kdy vedl značné debaty s fyzikem Blaisem Pascalem (1623 - 1662) o tom, že vakuum neexistuje.
Jeho vydavatelem byl Claude Clerselier (1614 - 1684), jehož švagr, francouzský diplomat Hector Pierre Chanut (1604 - 1667) se přimluvil u nezletilého francouzského krále Ludvíka XIV. (1638 - 1715), že byla Descartovi v r. 1647 vyměřena penze, kterou on podle některých pramenů ale nikdy nedostal. - Na krátkou dobu se naposledy rozjel kvůli tomu v r. 1648 do Paříže.

16. dubna 1648 poskytl Descartes v Egmond-Binnenu rozhovor mladému studentovi teologie Fransi Burmanovi (1628 - 1679) a zodpověděl mu dotazy na sporná místa ve svých spisech. Obsah rozmluvy byl zachycen ve spisu „Responsiones Renati Des Cartes a quasquam difficulties ex meditacionibus...“ (Odpovědi Reného Descarta k určitým obtížnostem z Meditací...), obecně nazývané jako “Konverzace s Burmanem“. Spis byl ztracen a znovu nalezen a publikován až v devatenáctém století.
V r. 1649 psal Descartes pojednání „Les passion de l´âme“ (Vášeň duše), které vycházelo z korespondence s princeznou Alžbětou Českou. Pojednání bylo napsáno francouzsky a vydané v r. 1649 v Amsterodamu a v Paříži. Je složeno z řady krátkých článků, které vycházely z odpovědí na princezniny dotazy o souvislosti těla a duše.
Práce byla spojením psychologie, fyziologie a etiky a podle Descarta není mysl přímo ovlivněna žádnou částí těla, s výjimkou šišinky mozkové. Všechny pocity v těle se do ní přenášejí prostřednictvím nervů a dávají mysli signál pro vyvolání odpovídajícího vjemu. Mysl a tělo jsou nesporné podstaty pro to, aby byla nesmrtelnost možná.
Původně mělo být dílo věnováno princezně Alžbětě, nakonec je Descartes věnoval královně Kristině Švédské (1626 - 1689), která ho ještě před vyjitím díla pozvala ke svému dvoru. Pozvání k švédskému královskému dvoru zprostředkoval Chanut, který se stal velvyslancem ve Švédsku.
Situace v Evropě se totiž na podzim r. 1648 po ukončení třicetileté války uzavřením Vestfálského míru podstatně změnila. Alespoň ve Francii, kde vypuklo povstání šlechticů proti královské moci a kardinálu Mazarinovi (1602 - 1661), zvané fronda, následované občanskou válkou (1648 - 1653). V Holandsku se naopak upevnila moc kalvinistických teologů, kteří Descarta pronásledovali. Možná, že odchod do Švédska byl tehdy pro něj jednou z mála možností.

Ve Stocholmu měl Descartes královnu Kristinu učit filozofii; ona jako čtenářka jeho spisů očekávala jeho osobní vysvětlení k nim. On byl zvyklý pracovat dlouho do noci, ale královna požadovala ranní studium před pátou hodinou ráno. Nedostatkem spánku se jeho organismus vyčerpal a přidalo se drsné severské podnebí.
Dokonce požadavky královny příliš neodpovídaly celoživotní Descartově filozofii. Nařídila mu totiž napsat oslavné představení ve verších „La naissance de la paix“ (Zrození míru), ve kterém měla být oslavena její úloha při uzavření Vesfálského míru.
1. února 1650, kdy vypracoval také na příkaz královny statut pro švédskou akademii umění, pocítil mrazení. Některé prameny uvádějí, že se nakazil od Chanuta. Dostal zápal plic, ale neléčil ho prý královnin lékař, ale jeho intelektuální odpůrce, jakýsi lékař, jménem Weulles. Někteří se dokonce přikláněli k názoru, že byl otráven.

Před koncem života předal své osobní dokumenty a svou osobní korespondenci svému důvěrníkovi Corneillovi van Hogenlanedovi, jehož jméno je pouze známo z Descartovy korespondence, která vyšla ve vydání Descartova nakladatele Clerseliera v r. 1657.
Zemřel 11. února 1650. Pohřben byl, jakožto katolík v protestantské zemi, nejdříve v hrobě na hřbitově u kostela Adolfa Fredericka ve Švédsku. Později byly jeho ostatky převezeny do Francie a náhrobek, který byl v kostele postaven v 18. století, zůstal ve Švédsku - viz další obrázek.
O jeho ostatcích se různé prameny neshodují. Byly prý nejdříve pohřbeny v kostele při opatství Saint-Germain-des-Prés v Paříži. Některé prameny uvádějí kostel svaté Geneviévy du Mont. Pak bylo během Velké francouzské revoluce rozhodnuto o jeho přemístění do Panthéonu, ale opět některé prameny to popírají a podle seznamu slavných lidí pochovaných v Panthéonu tam jeho jméno není.
Dokonce podle některých pramenů byla z těla oddělena lebka a určitá lebka, která je za jeho lebku považována, je nyní umístěna v Museu člověka (Musée de l´homme).

V r. 1663 bylo Descartovo dílo papežem zařazeno mezi „libri prohibiti“ (zakázané knihy).
Pak nastala doba osvícenská a vítězné tažení rozumu...
Vedle již uvedených pojmenování, hlavně v matematice, je v Paříži také rue Descartes a jmenuje se po něm malý asteroid objevený v r. 1981.
Na závěr bychom mohli ocitovat jednu stokrát ověřenou pravdu, kterou Descartes zformuloval následovně:
„Vždycky jsem se znovu přesvědčil, že se přede mnou samy otevřely dveře, kterými jsem měl projít. Zato nikdy nedopadlo dobře, když jsem jimi chtěl proniknout násilím.“ 

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 11. 02. 2010.

Pozitivní noviny jsou neziskové internetové médium, které v letech 2004–2012 připravovala ve svém volném čase skupina nadšenců pod vedením Pavla Loužeckého. Všichni autoři a dopisovatelé do Pozitivních novin přispívali bezplatně, ze své vlastní svobodné vůle. Ačkoli od roku 2012 nové články nevychází, Pozitivní noviny i nadále fungují jako skutečná oáza pohody a optimismu na síti pro všechny čtenáře, kteří potřebují pravidelný zdroj k čerpání životní energie, inspirace, nápadů, zábavy, moudrých myšlenek a informací všeho druhu.