Ivo Fencl: Tvůrců jako František Běhounek nebylo nikdy dost!

Rubrika: Publicistika – Co je psáno...

Než se mohl Nobile chopit kormidla s úmyslem stočit vzducholoď k rovnější ploše, narazil zadní motor na led a utrhl se i se svým mužem, který byl na místě mrtev. Odlehčená záď se zvedla, na řadu teď přišla příď. Kabina narazila na kru, poskočila a s příšerným rachotem se počala smýkat hlubokým sněhem, který do ní ze všech stran vnikal roztříštěnými plátěnými stěnami...
Z knihy Trosečníci polárního moře
Za českého Verna byli už označeni mnozí. I školní inspektor František Flos (1864–1961), autor románů Lovci orchidejí, Pod sluncem rovníkovým, Vzducholodí do srdce Brazílie, Z pralesů Konga, V bažinách argentinských, Lovci kožišin, Na modrém Nilu anebo Nad Tichým oceánem. Všechny Flosovy knížky poprvé vyšly mezi roky 1920 a 1938 a jsou moc fajn, ale nic naplat, Flos je víc jakýmsi (krotkým) českým Karlem Mayem než Vernem.
Zas jindy – pro změnu - začali český Verne říkat Josefu Matzalovi Troskovi (1881–1961). Bezpochyby i z toho důvodu, že od Julia chutě převzal celého kapitána Nema. Ondřek Neff plánuje román propojující Nema z Verna a Nemovu říši v Troskovi, nicméně Troska se jinak od Verna poměrně liší.
Určitě byl ovšem naším Vernem průkopník sci-fi Karel Hloucha (1880–1957). I jemu se tak říkávalo. Zrovna tak zůstane českým Vernem i akademik František Běhounek (1898–1973). Taky sám Běhounek prohlašoval Verna za svůj vzor a parafrázoval jeho dílo - a srovnejme jen konec jeho románu Projekt Scavenger a finále Ledové sfingy. Inspirace je tu víc než zřejmá.
Běhounek byl ovšem všestranně činorodý borec a sepsal i třeba knížku Zrádce podzemí (1940), což je fakticky braková detektivka. Vydal ji v Románech vzrušené chvíle (=ROZRUCH), ale pod cizím jménem a prostřednictvím manželky. Kromě toho snad nabízel Rozruchu i další román Tajemství zavřených dveří (počátkem roku 1939), ale může jít o týž text. Vraťme se však na start. Když jsem byl kluk, Běhounek mě docela bavil (v letech sedmdesátých) a takoví Robinzoni z "Kronborgu" (1944) v mých očích Verna svým způsobem i předčili. Jakpak to? Verne uchystal na tajuplném Lincolnově ostrově trosečníkům koneckonců ráj, zatímco Běhounkovi "robinzoni", ó jé. Ti se teprve museli činit! A začínat od píky. Z vůle Běhounkovi byli totiž uvrženi do absolutního bezútěšna na právě sopkou stvořený ostrov a...
O to působivější je následující líčení všeho, s čím si poradili. Pod Běhounkovýma rukama tak Harbert, Pencroff a Cyrus Smith vyrostli ve zbrusu nové hrdiny dvacátého století a stále stejné optimisty, kteří úplně po vernovsku nikdy nepropadli zoufalství a radši udělili jména všem místům svého ostrova, který nazvali Rádiovým. Jak by taky nenarazili na rádium, když Běhounek byl radiolog a stal se v mládí na dva roky žákem Marie Curie-Sklodowské a později mezinárodní autoritou v tomto výzkumu i autorem publikací jako Pierre Curie (1957) či Fréderic Joliot-Curie (1965). Vraťme se však k mým oblíbeným trosečníkům z Kronborgu, což bylo i jméno dánského hradu, kde žil Hamlet, ale v tomto případě lodi.
Na palubě se plavil i "Běhounkův Cyrus Smith" . jménem Joel - a hle. Nepotřeboval po ztroskotání v pustinách ani tu čočku z hodinových sklíček a oheň ulovil co moderní Prometheus rovnou z mraků za pomoci draka. Smith, ten ovšem ještě neuměl sestrojit ani vysílačku, ale Běhounkův Joel to zvládl a udělal ji taky takřka z ničeho. Udiveni obracíme stránky Běhounkovy knihy a málo záleží na tom, že je román inspirován skutečným zmizením lodě Kodaň (1928), i když... Ke zmizení došlo v roce, kdy spolu se vzducholodí Italia zmizel ze světa i František Běhounek. On ovšem jenom na čas – a zase se vynořil zachráněn, aby mohl mimo jiné i psát, a v Trosečnících z "Kronborgu" nás díky němu a jeho talentu nezaujmou nijak papírově kladní hrdinové a upoutá dokonce i padouch Harry Morrison, v televizním seriálu pak adekvátně zosobněný Ladislavem Mrkvičkou.
Morrisona jsem měl vždycky rád, protože se ve finále postavil na stranu dobra, a to ještě počestněji, než dávný Stevensonův Dlouhý Honza Silver. Taky Morrison, tak jako Silver, začal ochraňovat hrdinu čtenářů – chlapce, plavčíka Petra, a nakonec se pro něj obětoval. "Kronborg" ale koření i přímo součkovský motiv chobotnice ukryté ve vraku. Kniha ovšem poprvé vyšla roku 1944 a časy dalšího českého Verna Ludvíka Součka měly teprve nastat teprve za socialismu, zatímco během Protektorátu se psala česká sci-fi právě po a běhounkovsku a troskovsku.
Pro Běhounka je vedle smyslu pro dobrodružný příběh a sci-fi motivy ale typické i jakési občasné jinošské rozcitlivění - a čtěme i právě scénu s umírajícím Morrisonem. Běhounek měl bezesporu sklon dojímat se vlastními hrdiny a psal o nich srdcem. V Trosečnících na kře ledové (1928) vylíčil autentickou katastrofu vzducholodi Italia a jak je všeobecně známo, polární výpravu, která se prostřednictvím Italie uskutečnila, vedl generál Umberto Nobile (1885–1978). Právě Nobile si vytrucoval i účast mladého Běhounka a jen díky Nobilemu se stal František i prvním Čechem nad pólem. Jenže "zbuchli". Pravda, až při návratu, nicméně mnozí zahynuli. V ohni pátrání po světle červeném stanu na kře pak zmizel navždy i slavný polární badatel Roald Amundsen a zůstává fakticky pohřešován od 19. 6. 1928. A František Běhounek?
Na vše poutavě vzpomíná, i když ve třetí osobě, a zdánlivě nezaujatě líčí i sám sebe jako jednoho z mnoha. Faktem zůstává, že jako jediný i po katastrofě pokračoval v plnění původních úkolů, zatímco byli po sedm týdnů hnáni Severním ledovým oceánem. Běhounek zkoumal kosmické záření a ještě přikládal ruce k dílu i všude jinde, přičemž charakteristický je moment, v němž láme snaživě jakousi trosku vzducholodi, aby ji šlo zužitkovat jako palivo, a rozčarovaně stane, když není potřeba.
„Běhounka v beránčí kožešině jsem miloval víc, než toho pozdějšího, přísného a suše odměřeného akademika," vzpomíná Nobile, který byl při katastrofě raněn a ač kapitánem, nechal se z kry odnést jako první, za což byl degradován a propuštěn z armády. Vrátil se do Itálie, ale co zatím prováděli muži, které zanechal na ledu v pustinách? Drželi se? Ano, až dokud nebyli posbíráni ruským ledoborcem Krasin, kteréžto události zachycuje i film Červený stan se Seanem Connerym a Claudií Cardinalovou (1971).
Tedy úděl trosečníka! Běhounek si jej ale jistě nemusel oživovat po letech z plátna. Vzpomínal celý život a znovu a znovu. Slova robinzon a trosečník zní z titulů šesti jeho knih a jsou to nejen Trosečníci z "Kronborgu", ale třeba i Tajemství polárního moře (1942), a tedy dílo, v němž je polární výprava zachráněna právě díky troskám Italie (a jejímu benzínu). Sci-fi motivem je zde vynalezení jakési superpevné hmoty, z níž se dají stavět i vzducholodi, nicméně kdopak ví, možná byl objev Běhounkem tak trochu převzat z Troskova románu Vládce mořských hlubin, který na pokračování vycházel už v letech 1936–37. Co ale na tom? V rámci žánru je podobná cirkulace námětů v pořádku.
Dlouho se mělo za to, že bylo Tajemství polárního moře Běhounkovým debutem v oblasti vědecké fantastiky, jde však o zajímavý omyl, neboť František Běhounek je už autorem románku Boj o zeměkouli (1939). Ten kdysi dokonce i získal druhou cenu v soutěži Rodokapsu, ale kdopak to už ví. A zrovna tak není moc známo, že Běhounek zůstává i tvůrcem detektivky Zrádce podzemí (Rozruch 1940). Fakticky vůbec se to nevědělo dlouho, protože oba sešity vyšly pod jménem V. S. Martin.
Anebo je to snad taky mýlka a napsala je už zmíněná Ludmila Běhounková (rozená Felixová, 1907–76), kterou si František vzal roku 1928 za ženu? Kdopak ví! Prokazatelně asistovala u manželovy literární činnosti, ale vlastní tvorbou známa není. Vraťme se k robinzonádám.
František Běhounek obohatil subžánr robinzonád i Knihou robinzonů (1944), kde mimo jiné čtivě zbeletrizoval osudy Alexandra Selkirka, pravzoru robinzonů, a podle jeho povídky se Selkirk, tento „pravý Robinson“ setkal s Danielem Defoem. Ve skutečnosti je ono setkání přinejmenším sporné.
Kniha robinzonů se zabývá i osudy známého trojstěžníku Bounty anebo koncem škuneru Essex, jehož muže roku 1820 vehnala do člunů pověstná bílá velryba. Během následující strastiplné plavby došlo bohužel i ke kanibalismu, což se stalo jednou z více inspirací románu Příběhy Arthura Gordona Pyma (1838) od Edgara Allana Poea.
Běhounek psal o trosečnících i po Knize robinzonů, nicméně třeba jeho román Robinsoni vesmíru (1958) z ranku značně vybočuje: ke ztroskotání dojde na kometě, přičemž cítíme i vlivy Julese Verna, i vliv na režiséra Karla Zemana (1910–89), kterému Robinsoni vesmíru připomněli zapadlou verneovku Hector Servadac aneb Světem slunečním (1877), takže ji zadaptoval pod titulem Na kometě (1970), přičemž spoluautorem scénáře se stal vynikající spisovatel Jan Procházka (1929-71).
Stejně rád jako o trosečnících psal ovšem dobrý František Běhounek o cestovatelích a v „africké“ knížce Na sever od Zambezi (1947) se věnoval dr. Emila Holuba (1847-1902), jehož sté výročí narození bylo v čase vydání publikace aktuální. "Zambezi" vyšla jen rok po Valentových Druhých houslích, knize na totéž téma. V jiné báječné knížce Fregata pluje kolem světa (1942) zase František Běhounek předložil chlapcům fiktivní deník dvou plavčíků plný místy až neuvěřitelných dobrodružství přitažených občas za vlasy. Je to vskutku regulérní česká verneovka, ale dojem mírně kazí její náhlý, v půli cesty nastávající konec. Došel snad autorovi dech? A plánoval vůbec kdy druhý díl? Nevím, nicméně kniha tak úplně neplní, co slibuje titul.
Disproporčnosti má ostatně i jinde. Týká se to hlavně úvodních, poněkud zběsilých dobrodružství plavčíkům pod Gibraltarem, která jsou naddimenzovaná. V jeskyních klukům běží opakovaně o krk, hvízdají kulky a přinejmenším scéna s plaváním pod vodou do nikam je neskutečně sebevražedná. Běhounek ale vše popisuje jako by nevnímal a ve zbytku knížky scény už nic nepřebije. Věnujme však závěrem pozornost i méně známým Běhounkovým pracem (a jinak se už jeho osobnosti věnovali třeba Ivan Adamovič a před ním i Ondřej Neff v knize Něco je jinak). Dlouho zapomenuta zůstala sci-fi s motivem „ztraceného světa“ Swansonova výprava. Nakladatel Hynek ji sice zveřejnil už roku 1949 (byla vytištěna v nákladu 5500 kusů), ale obratem se přikročilo k likvidaci(!) a opětovně se Swansonova výprava vynořila až po dalším převratu v obnovené edici Knihy odvahy a dobrodružství.
Jiný Běhounkův sci-fi román Na dvou planetách (1967) byl léta k přečtení pouze v polštině a jen roku 1990 vyšly ukázky a synopse v časopise Ikarie. Inu, možná to ale i navždycky stačilo. Děj je poněkud tristní. Ve Spojených státech přistanou Marťané, ale kritizovali kapitalismus, a... Inu, jaký posun od Běhounkových batličkovských povídek Z příběhů jednoho torpédoborce, které ještě ukazují oddanost amerických vojáků za války a na palubě lodi John Ford, když odolává japonským kamikadze. Málo známý cyklus se dočkal reedice až v Magazínu ABC 1990, ale naprosto není na rozdíl od Na dvou planetách nezajímavý. Elektrotechnik Tom Farrell je maskotem vlastní lodi a skutečně jí nosí štěstí, ale má i tendenci všecko provádět po svém. Pravda, v reálu by Farrell "uhynul" už uprostřed první bitvy a první povídky, i tak je ale série s ním zajímavá. A úplným závěrem si už jen posviťme na Běhounka jako na scenáristu komiksů.
Podobně jako dr. Ludvík Souček zpracoval i Běhounek některé své povídky do obrázkových seriálů pro dětský časopis, ale už čtvrt století před Součkovými komiksy DesetiokýKraken v Ohníčku. Bylo to po válce a volil pseudonymem dr. V. Tomek: pro Vpřed. Vznikl bujně akční kreslený příběh Výprava Toma Bartona, ale seriál je dodnes nedokončen a registrujme i plno cizích vlivů, hlavně pak Doylova Ztraceného světa. To však, opakuji, opravdu nevadí, v žánru sci-fi už to podobně chodí a zmíněný již režisér Zeman si právě díky "Bartonovi" osvěžil filmařskou fantazii a...
Ano! Srovnejme putování po prehistorické řece u Běhounka a Cestu do pravěku (1955)! Ta je sice natočena podle románu prof. Arnošta Cahy (1891-1935) V pravěkém světě (1927, znovu 2008), ale srovnejme i Běhounkův a Zemanův útěk hrdiny na strom před pravěkým tvorem! Není pochyby. Jinak fantazií nesporně obdařený tvůrce Zeman tentokrát pro změnu vydatně vzpomínal i na Běhounka.
Ale dost nimrání! V letech 1967–78 vydalo nakladatelství Albatros výběr z Běhounkových děl ve třinácti svazcích a dotklo se tak i mé generace. Díky! A ačkoli jsem tenkrát vnímal dobrodružství z pera "českého Verna" jako krotká, s odstupem času mám Běhounka stále radši a tvůrců jako on ostatně nebylo nikdy dost.

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 15. 03. 2010.