Alois Jirásek, spisovatel a dramatik - 12.3.2010 - 80. výročí úmrtí

Alois Jirásek byl za svého života uznávaným spisovatelem, ale hlavně byl oslavován po vzniku Československa, protože jako první podepsal prohlášení 222 českých spisovatelů ze „17. května 1917 Manifest českých spisovatelů za svobodný stát Čechů a Slováků“, jehož autorem byl Jaroslav Kvapil. V době války to vyžadovalo hodně odvahy. Pak za rok na to vystoupil veřejně za československou samostatnost a přečetl 13. dubna 1918 v Obecním domě na protestním shromáždění Národní přísahu, končící slovy: „V boji o československou samostatnost neustaneme, dokud nezvítězíme!“
Samozřejmě jsou dnes mnozí, kteří ze současného pohledu tehdejší snahy o sebeurčení kritizují a nesouhlasí s nimi - ti asi také k Jiráskovým ctitelům patřit nebudou.
Jako by to byl Jirásek kdysi tušil, když v r. 1897 napsal básníkovi Josefu Svatopluku Macharovi (1864 - 1942):
„Rád bych nejednu knihu, z těch, co jsem za pětadvacet let napsal, stopil. Mně to však není možné a čas to udělá za mě a bude ještě přísnější, než já bych byl...“

Byl velice oblíben hlavně mezi prostými lidmi. I za jeho života mnozí intelektuálové měli připomínky jak proti obsahu jeho děl, u kterých hledali historické chyby, tak i proti formě, kde jeho souvětí jsou velmi dlouhá. Nyní jsou hlavně připomínky z církevních kruhů, že se Jirásek jaksi zasloužil o to, že lidé nemají o církev zájem. 
Ale v tom případě by musel být odsuzován i Palacký...
Ovšem za komunismu mu velice ublížil skutečný obdiv ministra Zdeňka Nejedlého, který použil svého vlivu na Klementa Gottwalda natolik, že se Jirásek stal symbolem boje proti všem útiskům, jak se to tehdejším vládcům hodilo. Takže v dnešní době má nálepku „komunistického“ spisovatele, i když naprosto bez vlastního přičinění. 
Další věc, která mu ublížila, stejně jako i jiným spisovatelům, je to, že jeho díla byla a bývají i dnes povinnou četbou a také byla rozebírána v hodinách češtiny ze všech stran, čímž se už několika generacím zprotivil. 
Takže dost často se lidé chlubí, jak se zbavili Jiráskových sebraných spisů, které po někom zdědili, než aby do některé z jeho knih nakoukli.

Vycházel ze svých předchůdců Prokopa Chocholouška (1819 - 1864), který psal romantickou historickou prózu a Václava Beneše Třebízského (1849 - 1884), ale čerpal z dějin Františka Palackého (1798 - 1876), W.W.Tomka (1818 - 1905) a z dalších kronik a dějepisných pramenů více, než jeho předchůdci - už jen proto, že sám byl povoláním středoškolský učitel dějepisu.

Alois Jirásek se narodil 23. srpna 1851 v Hronově jako čtvrté dítě Josefu Jiráskovi (1822 - 1901) a Vincencii, rozené Prouzové (1821 - 1887).
Jeho otec tehdy provozoval pekařskou živnost, i když byl původně vyučen tkalcem; ale pekařství se vyučil už jako ženatý. Maminka totiž z pekařství pocházela. Jirásek sám píše, že rodiče měli osm dětí, ale při studiu matriky se zjistilo, že dětí bylo devět. Dospělosti se jich dožilo i s Aloisem šest.
Domek č. 90, ve kterém se narodil, postavil koncem sedmnáctého století jeho děd. Říkalo se tam „u podkostelních Jirásků“. Rodiče Jiráskovi však v něm nemohli dožít, protože v sedmdesátých letech devatenáctého století se otec zadlužil a chalupa byla prodána v dražbě. Dnes je zde Jiráskův památník.

Od šesti let chodil Alois do místní jednotřídky, ale do čtvrté třídy šel do tehdy převážně německého Broumova, to ještě rodiče platili, ale když měl jít na gymnázium, bylo to způsobem, jak se tehdy říkávalo - „na handl“ - místo něj přišlo do domku Jiráskových vždy dítě z Broumova, aby se naučilo česky. Bydlel v Broumově i na jeho předměstí celkem na třech místech a tak i na handl přišly k Jiráskovům tři různé děti.
Broumovské gymnázium mělo dlouhou tradici, dokonce prý na něm studoval první pražský arcibiskup Arnošt z Pardubic (1297 - 1354) a také spisovatel a historik Bohuslav Balbín (1621 - 1688). Na gymnáziu učili kněží - benediktini. 
Své zkušenosti z „handlu“ použil Jirásek v r. 1889 v povídce „Do Němec“, která vyšla poprvé v Lumíru.

V r. 1866 se dotkla Jiráskova kraje - 28. června - bitva prusko-rakouské války u České Skalice a pět dní později byla pak rozhodující velká bitva u Hradce Králové.  Tehdy napsal první povídku, která se nezachovala.
V r. 1867 odešel na vyšší gymnázium do Hradce Králové.
V době středoškolských studií publikoval v r. 1869 pod pseudonymem Alois Hronovský povídku „Z dob utrpení“ o pronásledování evangelíků. Pak začal psát básně, jak lyrické, tak epické.
První z nich „Žena podloudníkova“ vyšla v r. 1871 ve Světozoru ještě před jeho maturitou. Jeho epické básně mají většinou tragicko-romantický charakter; jeho lyrika připomíná spíš písně a jsou odrazem jeho milostných vzplanutí, především studentských, včetně básní, týkajících se jeho manželky.
Z některých významných učitelů hradeckého gymnázia na něj především zapůsobil ředitel Čeněk Vyhnis (1842 - 1897), který učil latinu a němčinu, ale byl u nás jedním z prvních českých překladatelů ze sanskrtu, dále Petr Durdík (1845 - 1909), jeden z bratří významné rodiny Durdíků.
Ze třídy nejvíce Jirásek kamarádil s básníkem Bohdanem Jelínkem Mukařovským (1851 - 1874), který k jeho zármutku zemřel velmi mlád, a s dalším básníkem Josefem Bašem (1850 - 1899), se kterým pak na vysokoškolských studiích nějakou dobu bydlel.
Po maturitě se rozhodoval mezi filozofickou fakultou a malířskou akademií, protože rád kreslil. Ale aby příliš nezatížil rodiče, i když byl jejich jediným dítětem na studiích, rozhodl se studovat historii - také i proto, že studium trvalo pouze tři roky. Stejně se musel na studiích živit sám, rodiče mu nemohli přispět.
Začal studovat v r. 1871 v Klementinu na tehdejší Karlo-Ferdinandově univerzitě. V Klementinu ale byla tehdy také Akademie výtvarných umění, takže se brzy seznámil s některými jejími studenty - malíři Emanuelem Krescensem Liškou (1852 - 1903), se svým největším přítelem Mikolášem Alšem (1852 - 1913) a se sochařem Josefem Václavem Myslbekem (1848 - 1922). 
Mezi jeho významné profesory patřil poněkud chladný historik Wáclaw Wladiwoj Tomek, se kterým se však Jirásek poněkud sblížil, a mladší přátelský Josef Emler (1836 - 1898). 
Ke konci studií bydlel se spolužákem Bašem v Žitné ulici, předtím i na jiných místech, například ve Zlaté uličce.
Pražské studie byly ale pro Jiráska plné existenčních starostí. V zimním semestru posledního roku studií nesehnal žádnou možnost výdělku a tak byl na nějakou dobu doma v Hronově. Pak si přivydělával jako učitel na dvou soukromých školách na Václavském náměstí.
V Praze se velmi sblížil s divadelním životem, hrál několikrát na scéně Novoměstského divadla za Koňskou branou. Divadlo stálo zhruba tam, kde je dnes restaurace Demínka na rohu Škrétovy a Žitné ulice na Novém Městě.
Ke konci studií začal psát historický román „Skaláci“, z doby selských rebélií za Marie Terezie (1717 - 1780), který pak dopisoval po studiích v Hronově a který vyšel sešítově v Ottově Laciné knihovně národní až v r. 1875. Čtenářům se román líbil, ale kritika ho pominula.
Po absolutoriu nemohl delší dobu sehnat místo, až po začátku školního roku dostal nabídku z piaristického gymnázia v Litomyšli, kde byl ředitelem zeměpisec Antonín Tille (1835 - 1896), se kterým si pak Jirásek dobře rozuměl. Na gymnáziu v té době také učil spisovatel Alois Vojtěch Šmilovský (1837 - 1883).
V té době psal Jirásek převážně povídky, které mu vycházely na pokračování v různých časopisech - Světozoru, Lumíru a v almanachu Souzvuk. 
Nejdříve bydlel na dolním konci dnešního Smetanova náměstí, později se přestěhoval na jeho horní konec.
Na jaře 1875 se připravoval ke státním zkouškám, ale dokončil je až v r. 1876. O prázdninách podnikal studijní cesty za podklady pro svou literární práci a dostal i stipendium od spolku Svatobor. Byl v okolí Litomyšle, pak na hradech Litice a Potštejn. Na dalších cestách navštívil hrady Žebrák a Točník, přes Plzeň se dostal na Chodsko a pak na Šumavu. Dále pokračoval přes jižní Čechy.
Vyšlo mu několik povídek jednak s historickými a jednak s vesnickými náměty. V r. 1877 začal otiskovat ve Světozoru román Na dvoře vévodském - o náchodském panství věvody Kuronského, otce „paní kněžny“ z Němcové „Babičky“.
Hezká a romantická je povídka z této doby „Divous“ také z východních Čech. Také jeho povídka z litomyšlského studentského prostředí „Filozofská historie“ z období bouřlivého roku 1848 začala vycházet téhož roku ve Světozoru.
Na gymnáziu měl Jirásek pouze suplentské místo. V r. 1877 získal místo profesora dějepisu na litomyšlské reálce, ale s ředitelem této školy příliš nevycházel - i z důvodů, že ředitel reálky dával přednost technickým předmětům.
V r. 1878 začala vážná známost s jeho budoucí ženou Marií Podhajskou (1859 - 1927), kterou již nějakou dobu znal a jejího jména použil pro jednu postavu v románě „Na dvoře vévodském“.
V té době ale došlo k dražbě jeho rodného domku a rodiče jeho vyvolené příliš vztahu obou mladých lidí z důvodu velké chudoby ženichovy nepřáli. 
Svatba ale byla 12. srpna 1879 v Litomyšli a mladí manželé bydleli v domě vedle domu „U rytířů“, kam Jirásek umístil svoji další povídku „U rytířů“. Manželé měli šest dcer a poslední byla dvojčetem s jejich jediným synem. Dceruška Mařenka zemřela čtyřletá v r. 1885.
V dnešní době je třináct pravnuků spisovatelových, z nichž dva jsou herci. Jeden z Jiráskových pravnuků byl mým spolužákem na střední škole. 
Na obrázku je paní Marie Jirásková s dcerou Ludmilou (1885 - 1973), která jediná zůstala neprovdaná a o rodiče se do jejich smrti starala.
V r.1879 vzniklo pokračování románu „Na dvoře vévodském“, nazvaném „Ráj světa“ z období konce napoleonských válek.
Jirásek také dostal nabídku od nakladatele Otty, aby se stal redaktorem Laciné knihovny národní. Podařilo se mu vydat několik překladů ze slovanských jazyků, ale pan ředitel s touto jeho činností nesouhlasil a zakázal mu ji a místo toho přikázal uspořádat školní knihovnu, při čemž se Jiráskovi začaly kazit oči.
V r. 1880 se mu sice zlepšila oční choroba, ale za to dostal tyfus a velice se ho dotýkalo ředitelovo chování, který mu zákaz jeho redaktorské práce sdělil právě v období rekonvalescence. 
Naštěstí už příštího roku došlo ke spojení obou litomyšlských středních škol, jak gymnázia, tak reálky a nižší třídy byly společné, vyšší rozdělené, Jirásek učil ve vyšších třídách na obou směrech. A v dalším roce se stal ředitelem bývalý Jiráskův oblíbený profesor z Hradce Králové.
V té době mimo jiných vyšel román „Poklad“ z okolí hradu Potštejna z druhé poloviny osmnáctého století a povídka „Sousedé“, z období sedmileté války s Pruskem, k jejímuž tématu se později Jirásek ještě vrátil ve svém dramatu „Emigrant“. Nastoluje zde otázku, která se v našem národě opakuje dost často: zdali je emigrace kvůli přesvědčení přednější, než setrvat v rodné zemi a nesloužit v cizině jejím nepřátelům, kteří ji pak přijdou „osvobodit“.
V té době četl fejetony v německém časopise „Panorama des Universum“ o chodské rebelii od všerubského doktora a současníka pobytu Boženy Němcové ve Všerubech Leopolda Georga Weisela (1804 - 1873) a Jirásek zatoužil po Domažlicku (za tuto informaci děkuju paní Janě Reichové z Australie). 
Opět dostal od Svatoboru podporu a odjel o prázdninách 1882 na Chodsko, aby tam prostudoval celou scenérii pro svůj román „Psohlavci“. 
Mezi tím se musela jeho rodina přestěhovat, protože při bourání vedlejšího domu popraskaly zdi jejich domu. Bydleli pak na předměstí Litomyšle - na Záhradí.
V tomto období do r. 1885 byl Alois Jirásek velmi pracovitý. Vyšlo několik povídek, úsměvných a radostných, které odrážely radostnou spisovatelovu náladu - jako „Maryla“ z doby volby Jiřího z Poděbrad českým králem, „Nevolnice“, kterou ale nějak neměl rád, protože ji nezařadil do sebraných spisů. Je to povídka z doby bojů mezi českými kmeny Zličanů, sídlících na Kouřimsku, a Charvátů, sídlících na Chrudimsku, a podruhé vyšla až po Jiráskově smrti s nádhernými ilustracemi Cyrila Boudy (1901 - 1984).
Z tohoto Jiráskova období pocházejí také „Psohlavci“. Začali v r. 1884 vycházet v Květech. Mikolášovi Alšovi se román tak líbil, že si přál jej ilustrovat. Podařilo se to až v r. 1899 u nakladatele J. Otty.

O prázdninách 1885 byl Jirásek v Drážďanech, v Hronově a navštívil hrad Skály. Začátkem září zemřela jeho dceruška a on se na nějakou dobu vzdal spisování. Ale když opět začal psát, vznikl pochmurný román „Skály“, z doby pobělohorské - jedna z jeho nejpůsobivějších, ale i nejtragičtějších prací, kde se opět sám sebe trýznivě táže na to, do jaké míry zachovat přesvědčení - rozpor se ukáže mezi hlavními postavami - zde je otec český bratr a s opačným přesvědčením je jeho ztracený syn, který se stane katolickým knězem. 
Další obrázek je linoryt mého otce Vlastimila Lebra (1913 - 2003) z hradu Skály.
V r. 1887 začal ve Světozoru vycházet první díl románu „Mezi proudy“, nazvaný “Dvojí dvůr“. Je to román z období vlády krále Václava IV. (1361 - 1419), předkládající čtenáři spisovatelovu představu o zmatcích, které předcházely době husitské.
O prázdninách tohoto roku procestoval Jirásek další část jižních Čech, týkající se husitské doby; došel až do Pošumaví. V Písku navštívil básníka Adolfa Heyduka (1835 - 1923) a ve Vodňanech trojici spisovatelů, nazývaných „vodňanský trojlístek“ - Františka Heritese (1851 - 1929), Otakara Mokrého (1853 - 1899) a Julia Zeyera (1841 - 1901). Mezi prací na románu mezi proudy psal drobné povídky, z nichž je zvláště roztomilá povídka „Zahořanský hon“.
Už také tohoto roku začal práce na dalším známém románu „F.L.Věk“, na kterém pracoval skoro devatenáct let. „F.L.Věk“ byl zfilmován v r. 1971 jako televizní seriál v režii Františka Filipa (* 1930).
R. 1888 se Jirásek stal čestným občanem města Hronova, ale to už nežila jeho milovaná maminka. Toho roku se konečně uvolnilo profesorské místo v Praze a Jirásek se stal profesorem dějepisu na gymnáziu v Žitné ulici č. 18, jehož prostory byly ve dvoře tohoto domu. V Praze bydlel Jirásek postupně v Hálkově ulici č. 6, pak v tehdejší Vávrově, nyní Rumunské č. 8, kde nebyl šťasten. Dům patřil sestře Julia Zeyera, který tam také bydlel a který Jiráska neměl rád - měli oba zcela odlišný názor na život i na literaturu. Pak bydleli Jiráskovi od r. 1903 v Resslově ulici č.1, kde je jeho pamětní deska a kde také zemřel.
Druhý díl románu „Mezi proudy“, nazvanou „Syn ohnivcův“, stejně jako I.díl „F.L.Věka“ dopsal Jirásek už v Praze. I když do Prahy toužil, stýskalo se mu po přátelích z Litomyšle i po venkovském prostředí.
R. 1889 vyšel kratochvilný příběh „Z Čech až ma konec světa“, o diplomatické cestě švagra Jiřího z Poděbrad do Francie až k Atlantiku. Jirásek sám navrhl ilustrátorovi Mikoláši Alšovi svou představu ilustrací. Vyšla také jeho úvodu tohoto článku uvedená povídka „Do Němec“.
Ve vzpomínkách na ochotnická léta kdysi doma v Hronově a na své krátké působení v divadle začal Jirásek psát v Praze divadelní hry. První byla Vojnarka, tragédie ze selského prostředí, která měla pemiéru v Národním divadle 23. dubna 1890.  V tomto roce dokončil Jirásek „Mezi proudy“, posledním dílem, nazvaným „Do tří hlasů“.
Téhož roku začaly Jiráskovi vycházet sebrané spisy. Samostatné vyšly některé povídky. V r. 1891 byla další premiéra - tentokrát rozmarné veselohry „Kolébka“ z období mládí krále Václava IV. zasazená do křivoklátských lesů, která však nebyla kritikou příliš příznivě přijata a Jirásek se pokusil z divadelní hry o třech jednáních udělat jednoaktovku. 
R. 1892 otiskovala na pokračování Osvěta druhý díl „F.L.Věka“. V zimě 1892 a na jaře 1893 jel Jirásek do jižních Čech, hledat podklady pro román z doby kusitské. Z těchto studií vznikl román „Proti všem“, který vycházel nejdříve v r. 1893 ve Zlaté Praze a v r. 1894 knižně.
V r. 1894 vyšly také „Staré pověsti české“ s ilustracemi Věnceslava Černého (1865 - 1936), i když Mikuláš Aleš velice stál o to, aby byl jejich ilustrátorem, ale stalo se to až v pozdějších vydáních.
V listopadu 1894 byla v Národním divadle premiéra tragédie ze selského prostředí „Otec“ o vesnickém chamtivci, který způsobí těžkosti nejen svým sousedům, ale zničí i své syny.
Ještě před dokončením “F.L.Věka“ začal roku 1896 vycházet čtyřdílný román z doby obrození z Jiráskova rodného kraje „U nás“, kde byl Hronov přejmenován na „Padolí“.
Ale Jirásek měl už v hlavě další husitský román a tak získal stipendium k cestě na Slovensko, kam odjel v létě r. 1896. Začal pracovat na třídílném „Bratrstvu“ z doby Jana Jiskry z Brandýsa (asi 1400 - asi 1469) a z ohlasu husitského hnutí na Slovensku. V r. 1936 na paměť Jiráskova pobytu byla v Lučenci odhalena pamětní deska. - Román začal vycházet v r. 1899 ve Zlaté Praze.
Začátkem r. 1898 byla premiéra již zmiňované divadelní hry „Emigrant“ z Policka.
V r. 1900 vyšla ve Zlaté Praze tragická povídka na námět slyšený od Mikoláše Alše „Balada z rokoka“. Téhož roku založil jeden z Jiráskových pražských přátel Karel Václav Rais (1859 - 1926) časopis „Zvon“ a Jirásek byl členem jeho redakční rady až do r. 1921.
V Praze se Jirásek přátelil ještě s lékařem a spisovatelem Josefem Thomayerem (1853 - 1927), s básníkem Jaroslavem Vrchlickým (1853 - 1912) a historikem a spisovatelem Zikmundem Winterem (1846 - 1912).
Z mladších to byl potom Jaroslav Kvapil (1868 - 1950) a básník a politik Josef Svatopluk Machar (1864 - 1942).
Hronovskou kroniku „U nás“ Jirásek dopisoval jen silou vůle. Radost mu totiž kazily mnohé výpady a kritiky. Jaroslav Kvapil o něm píše, že s ním bylo někdy „těžké pořízení“, protože byl velmi citlivý, až nedůtklivý.
R. 1901 byla premiéra rozmarné veselohry o Magdaleně Dobromile Rettigové (1785 - 1845) z prostředí Litomyšle - „M.D.Rettigová“.

Oslavy Jiráskových padesátých narozenin však byly slavné. Nemám v současnosti onen pramen v ruce, z kterého teď cituji, ale často na to vzpomínám, že totiž za dílem většiny významných mužů stojí obětavá žena. V onom článku stálo, že při těchto Jiráskových narozeninách, kdy na náměstí před domem byly zástupy lidí, se na parapetu přízemního okna Jiráskových objevil dáreček: „Pro tu, kterou nikdo neoslavuje.“
Paní Jirásková musela být úžasná manželka, že dokázala řídit celou domácnost, vychovat tolik dětí, přitom být první korektorkou svého manžela i jeho oporou, kdy on učil, studoval prameny a psal. 
V roce Jiráskových padesátin na podzim ale zemřel Jiráskův otec. - Od tohoto roku do začátku první světové války pobýval v létě Jirásek u svých příbuzných v Hronově ve vile Vesně.
R. 1903 byla premiéra Jiráskova historického dramatu „Jan Žižka“ a v r. 1904 premiéra tragédie z doby bojů polabských Slovanů „Gero“.
V r. 1905 byla premiéra asi nejslavnější Jiráskovy pohádkově laděné divadelní hry „Lucerna“, kde pro děj čerpal jednak ze svého rodiště, ale pravděpodobný zámek,ve kterém příběh začíná, je Litomyšl a zámeček u kterého se v lesním jezírku dohadují dva vodníci, je Mendryka nedaleko Litomyšle. Hra byla zhudebněna hudebním skladatelem Vítězslavem Novákem (1870 - 1949) a také zfilmována - nejdříve jako němý film v režii Karla Lamače (1897 - 1952) v r. 1925, pak jako zvukový film se stejným režisérem v r. 1938 a nakonec jako televizní film z r. 1967 v režii Františka Filipa.
Tohoto roku se dcera Božena (1880 - 1951) provdala za básníka a spisovatele Hanuše Jelínka (1878 - 1944). Ona sama měla výtvarné nadání a byla malířkou i spisovatelkou. 
Nejméně povedenou hrou a nejvíce kritizovanou, která způsobila Jiráskovi hodně trpkostí, byla v r. 1908 „Samota“. Hra je ze spisovatelovy současnosti z názorových a generačních střetů na téma vlastenectví.

Po odchodu do důchodu v r. 1909 začal psát Jirásek vlastní životopisné vzpomínky, nazvané „Z mých paměti“. Začaly v letech 1909 až 1910 vycházet v časopisu Zvon.
S další hrou - pohádkou „Pan Johanes“ měl Jirásek také trápení. Ředitel Národního divadla ji nechtěl přijmout, tak byla premiéra 12. prosince 1909 v Plzni. Až po úspěchu v Plzni ji provedlo i Národní divadlo v únoru 1910. Ale „Pan Johanes“ se poněkud vymyká z klasické dramatické stavby.
Dalo by se očekávat, že vyvrcholení děje je ve třetím jednání, kdy vystoupí v dramaticky napjaté situaci na obranu proti Rýbrcoulovi, pánovi Krkonoš, svaté vojsko z posvátné hory Turov. Děj posledního obrazu jde kamsi doztracena - že symbol našeho národa - princezna Kačenka se skryje ve skalách Vrchmezí v Orlických horách, nazývaném také jako „Kačenčiny hory“. Jirásek hru přepracoval i pro loutky.
V r. 1911 byla v Národním divadla premiéra dramatu „Jan Hus“. Poslední díl husitské divadelní trilogie „Jan Roháč“ byl přijat k provozování v Národním divadle na jaře r. 1914, ale z důvodů války byla premiéra až v r. 1918 těsně před vyhlášením Československa.
„Jan Hus“ a „Jan Žižka“ spolu s „Poti všem“ sloužily jako podklad režiséru Otakaru Vávrovi (* 1911) pro jeho trilogii se stejnými názvy. „Jan Roháč“ byl zfilmován v r. 1947 v režii Vladimíra Borského (1904 - 1962).
Roku 1912 začal Jirásek psát svůj nejslavnější román „Temno“, který stále ještě vzbuzuje emoce jak u obhájců Jiráskova díla, tak u odpůrců - z doby protireformace a rozkvětu barokní Prahy - z první poloviny 18. století. Dílo bylo nádherně ilustrováno dřevoryty malíře Adolfa Kašpara (1897 - 1952), který ilustroval také „Filozofskou historii“, „F.L.Věka“, „U nás“. 
Temno bylo nejvíce podloženo historickým Jiráskovým studiem, jako by tušil, jaké pocity na různých stranách vyvolá. Název jeho díla byl mlčky převzat do národního podvědomí jako název celého období třísetleté habsburské nadvlády. Rromán vycházel ve Zlaté Praze do r. 1915. „Temno“ bylo posledním Jiráskovým dokončeným románem. Následující „Husitský král“ zůstal ze spisovatelových zdravotních důvodů nedokončen.
V r. 1913 postihla Jiráska další žalost - v létě zemřel jeho přítel Mikoláš Aleš.
Také ze své kroniky „Z mých pamětí“ stačil Jirásek napsat jen dvě části - o svém mládí s podtitulem “Poslední kapitoly k nové kronice U nás“ a pak z období do svého odchodu do Prahy, kde druhý díl měl podtitul „V Litomyšli“.
V r.1916 si Jirásek koupil své vlastní hronovské sídlo, kde pak vždy pobýval velkou část roku.
Za války byl v r. 1915 syn Jaromír (1890 - 1933) odveden a starost o něj Jiráska brzdila ve psaní. Byl však jako právník odveden k vojenskému soudu do poměrně klidného Temešváru, kde byl až do jara 1917. Alois Jirásek tam za ním na jaře 1916 byl. Ale protože se Jaromír zastal srbského zajatce, měl být poslán na frontu, ale po výcviku byl nakonec poslán do Pardubic. Na frontu ale museli i zeťové, o které měl Alois Jirásek také starost.
V té době bylo „Temno“ velkou vzpruhou pro české lidi, až nastala začátkem r. 1817 cenzura. „Temno“ se nesmělo kupovat do škol a „Husitský král“ byl cenzurován. - Jirásek byl po událostech popsaných v úvodu tohoto článku po osvobození požádán, aby v prosinci 1918 přivítal na nádraží prezidenta Masaryka při jeho návratu do vlasti.
V r. 1919 byl Jiráskovi Univerzitou Karlovou udělen čestný doktorát.
První díl „Husitského krále“ psal Jirásek pro Národní politiku, druhý díl měl psát pro Lidové noviny. Ale jeho zdraví se po r. 1920 začalo zhoršovat, především zrak mu přestával sloužit.
Dostával ale různé pocty, stal se senátorem Národního shromáždění, zúčastňoval se významných akcí. Byl čestným občanem mnoha obcí hlavně při příležitosti sedmdesátých narozenin. Na konci dvacátých let byl po něm pojmenován pluk ve Vysokém Mýtě. Byly po něm pojmenovány turistické stezky, dokonce jeho rodný kraj nese jeho jméno. Byl také navrhován na Nobelovu cenu za literaturu.
Na oslavu jeho sedmdesátin přišlo do Hronova velké množství lidí - jejich počet se odhadoval na šedesát tisíc. V r. 1921 také odjel na Slovensko, kde byl rovněž oslavován jako tvůrce „Bratrstva“.
Ale v r. 1921 vážně onemocněl chorobou močových cest, která ho pak trápila až do smrti. V r. 1923 se mu začal kazit také sluch, což ho vyřazovalo ze společenského života. Pak byl více v Hronově, kde doufal v zotavení, které nepřicházelo.V r. 1926, k jeho pětasedmdesátým narozeninám k jeho velké radosti zakoupilo město Hronov jeho rodný domek a domek byl zpřístupněn veřejnosti.
Na jaře 1927 ranila paní Jiráskovou mrtvice a po druhém záchvatu zemřela. Zemřeli i další Jiráskovi přátelé, zůstal jen Jaroslav Kvapil. O Jiráska se pak starala jeho neprovdaná dcera Ludmila. Jedinými jeho veřejnými vystoupeními pak byl v létě 1928 poklep na základní kámen Jiráskova divadla v Hronově a návštěva vysokomýtského pluku na podzim r. 1929.
Zemřel ráno 12. března 1930 ve svém bytě v Praze. Jeho pohřeb 16. března byl opravdu pohřbem národním - zúčastnily se ho tisíce lidí. Po cestě do Hronova mu také obyvatelé měst, kudy pohřební konvoj procházel, prokazovali čest. Uložen byl v hrobě na hronovském hřbitově vedle své manželky.

Jiráskovy ulice jsou v mnohých městech. Je i dost pamětních desek - v Hronově a v Praze jsou pomníky. V Hronově je to pomník z r. 1951 od sochaře Josefa Malejovského (1914 - 2003).
Pražský pomník od Karla Pokorného (1891 - 1962) z r. 1960 stojí na Jiráskově náměstí v Praze, kde je dům, kde Jirásek zemřel, - je na dalším obrázku.
Jiráskův byt v domě byl udržován do r. 1964 jako památník, ale pak byl předán bytovému fondu a vybavení bytu použito pro exponáty v muzeu ve Hvězdě.
V r. 1930 vznikla Společnost Aloise Jiráska, která na domě odhalila desku. Ale Společnost živořila za druhé světové války a pak po válce byla postupně v r. 1960 nenásilně přinucena k rozpuštění.
Oficiálně byl sice Jirásek uznáván, bylo otevřeno Jiráskovo muzeum v letohrádku Hvězda v Praze, ale jeho dílo bylo použito ideově, jak se režimu líbilo.
Ke konci sedmdesátých let byly velké snahy od Jiráskových ctitelů Společnost Aloise Jiráska obnovit, ale opět tomu bylo „nenásilně“ bráněno - stejným způsobem, jako u umělců, kteří se znelíbili režimu, nemohli veřejně vystupovat. Takže se Společnost znovu ustavila až po r. 1990. A naopak Muzeum Aloise Jiráska a Mikoláše Alše ve Hvězdě bylo postupně zrušeno zase pravděpodobně z jiných ideových důvodů, které stály proti oněm ideovým důvodům, kvůli kterým bylo v padesátých letech založeno. 
Exponáty převzal Památník národního písemnictví na Strahově. Jiné Jiráskovo muzeum je v prvním patře Jiráskova divadla v Hronově.

Pro svůj příspěvek jsem čerpala hlavně ze sborníků Společnosti Aloise Jiráska, jejíž členkou mám čest být, a ze vzpomínek svého otce Vlastimila Lebra, který byl po r. 1990 jejím předsedou.