Jan Řehounek: Od volského potahu k usínání s motýly

Rubrika: Publicistika – Co je psáno...

15. března 2010 vzpomeneme stého výročí narození téměř neznámého, nicméně vynikajícího spisovatele a básníka Stanislava Vodičky. Kdo v knihovně sáhne do regálu pro některou z jeho pěti knih, jimiž vstoupil na literární scénu až na sklonku života, zcela jistě nebude litovat.
Stanislav Vodička (* 15. března 1910, + 26. listopadu 1982) se narodil v Rožďalovicích. Ještě v předškolním věku mu zemřel otec, a tak byla početná rodina odkázána na velmi skromný výdělek matky a na to, co vyžebral dědeček při svých obchůzkách po okolních vesnicích. Stanislav měl ještě devět sourozenců, z nichž dva zemřeli v dětském věku a osmnáctiletý bratr Josef padl v první světové válce v Haliči.
V Rožďalovicích vychodil třetí třídu měšťanky, pak ho matka dala do učení ke krejčímu Matouškovi. U něho ovšem vydržel pouhé dva týdny. „Ještě dnes je mi při té vzpomínce každý kousek hadru protivný. Když mi po zběhnutí z učení hrozilo, že budu muset do lobkovického velkostatku jít jezdit s volským potahem, naskytla se příležitost v Rajmanově dílně učit se knihařem. V té době bych se býval šel učit třeba loupežníkem, jen aby to nebyla krejčovina,“ řekl později.
Ačkoliv se Vodička dostal ke knihařině náhodou, zůstal jí věrný celý svůj život – setkání s knihami a knižní vazbou se mu stalo osudem.
Po tříletém učení u Jendy Rajmana, jednoho ze zakladatelů moderní české knižní vazby, získal Vodička tovaryšskou praxi u Ludvíka Bradáče, od něhož se učil i Jenda Rajman, a později sbíral zkušenosti rovněž u Františka Švece v Dobrušce.

Do Rožďalovic do Rajmanovy dílny se Vodička vrátil po osmnácti měsících vojenské služby. Již během učňovských let se seznámil s dílem Jakuba Demla a toužil se s tímto autorem blíže seznámit. Toto přání se mu vyplnilo. Vzájemné setkání Stanislava Vodičky a Jakuba Demla u Rajmanů předznamenalo dlouhé a upřímné přátelství. Ve své memoárové knize Básník Jakub Deml v Tasově Vodička vzpomíná: „Jakuba Demla jsem poznal v Rožďalovicích v knihařské dílně Jendy Rajmana. Bylo to období vydání jeho knih Sokolská čítanka, Sestrám, Hlas mluví k slovu a potom jedné z největších prací Dílo Felixe Jeneweina.
Toto dílo vydala Umělecké beseda v r. 1928, celé vázáno u Rajmana. Jakub Deml je přijel podepisovat do Rožďalovic. Tenkrát, jako učedník, jsem mu v dílně byl dán k ruce, abych mu otevíral v prvním archu místo, kde psal své podpisy a dedikace, a tady jsem také poprvé poznal jeho spisovatelské pero LY, jak se hlasitě rozběhlo po papíře a zůstával za ním ten charakteristický rukopis. Byly to první mé dojmy ze setkání s Jakubem Demlem – a jak už to život někdy umí – přivedly mě po letech až do Tasova, do básníkova domu.“

V roce 1934 převzal Vodička knihařskou živnost v Tasově po Demlově synovci Josefu Studeném, který se vyučil u Rajmana současně s ním. Nejprve si dílnu pronajal a zanedlouho ji i splatil. Po třech letech se oženil s Lidmilou Vysoudilovou a v následujícím roce se narodila dcera Lidmila. Když se mu podařilo získat si zákazníky, přišla válka. Chyběl potřebný materiál na vazbu a lidé neměli dostatek finančních prostředků, aby si mohli dávat vázat knihy.
Po válce se Vodičkovi nakrátko přestěhovali do Moravského Berouna, ale brzy se vrátili zpět do Tasova. V jednapadesátém roce, po vynuceném zrušení živnosti, byl zaměstnán jako knihař a archivář v n. p. Kablo ve Velkém Meziříčí, kam se s rodinou přestěhoval.
Od umělecké vazby se Stanislav Vodička dostal i k tvůrčímu psaní. Svoji první „knížečku nesmělých veršů“ Bezpečí domova vydal vlastním nákladem na počátku roku 1945. Další texty psal tzv. do šuplíku. Dožil se pouze vydání své knihy Tam, kde usínají motýlové, za niž získal Výroční cenu nakladatelství Vyšehrad za rok 1979. Zbylé tři knihy – Planina ticha, Na vzdušné pěšince a Jepičí okamžiky vyšly až po jeho smrti.

Vladimír Binar napsal k první Vodičkově knize: „...knížka představovala v literárním dění i historii neobvyklou událost nejen tím, co přinášela, ale i osobností autora. Kdy se také stává, aby do literatury vstupoval autor téměř sedmdesátiletý, který až do svého debutu neotiskl žádnou svou práci, autor žijící zcela stranou literárního života, tedy autor i člověk ve všem všudy neznámý, požívající jen jisté pověsti v úzkém okruhu milovníků krásných vazeb jako umělecký knihař? Přitom bylo na první pohled patrné, že se nejedná o začátečníka ani o literárního outsidera či výrobce kouzla nechtěného nebo naivistu, ale o autora hotového, dovršeného...“ 

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 15. 03. 2010.