Číst historickou literaturu ve formě beletrie může být stejně zajímavé jako číst detektivky nebo romány. Beletristická forma zpracování historických událostí nemusí být vždy pravdivá, například v jedné novele se dočtete o přijetí českého krále na žitavském hradě, který nikdy neexistoval a navíc v té době ani město Sitawia nebylo městem. Spisovatelé čerpají sice z historických faktů, ale jejich zpracování nabízí i jejich pohled srovnávaný se současným myšlením. Pokud lze nahlédnout do odborné literatury, pak historické události mají skutečnou podobu, i když jejich hodnocení může být z filosofického pohledu tendenční a vytváří zkreslený pohled. Odborné pojednání přináší obraz značně objektivní, ze kterého je možné čerpat nejrůznější inspirace. Z pohledu současnosti se tak může zdát, že naše společnost zdaleka nedokáže vytvořit, co vytvořili naši předkové.
 Úchvatným obrazem osmnáctého století může být korunovace Augusta Silného, který usiloval o určitou evropskou spolupráci. Anebo možná šlo o vyjádření mocenské síly v evropském prostoru. Je možné, že chtěl uspořádat monstróznější představení, než byla před několika léty korunovace posledního Habsburka. Obě události svou programovou rozmanitostí, doprovodnými událostmi překonávají současná společenská konání nebo sportovní olympiády. Žádný stát nepřipraví tak skvělé akce jako představovali panovníci baroka. Určitě měli zájem překonat i historii římskou a řeckou.
Velice poučná se tak může stát kniha, která čtenáře provází císaře Karla VI. a jeho choť Kristýnu Alžbětu korunovací na českého krále. Pětisetstránkové dílo nelze číst jedním dechem, ale je možné jednotlivé kapitoly prohlížet, kochat se nesčíslnými ilustracemi a hledat zajímavé momenty. Čtveřice autorů vytvořila jedinečné dílo, na němž si skutečně pochutná i laik a najde podrobný obraz českého království v prvé polovině osmnáctého století. Vedle hlavních protagonistů císaře a jeho ženy, setkává se čtenář s řadou evropsky významných osobností a to nejen z řad šlechticů, ale i umělců a řemeslníků. Vynikající inspiraci zde mohou najít i pořadatelé nejrůznějších současných oslav.
Ze čtveřice autorů knihy Karel VI. a Kristýna Alžběta s podtitulem Česká korunovace 1723 Štěpána Váchy, Ireny Veselé, Víta Vlnase a Petry Vokáčové jsem oslovil pracovnici Archivu hl. m. Prahy Petru Vokáčovou, která se zabývá českou aristokracií středověku. Vystudovala germanistiku, historii a archivnictví na brněnské filosofické fakultě, absolvovala studijní pobyty ve Vídni a Heidelbergu. V publikaci se autoři vyjadřují k hodnocení období baroka českými historiky a částečně i prozaiky. Jaký je jejich pohled sděluje autorka v následujícím rozhovoru a současně se vyjadřuje k problematice stále živých vztahů česko-německých.
|
| • Bylo baroko skutečně obdobím temna?
Petra Vokáčová: „Překvapivě“ ani v době baroka se běh dějin nezastavil. Stejně jako v jiných historických érách se den střídal s nocí, lidé se rodili a umírali. Měli své starosti a radosti, jako my dnes. Svou dobu jako temnou rozhodně nenazývali a pravděpodobně ji tak ani nevnímali. Jako na epochu převážně iracionálního chápání světa počalo na baroko s jistým despektem pohlížet teprve vrcholné osvícenství, přičemž je snadno pochopitelné, že právě stoupenci věku rozumu měli na baroku více co kritizovat nežli obdivovat. Programově a jednou provždy tak zavrhli mnohé, co vlastně charakterizovalo celý ancien régime, mimo jiné třeba vytříbený smysl pro formálnost či mystiku. Ovšem teprve údobí rodícího se českého národního státu propůjčilo éře druhé poloviny 17. a první poloviny 18. století onu pověstně negativní konotaci. Byl to pak konkrétně proslulý román Aloise Jiráska, jehož název se v českém (a nejen v českém) historickém povědomí a bohužel i ve vědecké historiografii stal napříště pro řečenou epochu synonymem a zůstal jím bezmála až do našich dnů. Pojem temno začal přeneseně označovat domnělý národnostní útisk českého lidu pod jhem německé panovnické dynastie, podobně jako útlak poddaných od pozemkové vrchnosti či jinověrců ze strany katolické církve. Nezohledňoval už ale kupříkladu fakt, že právě pozemková vrchnost – jíž byli v drtivé převaze rovněž královi poddaní, totiž vysoká šlechta – zažívala ve stejné éře jedno ze svých vůbec nejzářnějších období v celých dějinách českého státu. Anebo že česká katolická církev se v téže době, v době své faktické obrody po nelehkých letech reformace a třicetileté války potýkala naopak s mnoha vážnými těžkostmi. Ačkoli Jirásek sám byl úctyhodným znalcem a dokonce příležitostným interpretem originálních historických dokumentů, přece náleží jeho tvorba primárně do oblasti literární. Spíše nežli přičiněním samotného románu došlo tedy vinou jeho nešetrné recepce postupně k tomu, že pohled na české baroko zůstal nadlouho jednostranný a zkreslující a neodrážel podobu historické skutečnosti v její reálné barvitosti.
• Uplatňoval Karel VI. Obnovené zřízení zemské, vydané Ferdinandem II.?
Petra Vokáčová: Obnovené zřízení bylo po svém vydání opravdu základní a dodržovanou zemskou ústavou, formulovanou ovšem v některých pasážích jen velmi vágně a mimo jiné i proto příležitostně doplňovanou panovníkovými výnosy, jež měly zákonodárnou povahu. Tato praxe fungovala za všech pobělohorských českých králů a tedy i za Karla VI. Z éry Karlova otce, císaře
Leopolda I., jsou známy případy, kdy se vladař během opakovaných sporů vedených s preláty na českém zemském sněmu v církevních i v obecně daňových otázkách nesmlouvavě zaštiťoval právě formulacemi z Obnoveného zemského zřízení a tvrdě naléhal na jejich dodržování. Jeho syna Karla „proslavily“ pak v tomto smyslu spíše reskripty vydávané třeba na potlačení nekatolických vyznání v českých zemích. Naopak za Karlova staršího bratra a předchůdce na trůně, Josefa I., vedly snahy panovníka a reformátorů z jeho okolí dokonce ke vzniku myšlenky na revizi původního zemského zřízení z let 1627 a 1628; revizní práce tenkrát sice skutečně započaly, nebyly však nikdy dokončeny, tudíž se v liteře stávajícího zákona neodrazily.
• Provázel rozkvět umění v Čechách v době Karla VI. silný útlak českého národa?
Petra Vokáčová: Rozkvět umění v českých zemích za časů vrcholného baroka patří rozhodně k pozitivním výdobytkům dané epochy. Nemohl však znamenat útlak českého národa jednoduše proto, že český národ, tak jak jej chápeme v moderním smyslu slova a posuzujeme zejména podle jazykových hledisek, tehdy ještě neexistoval.
Obyvatelé zemí Koruny české jakožto územního celku náležejícího státoprávně ke komplexu habsburské monarchie tvořili společnost organizovanou na stavovském nikoli národnostním principu; z etnického hlediska šlo o silně heterogenní společenství, jehož členy nespojoval zdaleka ani tak rodný původ nebo řeč, jako spíše právní příslušnost k obývané zemi a k zemským stavům.
Navíc je třeba zdůraznit, že většina zdejších uměleckých zakázek, jakkoli nacházela v císaři Karlovi VI. opravdu velkorysého podporovatele, pramenila z iniciativy domácího obyvatelstva. Zejména „české“ šlechtě, jejíž původ ve skutečnosti sahal do nejrůznějších končin Evropy, náleží obrovský podíl na realizaci četných uměleckých vizí na půdě korunních zemí i mimo ni. Je ovšem zároveň pravdou, že tento zájem předpokládal dostatečnou materiální základnu a byl tedy vykoupen disciplínou a prací šlechtických poddaných.
• Nahlížejí mladí historikové na období vlády Habsburků výrazně odlišněji než předcházející generace?
Petra Vokáčová: Jeden z našich nejvýraznějších současných dějepisců – Josef Válka – napsal v doslovu ke své syntéze raně novověkých dějin Moravy, že historiografie je nikdy nekončícím procesem poznání a že každá generace historiků se snaží nejen o rozšíření poznatků, ale vždy rovněž o novou vizi minulosti.
V souladu s tím se pochopitelně mění i pohled na české dějiny v celé éře habsburské monarchie. Připadá mi ale, že právě změny výkladu té barokní periody jsou obzvláště markantní.
Zřejmě je to tím, že jakýchkoli starších nosných tezí zde existuje pohříchu málo, takže i když nové myšlenky vznikají složitě, jsou zároveň bezprecedentní, nezatížené. Ostatně nedostatek výsledků základního pramenného výzkumu je skutečností, se kterou se museli potýkat všichni historikové, kteří kdy projevili zájem o studium českého baroka.
Tento hendikep úzce souvisí s dalšími charakteristickými rysy limitujícími dějezpyt barokní éry: totiž paradoxně s přemírou zachovaných písemných dokumentů, s jejich jazykovou variabilitou a stylistickou náročností. Dokáže-li historik překonat tyto překážky, je na oplátku odměněn mnoha zbrusu novými objevy, a ty zase dál rozšiřují míru objektivity, s jakou je on schopen hodnotit či přehodnocovat závěry svých předchůdců. Dnešní badatelé doceňují témata a zdroje, kterým dříve byla věnována jen nepatrná anebo vůbec žádná pozornost. Popřávají více sluchu intimním výpovědím pramenů osobní povahy, znovuobjevují symbolickou, a pro baroko zcela zásadní řeč soudobých obrazových dokumentů či hudebně dramatických děl, vyhodnocují strukturální souvislosti a tendence uvnitř barokní společnosti a podobně. Necítí se již svazováni umělou doktrínou marxistického dějepisectví, která v nás po desetiletí živila mimo jiné tradičně nacionální bohemocentrismus, naopak rozšířené jazykové možnosti a otevření hranic jim umožňuje patřičně teritoriálně rozšířit záběr vlastního studia a zasadit tak nová zjištění do adekvátních časoprostorových souvislostí.
• Nebyly vztahy v éře habsburské monarchie zaměňovány za vztahy mezi Čechy a Němci?
Petra Vokáčová: Odpověď na tuto otázku tady již částečně zazněla, když byla řeč o celkově komplikované etnické skladbě společnosti barokní habsburské monarchie. Z této perspektivy se jasně ukazuje, že redukovat onen problém čistě na problém mezi Čechy a Němci je nepřesné, ba přímo zavádějící, byť v mladší době rozdílná nacionalita nakonec vskutku podmiňovala řadu nesnází vzájemného soužití obyvatel v tomto soustátí. Podobně vyhraněné představy o národnostní rivalitě v časech starších nežli je novodobý národ sám, zejména ty obhajované v důsledku soupeření opozičních, nacionálně podbarvených historiografických proudů zjitřeného 19. a 20. století, dnes platí za přežilé.
Hledáme nový výklad českých raně novověkých dějin, který by nebyl slepě poplatný ani osvícenské pedanterii, ani obrozeneckému purismu či násilným mocenským idejím režimů následujícího věku, nýbrž přiblížil by se co možná nejodpovědnějším způsobem skutečnému obrazu zkoumané doby. Nepřestávám v sobě živit naději, že něco takového je možné, ovšem zda a do jaké míry se to současné vědě skutečně daří, posoudí s chladnou hlavou zase až historikové příštích generací.
|
