Lavice v první třídě byly snad ještě z dob Franz Josefa, tabule zmodernizovaná se vytahovala a stahovala, takže bylo možné popsat dvě tabule a z obou číst najednou. Vlevo od tabule visel kříž, vzadu na zdi jsme měli obraz Vyšehradu s Vltavou a smíchovským železničním mostem, ne Hradčany (náhodou?). Školník zatápěl v zimě v kamnech. Každý den jsme se před vyučováním modlili. Přišel pan učitel Mikuš, nosil ještě přes kalhoty zástěru, možná, aby nevystupovalo tolik jeho břicho. Byl hodný a učil nás číst a psát. Pan učitel Kůrečka byl přísný, když přišel, třásli jsme se strachy, protože on dokázal použít rákosku přes ruku velice ostře. Tabule nebyla jen nástrojem na psaní, ale vedle ní se klečelo, zlobil-li někdo nebo stál. Učitel nás tahal za uši nebo pohlavkoval. Taky jsme psali tresty: Nesmím při vyučování vyrušovat. Nejméně stokrát...


Oba pánové byli ve vsi nejen učitelé, ale také rolníci, kteří polím rozuměli, a nejen to, byli aktivní i společensky. Mikuš i Kůrečka šli brzy do důchodu a na jejich místo přišli učitelé odkudsi z města. Sundali kříž, už jsme se nemodlili, ale jen povstali, pověsili na zeď Klementa Gottwalda. Vyšehrad ve třídě zůstal. Proč jsme při kreslení nemalovali hrad mi dodnes není pochopitelné, malovali jsme hrad bratislavský…., s loděmi, plujícími po Dunaji. Symbolika? Pak přišli další učitelé, fackovali nás stejně a nechávali nás stát u tabule, nikdo si nestěžoval. Prohlíželi nám ruce a dívali se, zda nemáme špínu za ušima. Tělocvik jsme neměli, protože ve škole nebyla tělocvična, ani žádné nářadí. Děvčata se nechtěla svlékat do trenýrek a nenacvičovalo se ani na žádnou spartakiádu. Byl Sokol, Junák, Skaut a Orel, tam se pravidelně cvičilo, jenže brzy už nebylo nic.


Chodili jsme docela slušně oblečení, měli jsme i co jíst, hlavně však v hodinách náboženství nikdo nechyběl. Většina z nás chodila do kostela ráda, zpívalo se tam a lidé na mši byli vždycky slavnostně oblečeni. I ve všední den se do kostela nosil lepší oděv a  boty musely být pečlivě vyčištěné, nakrémované. Zpívali jsme i ve škole, většinou lidové písničky, nepamatuju si, že bychom odrhovali nějaké pokrokové písně nebo ruské písničky. Pan učitel Páč dokázal vzít housle a zahrát i nějakou melodii a zahalen do tmavého učitelského pláště usedl na lavici a vyprávěl nám o Antonínu Dvořákovi. Měl nějaký cíl? S ním jsme také občas vyšli mimo třídu na ulici a malovali stromy, nebo jsme si donesli spadlé listy ze stromů a malovali podle nich, předlohou nám bylo i ovoce a zelenina.


Učební osnovy však zřejmě předpisovaly malovat združstevňování, a tak jsme malovali traktory, jak ulehčují zemědělcům dřinu. Už na obecné bylo asi potřeba zdůraznit, že prioritním zaměstnáním je hornictví, a tak jsme malovali práci v dolech. Nařízená kresba? Výuka českého jazyka byla směřována především ke gramatice a slohu, největším českým spisovatelem byl Julius Fučík. Z těch ostatních mi v paměti mnoho nezbylo, snad Alois Jirásek a Božena Němcová. Facky padaly i za Klementa Gottwalda, jen rákoska zmizela, zato pan učitel Máca měl pádnou ruku.


Nepodařilo se zrušit náboženství, ani poté, co byl zatčen pan farář Pořízek, prostě přišel farář jiný. Do kostela jsme chodili, zpívali kostelní písničky a připravovali se na svaté přijímání. Kantoři přicházeli z města, ale změnit ideovou náplň lidových písní, modlení, svatého přijímání se jim nedařilo. Lidé věděli, že to, co přináší marxismus, není dobré. Jako děti jsme chytali letáky shazované z ledatel a balónů, sledovali jsme, kdy zase někdo zapálil stoh JZD a kdo utekl do zahraničí. Poslouchala se Svobodná Evropa, mnohde ještě jen na krystalce. Nerozuměli jsme ani tomu, že jsou odsouzeni kluci, co chtěli utéct do zahraničí, občas se to někomu podařilo třeba uletět s větroněm. Lidová knihovna byla plná literatury o hrdinství sovětských vojáků ve válce. Ale byli tam také Hanzelka a Zikmund, nejvíce půjčované knížky. Za spoustu vyřazených Javořických a dalších byla v knihovně marxistická literatura (tu nikdo nečetl).

Učitelé nás fackovali pořád, až do závěrečných zkoušek v osmičce. To už jsme se učili tancovat a chutnali první štamprlata slivovice, rumu nebo popíjeli víno. O našich osudech pak už dál začala rozhodovat strana a vláda. Kamarádi se šli učit na automechaniky, na dráhu či do nějakého jiného učiliště. Školní léta byla pro nás nádherným věkem, prožili jsme čas petrolejek, vykonstruovaných procesů, združstevňování i náborů do dolů. Byli jsme dobrým kolektivem a pokud se dnes, již jako sedmdesátníci, potkáme, jsme stále kamarádi, protože nám to ladilo ve zpěvu i ve sportu... Jen to kreslení jaksi s tím neladilo.