Vladimír T.Gottwald - Zdeněk Pošíval: Bohém z Volyně
Rubrika: Publicistika – Rozpravy ZP
| |
Pokud bude s vámi sedět v hledišti divadla nebo kina můj dnešní host a ze scény zazní cosi humorného, nepodaří se vám zasmát. K smrti vás vyděsí bujarý chechtot. To se totiž bude smát Vladimír. Stejně tak zařve i u jídelního stolu, když ho rozveselí nějaký vtip; díky tomu vám zaručeně zaskočí sousto v krku. V jeho přítomnosti nelze pojídat jihočeského kapra, okouna, ba ani dovezeného platýze. | |
Vladimír T. Gottwald herec, esejista, poeta, humorista (* 8. září 1954, za své rodné město pokládá Volyni) Uvádí, že studoval asi na pěti různých školách, žil přibližně v desítce měst, kde pracoval ve dvou desítkách různých profesí a zaměstnání; od vykládání vagónů, řízení vysokozdvižného vozíku, přes práci uklízečky i vlečkaře, vaření a práci s motorovou pilou, až po vrchního číšníka na luxusním zámeckém hotelu. Byl u zrodu i u mimořádných úspěchů divadelního souboru Studio Volyně, po roce 1989 se pak již stal hercem profesionálním. V průběhu šestnácti sezón zažil angažmá v divadlech v Kolíně a v Šumperku, hostoval i v několika dalších souborech. K přesné evidenci prý doposud nenašel odvahu ani čas, ale odhaduje, že už to mohou být asi tak dva a půl tisíce představení na zhruba třech stovkách scén ve více než dvou stovkách rolí (od shnilého pařezu až po Fausta a Jaga). | |
ZP •• Mimořádně mě zaujala fotografie svatby tvého pradědečka: to je skutečně unikát. Zmiňuji to proto, že mě zajímá pramen tvého komediantství a jak lze také říci »genetika básnického střeva«. Vzpomínám si, že tvá babička až do velmi pozdního věku nikdy nevynechala recitační soutěže. Jo, jsem jedním z případů »středoevropského mišunku«, s kořeny u Krkonoš, u Šumavy i ve Vídni, ale nakolik mne v těchto směrech ovlivňuje genetika, to ti určitě neřeknu, to nevím. Opravdu si však nějakým způsobem uvědomuji svou existenci jako pokračování, snad i zodpovědnost či úvěr. Nepokazit příliš to, o co se snažily štrůdly předků přede mnou, co se jim povedlo, ať už víc či míň. A třeba i pokračovat, a pokud na to budu mít, snad to aspoň o kousek popošoupnout kamsi dál. Čím jsem starší, tím to asi vnímám víc, možná to souvisí i s tím, že se o ty své předky víc zajímám. Netuším však, jestli je za tím spíš ono vědomí – součkovské »tušení souvislostí« - anebo zda jsem opravdu obdržel nějaké výtvarnické buňky od Harcubů, Suchardů a Gottwaldů, jestli moje komediantství má něco společného s větvemi Grimmů, Gottwaldů, Klemů, Vinklářů, Wieserů... Ale určitě na to měla vliv i babička. Moc se těším, že se kamarádu Prokopovi povede splnit slib a sehnat pro mne v digitální podobě záznam babiččiny jevištní Ofélie, kdy v průběhu deseti minut dokázala publikum několikrát rozchechtat i rozbrečet ještě v devadesáti, a dodnes zpozorním, když zaslechnu svůj hlas v Slunci, senu, erotice, a otočím se k obrazovce. Výjimečně nikoli z ješitnosti, ale protože v následujícím záběru je ve své poslední filmové roli babička, když už jí táhlo na dvaadevadesát. ZP •• Volyně je poměrně malé městečko, přesto má významný kulturní život. Svého času tu dokonce působily dva divadelní soubory, má i dvě scény: divadelní a víceúčelový sál Na Nové a kinosál se scénou pro komorní představení. Je tu muzeum, pořádají se zde výstavy a koncerty, bály, jarní amatérské přehlídky, v areálu celého města se konala velkolepá akce Western Parade, hostují zde významné soubory, například Divadlo Járy Cimrmana. Nezapomněl jsem na něco? Jak tě život města vlastně ovlivnil? Já myslím, že nezapomněl, i když jmenovat by se toho určitě dalo mnohem víc. I ty divadelní soubory tu třeba času dávnějšího byly najednou čtyři (a ve všech hráli mí předci). A i když mě osud několikrát zatáhl jinam, vždycky jsem se do Volyně zas vrátil, celkem už vlastně pětkrát. Určitě se na mně i to prostředí taky podepsalo, ono to člověka nenechá stát stranou, má chuť se na tom nějak podílet, přispět. Tož jsem tu už coby puberťák skautoval i juchal v komparsu na jevišti, až mi praskly kalhoty, a časem se pak naučil obsluhovat osvětlovací stavědlo od firmy Vohralík. A protože stavědlo bylo poněkud historické a poněkud poruchové, míval jsem na předloktích zhusta několik spálenin, jak jsem v pitomé ješitnosti strkal zezadu pracky do toho aparátu pod proudem, aby se nemuselo přerušit představení. Ani by mne nenapadlo se zdráhat, když mne pak od osvětlovacího pultu Jarda Kubeš vytáhl na jeviště. – Panenkoskávavá, jaký já to byl tenkrát vůl, přesvědčený, že to umím! Ale to holt k mládí patří, a už jsem si to odpustil. Průšvih by byl, kdyby mi to zůstalo, ale teď už jsem vůl jinak. Snad budu mít tu kliku, abych se dožil pochopení, jak jsem vůl teď. Doba se samozřejmě změnila a Volyňáci s ní – tak intenzivní společenský kvas už ve Volyni neshledávám, ale to taky může být tím, že se blbě koukám. Genius loci tady ale určitě pořád ještě je, a jestli už nepopostrčí mě, tak určitě ty další. ZP •• Máš velice široký rejstřík uměleckého sdělování. Není ti město Volyně malé? Ne. Anebo o tom nevím. Je ostatně tobě malý Bubeneč, Zdeňku? Volyně je můj domov, moje město, ale moje působiště je větší, pořád hraju po celé republice. Když mám Hamleta v Dejvickém divadle, jsem tam za půldruhé hodiny. Možná se opravdu svět zmenšil. ZP •• Podstatnou částí tvého života vyplnilo herectví: kdo se této disciplině chce upsat v povolání, obvykle chodí na konzervatoř, pro vyšší mistrovskou formu se pak studuje herectví na vysoké škole: v Praze na AMU, v Brně na JAMU. Jde o jedno z mála uměleckých oborů, které kumuluje tvůrčí metodu (při vzniku inscenace) a metodu výkonného umění (při představení), což pochopitelně předpokládá mít talent, určité vlohy a také ovládat řemeslo. Jaká vlastně byla či je tvá herecká škola? To štěstí jsem neměl, já na škole nestudoval herectví, ale kybernetiku. Ostatně i z té mne vyhodili. A když mě pak o sedmnáct let později rehabilitovali a nabídli zdarma dostudovat, už jsem to neakceptoval, to už jsem hrál v Kolíně. Ale taky už jsem nejednou přemýšlel, jestli by bylo lepší, kdybych byl hercem graduovaným, jenže odpověď se už nikdy nedozvím. Absolventi hereckých škol mají určitě výhodu, že se spoustu podstatného z hereckého řemesla naučí ve škole, zatímco my, z ulice přišlí, se je učíme až v praxi, »za pochodu«. Já měl navíc tu kliku, že jsem se za toho pochodu potkal s řadou dobrých režisérů a kolegů, kteří věděli, uměli, a byli ochotni poradit a pomoci (někdy i poponést) – kdybych vás všechny měl vyrovnat do šiku, bylo by to na slušnou manifestaci, a ty bys měl místo v první řadě. Koneckonců se taky můžu i chlácholit tím, co mi kdysi říkal Vladimír Ráž, když jsme spolu hráli, že herec se učí otevřenýma očima a otevřenou duší. Kéž bych je udržel otevřené! ZP •• Po prvním svém profesionálním angažmá v Kolíně jsi přešel po zrušení stálého souboru do angažmá v Šumperku a pobyl tu 16 let. V předchozích Rozpravách jsem hovořil s profesorem Klímou, s hercem Pepou Kubíčkem, (tehdy jsem Rozpravy dokonce nazval »Tajuplné pravidlo sedmého roku«), a nakonec i s režisérkou Lorencovou o tom, že hraniční limit určité tvůrčí éry na divadle bývá sedm let; pak se cosi mění a také se do značné míry obměňuje soubor. ZP •• Ty jsi zažil v Šumperku dvě taková údobí a ještě jsi je překročil. Asi máš pravdu, i když bychom určitě našli spoustu příkladů kumštýřů lepších a renomovanějších, než jsem já, kteří na svým scénách byli skvělí i mnohem déle. I to moje šumperské angažmá ovšem nakonec vlastně sestávalo ze dvou období, a to vlastně taky zhruba sedmiletých. Ještě jsem měl na botách kolínský prach, když v Šumperku vyhořelo divadlo, a my se pak na víc než šest let přesunuli na náhradní scénu. Tam jsme, i vzhledem k tomu, že jsme hráli v naprosto odlišném komorním prostoru, dělali zas trochu jiné divadlo, ochutnávali bezprostřední kontakt s diváky a pochopitelně se těšili do nového. Podmínky to ovšem byly v mnohém krušné, taky to zdaleka ne všichni vydrželi, a podstatně se obměnil i soubor. Vstup do nového tisíciletí jsme pak přivítali na Nový rok 2001 na střeše nově otevřeného rekonstruovaného divadla, odkud jsem odešel v roce 2008. ZP •• Vida! Opravdu šlo o dvě rozličná sedmiletá údobí. Neodnášíš si pocit, že tě to nějak poznamenalo? Neopotřebovalo tě to? Neměls´ po určité době vyměnit štaci? Stejně si ale říkám, že jsem se v průběhu šumperských let možná měl chytit některého ze svištících lan, ať už ze Zlína, z Opavy, z Prahy či Boleslavi. Zprvu jsem ale cítil, že jakkoli skoro čtyřicátník, v podstatě ještě coby kandrdas potřebuju hrát a hrát a hrát, a takové úkoly jako Faust, Claudius, Starbuck nebo Jago by mne jinde nejspíš nepotkaly, navíc jsem byl v partě, která si slíbila, že to do otevření nového divadla vydrží. A nové divadlo mně pak chutnalo rozdýchávat. Hraním, dýcháním, potleskem, smíchem i pláčem musí napřed v budově nasáknout koberce, sedadla i stěny, aby se z ní stal tyjátr. V tom novém divadle potom byla i spousta nových zajímavých prostorů, a tak se mi současně otevřela i lákavá možnost realizovat nové projekty: dramatické novinky a experimenty, a jimi divadelně objevovat a oživovat i ty prostory. Snad se nám to do roku 2008, kdy jsem odcházel, aspoň něco z toho trochu povedlo. Jo, stálo to někdy dost práce, sil, času, shánění i hádání, ale tak je to asi vždycky, když chceš něčeho dosáhnout. Ne vždycky se to povedlo, ale vždycky mi to za to stálo. ZP •• Připomínám celou otázku. Jestli mě to opotřebovalo? Někdy mě to vyčerpávalo, ale zda a nakolik mě to opotřebovalo, sám těžko můžu soudit. Jestli mě to poznamenalo? Určitě. Akorát nevím, jestli víc v dobrém či špatném. ZP •• Chovám k šumperskému divadlu jakýsi nostalgický vztah, protože pátý ročník studia AMU jsem tam strávil na stáži. Tehdy tu působil velice dobrý soubor a já se během sezóny hodně doučil a inscenoval i náročné kousky, kupříkladu Brechtovu Matku Kuráž. Když jsem Šumperk po mnoha letech opět navštívil, (dojížděl jsem se dívat na různá představení ze svého pobytu v nedalekých lázních), vylekalo mě, jak citelně se změnila úroveň souboru i hodnota představení. Myslím si, že v době, když stavbaři v mateřské budově divadlo restaurovali, se ten dlouhý a svým způsobem úmorný »long run« po zájezdech musel souboru podepsat na psychice. Snad únavovým syndromem. Člověk se jen těžko ubrání, aby si takový úděl nezjednodušoval; ulehčuje si výkon a obvykle ho to dovede do náruče šmíry. Asi se to pak přeneslo i do renovovaného působiště. Nevím, trefil-li jsem hřebík na hlavičku (kauzalitu), ale věřím, že ke studiu role i tvorbě celého souboru nutně patří pokora. Hovořil jsem o tom v Šumperku s jedním hostujícím režisérem, jehož si velmi vážím, a potvrdil mi, že silná množina lidí v souboru hledala raději důvod, proč to či ono nelze provést, než aby hledala způsob, jak to či ono provést lze. A to je vždy spolehlivá cesta k záhubě. Zásadní proměny ve vedení divadla i v jeho posádce pak bývají nevyhnutelné. Jenže to bych se znovu vrátil k zásadě sedmiletých period. A douška navíc: cena za věrnost se v mnohých oborech prostě neuděluje. Píšeš krátké formy: fejetony, medailonky, eseje, skeče, pohádky. Nechystáš se na větší prózu, prostě na beletrii? Co tě na psaní nejvíc zajímá (baví) a co je tvým nejvýraznějším tématem? Nechystám, ale někdy s takovou představou laškuji. Současně se toho ovšem taky trochu bojím. Z toho, co jsem doposud napsal, bylo nejvíc textů, které už nikdo nikdy neuvidí, protože jsem s nimi hrubě nespokojený a stydím se za ně, k mnohým svým textům, které světlo světa spatřily, už nemám chuť se vracet. A pak zbývá pár těch, kterých si sám stále cením, jenže si uvědomuji, že ty vznikaly v dobách, kdy mi bylo bídně. Možná jsem samožer, ale dodnes mne těší číst robátkům z mé knížky pohádek Šmajdovinky, a sám z těch pohádek při tom mám radost. Tam bych ani po letech moc neměnil (a nejspíš vůbec nic, protože by to spíš mohly být změny k horšímu). Jenomže právě ty pohádky vznikly v době, kdy jsem k jejich psaní zdrhal, abych v sobě zahnal touhu po špagátě a sladkém nevědomí. A dost, o tom se víc rozkecávat nebudu; patologické stavy mojí duše se sem jednak nehodí, jednak nechci. Mám svoje dochtory a meducíny a chci moc věřit, že do tak děsné beznaděje už se nikdy nedostanu. Ovšem trošku mám strach, jestli bez toho dokážu psát, jak bych chtěl. Zkouším to s tím strachem pomalu. Pak je tu pochopitelně ještě problémek prozaičtější. Napsat pětiverší pro radost anebo fejeton pro radost a pár stovek, na to chvilku najdu. Ale v posledních dnech nějak ne a ne potkat mecenáše, který by mne poprosil, jestli by mne nemohl řekněme rok-dva podporovat, když mu za to krasopisně poděkuju v předmluvě knížky, kterou za tu dobu možná napíšu. Dokonce ani netuším, kudy tací mecenáši obvykle chodívají – kampak se ti čerchmanti asi tak poděli? ZP •• Situace na knižním trhu je napjatá. V této zemi s malým počtem obyvatel a ubývající chutí číst vychází přesto týdně 180 titulů. To je strašlivé číslo! Knihkupci nemají zboží kde uskladňovat, takže knihy vycházejí v minimálních nákladech. To ovšem není pro vydavatele ekonomicky zajímavé a každý nový ediční počin je tudíž silně riskantní. A co dramatika? Ta tě jako autora už neláká? A to jo, občas se s ní takhle někdy potkám, a ona na mne prstíkem kyne, jakože láká a vábí. Pravda, když jsem jejímu lákání podlehl naposledy, nezplodil jsem dílo původní, ale jevištní adaptaci Hotelu Modrá hvězda coby hudební komedie, a jakkoli vznikla především pro radost, její první nastudování a vyprodaná hlediště mi přinášela nejen radost, ale i naději, že po ní sáhnou i další kasaštykuchtiví principálové, a mně pak tantiémy ulehčí v existenčních starostech. – Nu, zas jednou v životě jsem se sek. Jindy by mne třeba potěšilo, že se neženou jen za ziskem, ale v tomhle případě by mi výjimka opravdu, ale opravdu nevadila. ;o) Ale věřím, že se dramatikou zas někdy nalákat nechám, a rád. ZP •• Jsi člověk nebývale družný, rád se bavíš ve společnosti, a přece žiješ samotářským životem. Známe se natolik dlouho, že si snad mohu dovolit říci, že žiješ jako jezevec i křeček dohromady. Navštívil jsem v Šumperku tvůj osobní privát a dojem z tvého sídla mi málem navodil mdloby. Byt byl přecpaný nekonečnou a nepřehlednou sbírkou a skladištěm všeho možného a nemožného: nezbyla tam snad ani skulinka pro rozpažení nebo pro obyčejný dřep; něco takového se nevidí ani ve sci-fi filmu. Já se u tebe převlékal do večerního kvádra do divadla, ale nemohl jsem se tam vejít, což nemá nic společného s tím, že bych měl zhubnout. Měl jsi v tom podivném hnízdě vůbec někdy dámskou návštěvu? Ale to víš, že měl. Navzdory tomu, že jsem se v té své jeskyni kdysi před světem opravdu zabarikádoval, opravdu ano. Možná byly dámy slabozraké. ZP •• Ptal jsem se i proto, že i při svém jezevčení rozhodně nejsi puritán, natož pruderní mizogyn. (Vím, žes byl kdysi ženatý a máš dospělou dceru, ale teprve z CV jsem se dozvěděl, žes byl ženat vícekrát. Jak to, že mi to uniklo?) A vůbec: co pro tebe znamenají ženy? Někdy jsem měl z tebe i na divadelních zkouškách pocit, že svou jevištní partnerku rozdrtíš vášnivostí, jindy jsem tě viděl slzet v něžném rozpoložení a s růží v ruce jsi tokal nenaplněnou touhou … No jistěže; jsem holt chlap, tak toužím, tokám, vášním i drtím. Mám rád radosti života, nechci se jich zříkat, a radosti života sdílené se ženou patří k těm nejradostnějším. A můžu asi jen želet toho, že jsem až později zjistil, že mezi mé schopnosti nepatří sdílet je trvale – ale to zřejmě souvisí i s tím, že zhusta nesvedu vydržet ani sám se sebou. I když jsem vlastně zas rád, že mám báječnou, šikovnou a chytrou dceru. ZP •• K tvým osobitým vlastnostem patří kupodivu i zásadní a léta dodržovaná abstinence: když jsme společně navštívili slušnou pivnici a já se zde plně oddal čerpání chutného chmelového moku, tys cucal sodovku. Nikdy jsem tě neviděl loknout si štamprličku nebo upít ze sklenice dobrého vína. Zato jsi vždycky nezřízeně kouřil, čehož já zanechal s notně pošramocenými průduškami; přes choroby věku se občas nezříkám dobrých nápojů. Jasně, však jsem taky alkoholik. Pravda, alkoholik dočasně abstinující, a to ta dočasnost mé abstinence už překonala i dočasnost pobytu sovětských vojsk po agresi v osmašedesátém. Jestli opravdu existuje nějaký ten »gen návykovosti«, tak já ho mám. A kdyby to nebyla blbost, řekl bych, že jich mám kýbl. ZP •• Smekám, obdivuhodná sebereflexe! Já nevzal cigaretu do pusy dvanáct let a nikdy bych nepřiznal, že jsem dočasně abstinující kuřák. Jsem už prostě nekuřák, a hotovo! Upřímně řečeno, jsem nekuřák, jenž má večer velkou chuť si zapálit, pojídá různá šidítka a přibírá na váze. Jsem nejen alkoholik, ale i nikotinik a kofeinik (a emeritní dívkař), a i když sedím u počítače, protože je to mimo jiné i můj pracovní nástroj, mám v něm nastavený takový forichtunk, který mně sám upozorní, že tu mašinku mám vypnout, protože mám cíleně naplánováno vyrazit na nákup, dát si kafe s maminkou, nabrousit řetěz na pilu... A vím moc dobře, proč si nezačínám s hracími automaty ani s tvrdými drogami, a není to tím, že bych měl vůli silnou, ale naopak vůli slabou, a ta mi stačí akorát tak na to, abych si nedal prvního panáka, nesjel první lajnu, nehodil prvního bůra do jednorukého bandity. A zatím mi tedy té vůle nezůstalo i na to, abych přestal kouřit, tak holt jen nechlastám. Ostatně, z kouření se prý dřív umírá, z chlastu blbne, a já pořád ještě radši mrtvej než blbej – respektive než ještě blbější než už jsem. ZP •• Pohybuješ se takříkajíc na volné noze; je to k uživení? Nějaká veselejší otázka by tam nebyla? Když jsem psal už zmíněný Hotel Modrá hvězda, v původní verzi jsem měl v dialogu pasáž „...Když dovolíte, milostivá: Jiří Tůma, umělec, momentálně na volný noze...“ - „..česky na dlažbě.“ V jedné z dalších verzí jsem jej ale vyškrtl, protože mi bylo poněkud žinantní ukrást bonmot Miloši Kopeckému, když už ho nemůžu požádat o souhlas (když jsem se později doslechl, že je to fór mnohem starší, údajně přinejmenším prvorepublikový, tak jsem ho tam zas vrátil). Tehdy jsem ani netušil, že jsem vlastně autoprognostikem. Ale to spíš jen tak pro pousmání, tak strašné to není. Mně ještě situaci poněkud ztížilo, že jsem odešel nejen z angažmá, ale taky změnil o několik set kilometrů i působiště. V Čechách mi teď docela chybí vazby na místní rádia, filmové produkční firmy, nahrávací a dabingová studia, reklamní agentury apod. A k tomu se pak třeba ještě přidá trochu smůly, že film, v němž jsem měl roli, se nakonec netočí anebo režisér udělá změnu a nakonec obsadí mediálně známější tvář, aby podpořil divácký zájem, a mám po ftákách. A po honorářích… ZP •• Přestože máš široký tvůrčí rejstřík a nechceš-li propadnout myšlenkové prázdnotě, (chtělo by se mi říci »braku«, ale to by bylo asi příliš tvrdé hodnocení většiny české seriálové televizní tvorby, takže budu mluvit o citové schematičnosti), tak co bys jako herec udělal? Vzal bys přesto roli v pokleslém seriálu? Samozřejmě, že ano. A ještě bych za ni poděkoval. ZP •• Vida, co dokáže s člověkem učinit hlad. Jenže já si vlastně ani netroufám definovat, kde začíná hranice braku – možná je to tím, že jsem zatím měl kliku, že v televizních seriálech jsem doposud mohl pracovat s Antonínem Moskalykem, Pavlínou Moskalykovou či Peterem Bebjakem, tedy s režiséry, kterých si vážím, a za výsledek se určitě nestydím. Já měl po svém odchodu ze Šumperka ostatně kliku i v divadle, a díky Milanu Schejbalovi a Miroslavu Krobotovi jsem se mohl radovat z práce s výbornými kolegy i na jevištích v Příbrami a v Dejvickém divadle, kam se vždycky těším. Krom toho pořád ještě uvádím Radzinského monodrama Koba, v překladu a režii Jardy Janečka, jemuž za to čest a sláva, protože do toho se mnou šel navzdory tomu, že mu od začátku muselo být jasné, že na tom určitě nezbohatne. Inu, jsou věci, které si bohužel stále potřebujeme připomínat, a to je důležitější než prachy. A tak Kobu uvádím všude, kde najdu pořadatele, a občas ani nevydělám. Mimo jiné i proto bych bral roli – jak jsem ostatně nedávno zveřejnil – klidně i v reklamě na vložky. ZP •• Neuvažuješ o návratu k nějakému „obyčejnějšímu“ zaměstnání? (Já to totiž zažil a vím, co svobodné povolání obnáší: byl jsem na volné noze od roku 1977 prakticky až do důchodu a také se mi nechtělo cuknout.) Já vím, on už ostatně někdo nedávno řekl, že být českým divadelním hercem je dost drahý koníček. I já tedy vydělávám taky jinak, byť s efektem povýtce rozličným. Čas od času někdo potřebuje něco napsat – někdy to pak dokonce i zaplatí. Nějakou dobu jsem si přivydělával i jako korektor – po čase dospěla úsporná opatření k tomu, že se korektur zřekli a nechali péči o text na redaktorech (čtenáři to prý stejně nepoznají). ZP •• Co si myslíš o současné české společnosti a co v ní vidíš pozitivního? Já si myslím, jaký to génius byl Jára Cimrman v hloubce, jehož sociologického myšlení vzdal ve svém nedatovaném dopise Herbertu Spencerovi hold i sám Max Weber: „Auguste Comte hat nur öden Terminus, den erst der große Cimrman durch seine Musik gefüllt hat, ausgedacht.“ Podle dalších zjevných náznaků měl Weber v onom psaní z Heidelbergu jednoznačně na mysli cimrmanovskou tvůrčí metodu, v níž fázi očekávání střídá fáze zklamání. Česká současnost pak Cimrmana důsledně završuje, když ono očekávání povyšuje na neúměrné, v důsledku neúměrnosti očekávání pak logicky následuje neúměrné zklamání – vzpomeňme třeba jen na vancouverskou olympiádu. Jako by se nám nechtělo připustit, že neexistuje jen černá a bílá, že není jen cukr a sůl, že svět má víc chutí a je mnohem barevnější, a že je to tak normální a dobře. Pohříchu se to však neomezuje jen na sport, a když se k tomu naservíruje ještě tradiční porce alibismu, jsme skoro doma. Vždyť sis určitě taky všiml, že na zbytečné cinkání klíči dnes krom bolševických pohrobků nejhalasněji reptají ti, kteří měli před dvacetiletím plnou hlavu iluzí, jak samospádem sklouznou do země polétavých pečených holubů. A stejně si znovu nechají zaplácat hubu, oči i uši kaší sladkých slibů, pak pár let zklamaně nadávají, načež si dojdou k předvolebním plným hrncům pro nášup, aby si tou kaší mohli zaplácat ještě mozek. Rád bych řekl, že mě se to netýká, ale to bych kecal. Mně už je pětapadesát, už taky blbě vidím, a ona je ta hranice mezi iluzemi a ideály někdy dost nezřetelná. A tak si k tomu vyberu taky porci vlastního alibismu a řeknu, že to pozitivní vidím v těch mladých, doufaje, že majíce ještě nezničený chrup, můžou se na sladkou kaši vypadnout. On Mojžíš věděl, proč po té štrece, která není o moc delší než túra z Chebu do Karviné, kličkoval se svojí partou čtyřicet let. Potřeboval holt, aby mu dorostla nová generace. Možná se Josef Švejk sekl, když věřil, že před stoletím už bylo lidstvo dvakrát chytřejší než za třicetileté války, ale vůbec by mi nevadilo, kdyby takhle zmoudřelo od Mojžíšových dob. Jak tak po dvaceti letech kolem sebe koukám, mívám i navzdory svému slábnoucímu zraku dojem, že takové už vídám a že snad už opravdu dorůstá generace schopná unést tíhu zodpovědnosti a netesknící po plných hrncích sladké kaše v kotci. A jestli teď neúměrnému očekávání nepodléhám já, tak to by asi bylo to nejpozitivnější. (Kdyby o to stáli, mohl bych jim třeba podávat vařečku – jestli ji ještě udržím.) ZP •• Já jsem skálopevně přesvědčený, že v této zemi žijí převážně slušní lidé, ale nemyslím si totéž o jedincích, kteří se v různých podobách dostali k moci a rozhodování. Dokud se zde nestane zvykem, aby po selhání byli odvoláni, anebo nebudou sami rezignovat ředitelé a šéfové, kteří jsou zodpovědní i za maléry podřízených, nebude tu náležitý pořádek. Prozatím to vypadá tak, že i ti odvolaní se těší výhodě slušného výslužného a celkem je nic neohrožuje. Vždyť i kdysi právem vyhození mladí estébáci pobírají dodnes parádní důchody. Snesme se však na zcela holou zem: rád vzpomínám na zákulisní šatnu při zkouškách Divadelního studia, když jsi přinesl svůj guláš. V čem spočívá jeho jedinečnost? A vůbec: co nejraději vaříš a co nejraději jíš? Jejda! Tak za tu prostřední otázku ti moc děkuju! Ne, to není ironie, opravdu! Já vím, že do Václava Klause mám neskutečně daleko, ale už párkrát jsem si představoval, že by mne potěšilo, kdybych někdy mohl říci: „To je opravdu, ale opravdu špatně položená otázka.“ Přiznej se, že jsi to věděl, a chtěl mi udělat radost? Tak jo: Zdeňku, to je opravdu, ale opravdu špatně položená otázka. Pokud mám opravdu vařit nejradši, pak není podstatné, co vařím, ale že vařím pro někoho, koho mám rád. Přiznávám se, že si o sobě ješitně myslím, že vařím přinejmenším vcelku slušně. Pamatuješ si, jak jsem se ještě živil co vrchní číšník na zámeckém hotýlku? Tam hoteliér jednou zatelefonovat, že za hodinu přiveze na večeři tucet zahraničních businessmanů, přičemž pozapomněl, že dopoledne „na hodinu“ vyrazil kuchaře, a navíc ani není nakoupeno. No jasněže jsem vletěl do kuchyně, shledal zbytky zásob, a uvařil z nich. Nejspíš se mi to povedlo, po večeři všichni zatleskali (a fakt si neplácali na čelo ani mne přes hubu, ale dlaní o dlaň). Ale určitě to nebylo nejradši. To víš, že jsem byl rád, že jsem to zvládl, byl jsem hrdej a byl jsem i pyšnej, na čemž nemohlo nic změnit ani to, že ve finále šéf všem furiantsky nařídil zastrčit portmonky, že celá útrata je na jeho účet, a já z toho krom tý pejchy nakonec neměl ani tuzéra (ale to už je, jak říkal tuším kolega Rudyard, zas jiný příběh). Ale kdyby ta naše komediantská tlupa byla bandou bezzubých žlučníkářů a vředařů, uvařím pro ni nějakou dietní šlichtu, a uvařím ji nejradši. Při tom svém vaření jsem prošel podobným vývojem, jako spousta vařících chlapů: začínal jsem minutkami, rafinovanými specialitami a krměmi exotickými, a postupně jsem se propracoval ke klasice a naučil cenit zázraky jednoduchosti. Těšilo mě uvařit guláš i svíčkovou, knedlíky houskové i ze syrových brambor, kulajdu, gulášovku i zelňačku, upéci chleba, nadělat mísu cmundy. Oproti tomu se mi snad ještě nikdy nepovedla dršťkovka nebo rajská omáčka tak, abych byl s výsledkem spokojený, podobně jako specielně tobě pro radost jsem se kdysi pokoušel dělat zelňáky, a taky se mi tenkrát nepovedly tak, abych uznal, že jsou tě hodny. A co rád jím já? No přece právě to co mi to dovolí můj žlučník a moje vředy. Někdy nechtějí dovolit nic, a když to přechází, tak si pak neuvěřitelně pošmáknu na čemkoli, třeba na včerejším rohlíku. Ale momentálně je na mne vnitro laskavé (to bych měl zaklepat), tak ledasco z toho, co vařívám – taky bych byl blbec, kdybych vařil něco, co mi nechutná – a s léty jsem se naučil ocenit i těstoviny, ovšem pořád se rád nechám zlákat na fortelný kus flákoty, s gustem si kosmopolitně pošmáknu na uherském salámu, francouzském kozím sýru, italské pizze i anglickém steaku. A víš co, zítra prohrábnu portmonku, vsadím si sportku, a jestli vyhraju první, tak si konečně splním, že si zajedu na chateaubrinad ‚comme il faut‘ a bílý smoking si pobryndám béarnskou omáčkou. A jestli vyhraju jen druhou, vynechám ten bílý smoking. – No, a když to dopadne, jak tuším, tak si holt zajdu aspoň na dršťkovou a jen se pobryndám. Já vím, ty ses ptal na ten guláš. Na okamžik mě napadlo odpovědět, že je přece dobře, když na světě zůstávají nějaká tajemství. Jenže ono v tom vlastně žádné tajemství není. Všechno už to bylo určitě leckde mockrát napsáno: neškudlit s cibulí, zákaz vstupu rostlinných tuků, těsně před vložením hovězího kratičce zpěnit trochu ze směsi sladké a pálivé papriky, podlévat dobrým vývarem, majoránku přidávat něžně a nadvakrát (před prvním podlitím a před dokončením), vepřové (asi ¼ z masa) přidat před posledním podlitím, zahušťovat chlebem – méně obvyklé je snad jedině přihození špetky cukru na zpěněnou papriku. Tím nejpodstatnějším je ale podle mého trpělivost a dobré nervy. Při osmahnutí cibulky kuchař neodchází. Ve chvíli, kdy by devět z deseti normálních kuchařek končilo, kuchař klidně míchá dál. Když by přestala kuchařka desátá, kuchař jen začne míchat rychleji, a když pak už by i slabozraká anosmická kuchařka začla otvírat dokořán okna i ústa, kuchař teprv přihodí oříšek sádla, přisype trochu papriky a po kratičkém zpěnění vloží maso. Ani pak kuchař milený kastrol neopouští a bedlivě míchá, s prvním podlitím pak pochopitelně taky nespěchá, nervy maje zoceleny již předchozím laskáním cibulky. Ve chvíli, kdy přibryndne poprvé vývar, je o úspěchu či neúspěchu Operace G už v podstatě rozhodnuto. Guláš se prostě nesmí uspěchat – použít pojmenování guláš pro odvar z papiňáku je hřích proti třetímu přikázání kuchařskému, a podléhá trestu celotýdenní konzumace nesoleného kucmochu, zostřenému o výroční hodině zákazem omaštění. ZP •• Vidím, že to byla výborně položená otázka, kamaráde, a vůbec ne náhodou! Tvá slova o Václavu Klausovi byly jen takové uplácané řečičky. Možná, že tě někdy naučím vařit rajskou omáčku. Budeš se divit, ale já ji dělám jako bych vařil svíčkovou; to znamená, že na másle osmahnu cibuli, kořenovou zeleninu a utřené divoké koření, podleji vývarem, osolím, namísto smetany dávám tomatový protlak, přidám citronovou kůru, vařím asi čtvrthodinku, občas zamíchám, pak to rozmixuji, dosladím lžičkou džemu, přidám špetku oregana, bazalky i skořice a nakonec omáčku zahustím strouhaným perníkem. Jihočeské zelňáky také nedokážu, ale naštěstí mám dvě dobré kamarádky v Českých Budějovicích, Alenu H. a Brigitu K., které je pečou dokonale jihočesky… Raději mi přiznej své vzory divadelní i literární i kreslířské i jiné? Asi pod pojmem vzor nemáš na mysli, že bych se někomu chtěl vysloveně podobat, ať už vystupováním, hlasem, dikcí, pohybem, neřkuli ksichtem - pokud tedy pominu, že když jsme hráli Ladislava Klímu, vybral jsem si jako výchozí vzor pro líčení filmovou masku jednoho herce z německého expresionistického filmu. Ale to jsi tuším na mysli neměl. Měl jsem ovšem mezi divadelními kolegy a kamarády mnoho vzorů pro to, co bych chtěl taky umět a dokázat, anebo se tomu aspoň blížit. V přístupu k práci, ve slušnosti a čestnosti (ano, i tací se najdou), v poctivosti, cílevědomosti, usilovnosti, v úctě k divadlu a respektu k partnerům, schopnosti koncentrace, vzájemného vnímání, udržení kontaktu. Takových jsem potkal, potkávám, a bohdá potkávat budu opravdu spoustu, nejspíš většinu. Pravda, v akrobatických schopnostech, zpěvu, neřkuli tanci se některým takovým vzorům můžu přiblížit nanejvýš vzdáleně, schopnosti intuitivního řešení situace třeba Aničky Bazgerové pak jsou pro mne nedosažitelné, i kdybych se rozkrájel, stejně jako se už asi nikdy nenaučím tahat text z boudy tak geniálně jako Jirka Rajský, a bohužel už se ho na to na tomto světě ani nezeptám. Podobné by to asi mělo být i u mého kreslení, ale vzhledem k tomu, že jsem to nikdy zrovna moc neuměl a kreslit jsem vlastně začal proto, že se mi nápady na kreslené vtipy líhly v hlavě. Kreslířsky jsem tudíž jen diletant, a zejména u mých starších vtipů je někdy asi až příliš zjevné, od kterého z kreslířů jsem se zrovna snažil něco přiučit (čti ukrást). Kamarád Ilja Hylas pak výsledek brutálně glosovával: „Fór dobrej! Ale taky moh ten Renčín (Jiránek, Hrdý) počkat, až trochu vystřízliví, a neničit papír, když na to nevidí a neudrží péro!“ Při psaní si už ale momentálně žádného vzoru vědom nejsem, nejspíš s výjimkou Sedmého pekla. Ne, že bych v něm tehdy v sedmdesátých letech vzor vědomě hledal, ale když se do toho podívám dnes, je mi jasné, že jsem tehdy začal obdivovat Šiktance. Asi je tudíž paradoxně moje klika, že nejsem zdaleka tak dobrej jako Šiktanc, takže to z toho textu poznám jen já. ZP •• Jaké máš sny? Nemíním tím noční můry, ale představy o štěstí… To je chyták, co? Já řeknu, aby byl na světě mír, a ty mi nakopeš ohýždí. No dobře, já to tedy zkusím seriózněji: asi aby ti, které mám rád, měli mnohem víc radosti než trápení (a to se tejče i tebe). A asi taky, abych měl dost pěkné práce a abych ji ještě zvládl. Jo, a abych nezapomněl: aby byl na světě mír! ;o) ZP •• Díky za rozpravu! Nu, je docela možné, že spolu budeme pracovat na nějaké inscenaci. Představ si, že jsem dosud natolik pověrčivý komediant a neprozradím předem titul hry, abych to nezakřikl, ale přál bych si, aby se ti dobře dařilo a potkala nás tak pěkná práce, po níž voláš – bude-li ovšem provázena tvořivou pokorou: prostě hledat způsoby jak, nikoliv hledat důvod proč ne. Jinak totiž asi nejde mít více radosti než trápení. Mám chuť se vsadit, že pak nastane mír i na docela malém kousku země. :o))) Foto © Vladimír T. Gottwald a osobní archivy | |
VOLYNĚ OBJEKTIVEM V. T. GOTTWALDA | |
Příště: CO VÍC JSEM SI MOHLA PŘÁT? | |
Dosud uveřejněné |
Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 05. 04. 2010.