Jiří Stanislav - Zdeněk Pošíval: Návrat na česnekové pole

Rubrika: Rozpravy ZP   |   Zobrazit všechny články autora

  
NÁVRAT NA ČESNEKOVÉ POLE
 

    Úvodní kapitola    

V ostravském Divadle Petra Bezruče sedával v modré uniformě na židli v portálu za oponou jako požární dozor, pozoroval jeviště s jakýmsi hladovým pohledem a prožíval s herci každé představení, jako by tam na scéně stál a hrál právě on.
Pak mě jednoho dne oslovil a nabídl, že nám po večerech bude hlídat malého synka: odmítl honorář, požadoval pouze mísu pudinku a možnost číst si v teatrologické literatuře. Tak se také stalo.
Později mě požádal, abych se mu mrknul na nějaké monology, jež si připravil na herecké zkoušky: stal se v divadle elévem a vzápětí udělal přijímačky na brněnskou JAMU. Začal studovat. Málem mi zmizel z očí, ale brzy se objevila v novinách jeho fotka, kterak nese transparent s nápisem VÁLKA JE VŮL.
Po srpnové okupaci emigroval do zámoří, věnoval se pantomimě, občas napsal nějaký dopis a dokonce poslal šek na podporu stávky při výročí Palachovy oběti.
V prosinci roku 1989 jsme se setkali v kanadské Ottawě a přijali s manželkou pozvání na víkend do jeho domu v divočině Ontaria, poblíž obce Bishop Mills. Přestože bylo asi -35°C, vytáhl mě na romantickou večerní procházku po zamrzlé říčce: povšiml jsem si, že si pod kožich ještě doma připnul k opasku obří kolt. Ruce pak ukryl proti omrznutí do silných palčáků, neboť dotknout se v takovém mrazu holou rukou třeba kovu, znamenalo jisté přimrznutí pokožky. Doprovázel nás bílý ovčák. Svítili jsme si lampičkami připevněnými na beranicích, dýchali do šál ovinutými kolem nosů a úst a opájeli se cestou bílým tunelem, jejž tvořily převislé větve nad zamrzlou hladinou, pokryté bílou ledovou jinovatkou. Pes se náhle zastavil a zbystřil.
„Co se děje?“ zeptal jsem se.
„Pejsek asi větří vlky,“ odpověděl mi hostitel, „v zimě tyhle šelmy loví ve smečkách.“
Představil jsem si, kterak nás hostitel brání, míří a střílí vlky koltem v palčácích, a naráz mě přešla chuť k dalšímu špacírování. „Radši bych šel domů,“ řekl jsem.
Vrátili jsme se do příjemně vyhřátého domu, pojedli steaky opečené na ohni v krbu, já do divočiny za třeskutých mrazů již nikdy nevstoupil a s hostitelem se znovu setkal až na jaře v české Praze.
Pokud bych měl o někom prohlásit, že je mužem činu, pak bych bez zaváhání uvedl jeho jméno.


JIŘÍ STANISLAV

starosta Horních Dubňan,
hasič, herec, asistent ministra aj.


Narozený 3. 12. 1946 v Ivančicích na Jižní Moravě, v patnácti letech se s rodiči přestěhoval do Ostravy, kde pracoval jako horník a požárník záchranář – potápěč.
V roce 1965 nastoupil do vojenské školy, kterou ze zdravotních důvodů záhy opustil.
Byl aktivní v mnoha společenských zájmových klubech, později pracoval jako herec - elév v Divadle Petra Bezruče.
V roce 1967 byl přijat na Janáčkovu akademii múzických umění – obor činoherní herectví.
Dne 24. srpna 1968 odešel do zahraničí, nejprve do Kanady, kde se postupem času propracoval zpět k divadlu.
V roce 1971 získal stipendium kanadské vlády ke studiu ve Francii, po návratu sloužil v kanadské armádě, pracoval pro federální vládu jako asistent ministra financí Johna Turnera, který se později stal kanadským premiérem.
V roce 1978 odjel do Anglie, kde pracoval jako herec ve filmu a televizi, psal filmové scénáře, učil na dramatické škole v Londýně a pracoval externě v BBC jako hlasatel stanice »Volá Londýn«.
V Anglii se znovu hlásil k hasičům a sloužil u Londýna jako záložní hasič záchranář.
V roce 1988 se na pár let vrátil do Kanady, kde učil na Univerzitě v Ottawě a působil v divadle a televizi.
Po celou dobu byl silně aktivní v krajanských organizacích.
V roce 1992 se odstěhoval do USA – usadil se poblíž New Yorku, i tam se po studiu na hasičské Akademii vrátil ke svému původnímu povolání hasič záchranář - potápěč a pracoval na břehu oceánu v Rowaytonských loděnicích.
V roce 1990 se poprvé vrátil do své vlasti, získal zpět československé občanství, které mu bylo odebráno, a aktivně se zapojil do demokratického procesu.
Následně zastupuje mnoho zahraničních firem, je speciálním velvyslancem severoamerické obchodní komory a bezplatně po čtyři roky pracoval jako poradce zahraničního oddělení českého senátu – úspěšně organizoval návštěvy politiků a významných osobností.
V roce 1995 u příležitosti 50. výročí konce 2. světové války přijíždí jako osobní doprovod generála George Pattona a doprovází ho na jeho cestě po ČR.
Od počátku devadesátých let spolupracuje s českými legionáři a veterány – podílí se finančně a organizačně na mnoha akcích.
Je nositelem záslužného kříže ministra obrany a jiných legionářských medailí.
V roce 2000 se vrátil natrvalo domů a pokračuje ve veřejně prospěšných aktivitách.
Je poradcem Československé obce legionářské a dále pomáhá hasičům záchranářům. Při posledních povodních, které postihly Prahu, pracoval v krizovém štábu Prahy 6 a díky svým mezinárodním kontaktům získal rychlou účinnou pomoc v podobě speciálních masek, hasičských obleků i jiných technických a zdravotních pomůcek v hodnotě přesahující dva miliony korun.
Od poloviny devadesátých let až do roku 2000 pracoval ve funkci zástupce náčelníka lokálních záchranných služeb při OSN a účastnil se několika mezinárodních misí.
Je ženatý, bezdětný, celý život pracoval s dětmi a mladými lidmi - má rád dobré lidi, psy, kočky a delfíny.


ZP •• Jirko, nemíním v dnešních Rozpravách opakovat o tobě známé skutečnosti, spíš mi jde o vzpomínání na ty události a příhody, která média neuvádějí. Pro mnohé čtenáře se v rozličných interview jevíš jako tulák po planetě, pro jiné zase jako dobrodruh, jenž si velice rád zahrává s osudem.
Já tě mám v paměti uloženého zcela jinak. Pro mne jsi člověk, jenž byl po celý svůj dosavadní život posedlý snahou být prospěšným, což chápal jako dominantní poslání a hledal přitom své místo na slunci. Udivila mě i tvá schopnost vybavovat si detaily z dob, jež dávno odvál čas; třeba to, jak se ti vracely vzpomínky na začátky v Ostravě.



Ostrava? Můj tatínek byl mlynářem na krásném Mohelském mlýně, kde jsem strávil veškeré prázdniny a hlavně obdivoval toto kouzelné údolí. Od splavu jsme se vozili náhonem k mlýnu na velkých duších z traktoru. Mlýn náhle zavřeli, tatínek hledal práci a stal se horníkem na dole Jan Šverma v Ostravě. To už jsem byl v hornickém učilišti v Zastávce u Brna. A tak jsme se přestěhovali za tátou a já do hornického učiliště dolu Jan Šverma.
Pocitově a hlavně fyzicky se tu ze začátku nedalo dýchat. Maminka udělala strašnou chybu, když ráno dala vyvětrat do okna peřiny v bílých povlacích a za malou chviličku byly už hodně tmavošedé. Bydleli jsme ve Slévárenské ulici, takže jsem fáral na stejné šachtě jako táta. Sem tam jsme se potkali pod zemí a někdy u klece výtahu; když on končil noční a já šel na ranní šichtu. Pracovali jsme v rubání a to ve velmi příkré sloji, prachu bylo tolik, že nebylo vidět ani na půl metru. Během toho roku se na jedné noční směně propadl strop a tři naši kamarádi to odnesli. Měl jsem projev na jejich pohřbu.

ZP •• Tvá hornická éra mi naprosto vypadla z paměti, spíš si tě vybavuji jako hasiče. (Tehdy se jim muselo říkat »požárníci«.) Hlavně mi uvízla v mozku tvá silná touha stanout po jevišti. Třeba to, za jakých okolností jsi obsadil požární sesličku v portálu jeviště Divadla Petra Bezruče, jak sis vedl v prostorách suterénu »kulturáku«, jak ses dostal k hlídání našeho Marka u nás v Porubě, včetně toho, žes namísto honoráře požadoval vrchovatou mísu pudingu.

V té době jsem už začínal s pantomimou v kabaretu Madifo, což byla zkratka »malých divadelních forem« ve Vítkovicích. Když jsem po představení jel tramvají na noční směnu, zůstaly mi na tvářích zbytky bílého líčidla, ale za pár hodin jsem už měl obličej zase černý jako čert.
V Mariánských horách působil dobrovolný hasičský sbor, k němuž jsem se přihlásil, protože v dědině, kde jsem žil do patnácti let, jsem byl u hasičů v dorostu. Automaticky jsem prostě pokračoval. Tehdy začaly moje i divadelní hlídky, potom to už byla otázka času, kdy jsem se z horníka stal v Ostravě profesionálním hasičem a potápěčem. Vytahovali jsme utopené, sundávali oběšené a zachraňovali při požárech lidi i pejsky. Pracovali jsme v systému 24 hodin a pak dva dny volna.
Náhodou jsem pak převzal požární hlídky v divadle za pana Mrkvánka, vrátného u ostravských profesionálních hasičů a také dobrovolného hasiče z Mariánských hor. Byl už velmi starý a během představení usínal. Požární hlídka sedávala na sesli v portálu u jeviště a jemu se stalo, že špatně usedl na židli a usnul. Ve spaní se nějak sesunul a probral se v rohu na scéně. Hlediště vyprsklo smíchy, on se obecenstvu uklonil a navždy zmizel.

ZP •• Nepatřičnosti se stávají při každém představení, někdy si jich divák ani nevšimne.

Pamatuji si, jak herec Honzík Odl, přiběhl na scénu a měl přes kostým zástěru, protože v šatně vařil guláš a zapomněl si ji sundat.

ZP •• Jsem rád, žes Honzu Odla připomněl. Byl z hereckého ročníku, který absolvoval ve stejné době se mnou. Přišli jsme společně i do Ostravy. Původně vyučený kuchař z Dvora Králového si gastronomickou vášeň přinesl i do divadelního zákulisí. Měl jakousi domácí závodku, připravoval pro chudé herce levná jídla. Jeho hitem bylo hovězí srdce na slanině s rýží, maloval také obrazy s Ježíšem Kristem a rád se složitě líčil. Sehrál stovky charakterních rolí a výrazných postav obyčejných lidiček. Zemřel náhle a přihodilo se mu to na jevišti Národního divadla moravskoslezského při představení Hamleta, v němž hrál a již nedohrál Polonia.
A vůbec, Ostrava by si nesporně zasloužila mnohem hlubší vzpomínání. Je zcela jiná, než existuje v povědomí lidí, kteří ji nepoznali. Potěšilo mě, že se společně s Plzní zařadila do soutěže o Evropské město kultury 2015. Několikaletý pobyt v tomto městě zaryl se do mne hlubokou a velmi příjemnou brázdou, a to nejenom díky divadlům a televizi.
Ale jak to bylo tehdy dál s tebou?


Já chodil v Ostravě do kurzů pantomimy k Jirkovi Tibitanzlovi a zároveň jsem vedl klub Suterén v protiatomovém krytu v Domě kultury. Byl v té době největším klubem mladých v republice. Nu, a jednou se tam přišel podívat nějaký režisér, jménem Zdeněk Pošíval, aby zhlédl, co to vlastně vyvádím. Vzal mě pak do Divadla Petra Bezruče jako eléva. Začínal jsem hrát vedle vynikajících herců a učil se a učil se…

ZP •• A učil se dokonce i v bytě u Pošívalových z různých knížek o divadle a spořádal přitom pokaždé hromadu pudingu. Dlouho jsi potom v Ostravě nepobyl.

Přihlásil jsem se v Praze na zkoušky na AMU a postoupil ve výběru adeptů do dalšího kola. Při posledním rozhodování byl v Praze přítomen pan Hynšt, rektor JAMU, a ten si mě vyžádal do Brna. Tam jsem potkal spolužáky Bolka Polívku, Janu Švandovou, Jirku Čapku, Elišku Havránkovou a mnoho dalších.

ZP •• Zvláštní náhodou jsem byl přítomný u přijímacích zkoušek na JAMU v Brně ve chvíli, když tys v Praze dělal přijímačky na AMU (DAMU). Do Brna mě totiž poslal ředitel našeho divadla, abych nabídl místo eléva nějakému výraznému talentu. Mně tam padla do oka Jana Švandová, ale odmítla odejít rovnou do angažmá, dala přednost studiu.
Z tvého vyprávění mě zaujal okamžik, když jsi se spolužákem Bolkem Polívkou začínal na JAMU s pantomimou a potom i to, jak ses angažoval proti válce.


Na JAMU jsem chodil od roku1967 až do 1968. Měl jsem tu čest pobývat v cimře na koleji s Bolkem Polívkou. Bylo nás tam dohromady šest. Jednou si Bolek chtěl přivést nějakou milou dívku a všichni jsme se ochotně vypakovali. Jenomže na různých místech v pokoji byly strategicky umístěny natažené budíky a bohužel odjištěné. V krátkých intervalech se přitom aktivovaly…

ZP •• Nemusíš pokračovat, dovedu si živě představit, že si moc neužil. Vrátil vám to nějak?

Za trest s námi nějakou dobu nemluvil a nedělil se o úžasné buchty, zvané balše, které si vozil z domova. Po letech si nejsem jistý, jestli ty budíky nevyházel z okna, ale asi ano.
V Brně jsem měl obrovské štěstí, že na JAMU učila spousta vynikajících profesorů. Paní profesorka Jiřinka Ryšánková byla pro mě zázrakem: její kvality v oboru pantomimy a pohybu byly vynikající. A tak jsem propagoval pantomimu a Bolek se o to začal velmi zajímat. Takže jsme sem tam ve volném čase potichu vyváděli různé skopičinky. Paní Jiřinka nás také obsazovala do různých divadelních představení. Takže jsem vedle mistra Zindulky dělal přemety jako mladý akrobat v Kohoutově hře August August, august. Ve hře Ukřižování Ježíše Krista pána našeho jsem visel na kříži jako lotr, na druhé straně visel Ivo Kubečka a Bolek tam běhal jako učedník Kristův. Přišel leden, pak únor a vznikla myšlenka pochodu proti válce ve Vietnamu. Ano, šli jsme v zimě z Brna do Prahy a já nesl transparent s heslem »Válka je vůl«.

ZP •• Heslo »Válka je vůl« se stalo legendárním a bude navždy spojováno s tvou osobou. Je to už všechno velice dávno a vzpomínky se nám z velkých celků slévají do střípků.

V prvním ročníku jsme dělali křoví, neboli stafáž, ve staré budově Mahenova divadla. A tam jsem se setkal s jednou starší paní kostymérkou: hned jsem ji poznal, ona mě ale ne. Když mi bylo totiž asi tak osm let, pobýval jsem s mladším bráchou asi rok v dětském domově v Brně - Pisárkách. A tam byla vychovatelkou paní Sladká, která pak přešla do divadla. Prostě jsem nečekaně a náhle potkal hodnou tetu z dětství v divadelním zákulisí. Měla obrovskou radost ze shledání a já taky…
V té době jsem chodil s jednou krásnou dívkou, študovala medicínu, takže v Brně se mi žilo fajn, jenže náhle bylo všechno jinak.
Přišla invaze Rusů.
Po tom všem, co jsem prožil během invaze, už nikdy nebylo nic tak tragicky krásnějšího, než pospolitost nás všech. V divadle jsme psali plakáty a běhali je vyvěšovat po zdech do středu města. Do smrti nezapomenu, jak přitom za mnou zarachotil tank, já se obrátil a na mě se hledí důstojník s pistolí v ruce.
V tu chvíli by se ve mně krve nedořezal; nevím už, jak mě to napadlo, ale zahlaholil jsem: „Zdrávstvujtě!“ Mávl rukou a mašina odjela. Díky školní povinné ruštině jsem tady pořád.
23. srpna 1968 jsem odjel do Bratislavy a překročil hranici do Rakouska.

ZP •• Z Rakouska jsi přesídlil do Kanady a musel ses naučit jazyk. Vzpomínám si, jak jsi zápolil s angličtinou z počátku svého pobytu i při snídaních, což mě velmi pobavilo.

První dny od 23. října 1968, kdy nás přiletělo do Toronta plné letadlo, nezapomenu. Hned druhý den jsem si našel práci jako umývač nádobí v obrovském hotelu. Myslel jsem si, že jsem zpátky v Evropě. Vedle mne a okolo mne samí Poláci, Slováci, Ukrajinci… Někteří tam byli už od padesátých let, kdy utekli z domovů. Vyhlídka tam nebyla zrovna nejlepší. Každé ráno jsem se zastavil v maličké restauraci, kterou jsem si nazval U mastné lžičky, protože kdykoliv jsem zamíchal cukr, tak tam pak zůstalo mnoho mastných teček na povrchu kávy. Jediné, co jsem uměl říci, bylo po řadu dní: „Apple pie und cofee“ - vlastně štrůdl a káva. Po nějaké době se mi to přejedlo, už mi nešmakovalo, a tak jsem se díval kolem sebe.
Zaslechl jsem, jak si jeden pán objednal »hemenex«. Já pitomec! To jídlo se řeklo stejně jako doma. Mohl jsem si dát už první den šunku s vajíčkem neboli hemenďour - jako v Brně. Ožil jsem a hrdě si to rovněž objednal. Muž za pultem se na mě překvapeně podíval a zeptal se s úsměvem: „Yes, and how many eggs?“ To neměl dělat, nerozuměl jsem mu. Ptal se, kolik chci vajec, jenže já vůbec nechápal, co chce. Zvadl jsem, zavrtěl hlavou, zoufale zavzdychal a objednal si to, co jsem už uměl dobře vyslovit: „Apple pie und cofee!“

ZP •• Z hlediska kulinářského je to sice trošku smutná příhoda, ale mnohé životní situace i přes veškerou jejich nepřízeň nelze brát asi jinak, než s humorem.

Jel jsem spolu s kamarádem Vaškem Velechovským v tramvaji a mluvili jsme česky. Nějaký starší Kanaďan před námi se otočil a nasupeně prohlásil: „Když jste v Kanadě, tak mluvte anglicky!“
Nevím, co mě to napadlo, Vašek totiž byl velmi tmavé pleti, měl uhlově černé vlasy, a milému pánovi jsem v lámané angličtině oznámil, že můj přítel je originální obyvatel Kanady, Indián a že mluvíme jeho huronštinou. Vašek k tomu ještě přidal něco jako „Howdy, Winnetou!“ A představ si, ten dobrý muž se nám omluvil. Po vystoupení jsme se chechtali jak blázni.
Jednou jsme také s Václavem šli na kávu do malé čínské restaurace na Queen street a rozhodli jsme se, že budeme Číňana učit česky. Takže: „Ahoj, Číňane, dáme si kafičko, dále mlíčko a cukříček!“
A číšník opakoval: „Kaficko, yes, mlicko, yes, cukliček.“
Vše to se to dělo i za pomoci hlasových pomůcek a posuňků, číšník se vzdálil a přinesl vše, jak jsme si přáli. Dostal velké spropitné, ale na ulici nám tentokrát místo smíchu vrtalo hlavou, jestli on náhodou neuměl naši řeč.

ZP •• V lednových Rozpravách jsem se o potížích s cizí řečí bavil s kanadským švagrem, jemuž trvalo souznění s angličtinou asi čtvrt roku: on ovšem anglicky znal už z Prahy. Já také dokážu anglicky říci leccos, ale američtině moc nerozumím. Zeptal jsem se v Torontu snachy, kam odpoledne vyrazíme a ona mi odpověděla cosi, co tu napíši foneticky, jak jsem to tehdy slyšel: „Tů lidlidely.“ Ani po několikerém opakování jsem nic nechápal, pomyslel jsem si, že to zní podobně, jako když babička u potoka volávala na kachny „dli dli dli dli!“ Teprve po chvíli, když to snacha napsala na kus papírku, došlo mi, že jde o výlet do »little Italy«, vlastně do tzv. »malé Itálie«, neboli do italské čtvrti.
Jak dlouho trvaly tobě zásnuby s angličtinou?


V Torontu 1969 jsem se seznámil s milou rozvedenou Kanaďankou Patricií a ta mě velmi rychle učila anglicky. Také jsem si koupil malou televizi a díval se na pohádky, šlo to rychle.
V mladém věku, když se člověk ocitne v jiné zemi a je vhozen do cizí jazykové řeky, tak se za pár měsíců domluví. Do dvou let by už měl i dobře mluvit a psát. Čím mladší, tím lepší, ale naopak čím starší, tak se i ostýchá mluvit a trvá mu to déle; slovanský přízvuk nebo z jiného originálního jazyka zůstává. Hned, jak jsem přijel do Kanady, tak jsem při i po umývání nádobí se vlastně pohyboval pouze mezi anglicky mluvícími lidmi, a to bylo moc dobře.
Jednoho dne jsem se ocitl na večírku u jedněch Kanaďanů a během večera se mě někdo otázal, jestli pocházím z Irska. To byl prosím pokrok v dialektu! Onoho večera mi došlo, že se pomalu asimiluji a není to v posteli.

ZP •• U mytí nádobí jsi dlouho nevydržel, táhlo tě to k divadlu. Ovšem, málokterý s českých emigrujících herců se v Americe uchytil: přes dobrou znalost jazyka tu přetrvával ten nešťastný akcent. A tak i přední čeští herci byli odsouzeni hrát role cizinců, kupříkladu Jan Tříska. Velkých rolí na divadle, v televizi i ve filmu se podařilo dostávat jen Jiřímu Voskovcovi, ale stejně to byly role postav přistěhovalců či jazykově postižených lidí. Není divu, že ti přišla znalost pantomimy vhod.

Máš pravdu, na prvním večeru pro krajany v Masarykově hale v Torontu jsem byl požádán, abych se zúčastnil s nějakou pantomimou. Bylo plno a myslím, že se to lidem líbilo. Už od prvního dne, kdy jsem přiletěl do Toronta, jsem měl štěstí, že na letišti byl mezi mnoha krajany Jaryn Polívka, starší brácha Bolka. S ním jsme pak rozjeli Nové České divadlo a další aktivity. Jerry, neboli Jaryn, byl v Kanadě již od padesátých let: v té době byl spoluvlastníkem velké závodní dráhy pro auta Mosport park nad Torontem. Také byl nakladatelem sportovního časopisu On Road and Tracks. Díky jemu jsem se dostal na konkurs do Elektrického cirkusu, kde mě přijali jako mima a akrobata.
Adolf Toman, který nyní žije v Nymburce a vede tam divadlo, ti potvrdí, že jsem účinkoval na létající hrazdě; asistoval mi přitom držením lana. Bylo to úžasné, protože tam přišli i Beatles, když v Torontu účinkovali.
A taky tam byla rokenrolová hvězda Chuck Barry: s ním jsme se dělili o šatnu. Přes den jsem pořád umýval nádobí a večer vystupoval v Elektrickém cirkuse. Mezitím se naše torontské Nové divadlo hezky dalo dohromady a jezdili jsme hrát pro krajany až do Montrealu. Hrála tu i paní Škvorecká a mnoho dalších herců, co se ocitli v Torontu podobně jako já.
Jednoho večera, po mém výstupu, se za mnou přišli podívat dva pánové a zeptali se, jestli bych měl zájem hrát i v kanadském profesionálním divadle. Samozřejmě jsem na to hned přistoupil a projel s nimi několikrát celou Kanadu. A hlavně jsme byli vysláni za polární kruh, kde jsme letadlem DC 3 nalétali přes tři tisíce mil a hráli pro všechny, kteří tam žijí. To byl úžasný zážitek. Psal jsem si o tom deník, který mám u sebe.

ZP •• Je třeba zmínit, že už po roce svého pobytu, kdy jsi určitě neoplýval bezedným měšcem, obdržel od tebe dolarovou podporu dramaturg a herec Karel Vašíček, jenž právě v Ostravě stávkoval za Palacha. Normalizace už zapustila své tvrdé bolševické kořeny, stávka se bez valné odezvy rozplynula a Karel si za peníze od tebe alespoň zakoupil v Tuzexu rifle. Mne tvůj čin tehdy silně dojal, i když mi způsobil potíže, a velice jsem jej ocenil.

Po mém turné za polární kruh všechno vedlo k tomu, že jsme sehráli v Národním divadle v Ottawě světovou premiéru pantomimy Lampář. Hrál jsem v tom tři rozdílné charaktery. A teď si představ, že v tom divadle mě přivítal Jirka Mach, kamarád z Ostravy, s manželkou Irenkou, známou manekýnou, a taky s Honzou Kubišem, bráchou české zpěvačky Marty. Jirka a Honza tam pracovali jako osvětlovači. Bylo to krásné představení. Hru Lampář napsal Saša Nagy, hudbu k ní složil Milan Kymlička.
V Ottawě jsem zůstal. Založili jsme společnými silami vlastní pantomimické divadlo. Irenka Machová hrála s námi, měli jsme vystoupení i v televizi, a myslím, že jsme přispěli v Kanadě k obnově zájmu o žánr pantomimy.
Samozřejmě světový kredit měl slavný Marcel Marceau, ale to jsem ještě netušil, že se jednou staneme přáteli. V roce 1971 jsem dostal od kanadské vlády stipendium jako talent roku a odcestoval jsem do Paříže studovat divadlo a pantomimu.

ZP •• V Torontu jsem měl možnost zhlédnout představení kanadského cirkusu z Québecu. Měl francouzský název, jenž znamenal SLUNCE. Nejprve se mi pod stan moc nechtělo, bylo to v létě při 30°C vedra ve stínu a vládla 90% vlhkost, ale ujistili mě, že celt je dobře klimatizovaný. Jsem rád, že mě přemluvili.
Viděl jsem úžasné představení, spíš to bylo jakési artistické divadlo, kde místo manéže s pilinami stálo chromované kruhové jeviště s různými propadly a pro mne s naprosto neznámými technickými vymoženostmi. Pořad nepracoval se zvířaty, měl naznačený příběh, jemuž vévodil jako protagonista úžasný klaun John Gillky, akrobat a mim, původem odněkud z Texasu. Je škoda, že cirkus takového typu nelze zhlédnout u nás. Tihle Québečané hráli sice v Evropě, ale Českou republiku minuli, nejblíž od nás účinkovali v Berlíně a ve Vídni, což média bohužel nechala bez povšimnutí. Je to opravdu veliká škoda, venkoncem co ohromujícího Kanaďané dokáží ve scénografii, choreografii a technice velké show, jsme teď viděli na zahájení olympiády ve Vancouveru.
O tvém pařížském pobytu vím ovšem pramálo.


Jednoho říjnového rána v roce 1972 jsem se po rozloučení s kamarády v Ottawě ocitl ve světovém velkoměstě. Nikoho jsem tam neznal, ale měl jsem adresu školy a nějaké finance na začátek. Najednou to, že jsem se začal učit francouzsky a v hlavním městě Kanady se francouzsky mluvilo, dostalo význam.
V Ottawě žilo francouzsky mluvících děvčat víc než dost, navíc přes řeku už začínal francouzský Québec a v tom věku všechno fungovalo.
První co jsem v Paříži udělal, bylo, že jsem se posadil i s kufrem na Champs Elysées. Bylo krásné podzimní ráno a dal si kávu ovšem i croissant s marmeládou a máslem. Potom jsem poprosil číšníka, jestli nezná nějaký laciný pension. Byl velmi přívětivý, dokonce i nakreslil, jak se tam dostanu. Bylo to v malé uličce a úplně to stačilo i cena byla akorát.
Jel jsem se přihlásit do školy a našel tam další dva Kanaďany, kteří také přijeli studovat do stejné školy. Podle inzerátu jsme našli byt na pronájem nedaleko školy, a tak jsme tam bydleli všichni tři. Nájem byl velmi dobrý a děleno třemi: perfektní. Vrátil jsem se do penzionu a přespal ještě jednu noc. Ale zbytek dne a večera jsem proběhal kde co. Paříž otevřela své brány a vnady. Obavy se rozplynuly a začal můj Pařížský studentský život. Další ráno velmi brzy jsem přejel metrem do bytu, pohodil své věci do pokojíčku a hurá do školy.
Pocit euforie mi zůstal.
Všude okolo mne ranní Paříž, všude vonělo pečivo, káva, stromy v parku se už barvily dozlatova, děti pádily s křikem do školy a okolo mne jenom samá francouzština.
Musím se samozřejmě zmínit o tom, že jsem se stal studentem Mezinárodní školy pohybu a pantomimy pana Ettiena Decroux. Byl to slavný starý herec a mim, dokonce u něho studoval i Marcel Marceau. Ve filmu Děti ráje, který jsme všichni znali, hrál jednu z hlavních rolí.
Byli jsme tam skoro z celého světa, Italové, Američané, dva Izraelci, Kanaďané a i já, kanadský Moravák. Když se to pan Ettiene dozvěděl, oblíbil si mne a říkal mi »pan Prague«. On byl totiž vášnivým obdivovatelem sochaře Rodina a věděl všechno o jeho cestě s Alfonsem Muchou po naší vlasti.
Nedaleko školy se nacházela malá kantýna, kde se lacině a dobře vařilo. Jak jinak, majitel byl Čechoslovák, pan Rojko. Dlouhodobě žil v Paříži a vedl svůj podnik s celou rodinou. Hned mě pozval, abych přišel večer, tak jsem i učinil a bylo to k neuvěření: plný podnik našich starých a nových imigrantů. Přes ně jsem se seznámil s dalšími krajany a získal tak spoustu informací. Když jsem svěřil jednomu novému kamarádovi Vojtovi, který už v Paříži dlouho žil, kolik platím za pronájem, zhrozil se a oznámil mi, že tam, kde on žije, budu platit jenom zlomek toho, co platím teď. Dal jsem výpověď, našel podnájemníka a za pár dní už jsem obýval maličký pokojíček v sedmém patře s úžasným výhledem z okna na nejslavnější dominantu Paříže. Eiffelova věž svítila do noci a já byl v sedmém nebi. Pravda, nebyl tam výtah, ale v těch letech to bylo dobrý tělocvik. Pouze některé milé Pařížanky odmítaly vyjít nahoru pěšky.
A pak nastal ten zvláštní večer, kdy jsem potkal v jiné české restauraci slavného českého a francouzského barmana, Rudolfa Slavíka. V mládí ve dvacátých letech přijel do Paříže a během času se vypracoval na šéfbarmana hotelu George V. Od té chvíle začala další krásná kapitola mého pobytu v Paříži.

ZP •• V čem spočívala ta »další krásná kapitola« tvého pobytu v Paříži po seznámení s barmanem Rudolfem Slavíkem?

V Paříži jsem navštěvoval spoustu jiných divadelních kurzů, hlavně divadelní a pohybové studio, bývalé manželky Marcela Marceau. Navíc jsem se seznámil díky Rudolfovi se spoustou divadelních a filmových umělců. Jeden z nich, pan Lvoff, samozřejmě ruského původu, si mě po letech vybral na třetí hlavní roli do jeho filmu Koupelna. Paříž byla plná významných ruských rodin, které stačily utéct před bolševiky. Rudolf je znal všechny, s jedním významným carským bývalým generálem jsme sedávali v kavárně na Champs Elysées, když bylo hezky tak venku, a povídali si.
Při první návštěvě kavárny mi Rudolf oznámil, že bude legrace. Kafé s mlékem je kafé »o lait«, nebo tak nějak. A Rudolf velmi hlasitě zavolal: „Kafé vole!“ Za vteřinu se ozvalo česky: „Hned tam budu!“ Byl to jeho kamarád číšník Pištora a měli z toho legraci. Horší to bylo s tím, že potom všichni cizí turisté také volali: „Kafé vole!“
Samozřejmě jsem využil Paříž k tomu, abych se naučil co nejvíce o divadle, pantomimě a filmu. Byl to rok a půl velké »univerzity života«.

ZP •• Po návratu do Ottawy jsi opět hrál a navíc rozšířil a zúročil svou znalost pantomimy o možnost pedagogickou na univerzitě.

Po návratu do Ottawy jsem dostal místo lektora na Ottawské univerzitě a navíc jsem byl požádán odborem školství, abych intenzivně jezdil po školách a učil pohyb, pantomimu a základy herectví. Ovšem, když jsem se vrátil, nějakou dobu to trvalo, než jsem se dostal na univerzitu.
Pár měsíců jsem nejprve pracoval ve firmě Wells Fargo, jezdil ozbrojený po Ottawě a rozvážel peníze po bankách. Potom jsem sehnal místo šoféra na Španělské ambasádě, ale mezitím za pomocí přátel Jirky Macha, Irenky a dalších, jsem rozjel znovu Divadlo pantomimy a školu pro děti i dospělé.
Jednoho dne mi zavolal kamarád, co pracoval pro vládu a zeptal se, jestli bych na pár dní nemohl vozit nějakého politika, že jeho starý šofér onemocněl. Tak jsem to vzal: šlo o ministra financí Johna Turnera. Jeho šofér se nevrátil, a tak jsem zůstal až do jeho neshod s Pierrem Trudeau a odstoupení na jaře 1975. Pomáhal jsem pak panu Turnerovi při jeho volební kampani; asi viděl, že to s lidmi docela umím a udělal mě svým asistentem.
Po jeho rezignaci jsem se plně vrhl do uměleckého života a Turner se později stal po Trudeaovi předsedou vlády, chtěl, abych se stal členem jeho týmu, jenže to už jsem žil se svojí první manželkou v Anglii. Dodnes mi on i jeho rodina posílají vánoční blahopřání i s fotografiemi.
Hrál jsem v televizních pořadech různé cizí osoby, prince i záškodníky. Myslím si, že jenom v Ontariu jsem vystoupil pro tisíce dětí a dospělých a vyučil v oboru herectví i stovky mladých a dospělých studentů. Jsem rád, že jsem přispěl k něčemu dobrému.

ZP •• Uvědomil jsem si, že mám trochu zmatek v tvých manželstvích. Kdy ses oženil poprvé, kde jste žili a cos v té době podnikal?

První mou ženou byla Angličanka, která přijela za svým bratrem na návštěvu do Ottawy. Tam jsme se poznali, a také se vzali. Jmenovala se Rosie. Bylo to v sedmdesátých letech.
V té době jsem dělal všechno možné, jak jsem již napsal. Ve Wells fargo a také jsem pracoval jako řidič na španělském velvyslanectví. Účinkoval jsem v Divadle pantomimy, učil částečně na univerzitě a nakonec pracoval pro Turnera. Mé ženě se však stýskalo po Anglii a tak jsem si řekl, že tedy jeden z nás bude aspoň doma, všeho jsem nechal a do Anglie s ní tedy odjel. To bylo na podzim roku 1978.



Londýn mě uchvátil, pár týdnů jsme bydleli u jejího bratra, kousek od slavných starých filmových studií Ealing na západě metropole. Potom jsme se přestěhovali k jejím rodičům na jih Anglie do Západního Sussexu. Byla to malá krásná vesnička u řeky, jmenovala se Stedham, kousek od městečka Midhurst. Tam jsem pracoval ve vojenské nemocnici jako řidič sanitky a autobusu.
Jednou přiletěla helikoptéra s těžce zraněným letcem a dostal jsem příkaz, abych co nejrychleji v sanitce převezl pacienta do sálu na operaci. Pustil jsem se nejkratší cestou a to přes trávník, jenomže ten trávník bylo kriketové hřiště a navíc po dešti. Byl z toho obrovský problém, dostal jsem vynadáno, ale svůj úkol jsem dobře splnil.
Potom jsem pracoval se starými lidmi ve speciálním středisku a jednou jsem uspořádal závody kolečkových židlí okolo rybníka, kde jsem při té rychlosti vjel i s jedním nadšeným stařečkem do vody. Nevyhodili mě, naopak se za mne u ředitele přimlouvali, protože jsem je tajně dopravoval za roh na pivo.
V Chichestru, v krásném pobřežním městě, kousek od slavného Brightonu, se každý rok koná slavný divadelní festival. Tam jsem našel práci jako kulisák. Hráli tam slavní britští herci a herečky. Co bylo zajímavé, že náš tým kulisáků byl známý nejrychlejšími perfektními proměnami scén. Cvičili jsme bez přestání a celá proměna proběhla skoro za tmy.
Jednou jsme přitom s kolegou zapomněli odstranit starý kanon a ten se po proměně zvenčí do pracovny Lorda najednou objevil uprostřed pracovny. Přítel Lorda po příchodu neztratil hlavu a prohlásil: „No, situace musí být zlá, když už máte kanon i v pracovně.“ Protože se publikum hodně smálo a byla to komedie, tak jsme vyvázli bez trestu.
Tak probíhal život na jihu Anglie. Všude, kam jsem se svou první manželkou přišel, Angličané s láskou vzpomínali na Čechoslováky, na piloty, kteří statečně bojovali v řadách RAF. Sem tam i někdo prozradil, že je zde i mnoho Angličanů, kteří mohou mít i slovanskou krev. Potom jsme se přestěhovali do města Guildford v hrabství Surrey, kde jsem externě učil na dramatické škole a stal se po kurzu a zkouškách britským hasičem u Londýna. Byl jsem na to patřičně hrdý. Jejich hasičská akademie klade velké nároky na výcvik a kvalitu člověka. Nevím, jak k tomu došlo, ale s mou první manželkou jsem se rozvedl a odstěhoval se znovu do Londýna.

ZP •• Kdo byla tvá druhá žena, kde jste žili a cos v té době podnikal?

V Londýně jsem se vrhnul zpátky k filmu, našel dobrého agenta a taky svoji novou druhou manželku, Američanku, jménem Catherine. Oženil jsem se v krásném kostele v Londýně; sezdával nás vzácný člověk, páter Lang. Přes hraní v televizi a filmech, kde jsem hrál ruské astronauty, polské námořníky, české a ruské špiony. Ve filmu Fourth protocol mě pronásledoval slavný britský herec Michael Caine. Ve filmu Superman four mě zase zachraňoval sám Superman. Čas běžel a s mou americkou ženou jsme se rozhodli, že se vrátíme do Nového světa. A tak jsme se v roce 1988 vrátili do Kanady a koupili domek nedaleko Bishop Mills v Ontariu, a tam jste nás navštívili.

ZP •• Dům u venkovské obce Bishop Mills ležel vlastně uprostřed divočiny. Vrazil jsi mi do ruky pušku a před svým domem jsi nás s mou ženou Monikou vyfotil. To bylo v prosinci roku 1989.
Do Ottawy jsi dojížděl za prací, což v kanadské zimě nebyla žádná legrace. Proč jsi zvolil za své sídlo samotu?


V Bishop Mills to byla sice krátká, ale vynikající příležitost poznat kanadskou přírodu a ticho.
Taková perlička: ve třicátých letech se v Bishop Mills vyráběl sýr a jednou při vaření vybuchla obrovská nádrž; sýr uvízl na stromech i na domech. Stékal šíleně pomalu, než se ochladil. V té době, kdy jste tam přijeli, bylo už čisto a všechno bohužel snědeno.
V devadesátém roce tatínek mé druhé ženy zemřel v USA ve vesničce Rowayton, a tak jsme se rozhodli žít v jeho domku u oceánu, nedaleko New Yorku. Tam jsem znovu vstoupil k hasičům a musel udělat kvůli kvalifikaci celou hasičskou akademii znovu. Myslím si, že mám primát v tom, že jsem byl hasičem ve třech státech. Nakonec jsme domek prodali a odstěhovali do města Watertown, vedle Bostonu, kde jsme koupili další domek. Bylo to kvůli tomu, že její sestra, maminka i teta tam po celý život bydlely a moje žena vlastně pocházela z Cambridge v Bostonu.
V roce 2000 na jaře jsme se rozvedli a já se rozhodl, že se vrátím domů nastálo.

ZP •• Rozumím-li všemu správně, jsi nyní ženatý potřetí.

V dubnu roku 2000 jsem přistál v Ruzyni, bedny mých knih a další harampádí se vezlo lodí a já se usadil v malém domku ve vesnici, kde jsem se narodil a žil do svých patnácti let. Samozřejmě, že jsem velmi často jezdil domů už od roku 1990, o tom všem víš. Co nejdřív po návratu jsem zavolal Jirkovi Menzlovi, jestli nezná nějakou castingovou agenturu. Poslal mě do Cine Jessy, kde jsem potkal Jessicu Horváthovou. Vzali jsme se. A je to.

ZP •• Nějaký čas před tím jsi dokonce sloužil v armádě.

Ano, vojákem jsem byl začátkem sedmdesátých let. Přihlásil jsem se a přijali mě k osobní stráži generálního guvernéra Kanady, který zastupuje britskou královnu. Prošel jsem výcvikem na vojenské základně a pokračoval ve výcviku v Ottawě. Je důležité se zmínit, že tento pluk je jeden z nejstarších a během druhé světové války bojoval jako tanková brigáda vedle naši obrněné brigády ve Francii. Oni si na tradice potrpí a právem.
Po roce jsem vstoupil do služeb federální vlády, a tak moje působení v armádě skončilo. Být součástí hrdé historie, byť osobně nikterak dlouho, zanechá přesto v člověku nejen důležité poznání, ale i hluboké dojmy. Kanadské slavnostní uniformy mají historický ráz a navazují na britský. Jsou v podstatě stejné, jaké nosí v Londýně stráž královny. Červené kabáty, černé kalhoty, medvědí beranice.
Když jsem se mohl vrátit po listopadu domů a viděl co se děje na Hradě, byl jsem velmi zklamán. Pro Hradní stráž a hlavně pro kapelu vytvořil divadelní návrhář s panem prezidentem Havlem jakési operetní uniformy ve stylu Polská krev. Se svými známými jsme kdysi navrhovali, aby si vybrali jako model některou z legionářských uniforem, třeba variaci té, co nosili naši ve Francii. Uniforma by měla opravdový historický podklad jako repliku skutečné, která se opravdu používala a nosila. Dostalo by to obrovský význam, povzbudilo by to vědomí tradice, tolik potřebné při obnovování demokracie a pocitu hrdosti národa. Uniformy byly tehdy schváleny Masarykem, Benešem, Štefánikem a dalšími členy Národní rady. Vojáci v nich bojovali a umírali za svůj sen, samostatnou Československou republiku. Jsou to uniformy našich hrdinů, navíc nám Francouzi nesmírně pomáhali s vytvořením naší armády hned od počátků samostatnosti.

ZP •• Mám rovněž výhrady k melodramatickým uniformám, ale o modelu francouzské, italské nebo ruské uniformy, prostě o kompilaci cizího vzoru, nejsem přesvědčený. Česká uniforma nemůže kopírovat jiný národní styl: vzpomeň si na tu děsivou éru, když se v padesátých letech nosil podvraťácký hybrid československého a ruského stejnokroje.



Jako příklad svéráznosti mě napadá stejnokroj stráže v Řecku, jenž působí sice hodně exoticky, ale hrdě čerpá z národního kroje, je originální a nenapodobitelný. Podobně lze hovořit o historické tradici renezančních stejnokrojů Švýcarské gardy ve Vatikánu, které navrhl před staletími Michelangelo.
Myslím, že už za první republiky měla naše armáda, policie nebo četnictvo typicky české uniformy, které mohly posloužit jako určitý model. Styl našich stávajících hradních uniforem vystihuje možná naši rozháranou mentalitu.
 

Pokud bych se stal českým prezidentem, tak nejdřív, co udělám, pošlu za vlastní peníze nynější uniformy do Karlínského divadla. Věřím, že se ke mně přidá hodně nadšenců; pak budeme mít Hradní stráž a kapelu jako ze škatulky a v uniformách, které si národ zaslouží.

ZP •• Krátce po tzv. něžné revoluci jsi přistál po mnoha letech ve své původní vlasti. Byl jsi plný plánů, chtěl jsi pustit se i se mnou do instalování nové pražské scény, silně jsi také inklinoval k filmu a podílel ses i na jednom »celovečeráku« s režisérem Milanem Růžičkou. Především jsi však doprovázel významného představitele Československé národně socialistické strany pana Otu Horu, který se do vlasti vracel po více než čtyřiceti letech.
K této straně se hlásil též prezident Eduard Beneš a Milada Horáková.


Hned v roce 1990 jsem na doporučení Oty Hory vstoupil k národním socialistům a snažil se finančně a jinak podporovat obnovení této strany. Naši zahraniční socialisté, staří členové si mysleli, že se strana rychle vzpamatuje a dá se na cestu k politické moci. Bohužel to už nešlo, k moci ve straně se drali různí kariéristé. A když se stal pan Diensbier předsedou, nasliboval starým členům hory doly, ministerská křesla, nechal je zaplatit všechny dluhy a vlastně i mnohem víc, a po volbách, které nedopadly pro stranu dobře, se rychle vytratil. Vyvrcholilo to panem Šulou, který stranu přivedl na buben. Někdo na tom vydělal stamiliony, které se přerozdělily; bůhví, kde je jim konec. Bolest a smutek zahraničních národních socialistů nad tím vším byly veliké. Například Ota Hora, který byl mým přítelem a kterého jsem na vlastní náklady dovezl do Prahy: ještě velmi krásně promluvil na balkoně Melantrichu před plným Václavákem, ale pak se z toho všeho zhroutil.
I pan prezident Havel zapříčinil další problémy svými nešťastnými výroky. Jeho názory na národní socialisty byly negativní a bohužel naivní. Dnes je - zdá se - příliš pozdě, tato strana nemá patrně velkou naději, stačí se podívat, kdo ji vede; snad se ještě někdo najde, ale pochybuji.

ZP •• Kdy a proč ses pak vrátil znovu za oceán?

Po svém prvním návratu domů jsem neletěl za oceán na základě nějakého zklamání; vracel jsem se do Ameriky výhradně jen ke své ženě a k přátelům. V Praze jsem už měl stálý byt a zastoupení různých firem. Nějakou dobu jsem dovážel technologii pro hasiče záchranáře a pomáhal organizovat spoustu zajímavých akcí v jejich prospěch.

ZP •• Ve svých životopisech i v rozhovorech pro média se zmiňuješ o své velké lásce ke zvířatům, zejména ke psům a delfínům. Psa jsem u tebe zažil, ale kde se dá kamarádit s delfíny?

Na jednom Karibském ostrově je sanktuarium pro zraněné nebo malé opuštěné delfíny. Není to akvárium pro turisty: delfíni mají otevřený přístup do oceánu. Finanční příspěvky jsou tam vítány a zájemce může do vody, kde je se zkušeným specialistou smí i krmit. Samozřejmě, předtím absolvuje na souši přednášky o nich i o jejich zvyklostech.
Ve svém životě jsem měl asi pět psů a téměř všichni byli z různých útulků. Měl jsem i kočky, a až budu starší, tak je chci zase mít kolem sebe. Mám rád i koně, oslíky, papoušky a všechny jsem vždy další tvory. Dokonce mám rád i lidi, ale ne všechny. Kdyby to bylo možné, koupil bych si slona a chodil s ním vůkol poslanecké sněmovny; on by už věděl, na koho šlápnout. V Anglli existuje Královská společnost pro ochranu zvířat, jejich pravomoci jsou značné a činnost významná. U nás se neumíme ke zvířatům ještě dobře chovat a musíme se hodně učit.

ZP •• Vystřídal jsi nejen spoustu zaměstnání, ale i řadu povolání: horník, požárník, elév, posluchač JAMU, umývač nádobí, pantomim, herec, řidič, akrobat, osobní strážce, hasič, potápěč, voják, kulisák, politik, filmař, saniťák, scenárista, ošetřovatel, asistent ministra, klaun, politický poradce a bůhvíco jsem ještě pominul. A také ses prý účastnil mise OSN s kanadskými vojáky na Střední Východ. Přesto, zdá se mi, v celé té škále převažují a prostě dominují povolání dvě: herectví a hasičství.
Které z nich sám kladeš na první místo?


Opačně, prosím: nejprve hasičství, pak herectví. A navíc kvůli své i tatínkově zkušenosti jsem měl a pořád mám i hluboký vztah a úctu k hornictví.

ZP •• Víš, celý svůj život jsem zůstal u jediného povolání a snažil se v něm o vytváření nových skutečností, ovšem pouze na jevišti a v knihách; a tak kromě své branže prostě neznám a neumím nic jiného, zatímco ty jsi případ zcela opačný. Tvůj obrovský rozptyl povolání a zájmů samozřejmě respektuji, ale nedaří se mi pochopit jej jinak, než jako ustavičný projev člověka při hledání sebe sama.
V současné době jsi našel své poslání jako starosta v rodné dědině. Přiznám se, že to na mne zapůsobilo, zejména i proto, že ses mi vyznal v dopise ze svého niterného vztahu k rodné hroudě, na níž pěstuješ česnek a staráš se o věci obecní. Cítil jsem v tom návratu jistý únik společenský, jako bys měl velkého světa už po krk.

Je to tak. Vrátil jsem se k dobrovolným hasičům a kamarádům v naší obci. Chci žít především s těmi a mezi těmi, s nimiž člověk prožil dětství a mládí, s nimi si rozumí a může si povídat o věcech, které nikoho jiného v podstatě nezajímají.

ZP •• Z tvých slov jsem pochopil zároveň i jakousi potřebu obyčejnosti, snad i možnosti uplatnit se a být užitečným hlavně doma.

Doma jsou místa, která člověk od dětství zná, třeba háječek či splav u mlýna. I obyčejná humna působí jako balzám na duši, zejména tehdy, když je člověku smutno. Tam lze být i bez lidí, anebo jen s těmi, které má odjakživa rád. Teď už vím, jak je důležité mít svůj klid, zahrádku, políčko, prostě místo, kde se dá něco pěstovat, třeba vlastní česnek, sbírat hrušky a pálit domácí hruškovici. Můj život byl a je prudce aktivní, což plyne z povahy. Musím pořád dělat něco navíc, než jen vysedávat na dvoře. Hodně jsem se zklamal v mnoha lidech. I podrazů bylo víc než dost. Naštěstí existují lidé, které obdivuji a věřím jim.

ZP •• V Horních Dubňanech děláš důležitou práci. Ani na okamžik jsem nepomyslel na to, že bys dal ruce do klína, lebedil si a vůbec nic nedělal. Něco takového bys nevydržel. Napsal´s mi, že se chystáš na penzi, ale nevěřím, že si dáš pokoj. Navíc, spravovat přece tak velkou obec, není jistě procházka růžovým sadem. Co taková starost vlastně obnáší?

Být starostou znamená, že je člověk statutární zástupce a zodpovědný za bezpečnost celé obce a jeho obyvatel. Obec je jako živý organismus. Každý den se musí něco spravit, opravit anebo to udržovat. Noční světla musí fungovat, zeleň musí být zelená, čistička musí fungovat.
Během roku jsou různé akce všeho druhu od zimních plesů. Letní poutě až po Mikuláše a Vánoce. Hasiči potřebují novou výstroj a obecní technický park nové stroje a ty staré opravit. Kulturní dům potřebuje generální opravu a stará škola sanaci. Kostel novou střechu a hřbitov novou bránu. A k tomu neustále chodí občané, stěžují si, že není to anebo tohle. Musí se vylepšovat odvoz a třídění odpadu, do toho chodí spousta byrokratických oznámení a nařízení od různých úřadů. Největším problémem je, kde na všechno sehnat peníze. V naší obci má zastupitelstvo sedm členů, z toho jeden místostarosta a starosta. V menších obcích jako je naše, starosta a místostarosta nejsou placeni jako stálí zaměstnanci, ale dostávají jen měsíční finanční příspěvek. Takže to není o penězích.
Jsem starostou již čtvrtý rok a jsem přesvědčen, že je to nejlepší praktická univerzita. Do politiky by měli jít jenom ti, kteří skutečně prošli tímto mlýnem. Podařilo se nám získat diplom jako jedna z nejlepších obcí Jihomoravského kraje. K dispozici mám jednu administrativní pracovnici a jednu technickou sílu, ti jsou zaměstnanci. Obdivuji každého, kdo je v zastupitelstvu: musí v tom být láska ke své dědině.
Bohužel, dnes už starosta nemá ta práva jako kdysi, už není v pravém smyslu rychtářem. Naopak, musí se neustále zdokonalovat, aby věděl, co může anebo co musí předat jiným orgánům. K tomu si musí také být vědom toho, že ne všichni budou pomáhat a spolupracovat. Například po volbách: ti co prohráli, budou dlouhodobě házet klacky pod nohy a škodit. Tak už to v životě chodí.
Já mám takové přísloví, že »žádný učený z nebe nespadl, ale pitomce jako by shazovali«. Proto se každé ráno, když vyjdu ven, pozorně se podívám na oblohu, jestli už nepadají, abych mohl včas uhnout. Opatrnosti nikdy nezbývá. Nevím, jestli budu na podzim kandidovat ještě jednou, uvidíme.
Když jsem jako malý chlapec jezdil s mnoha dalšími s hrkačem na Velikonoce, to když zvony odletěly do Říma. A když se vrátily, chodili jsme po dědině a za hrkání vybírali vajíčka a jiné dobroty. V té době jsme si několikrát lízli i slivovice a já jsem se ocitnul ve stavu beztíže. Potom se mě zmocnil vliv zesílené gravitace před velikým domem naproti kostelu. Pan Maštalíř, majitel onoho domu a bývalý dobrý starosta, mě vzal domů a za pomoci své paní mě uložili ve chlévě na slámu. Potom si pro mě přišel tatínek a na dvoře mě omýval studenou vodou ze studně. Nu, v tom domě naproti kostelu teď bydlím a jsem též starostou. Kruh se uzavřel.

ZP •• Kruh se uzavřel...
Mnohokrát se mi potvrdilo, že všechno, co napíše sám život, nemůže vymyslet žádný spisovatel; snad ani Shakespeare by si na to netroufl. Lepší závěr naší rozpravy si nelze vymyslet. Zkusil jsi v životě vskutku ledacos, mnohé se ti i věru povedlo, leč nakonec ses vrátil domů a osázel políčko česnekem.
Přeji Ti ze srdce dobrou sklizeň, a dá-li Pán Bůh, nejenom této pochutiny, ale i dobré úrody pocitů ze všeho, co se ti ještě podaří učinit k užitku. 


Zbývá doplnit tvá niterná tajemství:


Koho považuješ za největšího herce?
Zdeňka Štěpánka
Koho považuješ za nejmoudřejšího politika?
Gándhího
Kterou ženu považuješ za nejkrásnější?
Tu, s níž žiji.
Koho považuješ za největšího umělce?
Marcela Marceaua
Kdo je tvým nejoblíbenějším hudebníkem?
Mozart
Kterého vojevůdce považuješ za geniálního?
George Pattona
Které místo se ti vrylo do srdce?
Nejjižnější Morava
Koho považuješ za svůj největší vzor?
Ludvíka Svobodu



Jest velice dobře znáti těm, kteří chtějí
dojíti dokonalého poznání bylin a jich užívati s užitkem,
neboť ukazují jinou tvářnost při pučení,
jinou v mladosti, jinou v dospělosti a ve svém stáří,
a když toho nešetří, vznikají často mezi učiteli spory a tahanice,
když jeden píše o účincích, kdežto jiný o týchž účincích,
přičemž oba tápají ve tmách.
Dr. Tadeáš Hájek z Hájku
v předmluvě k Herbáři českému
L. P. 1562


Foto © osobní archiv Jiřího Stanislava a zdroje v internetu

Příště:  ZAPŘISÁHLÁ VENKOVANKA

Režisérka Marie Lorencová prožila v hlavním městě převážnou část svého života. Přesto se hrdě hlásí ke svému rodišti v Orlických horách a tvrdošíjně odmítá považovat se za Pražanku. A protože strávila nejenom 26 let v jediném divadelním angažmá v Kolíně, dojížděla tam a zpět domů každý den, a také často hostovala v Chebu, v Karlových Varech, v Hradci Králové, v Příbrami, v Opavě nebo v Jihlavě a je tudíž znalcem mimopražských scén; v Rozpravách potvrzuje jejich vysokou uměleckou kvalitu.

Dosud uveřejněné 




najdete zde  

                     

Poprvé publikováno v Pozitivních novinách 22. 02. 2010