19. května 2010 uplyne tři čtvrtě století od záhadné smrti populárního archeologa, špióna, vojevůdce a spisovatele. Vlastně se jmenoval Thomas Edward Lawrence. Narodil se 15. srpna 1888 a známe ho především z velkolepého filmu Davida Leana (1962), kde ho představoval mladý Peter O´Toole. Filmů o Lawrenceovi existuje však víc, první vznikl už v němé éře a za jeho života. Už tehdy byl Lawrence legendou, což dodnes pokračuje, a podle - jakési - novodobé mytologie se dokonce setkal s Indiana Jonesem, což je, pravda, postava fiktivní, ale částečně Lawrencem inspirovaná. Vynikající zůstává i nelítostný filmový dokument o Lawrenecovi z roku 2003 a "hrdina pouště" je známý zrovna tak z encyklopedií špionáže jako literárních slovníků, což se povede málokomu. Zjara 1935 se bohužel předčasně zabil na motocyklu za poněkud záhadných okolností na jedné anglické silnici. Teprve mu táhlo na sedmačtyřicet, ale jak řečeno, už dávno byl žijící, i když ukrývající se legendou. Jistě i zvláštním člověkem. Od mládí byl posedlý archeologií a v jedenadvaceti letech prošel pěšky, jen s oddanými beduíny Palestinu a Sýrii, luštil (stejně oddaně) písma a vedro jako by na něho neúčinkovalo. Měl jemné plavé vlasy, modrošedé, pronikavé oči, které se neustále pohybovaly, snad že jeho prokletím zůstávalo, že nikdy neuměl přestat přemýšlet, měřil sice jen metr šedesát (patrně následek úrazu v šestnácti letech), síly však v něm číhalo za čtyři. V arabských zemích i dnes znají následující zatěžkávací zkoušku: Seskoč z cválajícího velblouda s puškou v levici do pouštního písku a za běhu, ale za pomocí jediné ruky zase nasedni. Ani sám Old Shatterhand by to možná nezvládl, Lawrence však obstál. Zvládl i napjatě čekat na místě po dlouhé hodiny a nehnout ani svalem, byl neomylným střelcem z pistole a jeho přirozeným nadáním spisovatele a špióna stala se věru neobvyklá schopnost zůstat v každé společnosti nenápadný a nepovšimnut, tedy kdykoli si to přál. I následkem své letory si to přál často. Lawrence měl prý kouzelný dar vstoupit do pokoje nikým nepovšimnut a zase se po chvíli „po anglicku“ vytratit. Byl abstinent, nekuřák a vegetarián. O jeho vztahu k ženám se lze dočíst ledacos, ale já to zde nechci rozebírat. Jeho spolužák udal toto: „Mohl jsem se spolehnout, že Lawrence z jediné podnětné věty získá pro sebe víc, než já z celého svazku.“ Přeháněl? Asi ne, Lawrence měl opravdu zcela mimořádnou a snad až morbidní paměť na detaily a vězely v něm rozsáhlé a dobře uspořádané zásoby přesných technických znalostí. Snad o každém myslitelném předmětu. Ale aby nedošlo k mýlce, „pouhými znalostmi“ prý z duše opovrhoval a vnímal, nakolik stály v protikladu ke „skutečné moudrosti“.
Žil často jako mnich. Nejraději se prý živil chlebem a máslem a nesnášel, když se jídlem zdržel déle než pět minut (tvrdí to aspoň Robert Graves). Mínil: „Jíst je tak intimní úkon, že by se měl provozovat pokud možno v nějakém malém pokoji za dobře zavřenými dveřmi.“ A Graves, autor románu Já, Claudius, dodává: Jednou mě Lawrence navštívil na svém závodním motocyklu Synové hromu, seskočil po pěti hodinách rychlé jízdy v chladu a stejně odmítl snídani. „Co tam vůbec dostáváte k jídlu, v tom vojenském táboře?“ ptám se. „Jím velmi zřídka.“ „Kdys měl naposled nějakou stravu?“ „Ve středu.“ „Ale je sobota.“ Zarazil se. „No, nějakou čokoládu ano. A pomeranč občas sním.“ Postavil jsem před něj nenápadně nějaká jablka a on po chvíli pro jedno sáhl, ovoce bylo vždycky jeho slabostí. „Jsi masochista,“ povídám. „Proč si to myslíš? Někdy vynechám pravidelnou stravu i pět dní, jen abych se ujistil, že ještě umím hladovět, aniž bych se trápil anebo namáhal, a víš, zjišťuju, že právě dík hladu se smysl všeho zvýrazní. Rozhodně jde o dobrou průpravu pro tvrdé časy.“ Většinou prý vydržel spát jenom do půlnoci, načež už jenom klímal a více či méně přemýšlel, pokračuje Graves. „V noci jsou mozky druhých vypnuty,“ mínil Lawrence, „a to mé mysli umožní větší rozmach osvobozený od cizích vibrací.“ Nu, vidíte, a přes tohle všechno byl až zarytě přesvědčen o vlastní nedostatečnosti a nikdy nepřipustil, aby se mu v tom oponovalo. Nešlo přitom o skromnost. Oč tedy? Spíš o upřímnou víru ve vlastní bezcennost. Připomínala „tvrdě potlačený nářek“. Ve společnosti se Lawrence sotva kdy dokázal uvolnit a zůstával hluboko do sebe stažený, všechny emoce a gesta byly redukovány. Asi JAKO BY SE ŠETŘIL V POUŠTI. A co je, ale i není divné? Každý z jeho přátel ho znal úplně jinak. Žily tak desítky Lawrenců. Ale asi nejvíc ho charakterizoval naprostý nedostatek lidské vřelosti. Za první světové války Lawrence opravoval v Egyptě vojenské mapy a zabýval se leteckou fotografií. Býval i parlamentářem. Snil o sjednocení arabských kmenů v jedinou armádu, která se potom po boku Britů postaví Němcům - a Turkům. Roku 1916 se Lawrence coby tajný agent vylodil v Arábii a byl uveden k emírovi, který se ho prý zeptal: „Líbí se ti tady?“ Odpověď zněla: „Ano, ale je odtud daleko do Damašku.“ Tehdy byl ovšem Damašek sídlem nepřátel a Lawrence tam chtěl dojít přes poušť. Arabové váhali. Obvykle bojovali seskupeni podle rodin, a když je válka omrzela, na pár dnů se vždycky vrátili k ženám. „To skončilo,“ prosadil Lawrence.
Nosil plášť lemovaný zlatem a zlatý opasek se zakřivenou dýkou ve zlaté pochvě, která byla od krále a propůjčovala mu hodnost knížete. Pro Araby se stal skoro emírovým bratrem: Lawrence - nedotknutelný. Ovlivnil je a v čele s ním táhli na Damašek. Přidávali se k nim další a další a jenom hlavní stan Britů měl tu akci již od počátku jenom za „hračkářskou revoluci“. Přesto Lawrence nechali jednat. Měl snad být Lawrence obětován? Je to otázka. On to ovšem pojal jako osobní válku a šejkové museli přísahat na Korán, že zapomenou na osobní krevní msty. Přísahali, šli – a tady v písku byl Lawrence ve svém živlu. Nenáviděl dril i armádní kázeň, i na ministerstvu války chodíval neupravený a bez opasku a zcela ignoroval vojenské řády. Všechno si dělával po svém, až říkali: „Je urážkou armády!“ a jeho individualismus tedy plál i při tažení v poušti. Prováděl také nepřístojnosti. Jednou docela zmizel na čtrnáct dní. Právě ho odepisovali, když se opět vynořil z písků, jako vždy úplně klidný. Přes všecko hrozné vedro svěží. „Odskočil jsem si do Baalbeku,“ utrousil. Odskočil jsem si trochu hrát, omlouval by se zatoulaný kluk. Dobře, ale Baalbek v této souvislosti představoval pět set mil jízdy pouští, během níž Lawrence nikým nepoznán pronikal do tureckých táborů a mezi německé důstojníky. Podstupoval chladnokrevně neuvěřitelná nebezpečí, protože vyzvědači byli Turky bez okolků stříleni. Před tím strašlivě mučeni. Ale Lawrence se vrátil. Ve zdraví. Záškodnická válka v Arábii mohla pokračovat. Lawrenc ji vedl po svém. Stal se mistrem v likvidaci železničních mostů a Turci vypsali na jeho hlavu vysokou odměnu ve zlatě, zatímco on obratně šířil falešné zprávy a ve zbylém čase si klidně četl. Ano, četl. Turci znali přirozený odpor Arabů k pravidelným tažením, takže žasli. Jakého to jen musí mít vojevůdce? ptali se. Ale nevězelo v tom nic víc, než že Lawrence vyhmátl v arabské povaze to, co mu umožňovalo bryskně velet. S „pár sty chlapů“ manipuloval tak obratně, až je nebozí Turci považovali za tisíce. Spáchal však patrně i řadu válečných zločinů, odmítal například brát zajatce a nechal do nich nejméně jednou střílet z kulometu, i když to ve svých vzpomínkách Sedm pilířů moudrosti (1926, česky zkráceně poprvé 1932, méně zkráceně 1998) popřel. Tak či tak uskutečnil před sto lety jedno z nejpozoruhodnějších tažení v dějinách, když za třiadvacet měsíců urazil pět set mil pouští, „aby se Arabové konečně stali svorným národem“. A kdy v boji proti vycvičené armádě zvítězil s touto „otrhanou bandou otrapů“ a brzděn i výsměšně přezírán vlastními úřady.
Na mírové konferenci v roce 1919 už se „Lawrence z Arábie“ pohyboval jako romantická postava, zatímco Arabové odsud prchali s pocitem, že je oklamal. Úřední zprávy o povstání pečlivě vypustily jakoukoli zmínku o Lawrenceovi, a tak se tím spíš mohl stát předmětem mnoha snů, několika filmů a literatury. On sám vnímal arabské povstání jako prohru a odmítl přijmout pocty od krále. Nemiloval ostatně veřejný život, a tak se nechal pod falešným jménem najmout k letectvu, kde prokazatelně inspiroval kapitána Williama Earla Johnse k vytvoření známé figury, totiž leteckého esa Bigglese (částí Britů dnes prý považovaného za skutečnou osobnost:-). Earl Johns (1893-1968) zůstane sice v pravém smyslu toho slova brakopiscem, plukovník Lawrence se však přátelil i se skutečnými spisovateli a třeba s G. B. Shawem shledali na svých povahách mnoho příbuzného. Zdá se to neuvěřitelné, ale Lawrence při tom všem i anonymně překládal Odysseu anebo má podíl na vynálezu motorového kluzáku! A přece o sobě dál a dál pochyboval a nevěřil, že existují skuteční hrdinové, ničím si nikdy nebyl jist, nikdy o nic nedbal a stavěl se pokaždé stranou. Podle spisovatele Roberta Gravese jsou právě muži jako Lawrence spíš hrozbou naší civilizaci. „Jsou sice příliš důležití, než aby je šlo pominout, ale až moc vrtošiví, než aby se nechali svázat zodpovědností,“ napsal, ale nemyslím, že byl zase až takovou hrozbou, a rozhodně bychom ho měli vnímat spíše jako přítele. |