Josef Fousek: Co jsem andělům neřekl (17)

Rubrika: Publicistika – Fouskův svět

 CO JSEM ANDĚLŮM NEŘEKL  (17)
„To, co uplynulo, se nedá vrátit. Proto píši, abych alespoň na chvíli vzkřísil vzpomínky.“

Dají se děti vychovat? – Diletant z povolání – Litomyšl – Černé sako – Handl v Bečiči – Koňak s Michalem

Musím objasnit některá slova, jimiž jsem byl mnohokrát označen. Zpravidla těmi, kteří sami nevytvořili nic, abych je já mohl těmi samými, nebo patřičnějšími slovy označit též.
Ale jsem nucen přiznat, že mnohé je trochu pravdou, i když ne úplnou.
DEKADENT. „Dekadence je úpadek. Literární směr, libující si v líčení stavu chorob duše. Je přejemnělý a uměle estetický…“ Takže, o té duši je tam hodně pravdy, ale že bych byl přejemnělý, to přece nejde, vzhledem k mému původu z ulice a způsobu života mezi špatně situovanou společenskou třídou. I když jsem měl a mám rád pana Jiřího Karáska ze Lvovic, Oscara Wilda a další...
DILETANT. „Dilettare, z italštiny – člověk pouze ze záliby, čímsi se zaměstnávající. Je to též něco nevyspělého a naivního. Je to situace, když někdo nekvalifikovaný vykonává práci kvalifikovaných.“ Takže, zas je tam hodně pravdy, ale kde sebrat kvalifikaci pro popsání vlastního života? Tady mluví srdce a nikoli příručky. Jsem na úrovni státníků a politiků, jenž vykonávají práci, na kterou nejsou učňovské školy.
AUTODIDAKT. „Člověk, který se sám učí, vzdělává, bez škol a učitelů.“ Něco z této skupiny mám.
Nikdy se nedozvím, jakou měli rodiče se mnou starost. Ve třinácti letech jsem se naučil jíst příborem. Naučila mne to moje tetička Anička z Chomutova. Kvůli jedné patnáctileté holce, která mne sváděla a říkala, že jsem nevychovanej kluk. Pozvala mne na večeři do malé hospůdky. Anička mne nechtěla pustit.
„Ta holka už je fikaná, umí to s klukama a ty jsi, Pepíku, třináctiletej klučík,“ kárala mne. Pozdě večer, ta holka Klára zapískala, a já skočil z druhého patra do zahrady. Pomlátil jsem se a večeře, kde jsem ji chtěl překvapit, jak umím jíst příborem, se nekonala. Měl jsem zlomený prst na ruce, vykloubené rameno, a ještě jsem se uhodil při dopadu o špalek do kostrče. To bolelo nejvíc. „Ještě, že ten dům nemá pět pater,“ říkala moje teta Anička.
V nějakém romantickém románu jsem se dočetl, že správný chlap má jíst lžící. Také tam bylo psáno, že příborem jedí zdegenerované „buržoázní“ vrstvy dekadentních intelektuálů, které se štítí poctivé práce. Z těch slov jsem tenkrát chápal pouze to o správných chlapech, ale jinak to do mne zaselo sémě vzdoru. Trvalo to i po návštěvě u tetičky.
Dlouho předtím maminka říkala, že v padesátém roce, jsem začal neustále pokašlávat. Lékaři mne poslali do sanatoria v Tatranské Lesné. Byl to ozdravovací letní pobyt. Pamatuji si z toho hodně málo. Spíše zprostředkovaně od maminky.
Do jídelny jsme museli chodit v bílých košilích s pionýrskými rudými šátky kolem krku. Jedna naše vedoucí ve svazácké košili se mne ptala, proč nepoužívám příbor. Nazvala mne primitivem a negramotem. Jiný svazák to napsal mému tátovi a ten chtěl přijet do Tater a rozbít té svazačce hubu. Ona si na mne zasedla, ačkoli nás, kteří jsme jedli lžící, bylo víc.
Nerozuměl jsem těm slovům úplně, ale naštvala mne hodně. Styděl jsem se za ně. Abych se vymluvil, vymyslel jsem si, že mne maminka jako dítě upustila a mám pochroumané zápěstí. Vidličku jsem dokázal držet nemotorně a nikdy jsem se nespletl. Ta svazačka, naše vedoucí, mne pozorovala. Jako ošklivá vzpomínka zůstal v mé mysli den, kdy jsem se nachladil. Seděli jsme v lese na pařezech a učili nás zpívat slovenské písně. Já jsem seděl na kameni. Nastydnul jsem a pořád jsem musel chodit na malou. V noci jsem nechtěl budit ostatní na pokoji a se zaťatými zuby jsem přemáhal nucení. Počůral jsem se. Strašně jsem se styděl. Paní, co uklízela na pokoji, Slovenka, to nikomu neřekla. Ale ta, co mi řekla, že jsem ten primitiv a negramot, to řekla ostatním. Někteří z kamarádů se mi smáli. Přestal jsem mluvit, stranil jsem se všech, jak jen to šlo a těšil jsem se hrozně domů. Nasbíral jsem si malé šišky v lese, tolik, co zbývalo dnů do konce pobytu a každý den jsem jednu šišku vyhodil z okna do lesa.
Při pobytu v sanatoriu Jiřího Wolkera v Tatranské Poljance v roce 1980, jsem jednou omylem vystoupil z električky ve stanici TATRANSKÁ LESNÁ. Díval jsem se na budovu, kterou jsem těžko poznával, ale pocit hanby a studu ke mně znovu přišel.
Když se dětem ublíží, pamatují si to celý život. Možná, že to poznamenalo i mou nechuť ke kolektivu jakéhokoli druhu. Ta trvá dodnes.
Ve slovníku jsem si přečetl o slově BURŽOAZIE, které jsem v té době tolikrát slýchával, doma i ve škole. Táta mi říkal, že jsou to „lepší lidé,“ kteří pohrdají dělnickou třídou a soudruh Mar... křičel u nás doma, že nás chudé okrádají, že jsou to kravatoví lumpové. Že se zabývají věcmi, kterým nikdo nerozumí a rozeštvávají obyčejné lidi.
„Dají si šálku na krk, ty inteligentí, zapáleji si doutník a chtějí, aby je všichni obskakovali.“ Takových vět jsem slyšel až do čtrnácti let mnoho. Potom jsem se toulal mimo domov.
Soudruh Mar... často opakoval: „A všichni chlastaji!“
„My taky,“ řekl mu jednou můj táta, „a nejsme inteligenti!“
Někdy, když doma jím lžící (často), vzpomenu si na dětství. Na všechny facky, co mi dávala maminka. Bylo to marné. Just jsem všechno dělal naruby. Kdyby táta byl proti komunistům, kdoví, co bych byl já.
Měli jsme doma málo věcí. Šuplík dokumentů, pohledů a zažloutlých fotografií, jednu společnou skříň na šatstvo, tři obrázky na stěně, stovku knih, z nichž polovina byly Leninovy a Stalinovy spisy, Jules Verne, Alexandr Dumas a Alois Jirásek. Své knihy jsem měl na verandě, kde jsem spal. Měl jsem je svázané opaskem, protože jsem to viděl v jednom ruském filmu.
Vařil se ve mně guláš nejistot, pochyb, snů a nadějí. Toužil jsem opustit domov a vidět svět. Opojen Jackem Londonem, plavil jsem se ve snech po oceánech, a když jsem spatřil v roce 1991 v Austrálii skutečný oceán, nemohl jsem z úst vypravit slova.
Nad postelí mám zrezavělý lodní hřeb, který pro mě našel Miloslav Šimek, a daroval mi jej u oceánu v Austrálii se slovy:
„Tohle máš na památku! Chtěl jsi být námořníkem a jsi narozen v rybách!“
Na ten hřeb věším texty a poznámky. Po letech poznávám, že touha nemá zmizet. Je světélkem v dálce, a my se snažíme k němu doplout. Nemá-li člověk světélko, nevypluje. Jakmile si řekneme s mávnutím ruky: „Už to nemá cenu! Jsem starý!“ začíná čekání na Bílou paní. Svou maminku jsem v mládí vnímal jako moc starou ženu. Opit sám sebou, nevšímal jsem si, že je maminka nemocná, že žije sama v panelákové garsonce. Nikdy si nestěžovala, nikdy nic nevyčítala. V bytě měla dokonale čisto. Uměla se smát a srdečně vyprávět. Od ní mám hodně příhod, které jsem málem zapomněl.
Byla v područí mého otce, silného jedince s vůdčí náturou. Vedle něj chřadla a byla stále „v koutě“. Ale on táta nebyl tak vůdčí, jak se zdál se svou šedivou hřívou a velkou myslitelskou hlavou. Nechal se ovlivňovat kamarády, rychle odpouštěl a dělal politiku, která k němu nepatřila. V nepatrných chvílích souznění jsem poznával jeho křehkou povahu.
Vyprávěl mi o knihách, o básnících, ale se mnou si rady nevěděl. Pohlavek od táty si nepamatuji.
Já byl barbar, který vyhlásil osobní válku školám. Moje škola života se mi vyplatila. Zasáhl jsem do několika odvětví kultury a těší mne to. Není to na Národního umělce, není to na Oscara, není to na vilu za sedm melounů, na nový mercedes, ale říkám si:
„Bez protekce, bez politiky, vlastní cestou.“
Také mne napadlo, že kdybych měl udělat nějaký test inteligence, že bych možná nesehnal ani místo obecního metaře. Ale to přeháním. Zametli se mnou kolikrát. Přemýšlím o tom, zdali bych uskutečnil všechny ty své zásahy do nejrůznějších sfér kultury, kdybych měl za sebou poslušná léta na školách. Nevím. Určitě by se má cesta vyvíjela jinak. Ale takto to chtěl Pán Bůh.
Měl jsem divnou a nebezpečnou školu. Těžká práce, popíjení, toulání s partou, rodina bez vlivu, chudý jako myš, a přesto jsem věřil, že přijde jednou den, který mne zavede do krajů romantiky a dobrodružství. Tajně jsem věřil, že budu váženým člověkem. Moje Jarmila věřila se mnou.
Žil jsem v ulici, v době marodění jsem hltal knihy, nasával jsem vůni každého dne. Miloval jsem zakouřené hospůdky, znal jsem se s lumpy, kteří mají sílu přitahovat kluky na scestí. Co mne uchránilo od pádu do bufetové existence? Nevím. Možná to modré světélko naděje.
Dnes dobře vím, že když se povede manželství, je to výhra, která je vzácná. Necítil jsem okovy manželství, a když, tak spíše výčitky, že ubližuji ženě, která mne má ráda a jíž jsem slíbil před Bohem a na radnici, že ji budu ochraňovat. Mnohokráte jsem porušil svá předsevzetí a znovu jako schlíplý pes jsem začínal nový život. Od zdi ke zdi.
Dávno jsem pochopil, že nezažiji dobrodružství nebezpečných cest, ale poznal jsem také, že tento skutečný život je velkým a někdy i nebezpečným dobrodružstvím, i když bez prérií, oceánů, lodí a pitek do rána. Dobré je mít práci, aby bylo na chleba, na pár darů pro nejbližší a nemít strach. A to je to nejtěžší v tomhle světě. Nevěřím, že to bylo v historii jiné.
Touha? Že se ji zříkám? Nikoli. Naopak! Tou touhou je přání a víra, že nepodlehnu lhostejnosti, že mne až do poslední stanice bude zajímat radost i bolest ostatního světa. Budu si přát, aby náš životní vlak měl moudrého strojvůdce, poctivého průvodčího a šťastné pasažéry.
Neumím vysvětlit, proč je Země kulatá, proč se dovolám ve vteřině do Ameriky, Poděbrad, do Austrálie, do Prahy, je pro mne nepochopitelné, že děti ovládají kompjútry, nechápu, proč věříme pohádkám, proč zabíjíme živé tvory na bifteky a roštěnou, proč si navzájem závidíme, pomlouváme se a ubližujeme si.
Mrzí mne, že se neobjeví Pán Bůh, aby řekl v OSN, co si o nás opravdu myslí. A jsem přesvědčen, že by ho lidé vyslechli a byli by těmi samými, co jsou. A Ježíše Krista? Znovu by ho ukřižovali.
V rádiu říkají, že se pan Vlastimil Brodský zastřelil. Stáří je smutná zahrada.
V budově bývalého pivovaru v Litomyšli se 2. března 1824 narodil génius a hudební skladatel Bedřich Smetana. Areál zámku je zapsán do seznamu UNESCO. To říkají prospekty.
Je půlnoc, stojím před bývalým pivovarem. Myslím na svého dědu, který se narodil asi o šedesát let později v nemocnici U APOLINÁŘE, velmi blízko od zamřížovaných oken, za nimiž trávil poslední dny Bedřich Smetana.
V duchu míjíme s Jarmilou Faustův dům, procházíme pod okny, za kterými svítí modrá zář operačních sálů. Tam spravují srdce. Myslím na profesora Ivana Vaňka, na celý tým „záchranářů“, kteří mne vrátili na svět s novým potrubím.
„Mistře Smetano, zpívám s dvakrát operovaným sluchem, a když vzpomenu na vás, doufám, že neslyšíte mou produkci, která není Velkou hudbou, ale věřím, že mi odpouštíte, neboť jsem jako vy, narozen v Rybách.
Mám tenhle večer úspěch, výrobci pekárenských pochoutek jsou dobrým publikem a také máme s Jarmilou radost, že prodala všechny knihy Eman a Kornelie, boží lidé. Moje žena pracovala v mateřské škole jako kuchařka a dostala za to od našeho něžně socialistického státu důchod 4017 korun. Máme z toho velkou radost, neboť dostala přidáno. Před tím měla 3890 korun. To je asi obnos dámy z Perlovky, když má ten den pech.
Na nádvoří zámku v Litomyšli se sešlo před několika roky sedm prezidentů. S Jirkou Krampolem a Milanem Drobným jsme přišli po nich my. Tedy za několik let. Stoupl jsem si na židli a pro vzácné podnikatele, kteří stáli s dámami i s číšemi šampusu kolem zámeckého nádvoří, jsem zarecitoval báseň KOCOVINA.
Při mé recitaci vládlo ticho a číše necinkaly. Poté se ozval decentní potlesk, téměř chabý, a Jirka Krampol mi šeptal:
„Fousku, ty jsi velkej vůl z Kladna, ale mám tě rád!“
Milan Drobný souhlasně přikývl. Jirku Krampola mám rád, protože si uprostřed své popularity ponechal své jemně cholerické srdce a nikdy se nesnažil oblékat do falešného šatu intelektuálních hastrošů.
Tím hastrošem nazvala Jarmila mne. Z jiných důvodů. Nelíbilo se jí mé černé sako, neboť bylo trochu větší. To je pravda, ale zase si lidé mohli myslet, že jsem se zhubl. Byla to má dietní finta.
To sako jsem koupil v second handu v Kroměříži. Moje snacha Šárka řekla, že se zúžit nedá. A ta krejčovině rozumí. V Litomyšli v Kafé baru U Mařáka se Jarmila projevila nelítostně.
„Tohle sako je jako po trumpetistovi z pohřbu!“ Mlčel jsem. Měl jsem to sako rád. Nosil jsem ruce v kapsách a sako rozepnuté. Vpředu hodně odstávalo. Klidně bych pod ním propašoval hodně velkého melouna. Trochu mne potěšilo, že pod deskou na domě – Zde dlel cestovatel Josef Kořenský, který uskutečnil cestu kolem světa, – se za mnou otočila jedna mladá paní a řekla nahlas svému muži:
„Takové sako by sis měl koupit. Černá je elegantní!“ Narovnal jsem se a podíval se významně na Jarmilu. Beze slova se otočila, vrátili jsme se o pár kroků zpět, a ukázala do výlohy. Byla tam saka a z toho dvě černá. Každé koštovalo kolem čtyř tisíc. Pochopil jsem a neodpustil si poznámku:
„To mé stálo asi sto šedesát korun!“
V hospodě ZA VODOU mi spadl mobil do klozetu. Umyl jsem jej mýdlem a provinile se vrátil do výčepu. Mobil MOTOROLA své funkce neztratil. Doma jsem toho žrouta peněz znovu omyl a celého vydezinfikoval pitralonem. Čekal jsem, kdo se ozve první po pádu do hoven. Nevím, kolik bylo hodin. Ale venku něžně svítalo.
„Sveti Stefan, Sveti Stefan, ovdje Sveti Stefan...“
„Tady Kladno, tady Kladno,“ odpovídal jsem donekonečna. Neznámý, co volal – Tady Svatý Stefan, – se ztratil v dálce a já byl vzhůru. A ruleta vzpomínek se roztočila.
V Jugoslávii v Černé Hoře, jsme byli na dovolené v roce 1975. Byla to má první dovolená, na kterou mi odbory v Plynárně dali polovic peněz. A byla to má první cesta do nesocialistického státu.
V moři čněl nádherný ostrůvek plný romantických domků a vil – Svatý Štefan. Několikrát jsme s Jarmilou na tenhle ostrůvek boháčů a uměleckých hvězd zašli. Přes most v moři. Popíjeli jsme víno z Dalmácie a seděli ve stejné taverně, jako Gina Lolobrigida. Jenže ta tam nebyla na dluh, který jsme spláceli dva roky. Ale měli jsme se nádherně. Rakija chutnala.
V Dubrovníku, kam jsme odjeli na den se zájezdem, jsme potkali dva cikány. Nabízeli ručně vyklepané kyblíky na květiny. Mému příteli Slávkovi Folprechtovi došly peníze, a tak jsem navrhl, aby dal černohorským dráteníkům brýle, které patřily jeho ženě. Ta zatím šla s mojí ženou a s přáteli Durkajovými daleko vpředu. Dělalo mi radost smlouvání. Poprvé v životě jsem se cítil důležitou obchodní osobou.
„Vezmitě si okulárije, charóšije, dobar naočale! My molit bakar cviečar kýbl!“ Vyhrál jsem. Moje snaha o mezinárodní jazyk vyšla. Slávek si odnášel měděný kyblík na květiny. Měl upřímnou radost.
Dohnali jsme naše přátele. Přiznám se, že jsem úspěch smlouvání považoval za svoje vítězství a byl jsem hrdý. Cítil jsem se před ostatními výjimečně.
„Tohle je pro tebe,“ radostně předával Slávek kyblík své ženě. Nevěřícně na něj pohlédla a zeptala se jako správná žena:
„Kolik jsi za něj dal?“
Slávek se usmál: „Jen tvé sluneční brýle!“ Paní Folprechtová schýlila hlavu a v její tváři se odehrálo divadlo smíšených pocitů.
„Já mu poradil!“ agilně jsem usiloval o slovo pochvaly. Potom jsme se dozvěděli, že to nebyly obyčejné brýle za pár šupů, jak Slávek tvrdil a mně se zdály ještě lacinější, ale že by se za ně dali koupit všechny kotlíky i s těmi cikány. Paní Folprechtová mi odpustila a Slávkovi také. Slávek se uměl krásně smát.
S nikým jsem tak nepil rád koňak Cézar jako s Michalem Durkajem. Dovolil mi, abych mu říkal – Míšo. Pan Durkaj mi zůstal v srdci. Nikoli kvůli koňaku... Byl pro mne více nežli Cézar. Prožil DUNKERQUE ve Francii, obklíčení hitlerovskými vojsky, ze kterého se dostal s britskými a francouzskými jednotkami v roce 1940 do Anglie.
Po válce byl jako voják Západní armády uvězněn a vyslýchán v pověstném „Domečku“, na Hradčanech, kde si komunističtí dozorci léčili komplexy méněcennosti na těch, kteří bojovali za naši vlast v uniformách západních spojenců.
Mrzí mne, že jsem nevěnoval více času člověku, jehož jsem měl rád a kterého jsem si vážil. Zazněla salva, pocta Slovákovi, který říkal pravdu do očí, uměl naslouchat druhým a usmívat se mému bláznivému vyprávění. Cestou ze Strašnického krematoria jsem si vzpomněl na jeho větu v Bečiči:
„Nejdůležitější pro překonání těžkých okamžiků v životě bylo pro mne vědomí, že moje žena mi věřila a že na mne myslela. Dávala mi sílu, abych nepropadl beznaději.“

Pokračování příště...

Josef Fousek
CO JSEM ANDĚLŮM NEŘEKL


Copyright © Josef Fousek 2002
V roce 2002 vydalo nakladatelství Jindřich Kraus - PRAGOLINE
jindrichkraus@volny.cz    www.pragoline.cz  

© Ilustrační fotografie z cyklu OBRAZY DUŠE
web Josefa Fouska -  www.pepafousek.cz

Spisovatel, písničkář, textař, básník a fograf Josef Fousek v oblíbených pořadech na ČR2-Praha

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 18. 05. 2010.