| Hledání vody - Divný nález - Peníze kazí člověka i lidi Byla to divná skupinka! Klimeš stál na zahradě, opřenej o strom a něco důležitě vyprávěl okolostojícím. Jen Pikart a Pikartová seděli na lavičce u jejich baráku. Statkář Ječmen se pohupoval na svejch křivejch nohách a dcera Alžběta jako pokaždý pojídala popkorn. Sahala donekonečna do pytlíku a jedla tu bezbarvou umělou hmotu. Pozorovali jsme je s Kornelií z okna. Potom Klimeš uchopil takovou divnou větev podobnou vidlicím na kolo. Klimešová mu něco pošeptala a starej začal chodit sem a tam po zahradě. Dokolečka jako blázen.
„Měli by navštívit tu Modrou lagunu, jak tam syn Pikartů, Adolf, vozil Pikarta, když spadnul ze štaflí,“ pokyvovala Kornelie.Vzpomněl jsem si. Pikart před rokem běhal v podvlíkačkách po návsi a křičel:
„Dejte mě na Hrad!!!“
Pak se léčil v tý Modrý laguně u nějakýho světoznámýho doktora přes blázny.
„Klimeš předal tu větev Pikartovi,“ upozornila mě žena.
„A teď to zkouší statkář Ječmen! Dívej se Emane!“
Vyšli jsme nepozorovaně na zahradu a Kornelie udělala větší díru v plotu, abysme dobře viděli.
„Jestli nejsou opilí,“ říkala Kornelie a významně mi pošeptala: „Budeme se muset zamykat!“
Přikývl jsem. Myslel jsem na to taky. Byla zlá doba. Lidi se zabíjeli, kradlo se i na hřbitovech, na silnicích samá havárie a teď ještě hledaji s klackem třeba zlato.
„Dospělí lidi a blbnou jako děti,“ divila se Kornelie, „třeba to mají z prášků. Klimeška pořád nosí prášky proti bolení hlavy.“
V tu chvíli se Klimeš otočil k nám, prohlížel si nás a zavolal:
„Nechte toho šmírování za plotem a pojďte sem! Můžete bez vstupenky.“
Vykročili jsme k vrátkům. Pozdravili jsme a oni nás taky.
„Pane Rákos,“ oslovil mě důležitě Klimeš, „jistě jste poznali, co hledáme.“
Kornelie i já jsme nejistě přikývli.
„Hledáme vodu!“
„Jo, vodu hledáte,“ řekli jsme s Kornelií společně.
„Ano vodu,“ pokračoval Klimeš, „tady ten rozvětvenej proutek by ji měl najít.“
Kornelie se vychytrale zahleděla na Klimeše a řekla:
„Jó, proutek vám najde vodu a potom vám o ní řekne.“
„Vidím, že to znáte, paní Rákosová,“ chválil mou ženu Ječmen, „my nemáme nikdo tu magnetickou křeč a tak nemůžeme najít místo, kde kopat studnu.“
Ječmen, Rákos i ostatní koukali úplně vážně. Alžběta šlápla bosou nohou na vosu a strašně zařvala. Lekli jsme se všichni a Klimeška křičela:
„Voda, voda!“
Když poznala o co jde, dala Alžbětě na chodidlo hadr s octem. Holka se uklidnila a sedla si na trávník s popkornem.
Kornelie radostně vzkřikla:
„Už vím, o co jde. Četla jsem to v novinách. PROUTNÍK NABÍZÍ SVÉ SLUŽBY.
Statkář Ječmen pokrčil břichem: „My ale toho proutníka nemáme, tak sami hledáme.“
Potom ke mně přistoupil Klimeš a podal mně tu divnou vidlici.
„Heleďte, Rákosi, zkuste to! Jestli nemáte v sobě tu tajemnou sílu na hledání vody.“
Vzal jsem si ten proutek a Klimeš mi předved‘, jak se drží. Musel jsem ho svírat obouma rukama. Všichni ztichli. Připadal jsem si najednou moc potřebnej a důležitej. I dcerka Ječmenů přestala chroupat popkorn. Alžběta trochu šišlala, ale každej myslel, že koketuje.
„Už še těším, bude vzrůšo,“ zašišlala.
Klimeš ještě urovnal můj postoj. Nahrbeně jsem vykročil po zahradě s proutkem před sebou. Za hradbou se objevili další zvědavci.
„Cítíte něco?“ ptal se mě statkář Ječmen.
„Hnůj,“ řekl jsem.
Ječmen se naštval: „Myslím v rukách. Cítíte křeč?“
„Nech pana Rákosa,“ zastala se mě Klimešová, „takoví jako on mívají mimořádný schopnosti.“
Kornelie mě povzbuzovala:
„Hodnej Emánek, hodnej, hledej!“
V rohu zahrady, asi tři metry od hradby, mě začaly brnět ruce. Ruce mi zkroutila divná křeč. Špičky proutku se sklonily k zemi a ukazovaly pořád na stejný místo.
„Našel vodu!“ řval radostí bez sebe Klimeš a ostatní začali hulákat a provolávat slávu. Za hradbou někdo zakřičel:
„Ať žije Rákos objevitel vody!“
Pikart mi podával ruku a ostatní sousedé taky. Alžběta mi dala pusu, až jsem musel vyplivnout popkorn. I v tom mumraji jsem si všimnul, že to nebylo milý mý ženě. Pošeptala mi do ucha:
„Šišli, šišli, kam jsme přišli, do šišlavý ulice, šišlaly tam opice.“
Odevzdal jsem proutek.
„Rákos je proutník,“ volal Pikart.
„Proutkař,“ opravil ho Ječmen.
Klimeš zarazil do míst, kde jsem nalezl magnetický místo, kolík.
„Děkujeme, sousede Rákosi,“ rozplýval se Klimeš.
I Klimešová se na mě po deseti létech prvně usmála. Nikdy jsem nepoznal tolik slávy. Úplně se mi točila hlava. Už jsem se nedivil, že mnozí politicí a umělcí a jiný velký lidi ze slávy onemocní a zblbnou.
„Čopak to našli, čopak to našli,“ ptala se nahluchlá babička Klimešová.
„Vodu, babičko, vodu,“ křičel babce do ucha Klimeš.
Babička ožila:
„To je moje, já ji štratila.“
Potom si dala říct, že ta voda není její a nechala se odvést k televizním zprávám. Klimeš udělal rychlou malou slavnost. Mě posadili do čela stolu a všichni chtěli vědět jaký jsem měl pocity.
„Byl šte vzrušený, pane Rákoši?“ ptala se mě s divným kukučem Alžběta, který došel popkorn.
Moje Kornelie hrdě vyprávěla, že prý už ty mimořádný vlastnosti mám od dětství.
„Jednou, když byl malej, našel na zahradě naftu!“ tvrdila.
„V kanystru,“ ušklíbla se Pikartová.
Ta sláva nakazila i mou ženu. Začala se chvástat, až jsem se styděl. Ale lidi jí věřili. Čím větší lži, tím víc maji posluchačů. Kornelie se napila jablečnýho vína, který rozléval Klimeš a říkala, jako když prozrazuje státní tajemství:
„Můj Eman celý roky studuje doma při petrolejce tlustý knihy. To není jen tak vzít kus klacku a najít pramen vody!“
Divil jsem se, že takovýmu nesmyslu někdo věří. Jediný knihy, který jsme měli doma, silnou kuchařku a bibli. Klimeš mi daroval tříbarevnou tužku a dolil další víno do umělohmotnejch odlivek.
„Tu tužku máte na vědecký poznámky, až budete študýrovat,“ říkal mi Klimeš.
Pak přiznal, že kdyby přivedl profesionálního proutkaře od firmy Wasserprout s. r. o. musel by mu zaplatit padesát tisíc, nocleh a jídlo. Nikdo to nečekal! Přišel pogratulovat i referent Krtička. Připil čistou vodou a měl krátký projev: 
„Sousede Rákosi, kdybyste se pochlubil svým umem a schopností již dříve, měli jsme v našich Tumlovicích už všichni vodu. Finance na vodovod bysme dali na obchvat dálnice. Ale přesto děkuji. Jsem hrdý, že máme v našem vesnickém městysi takového významného občana. Nejen mně, ale i jemu, možná někdy postavíme pomník nebo přitlučeme na školu pamětní desku.“
Odešli jsme včas. Klimeš přivedl Jardu Káchu a ten rozbalil harmoniku. Pošťák Přenosil nám dal u vrátek pohled a odjel na kole. Kornelie četla na hlas:
„Dozvěděl jsem se, že chcete chalupu odkázat Ríšovi. Zapomněli jste, že jsem tady já, váš syn. Já se vrátím!!! Karel.“
„Zase se ozval!“ Kornelie si sedla na židli a mlčela. Já taky. Venku se ozvalo zaržání. Potulný kůň Arthur se zastavil u hradby, za kterou Kácha vyhrával Koníčku můj bílý, do dáli mě nes..., a odběhl zpátky někam k faře.
„Dost smutku,“ bouchla do stolu žena, „vemu si světle žlutý šaty, ty se oblékni do černých,“ velela Kornelie a do klopy mi dala bílý karafiát. Vypadal jako skutečnej.
„A vem si do ruky hůl,“ podala mi ji, „ať vypadáš jako vzdělanej učenec, kterej umí i přemýšlet.“
Byl jsem rád, že si nevzala ty boty s vysokým kramflekem, co dostala od Zuzany. Minulej rok v nich vyšla, vyvrknula si kotník, a porazila Šarlotu Těšíkovou. Vyšli jsme do vesnice. Nevěděl jsem, co tam Kornelii vede. Vodila mě kolem domů, po návsi a dělala, že se procházíme. Brzy se rozkřiklo, že jsem hledač vody a než jsme došli k silážní jámě, kde stála cedule - POZOR SOUKROMÝ MAJETEK VSTUP PŘÍSNĚ ZAKÁZÁN, a kde teď bejvalej předseda JZD pěstuje žampióny, dostal jsem šest nabídek, abych našel vodu. JUDr. Vendelín Papáček na mě křičel ze svýho Volva na kterém měl zlatý nápis OBHÁJÍM I NEOBHÁJITELNÉ:
„Pane Rákosi, nezapomeňte, že vám budu rád obhajovat vaše práva. Nezapomeňte, že jste podnikatel! Moje paní dělá v bance a bude vám ráda dělat daňové přiznání pro berňák. Jste teď fyzická osoba.“
Kornelie i já jsme byli zmatení.
„Přiznání. K čemu? Nic jsme neudělali,“ mumlala Kornelie, „co to je?“
Vonderka, známej narkoman na mě volal:
„Pane Rákos, kdybyste našel tím proutkem marijánku, dám vám barevnou televizi a satelit.“
Kostelník Příhoda si před námi odplivl a pokřižoval se. Řezník Kocián mi strčil do kapsy pětistovku, Kornelii dal šišku salámu a prosil:
„Pane Rákos, potřebuju na chalupě v Pačejově na Šumavě studnu. Vodvezu vás tam a připlatím. Dostanete selátko a šunku navíc.“
A tak jsme poznávali, co je to ta sláva. Vrátili jsme se domů a Kornelie si koupala nohy ve škopku s horkou vodou. Byli jsme unavený. Kornelie potom uvařila čaj z máty a z jitrocele, opekla topinky a rozsvítila svíčku.
„Tady je nejlíp, Emánku,“ šeptala a chytla mě za ruku.
„Co to s tebou je,“ divil jsem se.
Dala mi pusu svou vrásčitou tváří a v očích jí poskakovaly takový divný jiskérky strachu.
„Bojím se, aby si mě neopustil,“ šeptala, „teď když jsi slavnej.“
„Proč bych tě opouštěl, když jsme spolu tak dlouho?“ nechápal jsem.
„To je teď moderní,“ vysvětlovala stydlivě Kornelie, „první žena zestárne a mužskej si najde pro to užívání slávy novou a mladou. Všude to píšou. Dělaji to komediantí, politicí i ti podnikatelé.“
„Já to neudělám,“ docela naštvaně jsem říkal ženě, „co bych dělal s nějakým hloupým a mladým pometlem. Mě nějaký to OBLBLO, jak říká Ríša obarvenejm blbejm blondýnám, nemůže zbláznit. Vždyť jsem starej dědek. Samá nemoc a slavnej taky nejsem.“
„Na prachách a na slávě záleží,“ dál si mlela svou Kornelie, „ty upírky dají v posteli každýmu! Hlavně, že maji vedle sebe slavnej ksicht, kterej má v bance prášule!“ Vyskočil jsem a bouchl do stolu:
„Končo, a dost! Já tě neopustím. Nejsem přece pitomec. Mně je s tebou dobře a basta.“
Kornelie udělala ještě dvě topinky a já je s chutí žvýkal. Protéza se mi v puse nějak viklala. Třetí den začal Klimeš kopat studnu. Pomáhali mu Pikart a kovář Landa. Okolo začli nenápadně procházet sousedé. V Tumlovicích bylo málo vody. Ríša měl jiný myšlenky. Proběhnul okolo, v rychlosti sněd‘ jablko a chleba namazanej sádlem, vypil půllitr melty s mlíkem a jeden chleba si bral navíc. Věděli jsme, že to je pro Žofinku. Kornelie se dozvěděla, že spolu hlídaji trojčata hajnýho Zajíčka. Musel na nějaký školení. Les mu rozkradli zloději a kůrovcí a tak se na tý mýtině postaví rumiště. Zajíček bude hlídač a bagrista. Rumiště bude mít v majetku referent Krtička z Obecního úřadu. Ale jako majitelka bude vedená jeho žena Bára.
Klimeš kopal celej den. Napětí rostlo. Čumilů přibejvalo. Pikart, ačkoli měří dva metry deset, už nevyčuhoval. Díra byla hlubší a hlubší. Ozvaly se hlasy, že jsem podvodník. Byl jsem taky zvědavej na tu svou magnetickou moc.
„Něco tu je!“ ozval se výkřik Pikarta.
Všichni ztichli. Klimešová si vzala nitroglycerin pod jazyk a pokřižovala se. Pikart dole do něčeho tloukl a občas vyletěla lopata hlíny.
„Voda to zatím není,“ křičel z hlubiny.
„A co to je?“ ptal se netrpělivej Klimeš.
„Nevím,“ odpovídal Pikart, „duní to, když do toho krumpáčem třísknu.“
„A kde je voda?“ ptal se Klimeš.
„Je tu vlhko,“ radostně oznamoval Pikart, „a objevuje se voda!“
„Hurá,“ křičel Klimeš a ostatní se přidali.
„Tichóóó,“ ozvalo se z jámy, „něco slyším. Jako když tiká budík!“
„Bombáááá!“ zařval zděšeně Klimeš.
Všichni utekli od díry a tak jsme Pikarta vytáhli nahoru já a Kornelie. V uctivý vzdálenosti poprvně Pikart promluvil:
„Kašlu ti na studnu, Klimeši!“
Roztočil krumpáč a hodil jej do vzduchu. Pikart v mládí házel kladivem. Krumpáč vlétl do budoucí studny. Bouchlo to hrozně. Vletěli jsme s Kornelií do skleníku a Pikart padl přes nás. Déšť hlíny a kamenů nás pokryl jako v hrobě. Nikdo neslyšel. Povstali jsme. Babička Klimešovic začala po třiceti létech slyšet.
„Pojďte še šchovat, bude bouška,“ zvala nás všechny domů. Pikart se najednou v šoku rozchechtal, proběhl kolem nás a s výkřikem "veselé vánoce", zmizel v polích. Statkář Ječmen vyndal mobil, setřásl z něj listí a hlínu a volal policii:
„Přijeďte rychle! První bomba bouchla, další tam možná ještě jsou! Tady Klimešových chalupa číslo 3. Tumlovice!“
Jediná Kornelie se odvážila přistoupit k jámě.
„Kopali jste tady pomalu tejden a teď stačila chvilka a máte tu krecht na brambory.“ Skopnula do jámy kamínek a zakřičela: „Vodááá, vodááá, žbluňklo to!“
Pyrotechnik přijel brzy. My museli stranou a policie uzavřela prostor. Pyrotechnik všechno prohlídnul pomocí nějakýho elektroměru a asi se bál, protože měl na sobě ocelovou vestu a helmici. Děti myslely, že je to příšera z akčního filmu.
„Měli jste veliké štěstí,“ vysvětloval hlavní policajt.
„Že jsme našli vodu,“ přikývl Klimeš.
„Ne, vodu, že jste všichni živí!“
Pyrotechnik odjel a policie uvolnila prostor. Klimeš našel v psí boudě střepinu s letopočtem 1915. Schoval si jí pro štěstí. Moc mi neděkoval, protože studna se začala proměňovat v rybník. Ve čtvrtek mi Kornelie dala bílej plášť, ořezala nožíkem proutek a vykročili jsme služebně k řezníkovi Kociánovi.
„Dobrý den, zákazníku Kociáne,“ oslovila slušně řezníka Kornelie, „nastartujte Volvo, jedem‘ na chalupu do Pačejova hledat vodu. Jste první zákazník. Šišku imitace a pětistovku, strhneme z konečný platby!“
Divil jsem se, jak rychle ta má Kornelie začala bejt honěná v tom podnikání. Kocián chvíli popadal dech a potom křičel až to slyšelo půl vesnice:
„Já vám na vodu prdím! Mně stačí cisterna a Dobrá voda v umělejch flaškách! Já si nenechám vyhodit chalupu za pět melounů do vzduchu!“
Kornelie zlomila proutek a hodně hlasitě řekla:
„Pro dobrotu na žebrotu. Zaostalej lid vždycky umlátil a zatratil ty, který viděli dál. Tumlovice, budete bez vody! Vědec se uchýlí do ústraní! A ty řezníku, koupej se v minerálce! S tebou se do Evropy těžko dostaneme!“
Ani ostatní, co chtěli vodu nepřišli. Amatérskej astrolog Bódyš tvrdil po Tumlovicích, že mám bombovou astrální přitažlivost, protože jsem narozen v souhvězdí Andromédy na protnutí Lva a Štíra v kombinaci s Velkou medvědicí. Jeden podivín mi poslal dopis, jestli bych nechtěl za dobrej peníz hledat munici v Milovicích. Ríša se vrátil z hájovny a než usnul, vzdychl, že hlídání cizích dětí je namahavější než jezdit na kole terén. A jen tak mimochodem se zmínil, že Žofinka to s malejma umí, jako by byly ty děti její. Kornelie ke mně v posteli strčila nohy. Měla je studený jak rampouchy. Měla špatnej krevní oběh.
„Je to takhle lepší, že nebudeš proutkař podnikatel,“ šeptala, „měli bysme hodně peněz a nevěděli bysme co s nima.“
Chvíli jsem přemýšlel nad tím jestli peníze kazí lidi. My jich s Kornelií nikdy moc neměli. A taky jsem myslel na to, že lidi, který jsou slavný jsou směšný, protože to od nich ostatní chtěji. Taky jsem myslel na to, jak jsme se Kornelíí vůbec seznámili. Seděli jsme spolu ve vlaku. Kornelie usnula a dala mi hlavu na rameno. Vlasy jí voněly březovým šampónem a na krku měla mosaznej křížek. Měla zalátaný podkolenky a ve vlasech sponu s fialovou můrou. Možná, že to byl motýl. Až po dvou létech jsem dal Kornelii první pusu. Bylo to za kostelem u hřbitovní márnice. Nezapomenu na to do smrti. Sotva jsem se Kornelie dotkl, ozval se hlas v márnici: „Kurva, kam jsem ty viržinka dal!“
Z márnice vyšel hrobník Zaspal a my se s Kornelií tak lekli, že jsme spolu spadli na náhrobek rodiny továrníka Kušvance. Tiskla se ke mně i když Zaspal dávno odešel s čadícím viržinkem. Vonělo jak útulná hospůdka. Kluk Karel se nám narodil za dvacet měsíců. To už jsme se s Kornelií vzali. Oddal nás pan farář Libor. Syn Karel byl hodnej, pořád koukal do prázdna a nic ho nebavilo. Když mu bylo osmnáct, napsal lístek:
„Chci být námořníkem. Jedu do Hamburgu!“
A napsal ještě jiný divný věci. Ale to už jsem říkal. Od tý doby jsme ho neviděli. Policie nás vyšetřovala, ale my nic nevěděli. Kornelie plakala celej rok. Musela jíst pilulky na uklidnění. Já jenom mlčel. Nechal jsem vzpomínání a usínal jsem.
„Emane, taky myslíš na Karla?“ ozvala se šeptem Kornelie.
„Jó,“ přiznal jsem, „pořád mi vrtá hlavou, jestli jsme jeho odchod od nás zavinili my. Měli jsme ho rádi, hlad taky neměl. Nikdy nedostal výprask.“
„Někdy moc lásky škodí.“ Kornelie chvíli mlčela pak se vysmrkala a zašeptala:
„U Klimešů maji pět malejch kachňátek, čtyři jsou hodný a to pátý pořád utíká.“
„Někdy se to nepovede, ať se snaží člověk jak může,“ uklidňoval jsem ženu, „a teď už spi ať nevzbudíš Ríšu.“
Než jsem usnul opravdu, podíval jsem se oknem na měsíc. Byl rozpraskanej jako ruce mý ženy. Pak jsem poznal, že rozpraskaný je okno. Od tý detonace.
Pokračování...
Předcházející díly najdete zde |
