S nadějemi a sny,
S těmi nejlepšími úmysly
A tichým šustěním křídel

Říká se, že ČAS je relativní, ale nezdá se vám, že s věkem je čím dál víc náročnější držet krok s nemilosrdným pohybem hodinových ručiček? Čas se nedá přece zastavit. Odsoudili jsme se sami (z duchovního hlediska) k závodu s časem. Nikdo z nás si ten šílený závod nepochvaluje, a přesto jde o reálný, i když nesmyslný závod člověka se strojem. Všichni souhlasí s tím, že čas je nemilosrdným pánem, ale stále se ještě nenašel nikdo, kdo by se mu postavil. Kdo by měl odvahu prohlásit, že čas jen vrhá lidské smrtelníky do strachu a smutku? Ale od toho jsou tu naši ANDĚLÉ a žádají nás, abychom se hluboce zamysleli nad nesmyslem tohoto závodu.
Nabádají nás, abychom uvěřili tomu, že jsme byli stvořeni pro radost a ne abychom bez dechu sledovali tikot našich hodin. Jsme tak okrádání o možnost tvůrčí účasti na kráse života. Jsme-li otroky času, přestáváme snít a vidět krásu letícího motýla, ptáka, cítit radost z batolících se dětí, zvířecích mláďátek, z nádhery květin. Pomysleme na nesmrtelný prostor bez času, který v sobě nese každý z nás, a nenechme se více spoutávat neoblomným diktátorem v podobě svých hodinek.
Protože neexistuje přístroj, který by mohl změřit to, co je věčné, stejně jako světlo v našem nitru. Andělé nám připomínají, že stojí po našem boku, aby nás chránili a pomáhali jít tou pravou cestou, jen čekají, až je pozveme do našich životů. Pak nás obejmou svými křídly, abychom se mohli vyplakat na jejich rameni a zapomenout na všechny naše smutky a utrpení. Promlouvají k nám slovy LÁSKY a připomínají, že je třeba se radovat, protože jsme navždy jejich bratry a sestrami. Jen touha po LÁSCE nás odvede od pozemských starostí, s nimi se můžeme vždy cítit v bezpečí.

O příliš krátkém kříži

V jednom časopise jsem si kdysi přečetla legendu, jež mě zasáhla hluboko v srdci a dlouho o ní přemýšlela. Vypráví o skupině poutníků, kteří se vydali na cestu pokání ke svatému místu. Každý z nich si nesl s sebou dřevěný kříž. Jednomu z nich se kříž zdál příliš těžký a tak z něj cestou kousek odřízl. Když došli skoro do cíle, dělila je od jejich svatyně už jen hluboká propast. Všichni poutníci překlenuli propast svým křížem a bezpečně přešli na druhou stranu. Jen ten, který si kříž zkrátil, nemohl kříž použít jako most. Chyběl mu přesně ten kousek, který před tím uřezal.
Chvíli jsem o té legendě přemýšlela a najednou jsem uslyšela hlas svého anděla strážného: „To není konec příběhu, má ještě pokračování. Ten nešťastník dlouho zoufale pobíhal po okraji propasti a bolestí, že se nemůže dostat přes propast, se málem zbláznil. Nakonec se rozhodl vrátit zpátky pro nový kříž a vydat se znovu na strastiplnou cestu za světlem.
Pevně rozhodnutý vydržet a dojít, si vybral veliký a těžký kříž. Tentokrát ale musel jít úplně sám. Cestou míjel mnoho přístřešků, které ho lákaly k odpočinku. Předtím vedl skupinu její vůdce znalý poměrů a ten určoval, kde se bude odpočívat. Nyní si poutník z neznalosti vybíral dost nevhodná místa, která mu nabízela tolik různých rozptýlení, že nakonec zapomněl, kam vlastně směřuje. Naštěstí si přece jen ve svém nitru zachoval vzpomínku a touhu jít tím správným směrem, a tak se dostal nakonec na to stejné místo. Kříž však zapomněl u poslední hospody a proto se musel vrátit zpátky. Jeho útrapy a žal byly mnohem horší než před tím…“
Ještě nikdy jsem neslyšela tak krásné vysvětlení reinkarnace jako teď. Začala jsem o tom všem přemýšlet a najednou mě přepadla úzkost. Kdepak já jsem v tomto životě odřízla či zapomněla svůj kříž? Když o tom tak medituju, mám pocit, že žádný kříž nenesu. Teď teprve jsem pochopila slova kamarádky, která říká při modlitbě: „Bože, mně se tak dobře daří, cožpak jsi na mě zapomněl? Vždyť já žiju s nejlepším mužem na světě, jsem zdravá, nemám finanční ani jiné starosti". A tak se ptám svého anděla: „Kde jsem, prosím tě, zapomněla svůj kříž?“
„Vzpomeň si na ten den před mnoha lety, kdy jsi chtěla sníst všechny prášky na spaní. Kdybys to tehdy udělala, tak bys odhodila svůj kříž."
„Tehdy jsem to ovšem překonala jen díky alkoholu. Copak to není odříznutí?"
„V případě, že by ses z toho sama nedostala, bylo by to odříznutí. Proto se teď těš z chvil, které ti byly dány darem."
„Ale, co když budu nakonec stát před propastí bez kříže?" pokračovala jsem v přemítání.
„Nedělej si starosti," uklidňoval mě hlas mého anděla, z něhož byl slyšet úsměv, „přeneseme tě přes ni.“
To mě uklidnilo.
Když jsem můj příběh vyprávěla večer svému muži, on po krátkém zamyšlení řekl: „Já si myslím, že je úplně jedno, jestli je kříž velký nebo malý. Důležité je, že ho člověk donese až na konec své cesty, tam se pak určitě s jeho pomocí dostane přes propast na druhou stranu."
S obdivem jsem k němu vzhlédla a pomyslela si, jak je možné, že tak neuvěřitelně lehce dokáže ve všem nalézt tečku nad i?"

Uvěřit v anděla
znamená uznat,
že život je víc
než to, co vidíme.
Je to víra v praxi.
Je to krok k tomu
uvidět realitu.
(Neznámý autor)

Čerpáno z knihy K. Silberwegové: Můj anděl a já