Antonín Bajaja: Tichá pošta

Rubrika: Publicistika – Historie

Blízký vztah k pověstem a bájím jsem zdědil. Důkazem je příjmení po meči budící úsměv a otázku: Bajaja, ten princ? Žádný princ. Protože o těch, kteří vyprávěli pamětihodné události, popřípadě je šikovně domýšleli, se kdysi říkalo, že bájajú – některý z mých prapředků byl tedy „takový bájaja“. Vnímám to jako tíživý úděl.
S pověstmi jsem se setkával od dětství. Jezdíval jsem s rodiči do Kněžpole u Uherského Hradiště, odkud Bajajův rod pochází. Občas rodiče můj pobyt na venkově prodloužili, vraceli se do Zlína sami. Otec byl lékař, věděl, co dělá. Věděl, že každý večer, zmožen prací a objevy ulehnu do postele. Že budu hledět k trámovému stropu s letopočtem 1860. Už ležím. Sleduji staříka, který si ke mně přisedl. Podlahu domu čeří dunění. „Co to je?“ ptám se. – „Kobyla v maštali hrabe kopytem, je celá nedočkavá,“ odpovídá stařík a přidává některou ze zkazek na dobrú noc. Kněžpole
Ještě jsem nezapomněl tu o prastaříčkovi, jak sa vraceli (svému otci onikal) cestú necestú z jarošovského pivovaru, kde byli akcionářem, zpátky do Kněžpola. Nastala mrazivá noc zasvěcená svatému Antonínovi poustevníkovi, o němž se traduje, že nemá-li led, vyrobí ho hned. Ale oné noci vyrobil taky vichřicu, která nafúkala ohromné záměti.
Chůze prastaříka brzy zmohla. Zabloudil. Nakonec upadl. Už myslel, že umírá, když náhle spatřil světlo. Uprostřed téj metelice v něm tancovaly sněhuleny. Vlasy měly ze střechýlů, ve větru jim vlály a břinkaly. Z hrdla sa děvuchám ozýval chichot a pěsnička: fijú-fijú, eště žijú – fijú-fijú, už nežijú.
Ale prastaříček se pomodlil ke svatému Antonínovi. Vtom uslyšel štěkat psa. Tančící svůdnice zmizely, vítr se utišil, přestalo sněžit. Cosi mu olizovalo tvář. Věrný pes Cigán. Za čtvrt hodiny seděl u sálajícího sporáku, nohy ve škopku s horkou vodou. Zvolna mu docházelo, že ho pes našel napůl zmrzlého jen pár metrů za humnem. Stařenka prý dobrodružství svého tchána pokaždé zlehčovala prozíravým epilogem: Kdyby na tých akcionářských hromadách nechlastali, trefili by dóm aj bez Cigána.
Cigán – legenda. Stařence ho darovali Romové, tenkrát se jim říkalo Cikáni. Co rodina, to lehký vůz tažený jiskrnými koňmi. Za městy a vesnicemi měli vykázaný kus obecního pozemku, kde mohli tábořit. Brousili nože, sem tam s něčím vypomohli, sem tam se něco ztratilo. Plníja Boží záměr, krotila prý stařenka štváče, nosívala ci gáňata ke křtu a natruc celé dědině navštěvovala s rancem jídla jejich odlehlý tábor v Čertoryjách. Chodila většinou po klekání. Staříček prý dělával, že spí, ale když se pozdě v noci vracívala s odleskem plamenů v očích, brblal jí; naštěstí ne moc – pokaždé ho čímsi okouzlila a laskali se spolu, dokud pavučiny neztěžkly rosou a tichost dvorů neopanovalo kykyrykání. Mužovy obavy, že kvůli Cigánom nezbude na hůře jediná klobása,odbývala vševědoucím: „Počkej, šak uvidíš.“Čertoryje
A uviděl, stalo se to v poledne. Bylo srpnové dusno, od Buchlova se hnaly mraky, nad Velehradem se křižovaly blesky a stařík se stařenkou (taky se křižovala) a s nejstarším synem Václavem spěchali domů. Vezli fůru ječmene. Stařík měl co dělat, aby udržel koně, žebřiňák rachotil potemnělou dědinou, za okny ženské zapalovaly hromničky a vtom – sotva dopadla do trávy první krápě – jako by nastala potopa: …otvory nebeské se otevřely a pršelo…vody potopní počaly se rozlévati po zemi…(Genesis) a krupobití rozbíjelo střechy, zdusávalo pole, ničilo sady, ale vrata Bajajovy usedlosti byla otevřená; čekala, až jimi projedou koně s fůrou a zastaví se uprostřed dvora, aby se hned na způsob strážných křídel sama zavřela a oddělila běsnící svět od pohody domova. Neboť pod křídly bylo ticho, pouze ve větvích moruše zpíval kos a obloha se chvěla bělavým světlem, jež vnikalo do přítmí kůlny, kde, opřená o šrotovník firmy Wichterle-Kovařík, stála Cikánka. Všichni na ni zírali. Pohledem se postupně zabodávala do lidí, koňů obilních snopů… načež pootočila obličej k hnojišti, odkud stoupala pára. Včetla se do ní, zkoumala záměry bohů. Posílena jistotou, odebrala se pak ke stařence a pravila: „Te aven bachta i, kirvije.“ Humnem, které řinčelo souhlasem lučních koníků, odešla do Čertoryjí. Přivolala k Bajajům blahobyt.
Některé pověsti končí sentimentálně. Já dávám přednost těm rozumnějším, například o tom, jak strýc Václav se staříčkem zachránili hrušku. Stalo se to, když v Kněžpoli vznikalo JZD a straničtí funkcionáři nařídili likvidaci ovocných stromů na návsi. Nikdo (ani pověst) neví proč. Snad kvůli socialistickému závazku. Strýc si dal údajně ruky v bok, nadmul sedlácké břicho, posměšně si soudruhy změřil a zeptal se: „Místo tých stromů zasadíte nástěnky?“
– „Do toho ti nic není, náves je všech,“ pronesl jeden.
– „Tož to prrr!“ odpověděl strýc. „Náves ano, hruška né. Tá je odjakživa naša, sadil ju tata mojého taty,“ a za zády se mu objevil staříček s bičem v ruce. „Hrušky sa ani netknete,“ pravil.
– „Slyšeli ste?“ doplnil ho syn a směrem k nejvyššímu hodnostáři vyslovil proroctví: „Fraňo, do roka a do dne tu táto hruška bude stát, ale tebe budú v chladnéj zemi červi žrat.“ Proroctví se splnilo, stará hruška v Dolním kútě roste dodnes a rodí snivé plody.
JuřinkaAle prameniště mých pověstí je rozsáhlejší než Moravské Slovácko, hlavně díky maminčinu otci – Johnu Knapkovi. Narodil se v Juřince u Valašského Meziříčí, dávno tam nikdo z příbuzných nežije, všichni zmizeli, pradědeček byl Žid. To málo, co mi o svém rodišti děda pověděl, by se dalo zhustit do jediné věty: Juřinka je vlaštovčí hnízdo přilepené ke kopci nad Bečvou.
Podobně mi v uších doznívají i další slova, jimž sluší pojmenování tajnosnubná – a tady musím připomenout hru na tichou poštu, kterou jsme hrávali se spolužáky. Sedíce v řadě (vlaštovky na drátě?), předávali jsme si šeptem od ucha k uchu různá poselství, každý v nich záměrně nebo z nedoslýchavosti něco zkomolil, zamlčel, přibásnil… a výsledky bývaly překvapující. Některým poslům došlo, že pravda o světě je nezřetelná, prchlivá, parádivá, málokdy jednobuněčná. Vida!
Vida, v mozku se mi s dozníváním tajnosnubných slov rozblikal biograf: děda mého dětství, vážený zlínský občan a majitel realit John Knapek se proměnil v bosého mládence opřeného o roubení sušárny. Je zahleděný vzhůru, kde nevoní jen křížaly. Neboť nebem táhnou ovce, andělé, kohouti, milenci, kostely, kytice, ryby, muzikanti, madony, rabíni, svícny, děvuchy… a pod oblačným baldachýnem se vznáší ruský bratranec Marc Chagall, který volá: Poleť se mnou, Janku, a Janek, ten zbrkloň s ním letí.
Uchvácen výškou, naslouchá novinkám z Vitebska a Petrohradu, zanedlouho však Marka očarovala Paříž, blíženci se rozloučili, větroplach z Juřinky plyne sám. Přeletěl Atlantik, za svítání přistál v Pensylvánii, kolem se plouží nákladní vlak. Z vagonu mává nějaký trucker, přiskakuje k němu. Cestuje dál. S mnoha dalšími truckermanželé Knapkoviy, s těmi tuláky po železnicích procestoval celé United States.
Až se jednou přihodilo, že v Nebrasce uprostřed noci seděl s kamarády u ohně. Pili kořalku, vyprávěli si, a protože každý pocházel odjinud, protkávali anglickou osnovu strakatou mateřštinou a jejich historky nabývaly rozličných podob, rozvíjených a vytých šakalí poštou po tiché prérii. Už mluvil Polák ze Lvova, rakouský Maďar z Burgenlandu, černoch z Arkansasu,Číňan ze San Francisca a Ir. Na řadě byl Janek, ale v šerém ústraní spatřil Siouxe. Kde se vzal, tu se vzal.
Vzpřímeně shlížel na podroušené cizince, ti pobudové mu nestáli ani za výraz v obličeji. Náhle přiložil k ústům dýmku a vyfoukl dým.
Pohnul se k odchodu, naznačil Jankovi, aby ho následoval. Kráčeli dlouho, cestou vdechovali opojný kouř. Před rozbřeskem zaslechli tlukot srdce, byli hluboko v prérii. Sioux pronesl zaklínadlo, vtělil se do bisona a tančil tak náruživě, až mu pod paznehty duněla zem a drny odletovaly k obloze, kde mohutněla záře. Potom sklonil hlavu. Zaryl rohy do hlíny, vytryskl záblesk. Nad obzorem svitlo slunce a býk se proměnil zpět v muže. Podal mládenci pecen zlata a mlčky, jen silou vnuknutí ho poučil, jak má s pokladem naložit.
V paprscích se vypařil.
Janek skočil na vagon a odjel do New Yorku. Oženil se s děvčetem jménem Rozálie a stal se Johnem Knapkem, neboť jeho choť, moje babička, rodačka z Pršného byla velmi cílevědomá dáma. Tvrdě pracovali, na jedné évni v Yonkers si zařídili prosperující koloniál, narodily se jim dcery Olga a Vlasta. Vlasta, protože snili o vlasti, o té staré kántry. Odpluli tam parníkem Aquitania (nikoli v oblacích). Na zlínském náměstí koupili hotel, jemuž slušel název Balkán, neboť v tamní restauraci s hudebním salonem se již v časech mocnářství scházeli volnomyšlenkáři, zednáři, horkokrevní jihoslované… a koneckonců i Valaši, kteří přišli na Moravu z Balkánu.
Rozálie a John Knapkovi však zvolili Zlín hlavně pro jeho americký půdorys, pod nímž – navzdory ekonomickému boomu – ještě přetrvávaly pověsti. Babička je znala. Vyprávěla mi o rytíři Milošovi, o turecké vojně, o čarodějnici, co chodila kolem Dřevnice, trhala kvítka, házela je nalevo aj napravo a blekotala: Toto bože tobě, toto bože mně… a pokračovala povídáním o tajných chodbách a skrýších. Do jedné, zabudované hluboko pod Balkánem, prý Knapek (jinak svému muži neřekla) zakopal poklad. Kdysi jsem ho přemlouval, abychom si pro něj zašli, s kamennou tváří však pravil: „Pro ten si jednou přijedou na koních Indiáni, aby na světě zavedli lepší pořádky, až se zbavíme našich ruďochů.“ Myslel komunistů, kteří dědu „znárodnili“ a vyhnali i s babičkou ze Zlína. Poklad je v balkánském podzemí padesát metrů od zlínské radnice dodnes.
Chce se mi zvolat: Poprvé všechno stvořil Stvořitel, podruhé Člověk, když to obdařil pověstmi.
(Zkrácená předmluva ke knize Pověsti a balady z Valašska, Hané a Slovácka, která nedávno vyšla v edici Zlínský kraj.)

Foto z archivu autora upravila © Olga Janíčková
 

Copyright ©

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 31. 10. 2008.