Dobromila Lebrová: Victor Hugo, francouzský básník, dramatik, spisovatel

Rubrika: Publicistika – Co je psáno...

Victor Hugo, francouzský básník, dramatik, spisovatel
22.5.2010 - 125. výročí úmrtí


Vedle již vyjmenovaných činností byl Victor Hugo ještě i kreslířem, politikem a bojovníkem za lidská práva. Byl jedním z velkých činovníků francouzského romantismu. Ve své době skutečně byl za titána a génia považován, v dnešní době se nám některé jeho činy jeví poněkud v jiném světle, především ty, které se týkají jeho politických názorů, a pak možná i ty, které vyplynuly z jeho velkého zahledění do sebe...
Ohledně politiky lze těžko najít nějakou definici jeho politického směřování - z přesvědčeného konzervativního roajalisty se totiž stal až levicově zaměřeným republikánem, což se odrazilo i v jeho literárním díle.
Podobně vypadal i jeho osobní život - brzké manželství, milostný trojúhelník, přes různé milostné vztahy od šlechtičen po služky; vztahy měl dokonce ve svém španělsky vedeném deníku později ve svém exilu „roztříděny“ podle jím určené a vyplácené částky za služby, které mu dámy „poskytly“.
Do všech oblastí života se vrhal po hlavě a prožíval je plně, snad právě tím dokázal i různé situace tak dobře popisovat. Jeho ctitelé ho považovali za představitele Rabelaisova (1494 - 1553) Gargantuy, dobráckého obra, který tepal zlořády společnosti, ale užíval si života, že byl například schopen na posezení sníst půl vola a pak tři dny hladovět a další dny nepřetržitě pracovat.
Celkem ale není možné se divit změnám jeho názorů a postojů, pokud se zaměříme na to, čím za svého života od dětství procházel - i na některé osobní tragédie nebo i tragédie blízkých i vedlejší milostné vztahy jeho rodičů od jeho nejútlejšího dětství... Rovněž v poměrně dlouhém životě musel prožít historické kotrmelce své vlasti: narodil se deset let po krvavé revoluci a teroru a zemřel čtrnáct let po povstání Komuny - a prožil různá politická zřízení.
Vedle těchto „polehčujících“ okolností se to všechno Hugovi snad odpouští hlavně proto, že byl opravdový génius, byl skvělý vyprávěč, fabuloval své příběhy na velmi mravním základě - i v neposlední řadě si velmi úspěšně svůj vlastní obraz na veřejnosti „pečlivě“ vykonstruoval. Ve Francii je Hugova sláva založena především na jeho poezii. Můžeme v jeho básních také posuzovat jeho charisma.
O „kategorii“ básníka všeobecně prohlásil ve svých verších ze sbírky „Paprsky a stíny“ (v překladu Vladimíra Mikeše):

„On září! To on ohněm srší
a k věčné pravdě jiskří tu!
On ukazuje ji tvé duši
v nádherném žhavém přísvitu.
To on svým světlem zaplavuje
poušť, město, Louvre, chýše, sluje,
planiny, výšky, vše, co žije,
on povede vás za pravdou,
kometa je ta poezie,
král jako pastýř za ní jdou.“


Romantismus se zrodil v poslední čtvrtině osmnáctého století v Německu. Nejdříve mělo adjektivum „romantický“ v Německu hanlivý význam ve smyslu určité sentimentality nebo slabosti, ale pak se zcela vědomě stalo programovým uměleckým směrem. Ve Francii se pak romantismus rozvinul v první polovině devatenáctého století. - Byly to reakce na politickou situaci po hrůzách Francouzské revoluce a po napoleonských válkách.

Victor Marie Hugo se narodil 26. února 1802 v Besançonu, hlavním městě kraje Franche-Comté na východě Francie, jako třetí a poslední syn bonapartistického generála Josepha Léopolda Sigisberta Huga (1773 - 1828) a roajalistické matky Sophie, rozené Trébuchet (1772 - 1821), dcery majitele lodí v Nantes na západě Francie. Její předkové pocházeli ze západofrancouzského kraje Vendée, který byl za Velké francouzské revoluce také spíše roajalistický, jak sám Hugo popisuje ve svém románu „Devadesát tři“. Victorovými staršími bratry byli Abel Joseph Hugo (1798 - 1855) a Eugéne Hugo (1800 - 1837).

Jeho otec byl původně nadšeným republikánem a pak se stal profesionálním bonapartovským vojákem; byl také jako voják nelítostný a miloval nebezpečí a dobrodružství. Vyznáním byl ateista, kdežto jeho manželka byla hluboce věřící katolička. - Otec byl za své vojenské zásluhy povýšen do šlechtického stavu a byl nějakou dobu i napoléonským guvernérem Madridu. Rodiče se z důvodu jeho různých funkcí v různých zemích často stěhovali, ale již rok po Hugově narození začali žít odděleně, jednak pro rozdílnost povah a jednak pro nevěrnost manželovu. Matka s dětmi se usadila v Paříži a na nějakou dobu ovládla Victorovu výchovu ona. To se pak odrazilo v prvních Victorových pracích, kde vyznával víru v Boha i krále a nenávist k Napoléonovi. V r. 1807 opět vzala paní Sophie své syny na dva roky do Itálie, kde v té době byl její manžel nějakou dobu guvernérem nedaleko Neapolu. V této době Victor s otcem i dost často cestoval.
Přes všechny vzájemné rozpory rodičů je oba Victor velice miloval.
V letech 1809 až 1811 se rodiče Victorovi opět vzájemně vzdálili, nějakou dobu byl Victor s otcem v Madridu, kde studoval ve šlechtické koleji a poznával Španělsko a psal první „rytířské“ verše.
V r. 1812 se matka se syny usadila v pařížském domě s velkou zahradou, který patřil cisterciáckým jeptiškám a kde mohl číst a studovat klasiky, včetně matčiných oblíbených Voltairových spisů. Zažil také zatčení napoléonského generála Victora Lahoriea (1766 - 1812), který byl matčiným milencem a hledal u ní útočiště po tom, když se zúčastnil spiknutí proti Napoléonovi. Generál Lahorie byl pak zastřelen popravčí četou. Není tedy divu, že se podobný scénář objevoval později v jeho básních i románech - bylo mu tehdy pouhých deset let.
V tomto roce napsal Victor „Le Château du diable“ (Ďáblův zámek) a použil pro název dalšího díla přísloví
„A quelque chose malheur est bon“, což by se dalo do češtiny přeložit „Všechno zlé je pro něco dobré“.

V r. 1815 se na nějakou dobu vrátil do Paříže i otec a dal Victora a Eugéna do penzionu Cordier v Paříži, aby se připravili na polytechnické studium; většina vyučování ale byla v College Louis- le Grand, což byla pro změnu zase škola jezuitská. Oba bratři vynikali v matematice, ale Victor vedle toho psal také veršované tragédie a například překládal Vergila (70 př.n.l. - 19 př.n.l.). V patnácti letech získal čestnou zmínku Francouzské akademie (Académie française) za báseň „Les avantages de l' étude“ (Přednosti učení) a o dva roky později ještě za báseň „Les Avantages de enseignement mutuel“ (Výhody vzájemného učení), což rozhodlo při volbě jeho povolání. V r. 1816 napsal například tragédii „Irtamene“ a epickou báseň „Le Déluge“ ((Potopa).
V College Louis - le Grand studoval Victor do r. 1818.

V r. 1819 založil s oběma bratry, hlavně s bratrem Abelem, vlastní časopis „Le Conservateur littéraire“ (Literární správce), ve kterém publikoval vedle básní také recenze, kritiky i reportáže. Časopis vycházel do r. 1821. V tomto roce získal ceny za účast v literární soutěži v Toulousse.
Při dalších soutěžích v r. 1820 dosáhl titulu mistra a stal se i populárním satirou „Le Télégraphe“ (Telegraf), kterou opěvoval krále. Také v r.1820 uveřejnil ve svém časopise ódu „Ode sur la Mort du duc de Berry“ (Óda na smrt vévody z Berry), za kterou od krále Ludvíka XVIII. (1755 - 1824) získal odměnu pěti set franků. Vévoda Charles Ferdinand z Berry (1778 - 1820) byl totiž oblíbeným královým synovcem a byl zraněn jakýmsi sedlářem na cestě z opery a na následky zranění zemřel. - V této souvislosti napsal Hugo také ódu „La Naissance du duc de Bordeaux“ (Narození vévody z Bordeaux), což byl pozdější hrabě Jindřich ze Chambordu (1820 - 1883), pohrobek výše uvedeného vévody z Berry a pozdější žák a pán i přítel velkého geologa Joachima Barranda (1799 - 1883).

V r. 1821 začal Hugo psát svůj groteskní román „Han z Islandu“ (Han d´Island), z Norska sedmnáctého století, plného nenaplněné lásky a nesmiřitelného nepřátelství mezi hlavními postavami, ale i vnějších nepřátel v kulise povstání horníků. Je tam také popsáno nespravedlivé věznění politických odpůrců. Do celého dění se zamíchá zločinec Han, který se rozhodne z pomsty zabít každého, kdo mu zkříží cestu. - Do angličtiny byl román překládán někdy pod jménem „démona ze severu“ a některé recenze ho chválily jako román v duchu romanopisce Waltera Scotta (1771 - 1832). U nás byl někdy román vydán pod názvem „Islandský démon“. - Román vydal Hugo anonymně v r. 1825.
Proti přáním své matky se Victor zamiloval do kamarádky z dětství Adéle Foucher (1803 - 1868), dcery ministra války Pierra Fouchera (1772 - 1845). Protože měl k matce velmi těsný vztah, netroufal si své přání projevit. Maminka však r. 1821 zemřela na tuberkulózu.
V r. 1822 debutoval svou první básnickou sbírkou „Ódy a rozličné básně“ (Odes et poésie diverses), kterou Adéle věnoval. V předmluvě vyložil básník své představy o novém typu francouzské ódy, kde se chtěl oprostit od mytologie, což bylo v ódách dosud obvyklé, a vrátit se ke křesťanství.
Tehdy ještě platilo jeho krédo bez dalších úvah a analýz: „Credo in deum aeternum et in animal immortalem“ (Věřím v Boha věčného a v nesmrtelnou duši), i když podle jiných pramenů tento výrok vyslovil až v samém konci svého života. Ovšem Hugovy náboženské názory se měnily spíš vzhledem k církvím, než k samotné víře k Bohu: „Náboženství pominou, ale Bůh zůstává“, nebo že náboženství mohou vymizet, ale lidé budou stále věřit v „Boha, duši a sílu“.

Jeho první sbírka byla zcela roajalistická a zaměřená proti revoluci a tak získal od krále penzi tisíc franků, což odstranilo další překážku k jeho svatbě, protože Adelin otec už sňatku nebránil. Ještě v r. 1822 se Victor Hugo oženil. Ale Victorův bratr Eugéne, který měl vážné nervové problémy, byl do Adéle také zamilován a snad se dokonce ve svatební den bratrův zbláznil. Zbytek života strávil pak v ústavu.
Victor Hugo se po svatbě rozhodl živit se pouze psaním.
První syn Léopold se manželům narodil v r. 1823, ale brzy zemřel. - V r. 1823 Hugovi začal vycházet časopis „La Muse Française“ (Francouzská múza), ale jeho vydávání skončilo hned následujícího roku.
Druhé dítě manželů Hugových byla dcera Léopoldine (1824 - 1843), která se narodila 28. srpna 1824. V r. 1825, podle jiných pramenů o rok dříve, Huga král Karel X. (1757 - 1836) dekoroval spolu s básníkem Alphonsem de Lamartinem (1790 - 1836) stužkou Čestné legie. Dá se předpokládat, že to bylo pravděpodobně za ódu, kterou Hugo napsal a vydal ke králově korunovaci.
Další syn Hugových Charles (1826 - 1871) se narodil 4. listopadu 1826. Téhož roku vyšel i „Velký Jargal“ (Bug Jargal), na kterém Hugo pracoval od r. 1818, - o přátelství zotročeného afrického prince s francouzským důstojníkem z období haitské revoluce v letech 1791 až 1804.
Zároveň vyšla i sbírka „Ódy a balady“ (Odes et ballades).

Není však jisté, co způsobilo, že v r. 1827 uveřejnil Hugo svou první ódu na Napoleona a začal odsuzovat křivdy doby království. Možná to byl vliv otcův, který zemřel příštího roku. Po jeho smrti začal Hugo používat i otcova šlechtického titulu - baron nebo spíše francouzsky vicomte. Ovšem některé jeho přátele, jako například básníka Alfréda de Vigny (1797 - 1863) šokovalo jeho obrácení na „bonapartistickou“ víru; dokonce prý prohlásil, že tento postoj Hugovi „nesluší“.
Dále Hugo napsal v r. 1827 drama „Cromwell“, jehož předmluva se stala programovým prohlášením francouzského romantismu. Jedním z nových prvků, Hugem propagovaných, bylo používání kontrastů, jak ve formě, tak v obsahu - tj. vedle tragiky používat komiku, vedle krásy předkládat ošklivost. - Hra však nebyla za jeho života provozována, premiéra byla až v r. 1956 na čestném dvoře v Louvru.
Syn François Victor (1828 - 1873) se narodil 28. října 1828. - Z díla skotského spisovatele Waltera Scotta „Kenilworth“ si Hugo vypůjčil další téma pro své drama „Amy Robsart“, které provozoval pod pseudonymem svého tchána, ale které propadlo. Také vyšly básně „Les Orientales“, překládané u nás jako „Zpěvy Východu“, které byly naopak přijaty nadšeně.- Jeho další dílo - novela „Poslední den odsouzencův“ (Le dernier jour d'un condamné) - vycházelo z Hugovy osobní zkušenosti popravy přítele z dětství. Hugo zde popisuje realisticky poslední den odsouzencův před popravou, včetně úvah o trestu smrti jako takovém. V témže roce napsal Hugo ještě drama „Marion Delorme“, které však cenzura zakázala.

Převratem v jeho tvorbě byla premíéra jeho dramatu „Hernani“ s podtitulem „Kastilská čest“ dne 25. února 1830 v Théâtre Française. Victor Hugo svého hlavního hrdinu této hry pojmenoval podle věže v městě Guipuzcoa v severním Španělsku, které navštívil jako devítiletý se svým otcem.
Jízliví literární historikové popisují okolnosti kolem Hernaniho premiéry poněkud jedovatě. Hugo si nemohl dovolit další „propadák“ jako „Amy Robsart“. Sám se prý na premiéru dobře připravil. Podle určitých pramenů mu pomáhal básník Gérard de Nerval (1808 - 1855), jenž označil vstupenky, které byly určeny pro ty, kteří měli hru podpořit. Odpůrci romantismu - přívrženci klasicismu - byli připraveni pískat, romantikové zase tleskat. Dokonce prý mělo být obecenstvo rozděleno jako při bitvě. Hugo sám si pořídil pro premiéru dobrovolnou osobní stráž. Už od počátku představení Hugovi příznivci nahlas vyjadřovali své emoce proti „klasicistům“; v podstatě se tento večer spíš než o představení jednalo o rvačku, kde se bitka rozšiřila až před budovu divadla, ale Hugo zvítězil. O bitce se psalo ve všech novinách a další představení byla vyprodána do posledního místa. Po této události bylo všem jasné, kdo je králem francouzské literatury a že romantismus zvítězil.
Ovšem „Hernani“ se stal později i inspirací dalším umělcům. Pravděpodobně slavnější je opera „Ernani“ Giuseppa Verdiho (1813 - 1901), která byla napsána podle Hugova dramatu a měla premiéru v Benátkách v r. 1844. Hugo byl však skoro zuřivý, že Verdi jeho díla použil; ale přežilo spíše dílo Verdiho než Hugovo.
Drama je ryze romantické, se dvěma milovníky jedné ženy, z nichž jeden - obstarožní šlechtic a dívčín příbuzný - milován není - a druhý Hernani - mladý lupič - gentleman - lásku mladé dámy má. Přes různé zápletky a protivenství se ale Hernani stane šlechticem, jeho kriminální minulost je odpuštěna, ale starší milovník se nevzdá. Při svatbě mladého páru připraví jed a oba snoubenci se nakonec nešťastnou náhodou vzájemně otráví.

V létě, 24. srpna se narodilo poslední dítě Victora Huga, jeho dcera Adéle (1830 - 1915). Po jejím narození začala její matka milostný poměr s Hugovým přítelem, literárním kritikem Charlesem Sainte-Beuve (1804 - 1869), které trvalo po mnoho let, přes to, že manželé pak spolu žili. Ze začátku prohlašoval Hugo, že zůstanou se Sainte-Beuvem přáteli, ale později svůj názor oba změnili.
V r. 1831 oslavil Hugo katedrálu Notre Dame ve svém velmi úspěšném románu „Chrám Matky Boží v Paříži“ (Notre-Dame de Paris), kde použil jednu ze svých proklamovaných zásad romantismu - protikladu krásné tulačky Esmeraldy a ohyzdného hrbáče Quasimoda. Román byl velice rychle přeložen do dalších jazyků. U nás byl román poprvé přeložen až v r. 1863 spisovatelem a novinářem Vincencem Vávrou - Haštalským (1824 - 1877).
Vydal rovněž básnickou sbírku „Podzimní listí“ (Les Feuilles d´automne) s odrazem jeho vztahu k rodině, ale i jeho počátečních rozporů a úvah o víře k Bohu. Ale již v této sbírce je vliv jeho vztahu Julii Drouet (1804 - 1869), rozené Julienne Joséphine Gauvain, která byla herečkou v Théâtre de la Porte Saint Martin.
Po úspěšném románu přišlo na řadu opět drama „Král se baví“ (Le Rois’amuse), které bylo znova předlohou Verdimu pro operu Rigoletto. Drama bylo hráno pouze jednou, pak ho cenzura zakázala. Ve Verdiho opeře je zápornou postavou, která je příčinou tragédie zúčastněných, hrabě z Mantovy, v původním dramatu Hugově to byl sám král - což bylo pro cenzuru nepřípustné.

Dalším dramatem byla v r. 1833 „Lucrecia Borgia“ (Lucrece Borgia), v níž hrála Julie Drouet malou roli princezny Negroni. Poslední její divadelní rolí byla v témže roce opět menší role v Hugově neúspěšném dramatu „Marie Tudorovna“ (Marie Tudor) a pak se už věnovala pouze slavnému básníkovi jako milenka i jako sekretářka i po dobu jeho pozdějsího vyhnanství. Ovšem nebyla jediná; v jeho náruči se vystřídalo mnoho dam, z nichž jednu dokonce přebral svému synovi Charlesovi.
Neúspěšné bylo i další drama „Angelo, padovský tyran“ (Angelo, tyran de Padoue), plné násilností, s premiérou v r. 1835. Drama bylo opět předlohou pro operní dílo - tentokrát to byla „La Gioconda“ od Amilacara Ponchielliho (1834 - 1886), která naopak při své premiéře v r. 1876 úspěšná byla.
Obecenstvo ale začínalo už nudit romantické schéma. V r. 1835 vydal Hugo o něco úspěšnější básnickou sbírku „Zpěvy soumraku“ (Les Chants du crépuscule), která sice byla poněkud zádumčivá a poněkud nejednotná, ale začínaly se v ní projevovat hugovské humanistické otázky.
Po r. 1835 Hugo cestoval po Evropě.

Vznikly další básnické sbírky, spíše se zabývající smyslem života „Vnitřní hlasy“ (Les Vois intérieures) v r. 1837 a „Paprsky a stíny“ (Les Rayons et les ombres) v r. 1840.
V červenci 1837 byl posledním francouzským králem Ludvíkem Filipem, i přes svůj bonapartismus, jmenován důstojníkem Čestné legie. Ale zároveň se změnil kruh jeho přátel. Většina předchozích, v čele se Sainte-Beuvem, se s ním rozešla pro jeho vyžadování uctívání jeho osoby a kolem něj se shromáždili například básník Théophile Gautier (1811 - 1872), básník Paul de Saint Victor (1827 - 1881), spisovatel Alphonse Esquiros (1812 - 1876), básník Pétrus Borel (1809 - 1859) nebo dramatik Joseph Bouchardy (1810 - 1870).
V listopadu r. 1838 byla premiéra dramatu „Ruy Blas“, o sluhovi, do kterého se zamiluje královna, čehož použijí intrikáni k tomu, aby královnu zničili. „Ruy Blas“ byl úspěšnou hrou, která je hrána do dnešních dnů a je také vděčným tématem pro filmové i televizní zpracování.

V r. 1841 byl Hugo zvolen po několikeré urgenci na místo zesnulého básníka a dramatika Népomucéna Lemerciera (1771 - 1840) členem Francouzské akademie.
V r. 1842 vydal Hugo cestopis o Rýně „Le Rhin“ a politické úvahy o možnosti řešení rovnováhy v Evropě „Conclusion“ (Zhodnocení). - Hugova kresba týkající se cesty v Porýní je na dalším obrázku.
Na jaře 1843 měla premiéru Hugova hra „Purkrabí“ nebo „Kasteláni“ (Les Burgraves) z doby vlády římského císaře Barbarossy (1122 - 1190), k níž čerpal při svých nedávných cestách po Evropě kolem Rýna. Obsahem hry byl milostný trojůhelník - dva bratři zamilovaní do jedné dívky. Hra byla přijata ledově; obecenstvo se nudilo; hra neměla skoro děj a dialogy se týkaly vyprávění o nějakých minulých událostech. Vznikla spousta karikatur na Huga, jak je v hledišti sám, nebo jediný si prohlíží plakát. - Na podzim 1843 ho postihla velká ztráta - člun, ve kterém se plavila jeho nejstarší, nedávno provdaná, dcera Léopoldine se svým manželem, se převrhl a oba utonuli. Hugo se na dost dlouhou dobu odmlčel a později velice často dceru opěvoval ve svých básních. Nejslavnější z těchto básní byla „Demain, des l'aube“ (Přibližně Zítra za svítání) o návštěvě dceřina hrobu.

Místo psaní se dal na politiku, byl r 1845 jmenován členem Panské sněmovny (pairem) za konzervativní stranu. Bojoval proti trestu smrti. Podporoval nejdříve kandidaturu Ludvíka Napoléona (1808 - 1873) na prezidenta, který se prezidentem stal v r. 1848 a později - v r. 1852 - se stal diktátorem a císařem Napoléonem III., což způsobilo Hugovu ostrou kritiku. Panská sněmovna po revoluci ale ztratila význam a Hugo hledal své politické umístění. Na jaře 1849 byl na pravici a na podzim 1849 byl pojednou na republikánské levici, což sám vysvětloval jakýmsi „prohlédnutím“.
Ve čtyřicátých letech začal Hugo práci na svém nejslavnějším sociálním románu, který se z počátku měl jmenovat „Jean Tréjean“, pak „Les Miséres“ (přibližně Ubohosti).
Zajímavé je, že v evropském roce revolucí - v r. 1848 se Hugo zaobíral myšlenkou jakési organizace spojených národů. V té době velice často kreslil - jako určité odtreagování ve velni složité době. Kreslil velmi dobře; užíval ale pouze menší formáty a kreslil většinou tužkou či nějakým inkoustem či tuší.
Hugův vztah vůči Napoléonovi III. se po Napoléonově prohlášení se císařem a okleštění svobod zcela obrátil - stal se jeho nesmiřitelným nepřítelem. - Napoléon III. se snažil dosáhnout věhlasu i moci svého slavného strýce Napoléona Bonaparta (1769 - 1821) a snažil se za pomoci umlčování opozice ovlivnit nejen evropskou, ale i zámořskou politiku.

Oba Hugovi synové byli stejně jako jejich otec Napoléonovými odpůrci a oba strávili nějakou dobu v r. 1851 ve vězení - Charles za odmítání trestu smrti a François za politické články proti císaři. Oba bratři byli novináři, spisovateli a překladateli. Charles byl nad to ještě nadšeným fotografem
Na Huga samotného byl vydán hned v prosinci, kdy se Napoléon stal císařem, zatykač a musel v důsledku toho odejít do exilu, nejdříve do Bruselu, kde napsal satirický portrét o dobrodruhovi na trůně „Napoléon Malý“ (Napoléon le Petit) a další politický pamflet „Historie jednoho zločinu“ (Histoire d'un crime). Tento druhý pamflet vyšel až v r. 1877. Z Bruselu byl pak Hugo vypovězen také belgickou vládou. Odešel tedy na Normanské ostrovy v lamanšském průlivu, nejdříve na Jersey a pak na Guernsey.
Na Jersey se k němu připojila i rodina, včetně Julie Druetové a on pokračoval v r. 1853 ve psaní proti Napoléonovi III - napsal sbírku satirických básní „Tresty“ (Les châtiments), plnou nenávisti k samozvanému tyranovi a všem, kteří mu k trůnu dopomohli. Byla to sbírka básní ve Francii zakázaná, ale za to také velice oblíbená. Ovšem nebyla to pouze nenávist vůči Napoléonovi III., která nacházela takovou odezvu - byla to především nenávist proti tyranii jako takové.

Málo se ovšem ví, že v této době se Victor Hugo velice zabýval spiritismem a experimentoval se spiritistickým stolkem.
Ale v r. 1855 ho britská vláda přinutila k opuštění ostrova. Bylo to z důvodů, že obhajoval šest k smrti irských odsouzených povstalců; odešel tedy na Guernsey, kde bydlel v domě Hauteville House. Zde vznikly vrcholy jeho díla.
V r. 1856 napsal „Kontemplace“, ve smyslu „rozjímání“ (Les Contemplations), které obsahovaly intimní lyriku, ale i politickou satiru.
Hugův odpor a nenávist k tyranii se ještě více než v „Trestech“ projevily v jeho dalším díle z r. 1859 a to „Legendě věků“ (Légende des siecles). Byl to však také pokus o nastínění vývoje lidstva. Právě tímto dílem velmi inspiroval jednoho z překladatelů jeho díla - našeho básníka Jaroslava Vrchlického (1853 - 1912).
V r. 1859 dostal Hugo od Napoléona III. amnestii, ale v tomto případě si stál Hugo na svém a amnestii od tyrana odmítl.
V r. 1862 vyšlo jeho desetisvazkové veledílo O Jeanu Valjeanovi „Ubožáci“ nebo dříve překládané „Bídníci“ (Les Misérables“), které je doposud živým dílem minimálně jako úspěšný muzikál. Román působil na celou evropskou literaturu a ovlivnil ji. V románě se snažil upozornit na tři hlavní sociální problémy devatenáctého století - ponížení chudého člověka, pád ženy na dno společnosti a mrzačení dětských duší. Je zajímavé, že se román stal z hlediska katolické církve zapovězeným a ze strany katolické církve se útoky proti němu počítaly na stovky. Z toho může také vyplývat Hugův vztah k církvi jako takové.
V r. 1864 vyšly Hugovy literární studie „Littérature et philosophie melées“ (přibližně Literatura a přidružená filozofie) a „William Shakespeare“.
V r. 1865 napsal Hugo básně „Písně ulic a lesů“ (Les Chansons des rues et des bois), které byly přijaty značně rozpačitě pro autorovu smyslnost v nich vyjádřenou - zobrazovaly jeho prchavá dobrodužství s místními ženami z Guernsey.

Ale v době Hugova pobytu na ostrovech postihla manžele Hugovy další rána - dcera Adéle se v r. 1865 zamilovala do anglického důstojníka a její láska se stala posedlosti. Její osud je líčen různě - od únosu přes neopětovanou lásku, se kterou ona pronásledovala svého vyvoleného. Nakonec ji rodiče našli v cizině zcela zničenou a nepříčetnou. Po návratu do Francie ji otec v r. 1872 umístil do ústavu, kde pětaosmdesátiletá zemřela.
Z Hugova pobytu na Normanských ostrovech vzešla inspirace k románu „Dělníci moře“ (Les travailleurs de la mer) z r. 1866 o ideálu statečného, schopného a zcela nezištného hrdiny Gilliata , který se z lásky k ženě nejdříve ujme nadlidských úkolů a pak se pro její štěstí vzdá i svého vlastního života.
Synovi Charlesovi, který v té době pobýval v Bruselu, se v březnu 1867 narodil syn Georges (1867 - 1925), otec pozdějšího významného malíře a výtvarníka Jeana Huga (1894 - 1984).
V r. 1867 Hugo velice usiloval u vítěze mexické revoluce - mexického prezidenta Benita Juáreze (1806 - 1872) o záchranu života mexického císaře rakouského původu Maximiliana I. - Mexického (1832 - 1867), ale marně.
V r. 1868 mu v Bruselu zemřela manželka Adéle.
V r. 1869 vyšel další román umístěný do patnáctého století „Muž, který se směje“ (L'homme qui rit), opět se sociálním podtextem o člověku, který byl v mládí zmrzačen pro zábavu bohatých.
V r. 1869 se narodila Charlesovi Hugovi dcera Jeanne (1869 - 1941) a Victor Hugo napsal básně „Umění být dědečkem“ (L'art d'etre grandpere).
V r. 1870 byl Napoléon III. poražen v prusko-francouzské válce, dokonce byl zajat a v důsledku toho abdikoval. Ve Francii byla opět vyhlášena republika. Hugo se hned po těchto událostech navrátil do Paříže a prožil zde bezprostřední obléhání pruskou armádou, kdy pomáhal při obležení prodejem svého díla „Tresty“ a opět se věnoval politice, především v Bordeaux. Při vyhlášení Pařížské komuny v březnu 1871 byl v Bruselu uspořádat záležitosti po náhle zesnulém synovi Charlesovi, který zemřel na mrtvici. Po potlačeném povstání Komuny nabízel ve svém bruselském domě povstalcům azyl a po návratu do Paříže usiloval o amnestii pro ně. Tehdy se stal senátorem.
Některé prameny uvádějí, že v důsledku svých milostných dobrodužství utrpěl v r. 1872 menší záchvat mrtvice. V tomto roce vznikly jeho básně „Strašný rok“ (L'année terrible), jednak proti Napoléonovi III. a jednak proti Prusům.

V prosinci r. 1873 zemřel na zápal plic i druhý Hugův syn François, který mu pomáhal novinářskými články. Je zajímavé, že oba své syny Hugo nechal pohřbít bez náboženských obřadů a stejné zacházení si vymínil i ohledně svého vlastního pohřbu.
Victor Hugo oslavil své syny v básních „Moji synové“ (Mes fils) v r. 1874 a napsal další ze svých nejpůsobivějších románů „Devadesát tři“ (Quatre-vingt-treize) o francouzské revoluci. Opět použil svého oblíbeného kontrastu: na pozadí krutého teroru lidský čin nepřítele hlavních hrdinů a dilema dvou blízkých lidí, zda nepřítele potrestat, či osvobodit za cenu vlastního života.
V r. 1877 vyšla druhá část „Legendy věků“, z níž vychází Hugova epika, vydaná až po jeho smrti “Konec Satanův“ (La Fin de Satan), kde se Hugo zabýval Satanovým pádem s nebes a historií vesmíru. Satan u něj představuje mnohem širší charakter, než pouhé zlo. Ale oproti dřívější představě Johna Miltona (1608 - 1674) ve „Ztraceném ráji“, kde je Satan pojat tragicky, ale i vznešeně, dává Hugo důraz na prvky hrůzy. Báseň ale nebyla dokončena.
R. 1878 utrpěl Hugo infarkt. Tehdy byl naposledy na ostrově Guernsey. Psal již spíše drobnější eseje. Více se věnoval politice. Byl oslavován jako živoucí legenda.
Oslavy Hugových osmdesátin byly velkolepé a trvaly několik dní.
V r. 1883 zemřela Juliette Drouet a v létě toho roku vyšla třetí a poslední část „Legendy věků“.
Velice oslavován zemřel Hugo po několikadenní agónii 22. května 1885 na městnání krve v plicích. Jsou i úvahy, že svůj skon i svůj pohřeb sám předem zrežíroval. Den pohřbu 1. června 1885 byl ve Francii vyhlášen státní smutek a pohřbu se zúčastnily desetitisíce lidí. Victor Hugo byl pochován v Panthéonu.
Mnohé ulice ve Francii jsou po něm pojmenovány, ale nejen ve Francii - i v Praze a v Ostravě máme ulici Viktora Huga. Byly postaveny různé pomníky, pojmenována muzea - opět ne pouze ve Francii.
Victor Hugo byl a je posuzován z hlediska svého života i díla různě - od maximálního obdivu k velké kritice. Ale v každém případě svým dílem ovlivnil kulturu nejen devatenáctého století; v mnohém k nám promlouvá dodnes. 

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 22. 05. 2010.