PhDr. Miloslav Rejzl: Važme si krásného rodného jazyka
Rubrika: Publicistika – Komentáře
| Jazyk český je dobrý, ušlechtilý, rozumný, zdobný, bohatý a hojný. Viktorín Kornel ze Všehrd, 15. stol. České řečí – jazyku z nejbohatších všemi významy a odstíny, řeči nejdokonalejší, nejcitlivější ze všech řečí, které znám. Tisíciletá minulost protéká každým českým slovem. Děláme něco velkolepě historického, když mluvíme česky. Karel Čapek Naše mateřština je vzduch, jimž dýchají plíce naší duše. Pavel Eisner Čeština vyspěla už za vlády posledních Přemyslovců. Císař Karel IV. ji povýšil dokonce na jazyk diplomatický. Ve středověku se ze všech slovanských jazyků jen čeština stala rozšířeným spisovným jazykem, vládnoucím dostatečnou slovní zásobou pro úkoly umělecké, náboženské, administrativní i vědecké. Jeden čas byla čeština dokonce i úředním jazykem sousední říše polské. Ovlivnila tak vytváření spisovné polštiny a působila zčásti i na jazyky ruské. V 15. a 16. století byla oblíbeným jazykem u polského dvora a šlechty. Jan Malecki ve své „Obraně“ z roku  1574 píše: „Kdo nezná česky, nikdy nebude dobře mluvit po polsku“. První tištěnou knihou na světě byla kniha německá, roku 1446. Druhou kniha česká, roku 1466. Francouzská následovala až v roce 1470, španělská v roce 1473, anglická roku 1477, polská roku 1479, švédská a uherská roku 1483, ruská dokonce až v roce 1564. Čeština je slovně nejbohatším evropským jazykem. Dnešní výrazivo se odhaduje na milion slov. V porovnání s tím má angličtina 500 tisíc, němčina 185 tisíc a francouzština méně než 100 tisíc slov. Čeština také dala světu několik slov trvale převzatých do ostatních jazyků: pistole – polka – plazma . . . bohužel i „tunelování“. Vývoj češtiny je nerozlučně spjat s celou plejádou významných a drahých jmen nejlepších synů a dcer českého národa, neohrožených obránců češtiny a naší národní svébytnosti, jazykotepeckých tříbitelů a reformátorů, národních buditelů v dobách našeho temna, spisovatelů a básníků. Uveďme alespoň některé z nich: Tomáš ze Štítného (první začal psát knihy mluvenou češtinou), Mistr Jan Hus (tvůrce českého spisovného jazyka), Viktorín Kornel ze Všehrd, Karel Starší ze Žerotína, Jan Blahoslav, Jan Amos Komenský, Bohuslav Balbín, Josef Dobrovský, Josef Jungmann, Jan Evangelista Purkyně, Josef Kajetán Tyl, František Palacký, Karel Hynek Mácha, Božena Němcová, Karel Jaromír Erben, Ladislav Čelakovský, Karel Havlíček Borovský, Jan Neruda, Vítězslav Hálek, Karolina Světlá, Miroslav Tyrš (autor české tělocvičné terminologie), Jan Gebauer, Svatopluk Čech, Eliška Krásnohorská, Julius Zeyer, Josef Václav Sládek, Karel Václav Rais, Jaroslav Vrchlický, Otokar Březina, Karel Matěj Čapek-Chod, Jindřich Šimon Baar, Alois Jirásek, Zikmund Winter, Antonín Sova, Petr Bezruč, Viktor Dyk, František Xaver Šalda, František Šrámek, Stanislav Kostka Neumann, Karel Toman, Ivan Olbracht, Jiří Mahen, Jaroslav Kvapil, bratři Čapkové, František Trávníček, Pavel Eisner, Albert Pražák, Vladislav Vančura, Josef Hora, František Halas, František Hrubín, Vítězslav Nezval, Jaroslav Seifert, Jan Drda, Ladislav Stehlík, Jan Čarek, Jan Werich, Jiří Voskovec . . . Ti všichni vroucně milovali naši mateřštin a svým konáním a uměleckým talentem ji brousili a zvelebovali do krásna, zdokonalovali a obohacovali. Přispěli nesmírně k její mnohotvárnosti a odolnosti a tím i k přetrvání našeho češství. Jejich zásluh a jejich jmen bychom proto neměli nikdy zapomínat a naši mateřštinu bychom neměli tupit a zraňovat. Bohužel, v současném dění doma není na takové ohledy a sentimenty místo. Převládají snahy prezentovat se Evropě a světu křečovitým vydáváním se za něco, co nejsme: superzápaďáčtí kosmopolité. Byl vybrán opět jiný „velký vzor“, a jak je naším bohulibým zvykem, je nutno se po něm trapně opičit a kmánsky mu podléhat a poklonkovat. A je to právě naše mateřština, která při té chtivé metamorfóze novodobých snobů do pomyslné „světovosti“ dostává pořádně na frak. Zatímco jinde v Evropě – v Německu, Francii, Itálii, Španělsku aj. – probíhají v současné době snahy (podporované příslušnou legislativou) o očištění místních národních jazyků od umělých naplavenin anglicismů, u nás doma opět s vervou doháníme Evropu „předvčerejška“ v úsilí zpotvořit naši mateřštinu do jakéhosi česko-anglického žargonu „Pidgin Czech“. Dnešní „světový“ Čech z té nové, samozvané elitní kasty lídrů, spíkrů, manažerů a dýlerů – i z té nižší podčeledi „podnikatelů“ typu „Josef Vopršálek and son“ – je „signifikantně disgustovaný a nemůže relaxovat, protože má imaginace, že byl difamován a tudíž frustrován a iritován. Nemůže akceptovat natož tolerovat, aby byl verbálně atakován a inzultován“. Češi, kteří doma hanobí a snižují češtinu do téměř zulukaferské anglicizované hatmatilky, ať už ze svého snobství nebo v naivní víře, že jsou „světoví“, jsou ve skutečnosti směšní a ubozí. Uprostřed této každodenní záplavy anglo-českých matlanin, jako „mítinků, brífinků, lízinků, comebaků, sukcesů, šopů, šoumenů, plejerů, sprejerů, tókšou, deklarování a modifikování“ a stovek jiných zpotvořenin, může vzniknout falešný dojem normality. Avšak slyšeno a čteno zdáli vyvolává u našince s neodumřelým citem pro češtinu city opačné. Směšná česká „světovost“ musí být za každou cenu vyjádřena angličtinou; ne-li jinak, alespoň nápisy na triku či bundě. Ti, co s dnes doma podílejí na zpotvořování naší mateřštiny anglicismy, se proti každé výtce hlasitě ohrazují tím, že je to prý normální vývoj, každý jazyk přece přejímá cizí slova. Jistě, děje se tak po celou dobu existence každého jazyka. Něco jiného je však přejímat slova, pro které dosud v mateřštině nebyly vlastní výrazy, něco jiného je nahrazovat vlastní výrazy cizími (secondhand, kantrymusicband, dressing, bodygard, region, consultservice, municipiální, freestyl . . .). Zlý osud, hrozící našemu národu a jazyku po bělohorské porážce, byl odvrácen v hodině dvanácté. Z prostého českého lidu, který jediný uchoval poklad národního jazyka, vzešli národní buditelé, kteří začali křísit starou slávu a krásu naší mateřštiny. Zbývá jen doufat, že i tentokrát to dopadne s naší mateřštinou dobře. Noví buditelé – začněte se probouzet ! A dožadujte se nápravy na všech, kteří jsou na veřejnosti slyšet, slovy Pavla Eisnera: „Máte v rukou stradivárky a hrajete na ně jako šumaři! Zdědili jste varhany a myslíte si, že je to flašinet!“ PhDr. Miloslav Rejzl (Autor je rozený Pražan, žije posledních 36 let v ryze anglickém prostředí Velké Británie. Výtah je z jeho článku v Obrysu – Kmeni, č. 50, 2008.) |
| Životním mým štěstím je možnost psát mateřštinou, která je krása a nesmrtelnost sama. Jasný kníže českých básníků zázračně rozvázal vzpurným gestem její zavázaný uzel. On a Božena Němcová jsou až dosud mírou jejího rozkřídlení. Erben zasnoubil ji s poezií lidu. Neruda dal nevídanou cudnost a sevřenost, zněžnil ji Sládek, rozkošatil Vrchlický, zmelodizoval první houslista Sova. Až k hvězdám vynesl Březina a přímost kázal Šalda, vzpouru a patos tam vnesl Bezruč, jakou jen kantilénou zpívá v Hlaváčkovi, vřavou světa a boje v Neumannovi, národní hrdostí prostoupil ji Dyk, rosnou líbezností zkropil Toman, a pak ještě celý růženec jmen, ať Hora, Seifert, Holan, Zahradníček, Nezval, až po ty nejmladší, celý růženec jmen objímá prsty genia této země, prsty, které nepustí dědictví, které střeží a kterým vládnou. František Halas |
www.obrys-kmen.cz
výběr fotografií: Šárka Svobodová
Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 12. 06. 2010.
OSOBNOSTI POZITIVNÍCH NOVIN
 |
Ivan Rössler |
 |
Jan Krůta |
 |
Rudolf Křesťan |
 |
Stanislav Motl |
 |
Blanka Kubešová |
 |
Ladislav Gerendáš |
 |
Ondřej Suchý |
 |
Jitka Molavcová |