Přijela pouť! aneb Proč je dobré občas zajít ke kolotočům
Zase je tu svátek Bartoloměje, což znamená každý rok tu samou věc. „Až pojedeme odsud, stavíme se se Sárou ve Všeradicích na pouti, aby z toho taky něco měla“, rozhodla při sobotním obědě u babičky v Podbrdech sestřenice Blanka. „Ne že by se mi teda chtělo“, vyslovila nahlas to, co se i mně honilo hlavou... „Že půjdeš s náma, viď, přece mě v tom nenecháš samotnou!“ Ústupkem na oplátku od ní bylo, že se tedy alespoň nebudeme po cestě domů stavět u jejího dědy v Bykoši; odvolala jsem tedy svého přítele, který slíbil, že pro mě dojede.
„Mami, to bude fajn, tak se tam uvidíme, já pojedu ale už ve dvě s tetou Maruškou,“ zajásala moje čtrnáctiletá dcera Bětka. „Je divná?“ optala se sestřenka, které stejně jako mně přišlo zvláštní, že by nějaký adolescent stál o svou mámu na pouti a přitom se ani nesnažil z ní vyrazit něco „škváry“.
Přiblížila se hodina H. Mé i sestřenčino přání, aby začalo pršet a nikam se nemuselo, zůstalo nevyslyšeno. Sára tedy dostala k domácím elasťákům alespoň čisté triko a jelo se. Že pouť už není, co bývala, bylo poznat už při parkování – okraje silnice, druhdy auty nacpané k prasknutí tak, že se pestrobarevný had vlnil až za roh k hospodě Na růžku, byly poloprázdné, takže zaparkovat trvalo sotva dvě minuty. Vlastně je to fajn, říkala jsem si, alespoň najdu Bětku rychle... Jakpak to asi na mě bude působit? Nebyla jsem tu už pět let... Vzpomínky se ale objevily dřív, než jsme ten kousek od auta k atrakcím došly. Na protější straně silnice se špičkovali táta s puberťákem, kouknu tedy tím směrem a s postiženým otcem se na sebe usmíváme a zvedáme ruku na pozdrav. „Ježíši, Švácha, ten je furt stejně hroznej,“ komentovala mou dávnou lásku sestřenka, zatímco já jsem si v duchu jen říkala „Švácho, Švácho, ještě, že jsem tě nechtěla, čtyři děti, no hrůza jen pomyslet!“
Na plácku u autobusové zastávky bylo u atrakcí pár lidí. Stejně jako za dob mého dětství a mládí tu byl řetízkový kolotoč, houpačky, autodrom i kolotoč pro nejmenší a zvonková dráha. Létající labutě hledám marně, zato je tu Dětský expres, mašinka na kolejích, ta tu za mého mládí nebývala. Vzpomněla jsem si, jak jsem na pouť jako malá chodila s rodiči a prarodiči, tetami, strýci a sestřenkami. Tenkrát byla rozložená na plácku před hospodou. Řetízák byl tak blízko kaštanu, že když jsme se od sebe víc odstrčili a rozletěli, měli jsme kolena ošlehaná od jeho větví. Kolem hospody stály nejen k silnici, ale ještě na druhou stranu po cestičce, kterou se jde ke koupališti, stánky. Vlastně to byly jen takové nízké kufry na dvou dřevěných kozách, ležely tam otevřené a z nich se prodávaly převážně prstýnky, které byly napíchány v řádcích vycpaného sametu. Na pouť se jezdilo slavnostně, vždycky po obědě a vždycky pohromadě. Děda vždycky vytáhl sako a babička sváteční šaty z „krimplénu“.
Když jsme byly se sestřenkami starší, chodívaly jsme s partou z Podbrd. Pěšky tam i zpátky. Oblečené v tom nejlepším, co jsme měly, abychom se líbily, jak jinak. V té době už byla pouť přestěhována na louku u koupaliště. Stánků tu ještě pár bylo, i když už zdaleka ne tolik jako v době, kdy jsme byly malé. Novinkou byl v té době autodrom. Nejvíc legrace se ale pořád dalo zažít na řetízkovém kolotoči, nejlepší svezení bylo večer, když už byla tma a na kolotoč se šlo přímo z hospodského parketu. Lodičky jsme tehdy nechávaly u kluka, který kolotoč pouštěl, aby nám nesjely z nohy a my nešly domů bosé, protože v té tmě a vysoké trávě s kopřivami bychom je už sotva našly. Papírové růže, které nám tehdejší lásky vystřílely, ještě paní ze střelnice navoněla lacinou voňavkou. Doma jsme je měly jako nejvzácnější orchideje ve váze nejmíň do zimy a občas k nim přivoněly a zase se propadly do víru léta, tance, kolotočů a prvních polibků a vůbec...
Vlastně si nepamatuji, kdy přesně se pouť přesunula na současné místo. Pár let jsem na ní vůbec nebyla, až když byly dceři tři roky. Pamatuji si, jak bylo zvláštní potkávat lidi, které jsem znala jako děti z koupaliště a jako tanečníky ze zábav v okolí. Byli tu, dnes už dospělí, se svými partnery a dětmi. Už jsme to nebyli my, okolo kterých se točí svět, už to byli zase jiní mladí, kteří nedávno byli ještě dětmi a které jsme často s kamarádkami vozily v kočárku. Moje vzpomínky na tyhle poutě se slily spíš do pocitu, jak neustále hledám neposednou dceru, na její pláč a můj vztek, když jsme ji po třech hodinách nemohli dostat domů...
A najednou jsem zase tady. Dcera je už skoro slečna a pro mě dnes spíše kamarádka, se kterou občas doma trsáme u cédéček a která pohlídá pětiletou Sáru, když se sestřenkou jdeme na řetízák a zjišťujeme, jak bychom to my, stařenky, ještě těm mladým nandaly. Vždyť oni se neumí ani pořádně zatočit a odkopnout to už vůbec ne, osmiletý kluk, na kterého se odkopnutá sestřenka z výšky řítí, strachy kvičí jako malé selátko. Pak se ale omlouvá. „Hele, támhle je ségra Zdendy Nesnáze, to bejval tak pěknej kluk, copak s ním asi je?“ „Taky jsem ho sto let neviděla, tak nevím,“ říká sestřenka. „Hele, není támhleto Drdouš?“ „Jako s tou blondýnou? Nojo, je...“ Společně máváme na kudrnatého šedovlasého přestárlého kluka. Klátí se jako věčný puberťák, jímž vlastně zůstal. Honza, bratránek z druhého kolene (naši tátové jsou bratranci). K puse má přirostlý půllitr s pivem a z dálky vypadá trochu opile. Zblízka je to pravda. „Týjo, ty jsi stará,“ uvítá sestřenku. Vždycky se kočkovali, už od čtrnácti. Blondýna vedle něj je přítelkyně jeho syna, který se někde potlouká a není k nalezení. Nojo, přesně po tátovi... Nakonec se ale syn objeví. Je trošku vykulený, když říkám, já jsem tvoje tetička, on ti to pak tatínek vysvětlí. Kluk je to ale moc pěkný. „Já mám holku támhle,“ říkám a mávám rukou směrem ke střelnici, kde mi právě moje dcera vystřeluje růže. „Já, vím, už jsem ji viděl, v první chvíli jsem myslel, že jsi to ty, ona vypadá jako ty v tom věku.“ Sakra, už se chlubíme dětma, je to tak, opravdu stárneme. A když se se mnou loučí osmnáctiletá dcera druhé sestřenky, která právě odchází se svým přítelem, vtírá se myšlenka, že za pár let už sem budeme chodit ne s dětmi, ale vnoučaty... Sakra... No, zatím si to nehodláme připustit, a tak myšlenky na stáří, pod vlivem nechutné narážky Drdy, jde Blanka zahnat s mojí dcerou na zvonkovou dráhu. Tím pádem já vyfasuji kabelky a Sáru, které zaplatím mašinku. Jede na ní sama, takže může být na lokomotivě a zvonit na velký zvon. Skoro prázdná je i zvonková dráha, nikdo další nepřistupuje, a tak se nakonec po deseti minutách čekání rozjede. Vlastně všechny atrakce, kromě autodromu, jsou skoro prázdné, střelnice jsou dvě a stánky okolo jen dva. Z našich vrstevníků vidíme jen dvě rodiny. Vlastně to vůbec není veselé. I kolotočáři zestárnuli, nejmarkantnější je to na našem vrstevníkovi, který k nám občas na základce chodil do třídy, když byla pouť na chvíli v Berouně. I muzika tu hraje jen z jedné střelnice (pamatuji, jak před pár lety, když ještě hrála muzika jiná u každé atrakce, jsem natáhla ucho a říkám: „Na zvonkové dráze jede malá Hájková a zpívá si“. A taky jo, starší sestra Sáry, která si strašně ráda strašně nahlas a strašně falešně zpívá, se k nám za chvilku ze zvonkové dráhy přihnala). Malá Sára už je z vláčku dole a mává na mámu na zvonkové dráze. Když jízda skončí, loučím se s dcerou, která se vrací s tetou k dědovi, my jdeme k autu. Cestou ještě jednou narazíme na Drdu. Teď tu s ním ale stojí ještě jeden syn výčepu. Šedivý, neupravený, s vykotlanými předními zuby nás s Honzou lákají na večerní zábavu. Poznala jsem ho jen podle očí. Zdenda Nesnáz! Panebože! Tohle že je ten kluk, po kterém bláznily holky z širokého okolí... Odmítáme pozvání. Blanka s tím, že nemá hlídání a já mám díky vyhřezlé ploténce neschopenku a vycházky jen do osmi, a zděšené prcháme k autu. „Hele, že takhle strašně nevypadáme, že ne?“ díváme se na sebe se sestřenkou. „Jasně že ne a i dneska dáme všem těm figurám flek“, odpovídáme si. A to je vlastně takové resumé. Zjišťujeme, že vlastně vypadáme oproti jiným v našem věku (i mladším!) moc dobře. A taky, že naši chlapi oproti těm ostatním vlastně vypadají jako Brad Pitt. A že je vlastně moc dobře, že jsme sem šly, i když budeme mít z řetízkáče zase na rukou modřiny a odražená kolena. A že je vlastně moc dobře, že už jsme „staré“, protože už to beztak není jako dřív. A že papírové růže dnes už moc nefrčí. A vůbec nevoní... |