Miroslav Sígl – Karel Helmich: Dobrou chuť (3)

Rubrika: Publicistika – Doporučení

Své vzdělání získal náš přítel Karel Helmich na klasickém gymnáziu, kde maturoval, čili řečtina a latina mu nebyla nikdy cizí. V době, kdy jsme se poznali, se však zabýval ještě dalšími jinými moudrostmi, které hledal v judaismu – velkém světovém náboženství a v židovských (izraelských) dějinách. Ty se začaly odehrávat na území starověkého Izraele – vlastně v okruhu starověkých kultur – egyptské, mezopotamské a foinické (semitské etnikum, jehož členové přišli ze severní Arábie kolem roku 1700 před novým letopočtem a postupně osídlili pobřeží Středozemního moře).

Překvapoval znalostmi talmudu – souborem tradičního učení judaismu, psaného právě v semitském jazyku – hebrejštině. Jde v něm o židovské, náboženské a etické příkazy, moudrosti a průpovídky! Lidstvo si postupně z talmudu osvojovalo především (a možná i jedině) etický zákon – Desatero Boží přikázání, které přetrvává svým všelidským významem na celém světě V jeho duchu jsme byli – teď mám na mysli moji a Karlovu generaci, zrozenou ve dvacátých letech naší první republiky – nejdříve rodiči a náboženstvím ve svých školách vychováni. Připadá mi, jako jakási nesmírně dlouhá a věčně trvající štafeta s návodem k nezapomnění, uloženém kdesi hluboko v naší paměti.

Talmud je blízký zejména právě zdůrazněním tohoto mravního zákoníku a vzácně jsme se s Karlem shodli na tom, že život je více než smrt, že není vyšších hodnot než život. To je moudrost talmudu! Tyto mravní hodnoty, u mne čerpané u nesmírně vzdělaného děkana Karla Preiningera z mé rodné farnosti, mám také v sobě celý život. Přitom ani Karel ani já nejsme židovské víry, žádní „pánbíčkáři“, jen pokřtění křesťané.

Karel šel mnohem dál ve své zvědavosti. V zmodernizovaném talmudu, který vydali v roce 1565 v italských Benátkách, objevil toto trojvětí: „Jsou věci, které prodlužují život člověka. Když nešidí modlitbu a když nespěchá od stolu. A když předčasně neutíká ze záchodu.“ Tomuhle talmudu Karel rozuměl vůbec nejlépe. On se totiž jmenuje Šulchan aruch, což v překladu znamená Prostřený stůl. Takže snad mi odpustíte ten delší úvod k dnešní krmi podle Karlovy receptury.

Hrách a kroupy – to není vůbec hloupý

Tahle kombinace je totiž prastaré židovské jídlo, které se připravovalo vždy v pátek odpoledne, zabalilo se do ubrousku a strčilo do peřin. O šábesu (sedmém dnu v týdnu, dnu klidu a bohoslužeb) se nesmělo nic dělat, tedy ani vařit. Tedy šoulet (také hebrejské slovo, které pojmenovává toto jídlo) se uchoval teplý až do šábesu. A je známo, jak by řekl Karel, že pod peřinou se i zimomřivá babička zahřeje. 

Pravý šoulet obsahuje husí maso. Blízký východ, jak známo, vepřové nepoužívá, protože se v tamním počasí rychle kazí. My však žijeme v pásmu mírném, tučný bůček nám zdravým nevadí a hlavně moc chutná. Nuže – nakrájejte husí maso nebo i ten vepřový bůček na malé kousky a udělejte z nich něco na způsob pečených „moravských vrabců“. Starším pamětníkům vytane v této souvislosti docent MUDr. Rajko Doleček, který zblbnul jednu čs. generaci, a který kdyby viděl, jak t ti námi milovaní “vrabečci“ plavou v sádle, uprchl by do své balkánské vlasti ještě dneska. Pozor na citace, pan doktor dosud žije a shodou okolností je narozený o rok dříve (1925) než my s Karlem. Byly doby, kdy tohoto lékaře-endokrinologa a později obezitologa, znal u nás každý, zvláště z televizního pořadu Nebezpečný věk kalorií.

        

Děláte-li ono dnešní receptované jídlo z jednoho kila masa, tak uvařte ještě dva až tři šálky krup. Do vody přidejte bujón (čistý vývar z masa a kostí, také s vejcem) a zabijačkové koření. V posledních deseti minutách vaření přisypte asi půl krabice předvařeného hrachu. Když „vrabečkové“ zahnědnou, a když jsou hrách i kroupy měkké, smíchejte všechno v pekáčku dohromady a nechte chuťově spojit. Teprve potom přisypáte majoránku, česnek, česnek, česnek…

Zpěv kantora Salomona Katze, který se tak báječně vine do výšin Jeruzalémské synagogy, zní zešeřelým pokojem plným česnekové vůně. Jistě – je to správně, protože česnek nepáchne, ale voní!

Zapíjet šoulet můžete českým pivem, ani nemusí být kontrolováno rabínem. Jako moučník lze podávat knedlíčky „jontevik“ – to je rozmočená sušená švestka obalená v těstíčku z rozemletých macesů (nekvašeného chleba pečeného v tenkých plátcích), osmažená na husím sádle a bohatě zasypaná cukrem a skořicí.

Malý panáček „košer“ slivovice rozhodně neuškodí. Pokrm podle rituálních předpisů vás může posléze přivést ke studiu judaismu, jímž jsem své povídání o Karlovi vlastně začal. Mladším doporučujeme s Karlem přečíst si mírně erotické pasáže z knihy Ruth (nejnověji vydané v roce 2001 – Ruth Bondyová: Jakob Edelstein, nakladatelství Federace židovských obcí Sefer, Praha). Dobrou chuť!

Ilustrace © Karel Helmich

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 27. 06. 2010.

Pozitivní noviny jsou neziskové internetové médium, které v letech 2004–2012 připravovala ve svém volném čase skupina nadšenců pod vedením Pavla Loužeckého. Všichni autoři a dopisovatelé do Pozitivních novin přispívali bezplatně, ze své vlastní svobodné vůle. Ačkoli od roku 2012 nové články nevychází, Pozitivní noviny i nadále fungují jako skutečná oáza pohody a optimismu na síti pro všechny čtenáře, kteří potřebují pravidelný zdroj k čerpání životní energie, inspirace, nápadů, zábavy, moudrých myšlenek a informací všeho druhu.