Maturita je považována za zkoušku dospělosti, je to jistě důležitý časový bod v životě každého študáka a mne napadlo, že je také čas doplnit některé vzpomínky a dát nahlédnout do geneze naší rodiny. Pouštím se do střípků velmi problematických. Nebudou to vlastně vzpomínky „monolokální“, půjdou do daleké minulosti a navíc je mám z velké části pouze zprostředkované svými rodiči.

Děda Václav Rudolf, tatínek maminky, se narodil v malém městečku Rovensko pod Troskami, v samém srdci Českého ráje v roce 1861. V tom městečku mají světovou raritu – dřevěnou zvonici z roku 1630, jejíž zvony mají svá srdce obrácená vzhůru a uvádějí se do pohybu šlapáním.



Děda vystudoval „učitelák“ v Jičíně a na této škole se musel sejít i s K.V.Raisem, který byl jen o dva roky starší, a podle něj byl později ústav přejmenován. Pak asi od roku 1880 učil většinou na jednotřídních školách v malých vesnicích mezi Mladou Boleslaví a Jičínem, později už jako řídící učitel. Nejsem si zcela jistý, ale mám matné tušení, že „mladý děda“ byl jedním ze 400 účastníků prvního divadelního zájezdu vlakem z Jičína do Prahy na představení v obnoveném Národním divadle koncem prosince v roce 1883. A jak jsem se dočetl na chytrých stránkách, tak se tehdy v Jičíně dne 12. srpna 1883 během dvou hodin vybralo přes 1000 zlatých na obnovu naší Zlaté kapličky a dalších 4000 během dalšího týdne!

Jak bývalo v těch dobách dobrým zvykem, pánové se neženili, dokud si nemysleli, že jsou finančně zabezpečeni. A to děda usoudil až po své čtyřicítce. Vzal si – pochopitelně - mladou ženu Arnoštku, jejíž maminka byla jen o pár let starší, než byl on. V roce 1904 se narodila má maminka, a děda žil společně se svou tchýní, tedy mou prababičkou a ještě s další její dcerou, což se velmi brzy ukázalo jako životně důležité.
Rodina pak prožívala opravdu velmi krušné roky. Už v roce 1905 zemřela má babička, a děda se brzo oženil s její sestrou. A protože neštěstí nechodí samo, už po roce mu zemřela i tato druhá žena. Mou budoucí maminku pak vychovávala má prababička, která žila ve společné domácnosti s dědou v Řitonicích, jižně od Sobotky. Posléze se tato zajímavě sestavená „rodina“ přestěhovala blíže k Jičínu do Ostružna. Děda zde byl už řídícím učitelem a pendloval mezi školou a kostelem, kde hrál na varhany.
Asi v roce 1920 s odstěhovali na okraj Jičína do malého pronajatého domku, na který si šetřili. To už moje maminka pokračovala ve šlépějích svého otce, studovala na stejném ústavu jako on a poznala zde i budoucí literáty Františka Křelinu, Josefa Knapa a Jana Knoba, kteří byli – jen tak mimochodem – persekvováni v padesátých letech.
Po maturitě učila pár let také na malých vesnických školách, tentokrát ale východně od Jičína, na Novopacku. V roce 1925 poznala – ani nevím kde - mladého výpravčího ČSD Františka a - dále bez komentáře.
V dubnu 1926 byla svatba, novomanželé odjeli na svatební cestu do Benátek a pochopitelně cesta vlakem byla gratis. No a v polovině září se trochu „předčasně“ narodil můj bratr Arnošt. Ovšem ještě před porodem přežila maminka s dědou snad zázrakem u Nymburka v malém autě srážku s vlakem. Vezl je jeden strýček a všichni byli jen lehce zraněni. Asi to byl velký zázrak, maminka měla jen zlomenou ruku, řidič a děda pak měli sice plno řezných ran, ale nehlubokých. Přesto dědovi zůstala po jedné z nich docela slušná svislá jizva na bradě. No a zřejmě proto naši nikdy nechtěli vlastní auto, a řidičák nikdy neměl ani bratr, který si bouračku „užil“ už prenatálně. Za dalších devět let jsem se narodil já, prý celkem bez problémů, uprostřed října 1935 v poledne. Prababička zemřela, aniž bych ji poznal, a naše rodina dostala erární byt v domě u jičínského nádraží, který jsem už popsal.

Z maminčiny strany byl ještě velmi zajímavou osobností její strýc Bóža, který byl jen asi o 10 let starší než ona. Byl to ruský legionář a dokonce lidový léčitel. Před válkou i po válce žil v Liberci a jeho léčitelství – vodoléčba a „magnetismus“ - na mne bohužel nepůsobily. Když jsme byli jednou na návštěvě u nich pod Ještědem, rozbolel mne zub. Můj prastrýc se pokoušel svým „magnetismem“ bolest vyhnat, ale jeho metoda na mne vůbec nezabrala a od té doby jsem k této „medicíně“ velmi skeptický.

A na závěr připojím ještě dvě „lžícové“ vzpomínky na dědu Rudolfa. Kromě tvrdých límečků, náprsenky a kapesních hodinek v kapsičce u vesty nosil i cvikr, a měl pod nosem šedivý knír i bradku, která trochu zakrývala už zmíněnou jizvu. Rád jsem ho pozoroval při obědě, neboť pokaždé, když vyndával už vyprázdněnou lžíci z úst, otřel si jí elegantním pohybem ten svůj knír. A ta druhá „lžícová“ je rázu pedagogického. Jakožto řídící učitel v.v. mi v prvních dvou třídách vydatně pomáhal s domácími úkoly a dával mi i vlastní první diktáty. A když jsem napsal špatné „i“ nebo „y“ po měkkých či tvrdých souhláskách, říkal mi: „Tak jako se poslepu trefíš lžící do pusy, a ne jednou pod nos a podruhé na bradu, tak musíš, i kdybych tě o půlnoci vzbudil, vědět, kde se píše měkké „i“ a kde tvrdé „y“! Vyjmenovaná slova po „befelemepesseveze“ však se mnou už procvičit nestihl, neboť bohužel odešel učit malé andělíčky do nebe.

♦♦♦

 

(Fota – Wikipedia)