Jiří Suchý: Jak se Ferry díval na slunce

Rubrika: Publicistika – J+O Suchý

Já tomu sice moc nerozumím, ale toho večera byl západ slunce opravdu nádherný. To nebyly přeslazené červánky z laciných pohlednic, Byla to majestátní oranžová koule, pozvolna mizící v olověné mlze. Stál jsem nehnutě a vyčkával, až celá záležitost skončí.
Najednou - takový pocit, jako že je někdo nablízku, znáte to. Na polorozbořené zídce, takhle stranou, sedí Ferry.
Ferry už od školních let sloužil pedagogům za odstrašující příklad pro ostatní. Byl to lump, darebák, syčák a nesvazák. Pak šel do učení a potkával jsem ho často ve společnosti kamarádů lumpů, darebáků, syčáků apod. Jednou po sobě plivali. Byla to podivná hra. Pravidla byla velmi primitivní. Plivnutím zasáhnout soupeře a sám uskakováním udržet si čistý kabát. Náhle zadul boční vítr, slina vzala faleš a já, nezúčastněný, taktak že jsem uskočil. Tím, že jsem uskočil, přihlásil jsem se bezděčně do hry. Musel jsem vzápětí uskočit znovu, a pak zase. To mě rozčílilo. Začal jsem se bránit. Celá parta se však postavila proti mně. Neměl jsem čas ani chuť ocenit tento kolektivní rys v jejich povahách. Co mi bylo platné, že jsem v sebeobraně plivl vytáhlému dlouhánovi na kapsu. Proti šesti jsem nic nezmohl. Pak přišel strážník a zapsal si číslo mé legitimace. Ostatní včas utekli. Svůj kabát z balonového hedvábí jsem tenkrát nechal viset na klice domu číslo 24. Byl to pěkný svrchník!
A teď vidím Ferryho znovu. Sedí na zídce a dívá se na zapadající slunce. Popošel jsem k němu:
„To je nádhera, co?“
„..., ...!“ odpověděl Ferry.
Přiznám se, že jsem v tento okamžik nečekal drsnost takového kalibru, ale nenechal jsem se odradit.
„Monet maloval jednou podobný západ slunce.“

                 


„No a?“
„Nic! Jenom, že mi to dneska nějak připomíná ten obraz.“
„Jestli si myslíš, že jako čumím na slunce, tak seš vedle.“
„A na co se tedy díváš?“
„Jen tak!“
„A není to trochu fádní?“
Ferry zatěkal očima, protože nevěděl rychle, co odpovědět. Pak nasadil velmi hrubý tón:
„Koukej se, vystřel vocaď!“
Měl jsem v kapse náhodou startovací pistoli, a tak jsem ve zlomku vteřiny splnil Ferryho přání doslovně. Velmi jsem ho polekal. Ferry si zřejmě uvědomil svůj pitomý obličej, kterým komentoval tuto nečekanou událost. Aby zakryl své rozpaky, pravil:
„Di do hajzlu!“
Kdyby to řekl způsobem, jakým se mnou hovořil dosud, vytečkoval bych tuto hrubost, jak se na vychovaného literáta sluší. Ferry však řekl tuto rozkazovací větu tónem téměř kamarádským a plným obdivu. Proto ji zde předkládám tak, jak zazněla.
„Ukaž, půjč to sem!“
V ten okamžik mi probleskl hlavou nápad. Pistole stála sedmdesát korun, ale zkušenost s mladým páskem se mi zdála cennější.
„Já ti ji daruji. Ale ty mi za to doopravdy řekneš, na co ses díval.“
Ferry zaváhal. Viděl jsem, že svádí vnitřní boj. Znovu zatěkal očima a pak pravil hlasem, ve kterém jsem vytušil bravurně zakrývanou stopu nejistoty:
„Jen tak jsem se koukal. Před sebe.“
„A na slunce ne?“
„Ne. Co bych na ňom viděl?“
Dal jsem Ferrymu pistoli, řekl jsem - ahoj, a šel dál svou cestou.
Díval se za mnou tak trochu zjihle. Kvapem se šeřilo. Potkal jsem několik známých a pozdravil jsem. Na Ferryho jsem pomalu přestal myslet. Stejně vím, že se díval na slunce! 

(Povídka vyšla v Divadelních novinách v roce 1962) 

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 06. 07. 2010.