Jiří Suchý: Návod k použití SEMAFORU (1)

Rubrika: Publicistika – J+O Suchý

Nevím, koho by bavilo opakovat pořád tytéž pravdy - nejspíš nikoho. A přece žijou mezi námi jedinci, které tento trpký úděl postihuje téměř denně. Například já. Jmenuju se Jiří Suchý a věřím, že se tak budu jmenovat ještě nějaký čas.
Jiří a Markéta SuchýchV roce 1959 jsem založil divadlo Semafor a vlastně jsem ani na to nebyl sám - pomáhal mi právník Jiří Šlitr. Jeho právnické schopnosti nám zůstaly utajeny, o ostatních vydal během svého nedlouhého života nesčetná svědectví. Divadlo, o němž se tu zmiňuju, nám způsobilo mnoho radostí, ale taky trampot. Jedna trampota, tak velká, že by se klidně dala označit módním způsobem jako mega-trampota, spočívá právě v tom neustálém opakování pravd.
Denodenně tázán na tytéž věci, které jsem už nesčíslněkrát vysvětloval, odpovídám se špatně předstíranou vlídností, čtyřicet roků vysvětluju, jak vznikl Semafor, kdy jsme se s Jiřím Šlitrem sešli ponejprv, proč jsme se rozhodli založit právě Semafor a ne třeba Činoherní klub, nebo v čem vidím smysl našeho divadla, v čem jeho nesmysl, jaké je jeho poslání, čím je a čím není. Odpovídám klidně a vyrovnaně i těm, kteří se mě na stejnou otázku ptají postupem času několikrát.
A tak se znovu ozývám, abych zpravil diváky, hlavně ty, kteří poprvé přicházejí okusit Semaforu, ale i ty štamgasty, kteří se zatím nad jeho posláním nijak nezamejšleli. Nezapomenu ani na recenzenty, kteří o nás píšou do novin a jakýmsi omylem nás opakovaně považují za něco jiného, než ve skutečnosti jsme. Těm všem je věnována tato - esej? Nebo tento rozbor? Výklad? Nakonec jsem se rozhodl pro návod k použití.
CO JE TO BULVÁR?

V počátku šedesátých let se začalo o Semaforu mluvit a psát jako o avantgardním či experimentálním divadle. Pravda, žádná skutečná avantgarda tady tou dobou neexistovala, a tak jsme za ni jaksi suplovali (suplovat = dočasně zaskakovat za nepřítomného). Slova jako avantgarda, progresivní, experimentální apod. se hezky poslouchala a tehdy se mi přihodilo, že jsem v tu naši avantgardnost na čas uvěřil. V jedné takové slabé chvilce jsem pak napsal Sektu - poetickou hříčku s bizarním nádechem. Publikum ji tehdy nepřijalo a dalo přednost kabaretnímu představení Jonáš a tingltangl, v němž jsme se hlásili k umělecky pokleslejším žánrům - k šantánům a barům, music-hallům a tingltanglům. Naše vlastní obecenstvo si nás nasměrovalo tam, kde nás chtělo mít. A nebylo to hloupé obecenstvo!
Od těch dob jsem se začal snažit o to, aby se Semafor stal divadlem v podstatě lidovým, až bulvárním. Toto slovo si můžeme vysvětlit různě, zvláště máme-li po ruce více slovníků. V jednom se dočteme, že bulvární znamená senzační, senzacechtivý, v jiném nás zasvěceně poučí, že bulvární rovná se málo hodnotný a v jednom pak stojí dokonce to, co pod tímto slovem cítím já: bulvární divadlo je divadlo zábavného typu.

V bulvárních divadlech osmnáctého století vystupovali akrobati, provazolezci, provozovali se tu pantomimy, harlekinády, féerie, vaudevilly, komické opery, ve století devatenáctém se tu hrály hry ze všedního života, hry s milostnými zápletkami, hry lehce zábavné i frašky hrubšího zrna. Ve dvacátém století to pak byly lidové operety a kabaretní představení.
Semafor vznikl ve dvacátém století, a tak se mi zdá, že máme nejblíž k bulváru této doby. Věřím totiž, že žánr označovaný slovem bulvár má dost veliké rozpětí. Od bulváru nejpokleslejšího až po kultivované zábavné divadlo. Například operety, které hrálo Nové divadlo Oldřicha Nového, by v mé hierarchii měly patřit na samou špici předválečného bulváru. Experimentální avantgarda to přece nebyla a řadit Nového kamsi na konec fronty vážných uměleckých divadel by bylo nespravedlivé. Byl přece vynikající a jedinečný - dodnes nás o tom přesvědčují jeho filmy. A taková divadla si řadím do kategorie bulvár.
Věřil jsem, že když se přihlásím k tomuto žánru, budu chválen za to, že v kategorii, zahrnující mnohdy i divadla nejpokleslejší, drží se Semafor stále při těch vyšších příčkách žebříčku bulvárních hodnot. Recenzenti nás ale tvrdošíjně řadili do škatulek zcela jiných, ale aby nám poradili, jak uspět v žánrech, o které neusilujeme, to ne. My i oni myslíme v různých rovinách, a tak jakákoliv rozumná domluva se zdá být nemožná. Připadá mi to jako souboj boxera s krasobruslařem. Otázka, kdo z nich je lepší krasobruslař, je zbytečná, stejně jako kdo z nich je horší boxer. Ale oba mají při souboji o zábavu postaráno: boxer se směje, když zasáhne krasobruslaře do frňáku a krasobruslař, když boxer na ledě sebou řízne (abych použil slovníku pokleslejšího bulváru). Je tedy otázkou, má-li divadlo právo být považováno za to, čím se cítí býti, nebo je-li to divadelní vědec, kdo ho zařadí tam, kam uzná. Zatím se budu držet své představy, dokud mě někdo řádným argumentem nepřesvědčí, že se mejlím.
A tak si myslím, že nejen recenzent, ale i náš divák by měl vědět, že Semafor není svatostánek vzácných uměn, nýbrž divadlo, které svůj smysl vidí v pouhém rozchechtání publika.
Ilustrace: Jiří Suchý
Kdo se o to sám nepokusil
...neví, kolik třeba potu,
aby se v sobotu
povedlo dvěma komikům
rozhejbat publikum,
když jo, tak je to
vážně unikum
V+W: Zpytování svědomí 1929

Snažíme se udržet si laťku legrace hezky vysoko, ale ne za každou cenu. Někdy totiž takové překvapivé vybočení z kultivované estetiky sehraje v kontrapunktu našich rozverností dosti důležitou roli. Abych byl konkrétní:

Pan učitel:
Zachtělo se vám bělostných kůzlátek? Hovno!
(Smutek bláznivých panen)

Vulgární slovo by v tomto případě nebylo vysloveno, pokud by mu nepředcházela ona bělostná kůzlátka, vytvářející k němu žádoucí protipól, bez něhož by toto slovo právem patřilo do výrazových prostředků bulváru pokleslého.

Podobně je tomu třeba v dialogu z naší Kytice:

Matka o své dceři:
A jak krásně přede. Její niť, toť hedváb.

Král:
Seru na hedváb, babice!

Tím, že neváháme, uznáme-li to za vhodné, použít jadrnějších slov, docilujeme efektu poněkud drastického - ten však je pro divadla bulvárního typu charakteristický, stylotvorný. Lišíme se tím od Rusalky, Romea a Julie či Nory, kteří by takové slovo nevyřkli za nic na světě, alespoň ne na jevišti.

Matoucí možná je, že naše divadlo má, narozdíl od pokleslejšího bulváru, svou poetiku. Písnička o kamarádech, monolog o zbloudilé střele či o hořící žirafě, Tulipán - to všechno jsou prvky, o nichž jsem se domníval, že nás na žebříčku bulvárních divadel vynesou na nejvyšší příčku - místo toho nás přesadily do jiné kategorie, někam, kam patřit nechceme: za Rusalku, Romea, Julii a Noru. Nikdy jsem neměl ctižádost stát na konci fronty za Dvořákem, Shakespearem, ani za Beckettem, Ionescem či Tomem Stoppardem - mezi tyto ctihodné pány jsem se zásadně necpal - nevím ani, o čem bych si s nimi měl povídat.

Miloval jsem Voskovce a Wericha za ty jejich brabence, kteří leptají pupence kyselinou, za Pegasa, který měl křídla zpuchřelý a spad na Nanynku do zelí, za lano-li nenapne-li se. Politická situace však z obou klaunů udělala hrdiny, o kterých se psalo s úctou a obdivem, ale samotné jejich hry byly ve své době kritikou mnohdy zpochybňovány.
V tom si je Semafor s Osvobozeným podobný: to, že nás starý režim nevítal s otevřenou náručí, povyšovalo naši práci v očích utlačované části veřejnosti do sfér, o které jsme neusilovali, na které jsme vlastně ani nestačili. A tak když bylo po převratu a my jsme konečně začali dělat to, co jsme vždycky dělat chtěli, mnoho českých intelektuálů bylo prý zklamáno a počali nad námi urychleně ohrnovat své vzácné nosy. Zbystřil jsem: byli to opravdu intelektuálové?

příště: Co je to intelektuál? – Co je to poezie a O humoru

Grafika © Jiří Suchý / Foto © Ondřej Suchý

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 21. 08. 2007.