Antonín Suk: Rezaví loupežníci
Rubrika: Literatura – Povídky
| Cestáře a pražského Jirku spojilo v jeden komplot jejich tažení proti rezavým loupežníkům kolem Vickovic. Cestář to bral po stránce docela prozaické – škoda každé slepice! Jirka zase jako zábavu. Cíl však byl naprosto stejný. Nad hájenkou se táhla přeměna. Protože stejnověký porost sahal od Vickovic až k Třebětínu, bylo potřeba začít s obnovou. V lesnické hantýrce se může čtenář sejít jak s výrazem přeměna, tak s méně používaným – obnova. Oba sledují stejný cíl - vsunout do porostu stejnověkých na velkých plochách pásy mladiny. Z těch pak se potom pokračuje dále v obnově, nebo chce-li kdo – v přeměně porostu. Vykácel se tady před časem pás, ne široký, jen tak asi třicet metrů, kolem aleje, postavily se oplocenky a vysadila sazba. Zbytek si obstaral les sám. Přišel semenný rok a do oplůtků se nahrnulo neproniknutelné houští semenáčků. Říkají tomu „samosel“. Vzniklo tak to nejexkluzivnější bydliště pro ty, kdo se moc rádi za světla na volné ploše nepohybují. Tady byly vysazeny buky a smrk. Plácek buku byl vždy ohrazen živým plotem ze smrčků. Z podzimu, když se už na zemi občas ukázala jinovatka, jsem zjistil, že právě touto oplocenkou vede dálnice lišek. Srnčí tam nemohlo, tak bylo nastoje řešení. Na loupežníky želízka! Bylo to blízko, každý den jsem tudy jezdil buď k Ledči nebo Dobrovítovu, takže to bude na očích. Já vím, moralisté se ozvou – a co zákon? Mohli tedy jít snášet k nám a horní půlce vesnice vajíčka, za ty slepice, co lišky pobraly. Když někdo zabije na silnici zajíčka, tak to dovede, když tráví mravence-faraony jedem, je to nutné. Moucha na mucholapce taky nezpívá Gloria, když hlady, žízní a hrůzou umírá. Tady však nebezpečí takového trápení nebylo. A tady vstupuje do příběhu dvojice spojenců antiliščí koalice. Samozřejmě o železech věděl cestář, který zde denně také obcházel svůj rajon. A jak by o nich mohl nevědět Jirka. Prostě kontrola byla zajištěna dokonale. Nemuselo se vůbec sejít ze silnice. Na to místo bylo vidět i z naší jedoucí Bejbinky. Hráli jsme s kapelou kdesi u Čáslavi. Možná na čajích, už nevím. Vím, že jsem tu noc pak dospával doma a vůbec ne v loži manželském, ale hezky sám, ve svém pokojíčku. Do doznívající písničky o Janě mi zaznělo něco jiného. Byla to chyba bubeníka? Dvě velké rány, na těžkou i na lehkou dobu! Ten mizera, co to tluče?  A dál bylo ticho, tichoučko, nic se nedělo. I ta písnička se někam odklidila. Pomaloučku jsem opět usínal. To už trumpeťák začal Vzpomínku na Zbiroh. „Ale bože, seberte tomu moulovi paličky! Copak tam se má mlátit do bubnu?“ Byl by to hřích, tuhle krásnou kantilénu rušit nějakými údery! Dveře se otevřely a potichu vešla maminka. „Co se děje?“ Odpověděla, že neví. Jen Jirka prý vyrazil někam s cestářem a s flintou. Tuple zatím prý padly dva. „Bubeníčku, odpusť“ Pak přišli obrlovci. Se slávou nebe se dotýkající nesli ne lišku, ale lištičku. Chuděru, jedno z těch mladých, které z jara osiřely, ani nevím jak. Prsty jsme v tom neměli. Chytila se holka ubohá do želízek Hned ji tam zjistil cestář a byla kanonáda. Stačily na ni čtyři patrony. Tu kožku samozřejmě dostal jako trofej střelec. Inu – každý umí, jak umí! |
Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 05. 11. 2010.
OSOBNOSTI POZITIVNÍCH NOVIN
 |
Jan Krůta |
 |
Josef Fousek |
 |
Jaroslav Vízner |
 |
Blanka Kubešová |
 |
Rudolf Křesťan |
 |
Karel Šíp |
 |
Jiří Suchý |
 |
Jiří Menzel |