Dobromila Lebrová: Jules Laforgue, francouzský básník

Rubrika: Publicistika – Co je psáno...

Jules Laforgue, francouzský básník
16.8.2010 - 150. výročí narození

Bývá nazýván náměsíčníkem, člověkem, který se zrodil s měsíčními paprsky ve svém mozku. Svého ducha považoval za „stín“. Svým dílem bývá zařazován mezi symbolisty i impresionisty, ale také ho někteří, vzhledem k jeho osudům a přátelství s nimi, přiřazují k tzv. „prokletým básníkům“. Dalo by se ale spíše říci, že byl kdesi na okraji všech těchto směrů, ale i v životě byl také vždy kdesi na okraji, zcela sám. - Svůj pesimismus skrýval pod výrazy ironie a sebeironie i skepticismu.
Přitahoval ho buddhismus, ovlivňovala ho německá filozofie, především Arthur Schopenhauer (1788 - 1860), jehož pesimistická filozofie spolu s přesvědčením o iracionálním základě světa Laforguovi vyhovovala. Druhým německým filozofem, který ho velice ovlivnil, byl Eduard von Hartmann (1842 - 1906), který v r. 1869 vystoupil se zcela novým pojmem „nevědomí“ ve svém díle „Filozofie nevědomí“ (Philosophie des Unbewussten).
Ve formě své poezie si Laforgue vzal příklad z francouzského básníka Tristana Corbièra (1845 - 1875), ale následoval ho i v brzké smrti. Dost podobným jeho vzorem byl i Arthur Rimbaud (1854 - 1891). Oba tito básníci se skutečně do skupiny „prokletých básníků“ počítali. Od obou převzal pokusy s obecnou řečí, s používáním oblíbených písní, s vymýšlením nových slov i používání filozofických a vědeckých termínů v básních. Jules Laforgue usiloval o nový rytmus, kombinovaný s volným veršem, za jehož průkopníka se ve Francii všeobecně pokládá.
Jules Laforgue se narodil před sto padesáti lety dne 16. srpna 1860 v Montevideu v Uruguayi jako druhý syn z celkem jedenácti dětí Charlese-Benoîta Laforgua a jeho manželky Pauline, rozené Lacollay, která pocházela z normandského Le Havre a byla dcerou výrobce obuvi. Pokřtěn byl jako Julio. Otec pocházel z gaskoňského města Tarbes. V Americe byl chudým učitelem a ředitelem soukromé školy, později i bankovním úředníkem. - Jedním ze synů rodiny, který se později proslavil, byl Adrien Laforgue, který se stal známým architektem v Maroku. Otec byl celkem přísný a vážný, maminka byla vyčerpaná neustálými porody, takže si Jules nějaké zvláštní pohody asi v dětství neužil.
V r. 1866 se rodina přestěhovala do otcova rodného města - do Tarbes, kde Jules začal chodit do školy. - Některé prameny uvádějí, že z Jižni Ameriky přijela do Evropy s dětmi pouze matka.
Ale už za rok se jeho rodiče - nebo pouze matka - rozhodli opět k návratu do Jižní Ameriky s mladšími dětmi a zanechali své dva syny, nejstaršího Émila, který se později stal nepříliš úspěšným malířem a sochařem, a mladšího Julese v Tarbes v péči otcových příbuzných Darréových, což byli otcův bratranec a sestřenice, kteří byli dost omezení a lakotní. - Podobizna Julese Laforgua od jeho bratra Émila je na dalším obrázku.
Émile s Julesem v Tarbes chodili do školy, pak na lyceum, kdy bydleli v internátě. Přes to, že byl Jules nadprůměrně inteligentní, na lyceu nevynikal.
V r. 1876 se rodiče s ostatními dětmi opět vrátili do Francie, do Paříže a Jules přešel na Lycée Fontanes, dnes nazývané Lycée Condorcet v Paříži - viz další obrázek. Příliš známého není o jeho tehdejší divadelní hře „Tessa“, která zůstala do dnešní doby nevydána.
Moc si maminky neužil; po narození dvanáctého dítěte, které nepřežilo, zemřela i maminka v r. 1876 snad na souchotiny ve věku osmatřiceti let.
Jules v té době propadl u bakalářských zkoušek, které ještě dvakrát opakoval, opět bezúspěšně. A tak začal sám studovat velké francouzské autory a navštěvovat pařížská muzea.
Otec v r. 1879 vážně onemocněl a vrátil se do Tarbes, nějakou sestra Marie zůstala s Julesem, ale pak se otcova nemoc zhoršila a sestra odjela ošetřovat otce.
V r. 1879 publikoval Jules Laforgue pod pseudonymem d´Ouraphle v toulouském časopise L'Enfer (Podsvětí) svoji první báseň „La Chanson des Morts“ (Píseň mrtvých), pak uveřejnil ještě několik básní v také v toulouském časopise „La guêpe“ (Vosa).
Začal mít mezi literáty přátele a známé a v r. 1880 se dostal do pařížských literárních kruhů a stal se chráněncem spisovatele Paula Bourgeta (1852 - 1935), který v té době vydával časopis „La vie moderne“ (Moderní život). Bourget Laforguovi zajišťoval lékařskou péči a pomohl mu k místu sekretáře bohatého židovského sběratele umění, původem z Ruska, Charlese Ephrussiho (1849 - 1905), který také vydával časopis La Gazette des Beaux-Arts (Časopis moderního umění). - Ephrussi byl nadšeným podporovatelem impresionismu a také Laforgua nadšeně podněcoval k další tvorbě.
Jedním z tehdejších literárních klubů byl Les Hydropathes (Hydropati), v němž se Laforgue scházel s pařížskými literáty. Název klubu neměl nic společného s léčením vodou, jak by se dalo odvodit z jeho názvu, ba jeho členové dokonce považovali vodu za jed; spíše měl něco společného s hydrou v přeneseném slova smyslu - hydrou revoluce, anarchie atd. - Přátelil se s básníkem Gustavem Kahnem (1859 - 1936), který byl jedním z nadšených symbolistů a vydavatelem časopisu „Le vogue et le symboliste“ (Móda a symbolista), dále se seznámil knihovníkem a vydavatelem Charlesem Henrym (1859 - 1926). V té době mu pomáhal Bourget i radou, aby vylepšil svůj literární styl.
Laforgue v té době navštěvoval také na Škole výtvarných umění (École des Beaux-Arts) přednášky literárního kritika a historika Hippolyta Taina (1828 - 1893).
V r. 1881 napsal na základě svých vlastních zážitků na lyceu v Tarbes povídku „Stephan Vassiliew“, která ale byla poprvé uveřejněna až v r. 1943. Rovněž složil první básně publikované až po jeho smrti pod názvem „Vzlykání země“ (Le Sanglot de la Terre). Básně totiž pro uveřejnění nebyly přijaty. - Ve sbírce se odráží jádro Laforguovy poezie - jeho smysl pro sebeironii, jeho odcizení a pocity nespokojenosti. V těchto básních kritici vidí ovlivnění „prokletým básníkem“ Charlesem Baudelairem (1821 - 1867) a americkým básníkem Waltem Whitmanem (1819 - 1892), ale i vliv výše jmenovaných německých filozofů - jejich pesimismem a konceptem nevědomé mysli.
Celý život cítil úzkost ze smrti. - Dalo by se říci, že mnohé jeho básně jsou předpovídáním vlastního osudu, jak je například v básni „Večer karnevalu“ (Soir de carnaval) ze „Vzlykání země“ (překlad Ivan Slavík):
„A mně, ach kolik dní mi ještě zbývá?
Vrhám se na zem, řvu i tiše naříkám
před věky zlatými, jež navždy dřímou tam
v nicotě bez srdce, z níž Bůh se neozývá.“
Ve sbírce je patrná podobná otázka, jako má Karel Hynek Mácha v „Máji“, totiž o tom, co je po smrti - z básně „Nemístná zvědavost“ (Curiositées déplacées - opět překlad Ivan Slavík):
„Zemřít a nebýt už! Sestoupit do mlčení!
Zahlédnout Nebesa, pak němý odejít!
Navždy! a vniveč! ó to je přec k zešílení!
Však z tmy kdo vyzdvih Vesmír? Kdo to mohl být?“
Koncem roku 1881 byl Laforgue s Bourgetovou pomocí jmenován francouzským předčitatelem německé císařovny Augusty Sasko - Výmarské (1811 - 1890) a v den odjezdu do Berlína 18. listopadu se dozvěděl, že mu právě zemřel otec; nemohl se tedy ani zúčastnit otcova pohřbu.
Jeho práce na císařském dvoře spočívala po dalších šest let nejen v předčítání, ale byl i jakýmsi francouzským poradcem císařovny a provázel ji i na cestách. Plat měl velmi dobrý a celkem dost volného času; mohl tedy pilně tvořit. Bohužel ale nedokázal žádné peníze ušetřit, protože byl ke svým přátelům velmi štědrý. Ale jeho hmotné statky byly draze zaplaceny - osamělostí, touhou a steskem po francouzské kulturní společnosti, nudou. Psal své „Nářky“ (Les Complaintes), které jasně zobrazují jeho nálady.
S císařovnou cestoval do Wiesbadenu, Baden-Badenu, Koblence, Hamburku, Drážďan, Kolína nad Rýnem, Mnichova, Kasselu, dokonce byl v r. 1886 i v Dánsku. Léta trávíval v Tarbes.
V r. 1882 napsal po přečtení scénáře „Pierot skeptik“ (Pierrot sceptique) od spisovatelů Jorise Huysmanse (1848 - 1907) a Léona Henniqua (1851 - 1935) Laforgue svoji pantomimu „Čtverák Pierot“ (Pierrot fumiste). S postavou pierota se Laforgue často ztotožňoval.
V Berlíně se spřátelil se dvěma belgickými hudebníky a hudebními skladateli - bratry Eugenem ( 1858 - 1931) a Théophilem (1865 - 1918) Ysaÿeovými, houslistou a klavíristou, kteří mu jeho osamělost aspoň částečně vyplňovali.
Snad to byla nejen jeho současná osamělost, ale i nepříliš radostné dětství bez jakéholiv zázemí, pocit nepatřičnosti v jakémkoli místě, že byl od přírody pesimistický a často psal o pocitech nesmírného zoufalství a zároveň ironie. V r. 1885 uveřejnil „Nářky života“ (Les Complaintes de la vie) nebo jen „Nářky“ (Les Complaintes), v nichž použil rytmus i verš hovorové řeči oblíbených pařížských písní. Je to řada monologů, odpovídajících různým francouzským povahovým typům nebo určitým situacím, někdy mluví básník zcela za sebe, jindy je to, jako by byl od situace velice vzdálen. Uvádím některé z názvů: „Nářek určité neděle“ (Complainte d´un certain dimanche), „Nářek provinční Luny“ (Complaine de la Lune en province), „Nářek monotónního podzimu“ ( Complainte de l´automne monotone). „Nářek nářků“ (Complainte des Complaintes). - Někteří literární kritikové uvádějí, že tato sbírka je tak jako „Čtverák Pierot“ odrazem Laforguova ztotožnění se s figurkou pierota - paňáci, nešťastného, ale místy ironického. - Sám měl velkou oblibu v cirkusovém umění. V Berlíně často navštěvoval cirkus Reinz i jiné cirkusy.
Za mistrovské Laforguovo dílo je považována sbírka „Napodobení naší paní Luny“ (L´imitation de Notre-Dame la Lune), kterou napsal v r. 1885 a která vyšla v r. 1886, kde ještě více užívá pierotovy masky, za jejíž komikou se skrývá veliká básníkova melancholie.
Na Nový rok 1886 provázel císařovnu do Dánska. Navštívil Helsingor a popisoval strašný den plný větru a bláta, jako by skutečně byl u Hamletova ducha na návštěvě. K postavě Hamleta se pak vrátil v jedné z povídek sbírky „Legendární morality“ (Moralités légendaires), ale i v některých básních, například v básní “Avertissement“ (Výstražné znamení). - Shakespeare ho totiž od mládí velice okouzloval.
Každý příběh z šesti příběhů jeho „Moralit“ představuje nějaký legendární charakter, nějakou obecně známou postavu, podanou jako karikaturu ze současné společnosti, přetvořil ji v určitou parodii. Například v příběhu Hamleta nechal dánského králevice, jakožto dekadentního umělce, studovat v Paříži, v Latinské čtvrti, zaměnil Ofélii za herečku Kate, nechal hrát drama Hamlet Shakespearovou společností v r. 1601 přímo v Helsingoru. Další příběhy byly: „Zázrak růží“ (Le Miracle des Roses), Salomé, jakožto parodie Flaubertovy „Herodias“. „Lohengrin, Parsifalův syn“ (Lohengrin, fils de Parsifal) je zase parodií na operu Richarda Wagnera. Ze starověku převzal báje „Pan a syrinx“ (Pan et la Syrinx) a „Perseus a Andromeda“ (Persée et Andromede).
Většina těchto příběhů je rozmluvou mezi hrdinou a vyprávěčem.
V r. 1886 napsal veršované drama s obsazením - Pán, Paní, Sbor a Ozvěna, nazvané „Le concile féerique“ (Kouzelný sněm) opět v měsíční krajině. Dílo za jeho života nebylo uvedeno. Vyšlo ale v roce 1886 v Kahnově vydavatelství „Vogue“.
Pravděpodobně v tomto roce napsal také básně, vydané dlouho po jeho smrti, „Poslední verše“ (Les derniers vers), považované dnes za dílo zralého umělce.
Od ledna 1886 do května chodil na angličtinu k anglické učitelce slečně Leah Lee, o rok mladší než on. Nejdříve ji zval do muzea, divadla. Od května do září cestoval a začátkem září ji požádal o ruku. Musel se vzdát svého místa na německém císařském dvoře, protože císařovna nestrpěla ženaté dvořany.
Svatba byla 31. prosince 1886 v londýnském Kensingtonu, v kostele svatého Barnabáše. Počasí bylo velmi sychravé, ještě horší byla cesta přes La Manche, kdy manželé proplouvali v bouři. Někteří jeho přátelé předpokládali, že při tom nastydl a propukla u něj tuberkulóza.
Veškerého svého dědictví po rodičích se vzdal ve prospěch svých sourozenců, nic nenašetřil, všechno rozdal. Doufal v kariéru spisovatele v Paříži.
Psal ze začátku pro Kahnovo periodikum „Le Vogue“ a neúspěšně se dost dlouho pokoušel najít vydavatele pro svou sbírku próz „Legendární morality“. Sbírka nakonec v tomto roce vyšla, ale už po jeho smrti.
Žil z půjček od Bourgeta a Ephrussiho, z peněz neznámých dárců a přátel. Přežíval pod opiáty, že nemohl ani pracovat a pak už ani jíst. Věřil, že se mu podaří najít místo někde v teplejším podnebí, protože věděl, že další zimu v Paříži by už nepřežil.
Jeho manželka se od něj nakazila, on sám zemřel čtyři dny po svých sedmadvacátých narozeninách dne 20. srpna 1887. Pochován byl na hřbitově Parisien de Bagneaux dne 22. srpna 1887. Jeho manželka zemřela necelý rok po něm - 6. července 1888.
Zemřel skoro neznám.
Až po jeho smrti rostla jeho sláva.
V Tarbes je v upomínku na léta ve městě strávená, Laforguův pomník od jeho krajana sochaře Fermina Micheleta (1875 - 1951).
Nejdříve se jeho dílo stalo známým v malých básnických kroužcích.
Navazovali na něj další básníci a spisovatelé. Byl to francouzský básník, přítel hudebního skladatele Maurice Ravela, Léon-Paul Fargue (1876 - 1947), u nás velmi málo známý. Dále to byl anglický básník T.S. Eliot (1888 - 1972), nositel Nobelovy ceny za literaturu , a irský spisovatel a básník James Joyce (1882 - 1941), který Laforguovy parodické metody, použité v jeho „Moralitách“, užil ve svém hlavním díle „Odysseus“.
Z jeho díla čerpali francouzští symbolisté a z nich pak i symbolisté ostatních literatur. Docenila ho až umělecká avantgarda dvacátých a třicátých let dvacátého století.
Kdysi Laforgue prohlásil: „Je-li mé tělo pomíjející, ten plamen ve mně, víte, to je duše, a musí být nesmrtelný.“
Přes veškerou skepsi a smutek přece jeho duše plápolá dále...
Současné oslavy jeho stopadesátého výročí narození se dějí spíše po internetové síti - na Facebooku. Oslavy oznamuje „Jules Laforgue Appreciation Society“ (Společnost oceňující Julesa Laforgua), která uvedla i natočení soukromého filmu „Grandement Triste“ (Velice smutný) o místech Laforgua připomínajících. - I dnes jsou tedy lidé, které Laforgue oslovuje...

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 16. 08. 2010.

Pozitivní noviny jsou neziskové internetové médium, které v letech 2004–2012 připravovala ve svém volném čase skupina nadšenců pod vedením Pavla Loužeckého. Všichni autoři a dopisovatelé do Pozitivních novin přispívali bezplatně, ze své vlastní svobodné vůle. Ačkoli od roku 2012 nové články nevychází, Pozitivní noviny i nadále fungují jako skutečná oáza pohody a optimismu na síti pro všechny čtenáře, kteří potřebují pravidelný zdroj k čerpání životní energie, inspirace, nápadů, zábavy, moudrých myšlenek a informací všeho druhu.